28 Cdo 4237/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci
žalobkyně L. S., zastoupené JUDr. Evou Váňovou, advokátkou se sídlem v
Prostějově, nám. T. G. Masaryka 11, proti žalované České republice - Státnímu
pozemkovému úřadu, IČ 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o
uzavření smlouvy o vydání pozemku, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod
sp. zn. 7 C 267/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Brně ze dne 14. 5. 2013, č. j. 17 Co 436/2011-387, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne ze dne 14. 5. 2013, č. j. 17 Co
436/2011-387, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně výše označeným byl ve výroku I. změněn
rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 29. 6. 2011, č. j. 7 C
267/2009-341 ve znění usnesení téhož soudu ze dne 26. 8. 2011, č. j. 7 C
267/2009-355, kterým byla žalované uložena povinnost uzavřít s žalobkyní do 15
dnů od právní moci rozsudku smlouvu podle zákona č. 229/1991 Sb., o
vlastnických vztazích k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o
půdě“), ve znění blíže uvedeném ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně. Ve
výroku II. rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto, že České republice se
náhrada nákladů nepřiznává a ve výroku III. bylo rozhodnuto, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně
jako oprávněná osoba ve smyslu § 4 odst. 1 zákona o půdě měla vůči žalované
celkový restituční nárok v hodnotě 76.930,- Kč, z něhož bylo vyčerpáno 61.796,-
Kč, takže její dosud nevypořádaný restituční nárok na vydání náhradního pozemku
zůstal v hodnotě 15.134,- Kč. Vzal za prokázáno, že žalobkyni jako původní
vlastnici pozemku, který přešel do vlastnictví státu na základě kupní smlouvy
dne 30. 10. 1978 uzavřené v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek ve smyslu §
6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, přísluší nárok na náhradu podle § 11 odst. 2
zákona o půdě spočívající v náhradním pozemku, neboť odňatý pozemek, který byl
později zastavěn, žalobkyni nelze vydat. Zjistil, že žalovaná při vypořádání
předmětného restitučního nároku žalobkyně postupovala liknavě a s
neodůvodněnými průtahy, které nemohou jít k tíži žalobkyně.
Ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná nepostupovala ve
vztahu k žalobkyni dostatečně pružně a vstřícně a neplnila tak své poslání
uspokojovat restituční nároky oprávněných osob v co nejkratší době. O liknavém
přístupu svědčí též skutečnost, že restituční nárok žalobkyně, který jí byl
přiznán ve správním řízení v roce 1995, nebyl dosud v celém rozsahu vypořádán.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že restituční nárok
žalobkyně není v celém rozsahu dlouhodobě uspokojován v důsledku liknavého
postupu žalované, proto se žalobkyně může u soudu domáhat vydání konkrétního
pozemku, který si vytipuje. Vyslovil, že nároky oprávněných osob na převod
náhradních pozemků mají přednost před prodejem pozemku jiným osobám a pokud
dojde k liknavému postupu žalované, je prostředkem ochrany práva oprávněné
osoby také žaloba na vydání konkrétního pozemku, přičemž není nutno důvodnost
žaloby na uložení povinnosti žalované uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu
konkrétního náhradního pozemku vázat na podmínku jeho předchozího zahrnutí do
veřejné nabídky. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu
sp. zn. 31 Cdo 3767/2009.
Podle odvolacího soudu zbývá vyřešit mezi účastníky spornou otázku ceny
náhradního pozemku. Nelze přisvědčit závěru soudu prvního stupně, že lze
žalobkyni k uspokojení zůstatku jejího restitučního nároku vydat jí vytipovaný
předmětný náhradní pozemek, resp. jeho část v té míře, jak ji požaduje v
žalobním petitu, neboť by byla značně zvýhodněna. V současné době je předmětný
pozemek určen schválenou územně plánovací dokumentací k zastavění, takže se
jedná o pozemek stavební a jako takový musí být oceněn (§ 11a odst. 13 zákona o
půdě).
Odvolací soud vycházel z toho, že otázkou ekvivalentu ceny pozemku, který byl
oprávněné osobě odebrán a ceny pozemku, který jí má být jako náhradní vydán, se
několikrát ve svých rozhodnutích zabýval též Nejvyšší soud ČR. Z jeho závěrů
plyne, že cena náhradního pozemku musí být ekvivalentní ceně pozemků, který byl
oprávněné osobě odebrán, takže jí náleží náhrada odpovídající tehdejšímu
charakteru pozemku, tedy charakteru, který měl v době přechodu na stát. Pokud
byl tedy oprávněné osobě odňat zemědělský pozemek, má nárok na náhradu za
zemědělský pozemek. Zde odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo
2699/2009 a sp. zn. 28 Cdo 1518/2007. Podle odvolacího soudu nelze přihlížet
při vydávání náhradního pozemku ke skutečnosti, že pozemek, který byl žalobkyni
odebrán, byl později zastavěn. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí sp.
zn. 28 Cdo 2930/2011 a sp. zn. 28 Cdo 1518/2007. Vyslovil závěr, že byl-li
žalobkyni odňat zemědělský pozemek, nelze jí jako náhradní pozemek vydat k
uspokojení zůstatku jejího restitučního nároku předmětný pozemek vytipovaný
žalobkyní, resp. jeho část, neboť se jedná o pozemek stavební, a neodpovídá
tedy charakteru pozemku, který jí byl v minulosti odňat. Uzavřel, že hodnota
vydávaného pozemku skutečně několikrát převyšuje zůstatek hodnoty
neuspokojeného restitučního nároku žalobkyně a není tudíž ekvivalentem pozemku,
který jí byl v minulosti odňat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání (do výroku I.
rozsudku odvolacího soudu), jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 o.
s. ř. Podle dovolatelky rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky
hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dále otázky, která dosud nebyla
vyřešena a která má být dovolacím soudem posouzena jinak. Co do důvodů měla za
to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci
podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., které spatřovala zejména ve výkladu
charakteru rovnocenného náhradního pozemku a jeho ceny ve vztahu k charakteru a
ceně pozemku odňatého, resp. zda charakter náhradního pozemku je třeba hodnotit
podle jeho skutečného stavu, v němž se nachází – tj. toliko zemědělsky
využitelného či jeho imaginární hodnoty vzniklé zahrnutím pozemku do oblasti
pozemků určených územně plánovací dokumentací k zastavění, bez existence
individuálního správního aktu vztahujícího se ke konkrétnímu pozemku. To vše v
návaznosti na cenu jak pozemku odňatého, tak i náhradního.
Namítala, že postup odvolacího soudu představoval mechanickou aplikaci zásad
vyjádřených dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu ČR v otázce výkladu
charakteru náhradního pozemku. Poukazovala na skutečnost, že soudy hodnotily
odlišně otázku, zda žalobkyní označený pozemek je ekvivalentním pozemkem k
pozemku jí odňatého. Tvrdila, že pozemek jí odňatý byl označen v době odnětí
jako orná půda s tím, že již byl konkrétním správním aktem určen k zastavění
stavbou zdravotnického areálu. Dále namítala, že pozemek parcela č. 36382 –
orná půda v k. ú. Prostějov v žalobě označený je zapsán v katastru nemovitostí
a užíván jako orná půda zahrnutá v zemědělském půdním fondu, přičemž od roku
2005 v důsledku změny územního plánu je zařazen do oblasti určené pro výstavbu
rodinných domů. Vytýkala odvolacímu soudu mechanické posuzování jí odňatého
pozemku jako zemědělského a dovolatelkou označený náhradní pozemek jako
stavební. Podle dovolatelky charakter pozemku odňatého a pozemku náhradního je
nutno hodnotit podle jejich skutečného stavu, tj. jak byl pozemek v době odnětí
užíván a jakým způsobem je užíván pozemek náhradní, jaká byla a je evidence
těchto pozemků v katastru nemovitostí, resp. dříve v evidenci nemovitostí a jak
s těmito pozemky je a může být nakládáno. Dovozovala, že podrobná výkladová
pravidla nejsou doposud v judikatuře zakotvena. Namítala, že nelze akceptovat
názor odvolacího soudu, že v dané věci v případě potvrzení rozhodnutí soudu
prvního stupně by byla značně zvýhodněna, a to s ohledem na veškeré zjištěné
skutečnosti. Proto považovala za nepřípadný odkaz na rozhodnutí Nejvyššího
soudu sp. zn. 28 Cdo 1518/2007. Postup odvolacího soudu považovala za
formalistický a v této souvislosti odkazovala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1688/09 s odůvodněním, že stát, resp. žalovaná vůči dovolatelce
postupoval liknavě. Vytýkala odvolacímu soudu, že nepostupoval v souladu s §
118a odst. 2 o. s. ř., aby bylo zabráněno vydání rozhodnutí překvapivého pro
účastníka. Ohledně posouzení charakteru pozemků považovala tuto otázku za již
správně vyřešenou soudem prvního stupně a neměla důvod předkládat další důkazy. Odňatý pozemek byl svým charakterem určen k zastavění, což vyplývá z rozhodnutí
Odboru územního plánování MěstNV Prostějov ze dne 25. 4. 1974 sp. zn. Výst. 4068/74-Fa-Vysl, kterým byl vydán návrh územního plánování pro stavbu
zdravotnického areálu v Prostějově, z něhož je patrno, že pozemek má být
zastavěn zdravotnickým areálem. V dovolání dále poukazovala na pozvánku na
jednání ze dne 14. 3. 1974 Odboru ÚPA MěstNV Prostějov sp. zn. 74/Fa-Vysl, ze
kterého je zřejmé, že bylo projednáváno umístění stavby areálu nemocnice, kde
byli přizváni majitelé dotčených pozemků. Podle dovolatelky se jedná o dosud
neřešenou otázku s tím, že dosavadní judikatura se zabývala pouze jednoznačnými
případy určení pozemků jako stavebních či zemědělských, nikoliv však v případě,
kdy aspektů pro hodnocení charakteru pozemku odňatého a náhradní je podstatně
více.
Rozhodnutí odvolacího soudu považovala za neetické s odůvodněním, že jí
byl odňat pozemek, na kterém dnes stojí nemocnice a v bezprostřední blízkosti
je rozsáhlá zástavba rodinných domků a nyní se domáhá vydání náhradního
pozemku, který je zemědělsky obhospodařován, je pod ochranou zemědělského
půdního fondu a roste na něm pšenice. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud rozsudek
odvolacího soudu změnil a současně zavázal žalovanou k náhradě nákladů řízení
před soudy obou stupňů.
Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání s odůvodněním, že považuje zamítavý
rozsudek odvolacího soud za správný.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013, neboť
dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 31. 12.
2012 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012, kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další
související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou
advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř.,
shledal dovolání přípustným podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to pro řešení
právní otázky ekvivalentu ceny pozemku, který byl oprávněné osobě odebrán, a
ceny pozemku, který jí má být jako náhradní pozemek vydán, při jejímž řešení v
dané věci se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu (viz dále).
Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu
se nepodávají. Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný v
dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v
otázce označené dovoláním (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
O nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. za pozemky, které se podle
tohoto zákona nevydávají a za které nelze poskytnout oprávněné osobě jiné
pozemky, poskytne stát finanční náhradu podle zvláštních předpisů (srov.
vyhlášku č. 182/1988 Sb.).
V § 14 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. je stanoveno, že oprávněné osobě náleží
náhrada za pozemek, který podle tohoto zákona se nevydává a za který nebyl
poskytnut jiný pozemek.
V § 11a odst. 13 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 131/2006 Sb.) je
stanoveno, že pozemky určené schválenou územně plánovací dokumentací k
zastavění budou oceněny jako pozemky stavební.
Podle ustanovení § 28a zákona č. 229/1991 Sb. se poskytují náhrady podle zákona
č. 229/1991 Sb. v cenách platných ke dni 24. 6. 1991, a to u věcí nemovitých v
cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. (ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.).
Náhradu poskytne pozemkový fond do tří let po převzetí písemné výzvy oprávněné
osobě nebo jejímu dědici.
Obdobnou problematikou se Nejvyšší soud zabýval ve svém rozhodnutí ze dne 9.
října 2013, sp. zn. 28 Cdo 1816/2013, v němž připomněl svou dosavadní
judikatorní tendenci vyjádřenou (ve vztahu k poskytnutí náhrady za nevydané
pozemky) ve své rozhodovací praxi (srov. např. usnesení ze dne 26. listopadu
2009, sp. zn. 28 Cdo 4592/2008, nebo rozsudek ze dne 7. října 2010, sp. zn. 28
Cdo 1974/2010), v nichž se zcela přidržel výkladových pravidel obsažených v
nálezu Ústavního soudu ze dne 14. července 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03,
publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 96 svazek 34,
str. 35. Podle nich považuje Nejvyšší soud za správné posouzení, podle něhož
„za pozemky je třeba osobě oprávněné poskytnout náhradu jako za pozemky určené
pro stavbu (§ 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb.), byť byly v době převodu na
stát v evidenci nemovitostí vedeny jako zemědělské, (tj. v době prodeje
existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby sídliště,
bezprostřední realizace výstavby). Tento závěr přijal Nejvyšší soud ve věci, v
níž po právní stránce bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno na závěru, že
přestože v době, kdy byly předmětné pozemky převáděny kupní smlouvou na stát,
byly v evidenci nemovitostí vedené jako zemědělské, je vzhledem k tomu, že v
této době již byly určeny k výstavbě sídliště (a s tímto byly i vykupovány),
nutné poskytnou za ně náhradu (ve smyslu § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě)
jako za pozemky určené pro stavbu (§ 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb.).
S přihlédnutím k závěrům shora uvedené rozhodovací praxe a s připomenutím
obecně platné ústavně právně akceptovatelné zásadě, která klade důraz na
posouzení okolností konkrétního případu, kterýžto aspekt vystupuje do popředí i
v projednávané věci, nemohl dovolací soud dospět ke spolehlivému závěru, že by
právní posouzení této věci zaujaté odvolacím soudem, (též s přihlédnutím k
nesporným skutkovým zjištěním v této věci) bylo správné. Proto, aniž nařizoval
jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil
(§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§
243e odst. 2, věta první, o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro odvolací soud v
dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§
243g odst. 1 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. března 2014
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu