28 Cdo 264/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského v právní
věci žalobkyně České republiky – Státního pozemkového úřadu, IČ 45797072,
sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, proti žalovaným 1) MUDr. K. R., B., a 2)
MUDr. O. R., B., obou zastoupených JUDr. Růženou Valdhansovou, advokátkou se
sídlem v Brně, Jaselská 17, o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 330.300,-
Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 36 C 266/2005, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 8. 2013, č. j. 38 Co
225/2008-223, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
A. Předchozí průběh řízení
Žalobkyně se žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 25. 8. 2005 domáhala
po žalovaných zaplacení částky 330.300,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Svůj nárok odůvodnila tím, že žalovaným vznikl nárok na vydání náhradních
pozemků za nevydané pozemky podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o
půdě“), ale vydán jim byl náhradní pozemek, jehož hodnota v důsledku
nesprávného znaleckého posudku přesahovala skutečný nárok žalovaných o
330.300,- Kč. Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 12. 2007, č. j. 36 C 266/2005-78, žalobě v plném rozsahu vyhověl a uložil žalovaným
povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 330.300,- Kč. Dle
zjištění soudu prvního stupně byl na žalované smlouvou o převodu pozemku
uzavřenou dne 28. 7. 2004 v důsledku nesprávných znaleckých posudků a z těchto
posudků vycházejících rozhodnutí pozemkového úřadu převeden náhradní pozemek,
jehož hodnota přesahovala skutečný nárok žalovaných o 330.300,- Kč. Nesprávnost
znaleckých posudků spočívala v tom, že v nich nebylo zohledněno, že pozemky, za
něž byla žalovaným poskytnuta náhrada, se ke dni jejich přechodu na stát
nenacházely na území města B., ale v obci J. K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 24. 9. 2009, č. j. 38 Co 225/2008-99, rozsudek soudu prvního stupně
změnil tak, že nárok žalobkyně zamítl. Dle názoru odvolacího soudu je právním
důvodem plnění poskytnutého žalobkyní smlouva ze dne 28. 7. 2004, pročež plnění
nemohlo být žalovaným poskytnuto bez právního důvodu. Odvolací soud dále uvedl,
že z § 11 odst. 2 zákona o půdě přímo nevyplývá požadavek ekvivalence hodnoty
pozemku převáděného oprávněné osobě ve vztahu k hodnotě pozemků, jež jí nebyly
vydány. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 3. 11. 2010, č. j. 28 Cdo
1189/2010-125, rozsudek odvolacího soudu zrušil s tím, že hodnota náhradního
pozemku (náhradních pozemků) musí odpovídat hodnotě pozemku odňatého (pozemků
odňatých). Pokud žalobkyně v posuzované věci převedla na oprávněné osoby –
žalované pozemky v hodnotě vyšší, došlo na straně oprávněných osob – žalovaných
k bezdůvodnému obohacení. Na soudním jednání konaném dne 10. 3. 2011 připustil odvolací soud
změnu žaloby tak, aby žalovaní byli povinni zaplatit žalobkyni každý částku
165.150,- Kč. Odvolací soud rozsudkem ze dne 10. 3. 2011, č. j. 38 Co 225/2008-137,
změnil rozsudek soudu prvního stupně tím způsobem, že každý z žalovaných je
povinen zaplatit žalobkyni částku 165.150,- Kč. K dovolání žalovaných Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 18. 1. 2012, č. j. 28 Cdo
2930/2011-181, rozsudek odvolacího soudu potvrdil.
Nejvyšší soud ve svém
rozhodnutí analogicky aplikoval dříve judikatorně dovozenou zásadu, dle které
pokud byl odebrán zemědělský pozemek, jakým je pole, louka, pastvina apod.,
náleží náhrada odpovídající jeho tehdejšímu charakteru, který měl v době
přechodu na stát, i když se cena vypočítává podle cenového předpisu platného ke
dni účinnosti zákona o půdě (§ 28a zákona o půdě), a ve prospěch oprávněné
osoby proto nelze počítat s cenovým navýšením pozemku, k němuž došlo po změně
jeho charakteru v důsledku jeho zastavění po přechodu na stát nebo právnickou
osobu, bez přičinění původního vlastníka, a uvedl, že i pro přičlenění určité
obce (tj. v posuzované věci obce J.) k obci vedlejší (k obci B.) platí, že
vlastník původního pozemku neměl žádnou možnost tuto skutečnosti ovlivnit a že
ke zhodnocení pozemku (v souvislosti s touto skutečností) došlo bez jakéhokoliv
přičinění původního vlastníka. Dovolací soud uzavřel, že soudy nižších stupňů
postupovaly správně, pokud při oceňování odňatých pozemků vycházely ze stavu ke
dni jejich přechodu na stát. Ústavní soud na základě ústavní stížnosti podané žalovanými nálezem ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12, rozsudky odvolacího soudu ze dne 10. 3. 2011,
č. j. 38 Co 225/2008-137, a Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2012, č. j. 28 Cdo
2930/2011-181, zrušil. Ústavní soud odkázal na svou dřívější judikaturu a
uvedl, že smyslem a účelem restitučních zákonů je snaha alespoň částečně
zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd, přičemž ke splnění účelu
a cíle restitucí je zejména nutné, aby obecné soudy interpretovaly restituční
zákony ve vztahu k oprávněným osobám co nejvstřícněji. Dále Ústavní soud
přisvědčil názoru Nejvyššího soudu, dle kterého v rámci restitučního řízení má
být vráceno to, co bylo odňato, avšak jen v rozsahu, v jakém to zákon o půdě
stanoví, s tím, že restituční řízení se nesmí podobat loterii, tj. že v rámci
skupiny oprávněných osob, na které restituční předpisy dopadají, je třeba se
všemi nakládat stejným způsobem. Je proto nezbytné nalézt univerzální
kritérium, s jehož použitím lze porovnávat prakticky veškeré pozemky bez ohledu
na rozlohu, kulturu, kvalitu apod., přičemž tímto kritériem je cena pozemku. Dále Ústavní soud uvedl, že judikatura Nejvyššího soudu princip rovnosti
rozvinula o pravidlo, že cena náhradního pozemku má být ekvivalentní ceně
pozemku, který byl oprávněné osobě odebrán; pokud byl odebrán zemědělský
pozemek, jakým je pole, louka, pastvina apod., náleží náhrada odpovídající
charakteru, který měl v době přechodu na stát, i když se cena vypočítává podle
cenového předpisu platného ke dni účinnosti zákona o půdě, přičemž ve prospěch
oprávněné osoby nelze počítat s navýšením ceny pozemku, k němuž došlo po změně
jeho charakteru v důsledku jeho zastavění po přechodu na stát nebo právnickou
osobu bez přičinění původního vlastníka. Jinými slovy, pokud byl oprávněné
osobě odňat zemědělský pozemek, má nárok na náhradu za zemědělský pozemek,
přičemž uvedené judikatorní závěry dovozené Nejvyšším soudem lze dle Ústavního
soudu považovat za akceptovatelné.
Analogické použití výše uvedených zásad ve
věci stěžovatelů je však dle Ústavního soudu příkladem jejich ústavně
nepřípustné mechanické aplikace na případ zákonem nijak nezohledňované změny
územního uspořádání obcí. Ústavní soud dále uvedl, že si je vědom skutečnosti,
že dle ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě ve znění účinném ode dne 1. 7. 1993 do dne 13. 4. 2006 se ceny nemovitostí určovaly ke dni 24. 6. 1991 na
základě příslušného cenového předpisu, nicméně rigidní lpění na úředně
stanovených cenách při určování ceny pozemku již samotným plynutím času
ztratilo mnoho ze své opodstatněnosti. S přihlédnutím ke skutečnosti, že
smlouva o bezúplatném převodu náhradního pozemku byla uzavřena v roce 2004,
neodrážejí úvahy o rozdílu v hodnotě původních a náhradních pozemků (pohybující
se výlučně v kontextu cen úředních) reálnou hodnotu pozemků, jež je klíčová. Dle Ústavního soudu lze též podpůrně uvést, že Nejvyšší soud přehlédl, že
zatímco samotným úředním aktem přeměny zemědělského pozemku na stavební se
skutečná hodnota (tržní cena) pozemku reálně zvýší, pouhým začleněním obce J. (a podobně i obce Ř.) do města B. se hodnota pozemků zvýšila pouze imaginárně,
úředně, ale nikoli reálně; hodnotu pozemku neurčuje administrativní velikost
obce, ale její poloha, dopravní dostupnost od velkého města, občanská
vybavenost apod. Ústavní soud uzavřel, že mechanická aplikace zásady shody
charakteru původního a náhradního pozemku na situaci změny administrativního
umístění pozemku v důsledku změny územního členění obcí měla ze strany soudů
rozhodujících v této věci za následek porušení ústavně zaručeného práva
stěžovatelů vlastnit majetek zaručeného článkem 11 odst. 1 Listiny, a uložil
odvolacímu soudu, aby v řízení následujícím po zrušení ústavní stížností
napadených rozhodnutí vycházel z výše vyloženého právního názoru, dle kterého
se při určování hodnoty pozemku nezohledňuje změna územního členění obcí. Odvolací soud rozsudkem ze dne 22. 8. 2013, č. j. 38 Co 225/2008-223, rozsudek
soudu prvního stupně změnil tak, že nárok žalobkyně zamítl. Odvolací soud
považoval návrh žalobkyně na vypracování znaleckého posudku k určení hodnoty
odňatého pozemku v k. ú. J. za nadbytečný, a uvedl, že nárok žalobkyně na
vydání bezdůvodného obohacení, jež mělo žalovaným vzniknout v důsledku
nesprávného ocenění odňatého pozemku, nelze považovat za důvodný, neboť
žalovaným bylo plněno na základě platně uzavřené a doposud existující smlouvy;
bylo-li tedy žalovaným plnění poskytnuto na jejím základě, nemůže se jednat o
plnění bez právního důvodu, jakož ani o plnění z neplatného právního důvodu
nebo o plnění z právního důvodu, který odpadl, či o prospěch získaný z
nepoctivých zdrojů. Odvolací soud uzavřel, že pokud žalobní požadavek žalobkyně
na vydání bezdůvodného obohacení nelze podřadit pod žádnou ze skutkových
podstat uvedených v § 451 odst. 2 a § 454 obč. zák., nelze požadavek žalobkyně
považovat za důvodný. B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále také „dovolatelka“) dne
10. 12. 2013 dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§ 237 o. s. ř.); z
obsahu dovolání přitom plyne, že odvolací soud se konkrétně měl odchýlit od
ustálené judikatury Nejvyššího soudu, dle které cena náhradního pozemku má být
ekvivalentní ceně pozemku, který byl oprávněné osobě odebrán. Dovolatelka dále
především namítala, že dovolací soud opomenul širší rámec, který byl podle
nálezu Ústavního soudu povinen zkoumat, tj. zda náhradní pozemek odpovídá z
hlediska polohy, dopravní dostupnosti, občanské vybavenosti apod., pozemku
odňatému.
Žalovaní se k dovolání dovolatelky nevyjádřili.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání ze dne 12. 12. 2013 je včasné, podané
oprávněnou osobou – státem, za který jedná osoba s právnickým vzděláním, a že
splňuje formální obsahové znaky předepsané v § 241a odst. 1 o. s. ř.
Lze rovněž souhlasit s dovolatelkou, že odvolací soud se odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně od závěru vyjádřeného v této věci
v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo
1189/2010, dle kterého smlouva o převodu pozemku uzavřená mezi povinnou osobou
a oprávněnými osobami není projevem svobodné vůle smluvních stran, nýbrž jejím
prostřednictvím je realizována zákonem stanovená povinnost převést na oprávněné
osoby náhradní pozemek (pozemky) odpovídající zákonné hodnotě; pokud je proto
na oprávněnou osobu v rámci restitučního řízení převeden náhradní pozemek
(náhradní pozemky) v hodnotě vyšší, než je hodnota odňatého pozemku (odňatých
pozemků), dojde na straně oprávněných osob k bezdůvodnému obohacení (srov.
obdobně i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo
3388/2012). Uvedené závěry dle přesvědčení Nejvyššího soudu obstojí i ve světle
nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12 (srov. např.
bod 12 nálezu: „…lze přisvědčit právnímu názoru Nejvyššího soudu, dle kterého
má být vráceno to, co bylo odňato, avšak jen v rozsahu, v jakém to zákon o půdě
stanoví;“ obdobně bod 13 nálezu: „Je rovněž nutno souhlasit se stanoviskem
zastávaným Nejvyšším soudem, že restituční řízení se nesmí podobat loterii, tj.
že v rámci skupiny oprávněných osob, na které restituční předpisy dopadají, je
třeba se všemi nakládat stejným způsobem. Vždyť znakem a předpokladem právního
státu je především shodná ochrana práv všech právních subjektů ve stejných
případech…“) a Nejvyšší soud nemá důvod se od nich odchylovat. Pro úplnost lze
na tomto místě zopakovat (srov. vyjádření Nejvyššího soudu k ústavní stížnosti
žalovaných ze dne 17. 7. 2012), že výše uvedené nemůže být vykládáno tím
způsobem, že hodnota odňatého a náhradního pozemku se musí shodovat zcela
přesně (dva totožné pozemky ostatně neexistují a takovýto požadavek by proto
ani neodpovídal realitě); hodnoty těchto pozemků však musí být přiměřené. Lze
tedy shrnout, že dovolání dovolatelky je přípustné.
C. Důvodnost
Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná
pro všechny orgány i osoby.
Přes výše uvedené dle přesvědčení Nejvyššího soudu z nálezu Ústavního soudu
povinnost odvolacího soudu provádět další dokazování a zkoumat, nakolik
náhradní pozemek převedený žalovaným odpovídá z hlediska polohy, dopravní
dostupnosti, občanské vybavenosti apod., pozemku odňatému (pozemkům odňatým),
dovodit nelze. Ústavní soud se naopak vyjádřil zcela zřetelně a jasně, když v
závěru (konkrétně v bodě 18) svého rozhodnutí uvedl, že v dalším řízení je
třeba „vycházet z výše uvedeného právního názoru, dle kterého se při určování
hodnoty pozemku nezohledňuje změna územního členění obcí.“ Přitom právě na
základě uvedeného právního názoru – byť k tomu došlo neúmyslně, když znalec
přehlédl, že v mezidobí došlo k změně územního členění obcí – byla určena
hodnota pozemků odňatých žalovaným a následně jim byl přidělen pozemek
náhradní. Je zřejmé, že tento výklad (na rozdíl od výkladu zastávaného
dovolatelkou) v plném rozsahu odpovídá rovněž v nálezu Ústavního soudu uvedené
zásadě, dle které restituční předpisy mají být ve vztahu k oprávněným osobám
interpretovány co nejvstřícněji.
Vzhledem k přípustnosti dovolání dovolací soud v souladu s ustanovením § 242
odst. 3, věty druhé, o. s. ř. rovněž zkoumal, zda řízení netrpí vadami
uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) i b) a odst. 3 o. s. ř. (tzv.
zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž žádnou takovouto vadu neshledal.
Z důvodů shora uvedených dospěl dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí
je ve výsledku věcně správné (byť s argumentací v tomto rozhodnutí uvedenou se
dovolací soud zcela neztotožňuje), a proto dovolání bez jednání (§ 243a odst. 1
o. s. ř.) zamítl jako nedůvodné podle § 243d písm. a) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalovaným žádné
náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 6. března 2014
JUDr. Iva Brožová
předsedkyně senátu