28 Cdo 1787/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci
žalobce B. D., zastoupeného JUDr. Danielou Filipovou, advokátkou se sídlem v
Praze 5, Pecháčkova 8, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému
úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o uložení povinnosti uzavřít
smlouvu o převodu pozemků, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 7 C
13/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze
dne 2. února 2015, č. j. 21 Co 458/2014-929, takto:
Dovolání se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové – poté, co vyloučil věc
týkající se převodu pozemkové parcely č. 88/5 v katastrálním území P. p. S. k
samostatnému projednání a rozhodnutí – potvrdil (částečný) rozsudek Okresního
soudu v Trutnově ze dne 22. července 2014, č. j. 7 C 13/2012-895, jímž tento
soud uložil žalované povinnost uzavřít s žalobcem smlouvy o bezúplatném převodu
ve výroku označených pozemků, nacházejících se v katastrálních územích P. p. S.
(bod 1 koncipované smlouvy), L. (bod 2) a D. M. Ú. (bod 3), k uspokojení nároku
žalobce – oprávněné osoby – na převod náhradních pozemků za pozemky, které mu
nelze vydat, plynoucí z označených rozhodnutí pozemkového úřadu (§ 11 odst. 2,
§ 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o půdě“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud
odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (o.
s. ř.), neboť dovoláním označené právní otázky, na jejich vyřešení napadené
rozhodnutí závisí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací
praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit, a dovolání tak není
přípustné (k hlediskům přípustnosti dovolání srov. § 237 o. s. ř.).
K dané právní problematice se Nejvyšší soud vyslovil především v rozsudku
velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9.
prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009 (uveřejněném pod č. 62/2010 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek), v němž formuloval a odůvodnil závěr, že
„důvodnost žaloby na uložení povinnosti Pozemkovému fondu ČR (jehož nástupkyní
je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový
úřad; srov. § 22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb.) uzavřít smlouvu o bezúplatném
převodu konkrétních náhradních pozemků není třeba – při liknavém postupu fondu
– vázat na podmínku předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky
žalovaného“. [V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud reagoval i na změnu právní
úpravy při převodu náhradních pozemků oprávněných osobám, k níž došlo z
účinností od 14. 4. 2006, zákonem č. 131/2006 Sb., uzavíraje, že ani postup
podle nového ustanovení § 11a zákona o půdě (jež zásadně předpokládá převod
pozemků oprávněným osobám na základě veřejných nabídek Pozemkového fondu)
nemusí být vždy zárukou řádného plnění povinností Pozemkového fondu k převodu
náhradích pozemků.]
Odkazuje též na rozhodovací praxi Ústavního soudu (zejm. na nález ze dne 4.
března 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a nález ze dne 30. října 2007, sp. zn.
III. ÚS 495/05), Nejvyšší soud znovu připomněl, že poskytování náhradích
pozemků oprávněným osobám patří k základním povinnostem Pozemkového fondu,
přičemž struktura jeho nabídky musí mít takové kvalitativní a kvantitativní
parametry, aby náhrada byla poskytnuta v co možná nejkratší době co možná
nejširšímu okruhu oprávněných osob. Dodal, že takové rozhodnutí soudu, v němž
bude Pozemkovému fondu ČR (předchůdce žalované) uložena povinnost uzavřít s
osobou oprávněnou smlouvu o bezúplatném převodu vlastnického práva ke
konkrétním pozemkům, i když tyto nebyly uveřejněny ve veřejné nabídce, nelze ve
vztahu k ostatním osobám oprávněným pokládat za diskriminující a že takové
rozhodnutí je v souladu s principem ovládající soukromé právo, totiž že každý
si má střežit svá práva (vigilantibus iura scripta sunt).
Uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému
postupu (srov. § 11a zákona o půdě), je třeba mít za výjimečné, podmíněné
zjištěními vedoucími k závěru, že postup Pozemkového fondu ČR (nyní pozemkového
úřadu) lze kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační; uspokojení
nároku převodem pozemku do veřejné nabídky nezahrnutého je namístě tehdy, kdy
se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých
práv (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2015, sp. zn. 28
Cdo 5389/2014, jenž je – spolu s ostatními rozhodnutím Nejvyššího soudu –
dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).
Zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby,
jakož i postupu pozemkového úřadu (jeho předchůdce Pozemkového fondu ČR) je pak
především otázkou skutkových zjištění. Při přezkumu právního posouzení věci je
třeba zabývat se tím, zda úvahy odvolacího soudu vztahující se k závěru o tom,
zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole
nejsou zjevně nepřiměřené, zda se pohybují ve vytčených mezích a zda přihlížejí
ke všem relevantních hlediskům, jak byly zformulovány též citovanou judikaturou
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. července 2015, sp. zn. 28 Cdo
1324/2014, nebo znovu i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2015, sp.
zn. 28 Cdo 5389/2014).
Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy v souladu se shora citovanou judikaturou,
měl-li odvolací soud na zřeteli nejenom dobu prodlení žalované (jejího
předchůdce) s uspokojením nároku žalobce, ale vzal-li v úvahu též další
okolnosti případu, jejichž zhodnocením dospěl k závěru, že postup žalované lze
i ve věci nyní posuzované kvalifikovat jako liknavý a diskriminační (viz
zjištění o aktivním přístupu žalobce, v kontrastu s jednáním žalované, resp.
jejího právního předchůdce, jenž – bez legitimního důvodu – posléze znemožnil
žalobci účast v nabídkových řízeních, uspokojování nároku ztěžoval i nesprávným
oceněním žalobci odňatých a nevydaných pozemků a při uspokojování nároků
upřednostňoval jiné osoby).
Uvedené závěry patří k závěrům skutkovým, pro které rozsudek odvolacího soudu k
dovolacímu přezkumu otevřen není a jejichž případnou kritikou nemůže být
založena přípustnost dovolání (na ní lze usuzovat toliko prostřednictvím
jediného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.). Uplatněním
způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není
zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než
z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod
č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Odkaz žalované na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2014, sp. zn.
28 Cdo 2143/2014 (jímž odvolací soud aproboval závěry soudů nižších stupňů, že
v konkrétní věci jím tehdy posuzované nelze postup žalované označit za liknavý,
svévolný či diskriminační) nelze mít za případný, bylo-li označené rozhodnutí
vydáno za zcela jiných skutkových okolností, kdy liknavost a svévole na straně
Pozemkového fondu „nebyla doložena“ (kdy se oprávněná osoba – ač tak postupovat
mohla – bez legitimního důvodu o převod pozemků z veřejné nabídky žalovaného
nezajímala).
Jelikož relevantní právní otázky, na jejichž řešení závisí napadené rozhodnutí,
odvolací soud vyřešil napadeným rozsudkem v souladu s ustálenou rozhodovací
praxí dovolacího soudu, a Nejvyšší soud neshledává přesvědčivé důvody, pro
které by tyto v jeho rozhodovací praxi již dříve vyřešené právní otázky měly
být posouzeny jinak, dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věty
první o. s. ř.).
O náhradě nákladů, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodnou soudy nižších
stupňů v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a §
151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. října 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu