30 Cdo 3287/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v
právní věci žalobce J. A., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) O., spol.
s r.o., a 2) J. O., obou zastoupených advokátem, o 1.762.069,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 111/2000, o
dovolání žalobce a prvního žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze
ze dne 6. dubna 2006, č.j. 3 Co 19/2005- 142, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Dovolání prvního žalovaného, pokud směřuje proti výroku, kterým byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně, se zamítá; jinak se dovolání odmítá.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným nemá žádný z účastníků právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení.
IV. Žalobce je povinen zaplatit druhému žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 17.332,35 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku
k rukám advokáta se sídlem v Praze 4, Písnická 764/27.
Žalobce se vůči žalovaným domáhal, aby mu společně a nerozdílně zaplatili
autorskou odměnu za šíření počítačového programu N. za období od 1. 1. 1996 do
30. 6. 2000. O této žalobě rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6.
března 2002, č.j. 32 C 23/2000-45, tak, že ji zamítl. Toto rozhodnutí však bylo
zrušeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. září 2003, č.j. 3 Co
23/2002-72. Odvolací soud se mimo jiné vyslovil ke smlouvě o šíření díla ze
dne 1. 10. 1996, kterou pro nedostatek náležitostí předepsaných v § 22 zákona
č. 35/1965 Sb., o dílech autorských a literárních (dále jen autorský zákon)
shledal neplatnou. Současně vyslovil názor, že přes neplatnost této smlouvy,
vzhledem k ustanovení § 13 odst. 1 autorského zákona, náleží žalobci odměna.
Městský soud v Praze ve věci opět rozhodl rozsudkem ze dne 15. prosince 2004,
č.j. 32 C 111/2000-133, tak, že výrokem I. prvnímu žalovanému uložil zaplatit
žalobci 30.000,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 2. 7. 2000. Výrokem II. žalobu
zamítl, pokud měl první žalovaný zaplatit žalobci dalších 1,732.069,- Kč s 10%
úrokem z prodlení
od 1. 7. 2000 a úrok z prodlení ze 30.000,- Kč za 1. 7. 2000 a pokud měl druhý
žalovaný zaplatit částku 1,732.069,- Kč spolu s 10% úrokem z prodlení od 1. 7.
2000 společně a nerozdílně s prvním žalovaným. Výrokem III. rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vzal za prokázané, že žalobce
je spoluautorem uvedeného počítačového programu, který byl prvním žalovaným
šířen ve zmíněném období. Odměna byla žalobci vyplacena v polovině roku 1999
formou zálohy ve výši 500.000,- Kč. Spornou však zůstala celková výše této
odměny. Nepochybné je, že smlouva o šíření díla ze dne 1. 10. 1996 je absolutně
neplatná pro nedostatek zákonem předpokládaných náležitostí. Soud prvního
stupně též dovodil, že pro nedostatek projevu vůle je rovněž neplatným zápis ze
dne 15. června 2000, v němž první žalovaný uznal nárok žalobce. Na podkladě
výpovědí účastníků pak soud prvního stupně dospěl k závěru, že částky uvedené
v zápisu, resp. v předcházejících dodatcích ke smlouvě, které již také byly
žalobci vyplaceny, nebyly jen autorskou odměnou za šíření počítačového
programu, ale současně také odměnou za další práce či vývoj jiných programů
(případně i programu N). V těchto vyplacených částkách byl zahrnut i podíl
žalobce jako společníka ve společnosti s ručením omezeným. V tomto rozsahu tedy
výše nároků žalobce odpovídala 40% jeho účasti. Soud proto dovodil, že výše
autorské odměny za šíření programu musí být nižší než byly částky vyplácené
žalobci za uplynulá období. Na základě zhodnocení podílu žalobce jako
spoluautora předmětného díla a vzhledem k odměnám a podílům dalších spoluautorů
a s přihlédnutím k zaplacené částce 500.000,- Kč soud prvního stupně dospěl k
závěru, že žalobci náleží částka 30.000,- Kč. Žaloba proti druhému žalovanému
byla zamítnuta pro nedostatek jeho pasivní legitimace ve sporu.
Žalobce napadl odvoláním rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve
věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení. Druhý žalovaný se odvolal
proti výroku o náhradě nákladů řízení. Vrchní soud v Praze poté, co doplnil
řízení opakovanými výslechy žalobce a jednatele prvního žalovaného, rozsudkem
ze dne
6. dubna 2006, č.j. 3 Co 19/2005-142, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavé
části výroku II. změnil tak, že první žalovaný je povinen zaplatit žalobci
dalších 1,732.069,- Kč,- s 10% úrokem z prodlení od 2. 7. 2000, zatímco ve
zbývající části tento výrok potvrdil. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení
před soudy obou stupňů. Dospěl k závěru, že účastníci, kteří si byli (zřejmě)
vědomi toho, že platná dohoda o šíření díla uzavřena nebyla, se dohodli na
stanovení výše autorské odměny v částce 973.199,- Kč + 40 % vybraných
licenčních poplatků za rok 2000 ke dni 15. 6. 2000. Proto je třeba ujednání ze
dne 15. června 2000 považovat za dohodu o narovnání ve smyslu § 585 občanského
zákoníku (dále jen „o.z.“). Vzhledem k tomu, že 40 % z vybraných licenčních
poplatků za rok 2000 ke dni 15. 6. 2000 činí mezi účastníky nesporných
788.870,- Kč, dospěl odvolací soud k závěru, že žaloba o zaplacení 1,762.069,-
Kč je důvodná. Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že zjišťování
spoluautorského podílu žalobce je nadbytečné. Odvolací soud se ztotožnil s
názorem soudu prvního stupně o nedostatku pasivní legitimace druhého
žalovaného, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by druhý žalovaný sám šířil
předmětné spoluautorské dílo, ale především žalobce ani netvrdil, že by se
druhý žalovaný jednání, které vyústilo v dohodu obsaženou v zápisu ze dne 15.
6. 2000, zúčastnil jako fyzická osoba. Ze zápisu naopak vyplývá, že druhý
žalovaný jednal za prvního žalovaného.
Rozsudek odvolacího soudu byl zástupci žalobce doručen 22. června 2006, prvnímu
žalovanému 27. června 2006 a zástupci druhého žalovaného dne 29. června 2006,
kdy nabyl právní moci.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podali žalobce a první žalovaný včasná
dovolání.
Žalobce dovoláním podaným dne 17. července 2006 napadá výrok rozsudku
odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém
výroku ve věci samé ve vztahu ke druhému žalovanému. Přípustnost dovolání
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen
„o.s.ř.“). Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že řeší
právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Fakticky
vychází především z dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm.
b) o.s.ř. Vytýká, že odvolací soud nesprávně rozhodl o nedostatku pasivní
legitimace druhého žalovaného. Domnívá se, že pokud smlouva o šíření
softwarového díla ze dne 1. října 1996 byla neplatná pro nedostatek
náležitostí, neměl právo toto dílo šířit žádný z žalovaných. Toto právo nemohl
druhý žalovaný od prvního žalovaného získat, protože ten je v důsledku
neplatnosti smlouvy sám neměl. Pokud jde o argumentaci odvolacího soudu
týkající se postavení druhého žalovaného při sjednávání a podpisu dohody o
narovnání
z 15. 6. 2000, dovolatel vyslovuje názor, že uvedená dohoda je určující co do
výše autorské odměny, ale nevylučuje, aby její vyplacení mohl požadovat i od
druhého žalovaného. Napadá také závěr odvolacího soudu, že nebylo prokázáno, že
by druhý žalovaný sám šířil předmětné autorské dílo, s poukazem na vyjádření
prvního žalovaného ze dne 5. 10. 2001, kde je uvedeno, že druhý žalovaný
zajišťoval šíření programů pod svou firmou (obchodním jménem). Navrhl, aby
dovolací soud v dotčené části rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
První žalovaný dovoláním podaným dne 18. července 2006 napadl měnící výrok
rozsudku odvolacího soudu, kterým mu bylo uloženo zaplatit žalobci částku
1,732.069,- Kč. Současně napadl výroky o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů. Dovolání považuje za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
o.s.ř. Poukazuje na to, že řízení bylo postiženo vadou, která měla za následek
nesprávné rozhodnutí
ve věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Namítá, že soud
druhého stupně ve věci rozhodl, aniž by vyřešil předběžnou otázku, zda vůbec
existuje nárok žalobce na zaplacení autorské odměny podle autorského zákona,
tedy, zda se na počítačový program N. uvedený zákon vztahuje. Poukazuje na
závěry oponentního znaleckého posudku, který byl v řízení vedeném u Městského
soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 107/2000 vypracován kvalifikovaným ústavem -
společností I. - znalecká organizace, s r.o., z něhož vyplývá, že v případě
programu N. nejde o program odpovídající podmínkám ochrany autorského díla.
Tento posudek byl prvnímu žalovanému doručen po vydání dovoláním napadeného
rozsudku dne 1. 6. 2006. Jsou tak zpochybněny všechny právní závěry odvolacího
soudu. To se týká i hodnocení zápisu ze dne 15. 6. 2000, posouzeného odvolacím
soudem jako dohoda o narovnání. Je zřejmé, že účastníci dohody jednali v omylu,
takže tato dohoda, stejně jako předchozí smlouva o šíření autorského díla, je
neplatná. Proto žalobce nemá nárok na vyplacení autorské odměny a vyplacení
přisouzené částky by bylo z jeho strany bezdůvodným obohacením, neboť by šlo o
plnění bez právního důvodu. První žalovaný navrhuje zrušení napadeného
rozsudku ve všech jeho výrocích a vrácení věci k dalšímu řízení odvolacímu
soudu.
K dovolání žalobce se vyjádřil druhý žalovaný. Shodně s prvním žalovaným
poukázal na závěry oponentního znaleckého posudku, podle nichž program N.
nesplňuje předpoklady, aby byl chráněn autorským zákonem. Žalobce proto nemá
nárok na zaplacení odměny vyplývající z tohoto zákona. Navrhl pak zamítnutí
dovolání žalobce.
K dovolání prvního žalovaného se vyjádřil žalobce. Poukazuje na to, že program,
který je výsledkem jeho tvůrčí činnosti, je autorským dílem.
Dovolací soud uvážil, že obě dovolání byla podána oprávněnými osobami, řádně
zastoupenými advokáty podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve
lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. Jsou charakterizována
obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř.
Poté se zabýval otázkou přípustnosti obou dovolání, neboť pouze z podnětu
dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V případě dovolání žalobce nelze přípustnost dovolání posoudit podle ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., když dovoláním napadený výrok ve věci samé je
výrokem, jímž byl potvrzen příslušný výrok rozsudku soudu prvního stupně.
Přípustnost dovolání v tomto případě však není dána ani podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. b) o.s.ř., protože i v původním, a později zrušeném, rozsudku
soudu prvního stupně byla žaloba vůči druhému žalovanému zamítnuta. Podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., jímž žalobce sám přípustnost svého
dovolání zdůvodňuje, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a
proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-
li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Protože je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 věta
první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat
jen
z hlediska námitek obsažených v dovolání. Podmínky přípustnosti dovolání
uvedené
v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. se od sebe v některých směrech významně
odlišují. Jestliže přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
a b) o.s.ř. nastává při splnění v nich stanovených předpokladů přímo ze zákona,
pak podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné, jen
když dovolací soud dospěje k závěru, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam. Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je
dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., může dovolatel
napadnout ze všech zákonem stanovených dovolacích důvodů (§ 241a odst. 2 a 3
o.s.ř.), zatímco rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je založena přípustnost
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., lze napadnout jen z důvodu vad
řízení a nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst.
2 písm. a) a b) o.s.ř. To však nemění nic na skutečnosti, že přípustnost
dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. může být založena
jedině v případě, že v posuzované věci má napadené rozhodnutí charakter
rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, což odpovídá uplatnění
dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Naproti tomu
např. uplatnění skutečností, které odpovídají dovolacímu důvodu podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., není ve většině případů z hlediska
úvah o přípustnosti dovolání významné. Dovolací přezkum předjímaný ustanovením
§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s § 237 odst. 3 o.s.ř. je předpokládán
zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto
ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci, tj. důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (obdobně viz usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 2005, sp.zn. 20 Cdo
1591/2004). Neuplatní se proto dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3
o.s.ř., a je-li užit (jako je tomu v posuzované věci), a nelze k němu přihlížet.
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva
na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná,
jestliže soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít,
nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Žalobce v dovolání namítá, že je-li smlouva o šíření softwarového díla ze dne
1. 10. 1996 neplatná (takže šíření tohoto díla prvním žalovaným bylo
neoprávněné), je nutně neoprávněně šířil i druhý žalovaný. Proto má žalobce za
to, že může požadovat odměnu za šíření tohoto díla i od druhého žalovaného.
Dovolatel však přehlíží, že soudy obou stupňů dospěly k závěru, že v řízení
nebylo prokázáno, že by druhý žalovaný předmětné dílo šířil. Námitky žalobce
týkající se tohoto závěru nelze podřadit pod posuzování právních otázek, jak to
má na mysli ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., nýbrž výlučně pod
případnou vadu ve skutkových zjištěních ve smyslu ustanovení § 241a odst. 3
téhož zákona, která v tomto případě není - jak již bylo vyloženo - způsobilým
dovolacím důvodem. Proto také otázka, zda první žalovaný byl nebo nebyl
oprávněn předmětný program šířit, je právně bezvýznamná. Nejsou tak naplněny
předpoklady hodnotit napadené rozhodnutí jako rozhodnutí mající po právní
stránce ve věci zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 2 písm. c) a
odst. 3 o.s.ř. Jestliže tak není naplněn žádný z předpokladů přípustnosti
dovolání, Nejvyššímu soudu České republiky jako soudu dovolacímu (§ 10a o.s.ř.)
nezbylo, než dovolání žalobce jako nepřípustné odmítnout (§ 243b odst. 5 o.s.ř.
ve spojení s § 218 písm. c/ téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§
243a odst. l věta první o.s.ř.).
Dovolání prvního žalovaného, pokud napadá výrok rozsudku odvolacího
soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, je přípustné podle §
237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Dovolací soud poté přezkoumal rozsudek odvolacího
soudu v tomto výroku ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. Z citovaného ustanovení
vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti
dovolacího soudu dovolacím návrhem. Dovolací soud je přitom vázán nejen jeho
rozsahem, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech,
je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §
229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k
jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Ty se však z obsahu spisu nepodávají.
První žalovaný v dovolání na základě závěrů jím zmiňovaného znaleckého
posudku brojí proti názoru odvolacího soudu (i soudu prvního stupně), že
počítačový program N. je autorským dílem ve smyslu zákona č. 35/1965 Sb. Uvádí
tedy novou skutečnost, která dosud nebyla v řízení uplatněna. Dovolací soud
konstatuje, že podle ustanovení § 241a odst. 4 o.s.ř. v dovolání nelze
uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé. Účelem dovolacího řízení je
přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, dokazování ve věci samé se
neprovádí (§ 243a odst. 2 věta druhá o.s.ř.); nelze v něm proto úspěšně
uplatňovat skutečnosti a důkazy, které nebyly uvedeny v řízení před soudem
prvního stupně nebo v odvolacím řízení. Spojuje-li tedy první žalovaný uvedený
dovolací důvod s nově (až v dovolání) uváděnou skutečností, existencí nového
znaleckého posudku, z níž dovozuje, že počítačový program N. není autorským
dílem ve smyslu autorského zákona, nelze k této skutečnosti přihlédnout. Není
proto také možno dovodit, že byl naplněn dovolací důvod podle ustanovení § 241a
odst. 2 písm. b) o.s.ř. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 o.s.ř.
dovolání prvního žalovaného, pokud směřuje proti výroku rozsudku soudku
odvolacího soudu ve věci samé, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně,
zamítl. Protože však dovolání prvního žalovaného výslovně napadá i výroky
rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, proti nimž ustanovení § 236
až § 239 o.s.ř. možnost přípustnosti dovolání neupravuje, nezbylo než dovolání
v této části podle ustanovení § 243b odst. 5 o.s.ř., ve spojení s § 218 písm.
c) téhož zákona, jako nepřípustné odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a prvním žalovaným je
odůvodněn tím, že dovolání žalobce bylo odmítnuto, zatímco dovolání prvního
žalovaného bylo zamítnuto, resp. odmítnuto ( § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, §
142
odst. 1, § 146 odst. 3 a § 151 odst. 1 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a druhým žalovaným je
odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 151
odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy dovolání žalobce bylo v tomto případě odmítnuto,
zatímco druhému žalovanému vznikly náklady spojené s jeho právním zastoupením.
Konkrétně jde o jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 11
odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů. Výše odměny
za zastupování advokátem je pak určena podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění
do novely provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. účinné od 1. 9. 2006, kterou se
stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo
notářem
při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, a kterou se mění
vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996. Sb., o odměnách advokátů
za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
\"vyhláška\").
Podle § 10 odst. 3 vyhlášky ve věcech odvolání a dovolání se sazba
odměny posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem
prvního stupně, není-li stanoveno jinak. Podle § 3 odst. 1 bod 5 vyhlášky činí
sazba odměny zástupce druhého žalovaného v této věci 57.931,- Kč. Protože však
byl učiněn v tomto případě pouze jediný úkon právní služby, bylo nutno s
přihlédnutím k § 18 odst. 1 této vyhlášky takto určenou výši odměny snížit o 50
%, tj. na částku 28.965,- Kč. Dovolání pak bylo odmítnuto, takže tato výše
odměny byla dále snížena o 50% na 14.483,- Kč (§ 15 ve spojení s § 14 odst. 1
vyhlášky), což po zaokrouhlení podle § 16 odst. 2 vyhlášky činí 14.490,- Kč.
Vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje pouze paušální sazby odměny za
zastupování účastníka advokátem, nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu
hotových výdajů a
na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (§ 2 odst. 1 vyhlášky č.
177/1996 Sb.). K nákladům řízení druhého žalovaného proto patří též paušální
náhrada hotových výloh advokáta v částce 75,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb. ve znění do novely provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb.). Náklady
dovolacího řízení spojené se zastoupením advokátem tak činí u tohoto
žalovaného 14.565,- Kč, resp. po úpravě o 19 % daň z přidané hodnoty 17.332,35
Kč (§ 137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. září 2008
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu