28 Cdo 3971/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra
Krause a soudců Mgr. Miloše Póla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci
žalobkyně L. J., zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem v
Brně, Marie Steyskalové 767/62, proti žalované Česká republika – Státní
pozemkový úřad, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 366/2011, o určení výše nároku žalobkyně a
nahrazení projevu vůle, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 25. března 2014, č. j. 35 Co 530/2012-196, takto:
Dovolání žalované se odmítá.
Obvodní soud pro Prahu 5 částečným rozsudkem ze dne 27. září 2012, č. j. 31 C
366/2011-112 určil, že nárok žalobkyně na bezúplatný převod jiných pozemků
státu podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., za nevydanou část pozemku
podle pozemkového katastru o výměře 24389 m2 (zapsanou v pozemkové knize pro k.
ú. Z. v knihovní vložce č. 16), činí v cenách ke dni 24. června 1991 částku
2.932.003,- Kč.
Obvodní soud se zabýval zejména otázkou, zda předmětný pozemek ocenit podle
jeho administrativního začlenění ke dni převzetí státem jako pozemek v okrese
Praha – západ anebo podle jeho administrativního začlenění ke dni účinnosti
zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), tj. ke dni 24. června 1991,
jako pozemek v hlavním městě Praze. Při zjišťování výše nároku žalobkyně na
nevydanou část pozemku vycházel ze stavu pozemků ke dni jejich převzetí státem
s tím, že ocenění se provádí v cenách ke dni účinnosti zákona o půdě podle
vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (dále jen
„vyhláška“), přičemž stavem nemovitosti v době jejího odnětí rozuměl stav
materiální a nikoliv administrativní. Při oceňování pozemku je nutné vycházet
ze současného správního (administrativního) stavu, protože v opačném případě by
ztrácelo použití cenového předpisu aktuálního v době vydání zákona smysl.
Ohledně sporné části pozemku o výměře 7440 m2 obvodní soud dovodil, že byla ke
dni přechodu nemovitosti do moci státu určena k zastavění a pro ocenění užil §
14 odst. 1 vyhlášky, neboť pozemky je třeba považovat v době jejich přechodu na
stát za parcely stavební, administrativně začleněné ke dni účinnosti zákona o
půdě v hlavním městě Praze. Soud se přiklonil k variantě II znaleckého posudku
Ing. H., protože je v souladu s restitučními předpisy, aby i pozemky přidělené
do osobního užívání fyzickým osobám byly oceněny jako pozemky stavební, tudíž
podle účelu, k němuž měly sloužit a k němuž slouží.
Městský soud v Praze, vázán předchozím zrušujícím rozsudkem Nejvyššího soudu ze
dne 8. ledna 2014, sp. zn. 28 Cdo 3454/2013, pak napadeným rozsudkem potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně (vycházel z právního názoru Ústavního soudu
vysloveného ve sporu s analogickým skutkovým stavem, viz nález sp. zn. IV. ÚS
1088/12). Odvolací soud uzavřel, že pozemky měly být oceněny bez ohledu na
změny v administrativním členění jako pozemky na území hlavního města, v jehož
blízkosti se nacházely i v době odnětí státem. Cena náhradního pozemku má být
ekvivalentní ceně pozemku, který byl oprávněné osobě odebrán, a stanoví se
podle § 28a zákona o půdě v cenách platných ke dni účinnosti tohoto zákona
podle vyhlášky s tím, že se vychází ze stavu pozemku ke dni jeho přechodu na
stát. Bylo nesporné, že část pozemku o výměře 16949 m2 měla v době přechodu na
stát charakter stavebního pozemku, a je třeba ji ocenit podle § 14 odst. 1
vyhlášky. Sporným byl charakter části pozemku o výměře 7440 m2, k níž se
nedochovaly doklady, přičemž v rozhodném období byla tato část vedena jako
role, se kterou však stát disponoval jako vlastník a jednotlivé pozemky
přiděloval fyzickým osobám do osobního užívání. Ačkoliv se žalobkyni nepodařilo
prokázat tvrzení, že v době, kdy stát s předmětnými pozemky nakládal, byly
určeny k zastavění, odvolací soud jí dal za pravdu. Podle § 199 obč. zák., ve
znění účinném do 31. prosince 1991, totiž mohlo být právo osobního užívání
zřízeno jen k pozemkům určeným k výstavbě. Setrvávání na tom, aby žalobkyně
doložila příslušné územní rozhodnutí, by vůči ní zakládalo nepřiměřeně tvrdý a
formální postup, přičemž v restitučních sporech je třeba volit takovou
interpretaci, která směřuje k maximálnímu naplnění účelu restituce a respektuje
proporcionalitu mezi omezením restitučního nároku a posouzením konkrétního
veřejného zájmu. Postup podle znaleckého posudku (varianty II) považoval
odvolací soud za správný.
Proti rozsudku krajského soudu podala žalovaná dovolání, v němž nesouhlasí s
oceněním nevydané části pozemku znaleckým posudkem Ing. H. ani s oceněním podle
varianty II tohoto posudku a tvrdí, že ve znaleckém posudku byla nevydaná část
pozemku oceněna k nesprávnému datu, tj. k 24. červnu 1991, ačkoliv měl znalec
část pozemku o výměře 16949 m2 ocenit ve stavu ke dni odnětí, tj. 30. srpna
1958 a 6. července 1959, a zbývající část o výměře 7440 m2 k období let
1970-1973, kdy přešla na stát bez právního důvodu. Provedené ocenění tak bylo v
rozporu s judikaturou dovolacího soudu (např. usnesení ze dne 25. února 2014,
sp. zn. 28 Cdo 3631/2013, či ze dne 4. března 2013, sp. zn. 28 Cdo 2049/2012).
Soudy nižších stupňů se nevypořádaly ani s námitkami dovolatelky proti použití
varianty II znaleckého posudku. Pozemek byl v evidenci nemovitostí zapsán jako
orná půda, proto ho bylo možné ocenit jen jako zemědělskou půdu, nikoliv jako
pozemek stavební a varianta II znaleckého posudku také nevychází ze stavu
pozemků v době jejich přechodu na stát. Dovolatelka nesouhlasí ani s tím, že
část pozemku o výměře 7440 m2 lze považovat za určenou k zastavění ke dni
přechodu na stát za situace, kdy tato okolnost byla prokázána pouze dohodami o
zřízení práva osobního užívání. Namítala také, že soudy nižších stupňů
vycházely z rozhodnutí Pozemkového úřadu Praha ze dne 23. září 2003, č. j. PÚ
8626/93, jež bylo nahrazeno rozsudkem Obvodního soudu v Praze ze dne 8. října
2010, sp. zn. 20 C 500/2003, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze
dne 13. října 2011, sp. zn. 24 Co 2/2011, kde soudy rozhodly o vlastnictví
žalobkyně k některým pozemkům, jež podle rozhodnutí pozemkového úřadu nebyly
vydané (Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. listopadu 2012, sp. zn. 28 Cdo
2903/2012, zamítl dovolání proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu).
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že projednávaná věc již byla
předmětem přezkumu dovolacího soudu, který zavázal odvolací soud svým názorem,
že při oceňování pozemku nelze postupovat formalisticky v tom smyslu, že se
nacházel v obci, která v inkriminované době nebyla součástí hlavního města P.
Rovněž v otázce výběru z variant znaleckého posudku postupoval odvolací soud v
souladu s judikaturou dovolacího soudu (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17.
března 2014, sp. zn. 28 Cdo 4237/2013). K poslední námitce žalobkyně uvedla, že
si nebude nárokovat náhradu za pozemky, které jí byly vydány dodatečně na
základě soudního rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2
zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony; dále jen o. s. ř.).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou podle § 241 odst. 2
písm. b) a § 21a odst. 1 písm. b) o. s. ř. a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1
o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V otázce ocenění předmětného pozemku vzhledem k jeho územnímu
(administrativnímu) začlenění, dovolací soud předně odkazuje na nález ze dne
21. května 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12. Ústavní soud v něm na jedné straně
zdůraznil potřebu zachování identity odňatého a náhradního pozemku, přičemž za
rozhodný považoval charakter a hodnotu pozemků ke dni odnětí státem, na straně
druhé však poukázal na to, že za odňatý pozemek v malé obci sice má být
poskytnut též pozemek v malé obci, ovšem tuto zásadu nelze mechanicky aplikovat
na případ zákonem nijak nezohledňované změny územního uspořádání obcí. Zatímco
přeměnou zemědělského pozemku na stavební se skutečná hodnota pozemku reálně
zvýší, pouhým administrativním aktem začlenění malé obce do většího města se
hodnota pozemků zvýší pouze imaginárně, úředně, ale nikoli reálně. Hodnotu
pozemku neurčuje administrativní velikost obce, ale její poloha, dopravní
dostupnost od velkého města, občanská vybavenost apod., které jsou na takovém
administrativním aktu zcela nezávislé (odst. 14-16 cit. nálezu; srov. též
usnesení Ústavního soudu ze dne 12. srpna 2014, sp. zn. I. ÚS 1497/13). Tyto
závěry ve své judikatuře přijal i Nejvyšší soud, a to právě v rozsudku ze dne
8. ledna 2014, sp. zn. 28 Cdo 3454/2013, vydaném v nyní projednávané věci, či v
rozsudku ze dne 6. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 264/2014. Odvolací soud s
ohledem na ustálenou judikaturu správně uzavřel, že pozemky mají být oceněny
bez ohledu na změny v administrativním členění jako pozemky na území hlavního
města, a že cena se stanoví podle § 28a zákona o půdě v cenách platných ke dni
24. června 1991. Zcela nepřípadná je v uvedených souvislostech dovolatelova
námitka, že odvolací soud rozhodl v rozporu s usneseními Nejvyššího soudu ze
dne 25. února 2014, sp. zn. 28 Cdo 3631/2013, a ze dne 4. března 2013, sp. zn.
28 Cdo 2049/2012, neboť jejich závěry nelze aplikovat na nyní projednávanou
věc. První zmíněné usnesení je založeno mimo jiné na rozsudku Nejvyššího soudu
sp. zn. 28 Cdo 2930/2011 (cit. výše), který byl posléze zrušen Ústavním soudem,
a ani jedno z nich se nezabývalo otázkou oceňování pozemku v souvislosti se
změnou administrativního začlenění. Odvolací soud tedy rozhodl v souladu
ustálenou judikaturou dovolacího soudu, a proto tato otázka nemohla založit
přípustnost dovolání.
K otázce ocenění části pozemku o výměře 7440 m2 jako pozemku určeného k
zastavění za situace, kdy byl v evidenci (v době převodu na stát) veden jako
zemědělský, dovolací soud poukazuje na svou judikaturu ve vztahu k poskytování
náhrady za nevydané pozemky. Např. v usnesení ze dne 9. října 2013, sp. zn. 28
Cdo 1816/2013, se jednalo o převod pozemků, které sice byly vedeny v evidenci
nemovitostí jako zemědělské, nicméně v době převodu na stát již byly určeny k
výstavbě sídliště (a s tímto záměrem byly i vykupovány). Nejvyšší soud
konstatoval, že v takové situaci je potřeba oprávněnému poskytnout náhradu jako
za pozemky určené pro stavbu (§ 14 odst. 1 vyhlášky), byť byly v době převodu
na stát v evidenci nemovitostí vedeny jako zemědělské (obdobně viz také
rozsudek ze dne 3. dubna 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014). Rozhodnutí odvolacího
soudu v nyní projednávané věci je založeno na závěru, že ačkoliv měly předmětné
pozemky v době přechodu na stát charakter zemědělského pozemku a v evidenci
nemovitostí byly vedeny jako role, stát je přidělil do osobního užívání
fyzickým osobám. Takové přidělení bylo možné pouze u pozemků určených k
výstavbě, zatímco zemědělská půda nesměla být použita ke zřízení práva osobního
užívání (srov. § 199 obč. zák. ve znění účinném do 31. prosince 1991). Z toho
důvodu bylo nutné poskytnout za ně náhradu (ve smyslu § 16 odst. 1 a § 28a
zákona o půdě) jako za pozemky určené pro stavbu (§ 14 odst. 1 vyhlášky).
Nejvyšší soud uzavřel, že odvolací soud postupoval i při řešení této otázky v
souladu s judikaturou dovolacího soudu, a tudíž ani ona nezaložila přípustnost
dovolání.
S výše uvedenou otázkou souvisela námitka dovolatele, jíž zpochybňoval
dostatečnost prokázání charakteru pozemku o výměře 7440 m2 jako pozemku
stavebního, a tedy správnost skutkových zjištění odvolacího soudu. Dovolacímu
soudu je však zapovězeno přihlížet k námitkám směřujícím proti skutkovým
zjištěním soudů nižších stupňů a vadná nebo nesprávná skutková zjištění v
občanském soudním řízení proto nejsou sama o sobě dovolacím důvodem. Tím
nemohou být ani vady či omyly při hodnocení důkazů, které je soudům svěřeno k
realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů.
S námitkou, že soudy nižších stupňů vycházely při určování výše nároku
žalobkyně z rozhodnutí pozemkového úřadu, které bylo změněno soudním
rozhodnutím, přichází dovolatel až v dovolání, ačkoliv rozsudek Městského soudu
v Praze ze dne 13. října 2011, sp. zn. 24 Co 2/2011, nabyl právní moci 2. ledna
2012, tedy ještě před vydáním rozsudku prvního stupně v nyní projednávané věci.
Uplatnění nových skutečností je však v dovolacím řízení zapovězeno § 241a odst.
6 o. s. ř., a dovolací soud k nim tudíž přihlédnout nesmí. Pro úplnost lze
uvést, že účelem dovolacího řízení je toliko přezkoumání správnosti rozhodnutí
odvolacího soudu. Dokazování ve věci samé se neprovádí, nelze v něm proto
úspěšně uplatňovat skutečnosti a důkazy, které nebyly uvedeny v řízení před
soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 30. září 2008, sp. zn. 30 Cdo 3287/2006).
Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud rozhodl v souladu s judikaturou
dovolacího soudu. Ve věci není naplněno ani jedno z hledisek, pro které by měla
být dovolacím soudem dovozena přípustnost podaného dovolání podle § 237 o. s.
ř., a proto je ve smyslu § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolací soud nerozhodoval o nákladech dovolacího řízení, neboť přezkoumával
rozsudek odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o odvolání proti částečnému
rozsudku soudu prvního stupně; o všech dosavadních a dalších nákladech řízení
bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. listopadu 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu