28 Cdo 786/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy
JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Ludvíka
Davida, CSc., v právní věci žalobce JUDr. M. L., správce konkursní podstaty
úpadce S., s. r. o., zastoupeného advokátem, proti žalované S. B. s. r. o.
zastoupené advokátem, o 641.394,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu
Plzeň-město pod sp. zn. 25 C 315/2006, o dovolání žalobce proti usnesení
Krajského soudu v Plzni ze dne 24. října 2007, č. j. 25 Co 354/2007-103, takto:
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. října 2007, č. j.
25 Co 354/2007-103, a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 16. srpna
2007, č. j. 25 C 315/2006-90, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Žalobou podanou u Městského soudu v Praze dne 10. 5. 2006 se žalobce
domáhal uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 641.394,- Kč
s příslušenstvím s odůvodněním, že na majetek úpadce S., s. r. o., byl
usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2005, sp. zn. 91 K 39/2004,
prohlášen konkurs, a že součástí konkursní podstaty je pohledávka úpadce za
žalovanou ve výši shora uvedené částky, která nebyla uhrazena. Tato pohledávka
vznikla převodem peněžních prostředků dlužníka S., s. r. o. žalované na splátky
půjček, poskytnutých žalovanou na základě smluv o půjčkách ze dnů 28. 12. 2001,
8. 4. 2002
a 24. 1. 2003, které jsou však ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. absolutně
neplatné, neboť jejich účelem bylo vyvést majetek ze společnosti, která je v
úpadku, ke škodě věřitelů a zabránit jejich uspokojení.
Usnesením ze dne 16. 8. 2007, č. j. 25 C 315/2006-90, Okresní soud Plzeň-město
zastavil řízení o zaplacení shora uvedené částky a rozhodl o náhradě nákladů
řízení, neboť v téže věci již bylo dříve zahájeno řízení vedené u Okresního
soudu
Plzeň-město pod sp. zn. 21 C 85/2006, týkající se týchž osob a téhož nároku,
když v tomto řízení se žalobce žalobou domáhá vyslovení neúčinnosti smluv o
půjčkách
28. 12. 2001, 8. 4. 2002 a 24. 1. 2003 a současně požaduje zaplacení částky
641.394,- Kč, což představuje nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit
(§ 83 odst. 1
a § 104 odst. 1 o. s. ř.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 24. 10. 2007, č. j.
25 Co 354/2007-103, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil se shora
uvedeným závěrem Okresního soudu Plzeň-město, neboť se jedná o spor mezi týmiž
účastníky, kteří mají v řízení i totožné procesní postavení. Předmětem řízení
jsou v obou případech věci, které vyplývají ze stejného skutku, jímž je vydání
vrácených finančních prostředků ze smluv o půjčkách. V žalobě, jež je předmětem
řízení ve věci vedené pod sp. zn. 25 C 315/2006, je nárok na zaplacení částky
641.394,- Kč jediným uplatněným nárokem, avšak tento nárok je uplatněn i v
řízení ve věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod. sp. zn. 21 C 85/2006,
kde kromě vyslovení neúčinnosti právních úkonů se žalobce rovněž domáhá
zaplacení částky 641.394,- Kč. V obou případech tak požaduje vydání stejné
částky na základě stejného skutku. Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě
podal žalobce žalobu 10. 5. 2006, zatímco ve věci vedené pod sp. zn. 21 C
85/2006 tak učinil již 7. 11. 2005, odvolací soud uzavřel, že projednání věci
brání překážka litispendence, jež je neodstranitelným nedostatkem podmínky
řízení, a soud prvního stupně proto postupoval správně, když řízení zastavil.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání.
Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci a řízení trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Otázku zásadního právního významu spatřuje v posouzení
souběhu neplatnosti a odporovatelnosti právních úkonů a vymezení otázky
přednosti posouzení těchto právních institutů a jejich důsledků pro účastníky
řízení. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s hmotným právem,
když zastavením řízení byl zbaven práva na rozhodnutí soudu o povinnosti
žalované zaplatit mu předmětnou částku v případě, že by žaloba o neúčinnosti
právních úkonů žalované byla zamítnuta právě z důvodu toho, že žalované právní
úkony nemohou být z důvodu jejich neplatnosti určeny odporovatelnými. Poukazuje
na to, že se v dané věci nemůže jednat o překážku litispendence, protože jde o
dva naprosto samostatné předměty řízení, a to v jednom případě odporovatelnost
právních úkonů (podle § 16 zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, a §
42a obč. zák.) a ve druhém zaplacení částky 641.394,- Kč s příslušenstvím z
důvodů neplatnosti příslušných právních úkonů. To, že se žalobce ve věci vedené
pod sp. zn. 21 C 85/2006 domáhá vedle vyslovení neúčinnosti právních úkonů
rovněž vrácení prostředků do konkursní podstaty, je toliko důsledkem
neúčinnosti, avšak nikoli nezbytnou podmínkou odporovatelnosti, v čemž vidí
podstatný rozdíl oproti žalobě na plnění. Následkem neplatnosti právního úkonu
je v tomto případě vznik bezdůvodného obohacení, jelikož žalovaná získala
majetkový prospěch plněním z neplatného právního úkonu, a proto jí následně
vzniká ve smyslu § 451 odst. 1 obč. zák. povinnost bezdůvodné obohacení vydat.
Neplatný právní úkon nelze prohlásit neúčinným a naopak, v čemž podle
dovolatele tkví podstata rozdílu v předmětu řízení z titulu odporovatelnosti a
neplatnosti. Neúčinný právní úkon zůstává, na rozdíl od neplatného právního
úkonu, platný. Rovněž je zde rozdíl v důsledcích odporovatelných a neplatných
úkonů pro jednotlivé účastníky v průběhu konkursního řízení, kdy plnění z
titulu neúčinného právního úkonu a plnění z neplatného právního úkonu má v
konkursním řízení pro uvedené osoby zcela jiný dopad a jejich postavení je
zásadně odlišné. Závěrem namítá v dané věci věcnou nepříslušnost soudu, jelikož
jde o spor vyvolaný konkursem ve smyslu § 9 odst. 3 písm. t) o. s. ř., k jehož
projednání je věcně příslušný v prvním stupni krajský soud, a podle ust. § 88
písm. i) o. s. ř. je pak místně příslušným soud, který projednává konkurs, tedy
v daném případě Městský soud v Praze. Navrhl proto dovolacímu soudu, aby
rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc postoupil soudu věcně a místně
příslušnému.
Žalovaná svým vyjádření k dovolání brojí proti námitkám dovolatele na podporu
právního posouzením věci odvolacím soudem a navrhuje, aby dovolání bylo
odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241
odst. 1
o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu, které
je přípustné podle § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., je i důvodné.
Dovolací námitky směřují ke zpochybnění právního závěru odvolacího soudu, že
dříve zahájené řízení, vedené Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 21 C
85/2006, zakládá ve vztahu k projednávané věci překážku litispendence podle §
83 odst. 1 o.s.ř.
Nejvyšší soud se ve své rozhodovací praxi již vícekrát vyjádřil k otázce
totožnosti občanského soudního řízení, jež je dána totožností předmětů řízení
a totožností účastníků. Předmětem řízení je žalobcem uplatněný procesní nárok,
který je vymezen předmětem (žalobním petitem) a základem, který tvoří právně
relevantní skutečnosti, na nichž žalobce svůj nárok zakládá. O tentýž předmět
řízení pak jde v případě, že v pozdějším, resp. později zahájeném řízení se
jedná o tentýž nárok, opírající se o tentýž právní důvod, a to za předpokladu,
že tento důvod plyne ze stejného skutkového stavu jako v předchozím řízení. Co
do totožnosti osob (účastníků řízení) není samo o sobě významné, mají-li stejné
osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení, tedy např. vystupují-li v
jednom řízení jako žalovaní a ve druhém jako žalobci (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 25 Cdo 1751/98, uveřejněný v
časopise Soudní judikatura pod č. 119, sešit 11, roč. 1999, usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1646/2000, uveřejněné v časopise
Soudní rozhledy č. 10, ročník 2002, str. 348, usnesení Nejvyššího soudu ze dne
18. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1773/2004, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy
č. 3, ročník 2005, str. 89, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2001, sp.
zn. 21 Cdo 906/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu pod C 401, svazek 4, ročník 2001).
V přezkoumávané věci není předmětem dříve i později zahájeného řízení tentýž
procesní nárok, neboť v později zahájeném řízení je nárok vymezen jiným
předmětem nároku (žalobním petitem) a opírá se o jiný právní důvod. V řízení
vedeném pod sp. zn. 21 C 85/2006 se žalobce domáhá určení neúčinnosti smluv o
půjčkách ze dnů 28. 12. 2001, 8. 4. 2002 a 24. 1. 2003 vůči věřitelům a
zaplacení částky 641.394,- Kč s příslušenstvím. Nutným předpokladem
odporovatelnosti právních úkonů ve smyslu
§ 16 zák. č. 328/1991 Sb. a § 42a obč. zák. je kladně vyřešená předběžná
otázka jejich platnosti. Základem nároku je v tomto případě tvrzení žalobce, že
byly uzavřeny platné smlouvy o půjčkách, na jejichž základě byly poskytnuty
finanční prostředky žalobci, jenž v průběhu října 2003 převedl finanční
prostředky v celkové výši částky 641.394,- Kč s odůvodněním splátek
poskytnutých půjček, čímž došlo ke zkrácení majetku žalobce na úkor konkursních
věřitelů, a proto vše, oč byl žalobcův majetek zkrácen, musí být vráceno do
konkursní podstaty. Aktivně věcně legitimován k podání návrhu ve smyslu § 16
zák. č. 328/1991 Sb. a § 42a obč. zák. je pouze správce konkursní podstaty z
titulu svého ustavení konkursním soudem a konkursní věřitelé z titulu podané
přihlášky nebo z jiného důvodu, pro nějž jsou zákonem považováni za konkursní
věřitele. Odlišnost nároků se odráží také v určení věcné příslušnosti soudu k
projednání a rozhodnutí věci. Jelikož jde o spor vyvolaný konkursem (tzv.
incidenční), je k projednání a rozhodnutí tohoto sporu podle ustanovení § 9
odst. 3 písm. t) o. s. ř. v prvním stupni věcně příslušný krajský soud. V
přezkoumávané věci vedené pod. sp. zn. 25 C 315/2006 se žalobce domáhá
zaplacení částky 641.394,- Kč s příslušenstvím na základě tvrzení, že uzavřené
smlouvy o půjčkách ze dne 28. 12. 2001, 8. 4. 2002 a 24. 1. 2003 jsou absolutně
neplatné podle ustanovení § 39 obč. zák., neboť jednatel úpadce se snažil
převést majetek ze společnosti, která je v úpadku, na žalovanou, a tím došlo ke
zkrácení věřitelů a k získání neoprávněného majetkového prospěchu žalovanou,
která je povinna tento prospěch vydat. Aktivní věcná legitimace správce
konkursní podstaty v tomto sporu, v němž správce konkursní podstaty vymáhá ve
prospěch podstaty pohledávky úpadce, se v daném časovém úseku (po dobu
konkursu) odvíjí od aktivní věcné legitimace věřitele - úpadce, aniž by se
ovšem správce stal pro tuto dobu účastníkem hmotněprávních vztahů, v nichž
dlužník (úpadce) vystupoval. Tento spor není sporem vyvolaným konkursním
řízením (tzv. incidenčním sporem), k jehož k projednání a rozhodnutí by byl
shodně jako v řízení o odpůrčí žalobě podle § 16 zák. č. 328/1991 Sb. věcně
příslušný krajský soud. Ve sporu ze smlouvy o půjčce uzavřené mezi podnikateli
zapsanými v obchodním rejstříku, z nichž žádný neposkytuje půjčky
v rámci předmětu svého podnikání (činnosti), je k řízení v prvním stupni
příslušný okresní soud; vzhledem ke shora uvedenému, není námitka věcné
nepříslušnosti v posuzované věci odůvodněná. S ohledem na zmíněné odlišnosti
uplatněných procesních nároků není dána totožnost předmětů obou řízení, a tedy
ani překážka věci zahájené, rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně
proto nejsou správná.
Z těchto důvodů tedy dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu ve smyslu §
243b odst. 2, věty za středníkem, o. s. ř. a protože důvody, pro které bylo
zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního
stupně, zrušil dovolací soud v tomto rozsahu i v závislém výroku o náhradě
nákladů řízení rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
V dalším průběhu řízení, v němž bude vázán právním názorem dovolacího soudu,
rozhodne soud prvního stupně též o nákladech řízení o dovolání.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. ledna 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu