ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobců a) Ing. L. V., a b) PharmDr. J. V., obou zastoupených JUDr. Jaroslavem
Brožem, advokátem se sídlem Brno, Marie Steyskalové 62, proti žalované 1) České
republice - Ministerstvu životního prostředí, se sídlem Praha, Vršovická
1442/65, jednajícím prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech
majetkových, se sídlem Praha, Rašínovo nábřeží 42, s adresou pro doručování:
Územní pracoviště Brno, se sídlem Brno, Příkop 11, a 2) České republice -
Ministerstvu financí, se sídlem Praha, Letenská 15, o náhradu škody, vedené u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 54 C 103/96, o dovolání žalobců proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2013, č.j. 44 Co 428/2012-435,
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobci se domáhali zaplacení 2.391.493,- Kč s 16 % úrokem z prodlení od 1. 11.
1993 do zaplacení představující kupní cenu nemovitostí ve výši 1.419.700,- Kč a
náklady na jejich rekonstrukci ve výši 971.793,- Kč. Ohledně nemovitostí
uzavřeli jako kupující kupní smlouvu ze dne 26. 3. 1991 se státní organizací
Výzkumným ústavem geologického inženýrství (VÚGI), následně je však na základě
soudního smíru vydali původnímu vlastníkovi M. P., jenž k nim včas uplatnil
restituční nárok.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. 6. 2004, č.j. 54 C 103/96-212, řízení v
části, v níž se žalobci domáhali po žalované České republice náhrady za
zhodnocení nemovitostí ve výši 971.793,- Kč s příslušenstvím, a dále v části, v
níž se žalobci domáhali příslušenství ve výši 16 % úroku z částky 1.419.700,-
Kč od 1. 11. 1993 do 31. 10. 1997, zastavil (výrok I.), žalobu na zaplacení
částky 1.419.700,- Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výrok III.). S odkazem na § 19 zákona č. 427/1990 Sb., o
převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické
osoby, dovodil, že nárok vznesený žalobci by měl být v případě jeho
oprávněnosti uspokojen z prostředků České republiky, jež zůstala jediným
účastníkem řízení, neboť původní první žalovaný – Výzkumný ústav geologického
inženýrství, státní podnik v likvidaci, zanikl v průběhu řízení (ke dni 30. 12.
1998) bez právních nástupců. Vyšel ze zjištění, že Česká republika disponovala
nemovitostmi - stavbou s pozemkem v k. ú. B. – Ž., z titulu (tehdy ničím
nezpochybněného) vlastnictví, které nabyla na základě pravomocných trestních
rozhodnutí z r. 1953, jimiž bylo rozhodnuto o propadnutí jmění M. P. Uvedená
trestní rozhodnutí však byla po obnově řízení ke dni 23. 3. 1970 v celém
rozsahu zrušena, včetně výroku o propadnutí jmění; důsledky původních
odsuzujících rozsudků však nebyly následně odstraněny. Předmětné nemovitosti
byly Výzkumným ústavem geologického inženýrství převedeny do dispozice žalobců
na základě kupní smlouvy ze dne 26. 3. 1991 ještě před účinností zákona č.
87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Soud dospěl k závěru, že žalovaná
se bezdůvodně neobohatila, neboť přijala plnění (kupní cenu) na základě
platného právního titulu. Pokud žalobci předmětné nemovitosti následně
dobrovolně vydali M. P., učinili tak v důsledku jejich svobodného rozhodnutí.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. 12. 2013, č.j. 44 Co 428/2012-435,
změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že žalovaná Česká
republika – Ministerstvo životního prostředí (dále jen žalovaná 1/) je povinna
zaplatit žalobcům k ruce společné a nerozdílné 1.419.700,- Kč s úrokem z
prodlení od 23. 9. 2011 do 31. 12. 2011 ve výši 7,75 % a dále od 1. 1. 2012 do
zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro 1. den každého
kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, zvýšené o sedm
procentních bodů, a to ve lhůtě do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, v
rozsahu 16% úroku za dobu od 1. 11. 1997 do 22. 9. 2011 a v rozsahu 8,25% úroku
za dobu od 23. 9. 2011 do 31. 12. 2011 a v rozsahu rozdílu mezi úrokem
přiznaným a 16% úrokem za dobu od 1. 1. 2012 do zaplacení rozsudek potvrdil, ve
výroku II. uložil žalované 1) povinnost nahradit žalobcům náklady řízení před
soudy všech stupňů ve výši 154.106,50 Kč a České republice – Ministerstvu
financí (dále jen žalovaná 2/) nepřiznal náhradu nákladů řízení. Odvolací soud
rozhodoval poté, co byl ve věci vydán nález Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, č.j. I. ÚS 2443/08-327, v němž se uvádí, že právní zástupce stěžovatelů v
předchozím řízení před obecnými soudy nezvolil ve všech situacích nejvhodnější
postupy, zejména se pomýlil v právním hodnocení nároků stěžovatelů. V
posuzované věci bylo možné, aby žalobci zvolili takové instrumenty, které by
bezprostředně reagovaly na situaci vzniklou v důsledku restituce. V dané věci
nebylo vydáno nezákonné rozhodnutí, nešlo ani o nesprávný úřední postup. Mezi
stěžovateli a státem se zde jedná o soukromoprávní vztah a bylo na obecných
soudech, aby posoudily uplatněný nárok v souladu s aplikovatelnými právními
předpisy. Ústavní soud konstatoval, že je sice pravdou, že stát neodpovídá za
závazky státního podniku, nicméně zůstala stranou pozornosti otázka případného
posouzení existence odpovědnosti v důsledku zániku státního podniku. Ústavní
soud nevyloučil ani aplikaci ustanovení § 11 zákona č. 87/1991 Sb., které se
stěžovatelům nabízelo k využití na prvním místě. Nejvyšší soud poté v rozsudku
ze dne 17. 9. 2012, č.j. 28 Cdo 567/2012-370, mimo jiné uvedl, že pro posouzení
práva žalobců je zcela zásadní odpověď na otázku, zda na vztah žalobců a osoby,
které byly vydány předmětné nemovitosti, tedy M. P., je třeba hledět jako na
vztah vyplývající z restitučního zákonodárství, či na vztah daný vlastnictvím
M. P. k těmto nemovitostem. Odvolací soud se nakonec přiklonil k závěru, že v
důsledku obnovy řízení (ve vztahu k M. P.) došlo nejenom ke zrušení trestních
rozsudků z padesátých let, ale tím i ke zrušení trestu propadnutí majetku
vysloveného těmito rozsudky, tedy k situaci, jako by takového trestu vůbec
nebylo a M. P. majetku vůbec nepozbyl. Z uvedeného důvodu soud dospěl k závěru,
že ke dni uzavření smlouvy (26. 3. 1991) byl vlastníkem převáděného majetku M. P. Z tohoto důvodu odmítl, že by postup M. P., který dopisem ze dne 23. 9.
1991
upozornil VÚGI na svůj nárok, byl obcházením restitučních předpisů, naopak z
dopisu mělo být zcela zřejmé, že předmětná kupní smlouva je neplatná. Podle
odvolacího soudu došlo k pochybení zakladatele VÚGI, s.p. (Ministerstva
hospodářství) při procesu privatizace státního podniku, v důsledku čehož se
žalobci domáhají nároku z titulu vzájemného vrácení plnění z neplatné smlouvy
podle § 457 obč. zák. S ohledem na skutečnost, že státní podnik VÚGI v
likvidaci nemá žádné finanční prostředky na uspokojení nároku a nikdy je ani
mít nebude, je třeba dovodit odpovědnost jeho zakladatele, tj. státu, konkrétně
Ministerstva životního prostředí, za škodu vzniklou žalobcům v důsledku
porušení ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. a § 415 obč. zák., a to
podle § 420 odst. 2 obč. zák, přičemž za škodný následek je nutno v tomto
případě považovat ztrátu pohledávky proti státnímu podniku z titulu
bezdůvodného obohacení – vzájemného vrácení plnění z neplatné smlouvy podle §
457 obč. zák. v důsledku zániku této právnické osoby (resp. naprosté insolvence
této právnické osoby). Podle odvolacího soudu žalovaná 1) odpovídá pouze za
škodu, způsobenou žalobcům podle § 420 obč. zák., nárok žalobců nelze přiznat s
odkazem na ustanovení § 11 zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud v této
souvislosti zdůraznil, že žalobci původně uvedli skutková tvrzení, na základě
nichž bylo možné jimi uplatňovaný nárok posoudit pouze v režimu zákona č. 87/1991 Sb., tj. jako restituční nárok M. P. jako oprávněné osoby s tvrzením,
že jeho nárok je prekludován. Z hlediska skutkových tvrzení byl nárok žalobců
jako nárok na náhradu škody specifikován až přípisem ze dne 14. 9. 2011,
přičemž až na základě takto tvrzeného skutkového základu mohl soud rozhodnout
(ve prospěch žalobců). Prodlení žalované odvolací soud posoudil podle § 563
obč. zák., kdy splatnost nastává k výzvě věřitele dlužníku, z níž musí být
zřejmé, jaké částky a z jakého titulu (skutkového určení) se věřitel domáhá. Uvedenému okamžiku vyhovuje podle soudu až shora zmíněné podání žalobců ze dne
14. 9. 2011, které bylo žalované doručeno (předáno) u jednání dne 21. 9. 2011,
následující den měla žalovaná povinnost plnit, a v prodlení je tedy od 23. 9. 2011, k tomuto datu činila výše repo sazby stanovená Českou národní bankou
0,75%. Při stanovení výše náhrady nákladů řízení odvolací soud posoudil
účelnost vynaložených nákladů, zejména s ohledem na závěry učiněné Ústavním
soudem v citovaném rozhodnutí, kdy bylo zcela zřejmé, že do doby, než se do
řízení dostal nárok žalobců na náhradu škody na skutkovém podkladě, na němž byl
přiznán, byly náklady vynakládány zcela bezúčelně. Odvolací soud proto shledal
jako účelně vynaložené ty náklady, které byly vynaloženy počínaje podáním
ústavní stížnosti, tj. od dne 9. 9. 2011, kde se úvaha o této možnosti poprvé
objevuje v konkrétnější podobě.
nákladech řízení, dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení § 237 o. s. ř., neboť se dle jejich názoru odvolací soud odchýlil od ustálené praxe
dovolacího soudu. Napadají závěr odvolacího soudu, podle něhož byl přiznán úrok
z prodlení ze žalované částky až od 23. 9. 2011, tedy od doručení právního
stanoviska žalobců ze dne 14. 9. 2011 žalovaným. Odkazují na judikaturu
Nejvyššího soudu, podle níž právní kvalifikace nároku přísluší soudu a která se
dále zabývá stanovením doby splatnosti peněžitého dluhu a vymezením skutkových
tvrzení v žalobě. Podstatu pochybení odvolacího soudu spatřují v tom, že
nevycházel důsledně z obsahu skutkových tvrzení a důkazů obsažených v žalobě
včetně dostatečně určitého vymezení úroku z prodlení ze žalované částky. Mají
za to, že odvolací soud byl povinen plně respektovat § 563 obč. zák. a přiznat
jim uplatněný úrok specifikovaný v žalobě, neboť mu předcházely řádné výzvy
žalovaným, které zůstaly bez odezvy, takže se žalovaní dostali do prodlení den
poté, co obdrželi žalobu od soudu. Přípustnost dovolání do výroku o náhradě
nákladů řízení je podle dovolatelů založena na tom, že se dosud dovolací soud
nezabýval řešením otázky, zda lze za účelně vynaložené považovat takové náklady
na právní pomoc, které musela procesní strana nezbytně vynaložit, aby mohla
řádně hájit své porušené nebo ohrožené subjektivní právo u soudu a zda je třeba
každý úkon právního zastoupení posuzovat z hlediska účelnosti samostatně. Za
odporující dosavadní ustálené judikatuře Nejvyššího soudu označují řešení
otázky, zda obecný soud může při plném úspěchu ve věci žalobcům nepřiznat
paušální náhradu nákladů zastoupení až do stádia, kdy v důsledku jejich obrany
v rámci využití mimořádného opravného prostředku došlo z jejich strany k
odlišnému právnímu hodnocení věci, aniž by soud hodnotil účelnost právních
úkonů v celém procesu nalézání práva jednotlivě. Dovolatelé v této souvislosti
rozporují závěry odvolacího soudu o účelnosti nákladů vynaložených za právní
pomoc. Upozorňují na skutečnost, že v průběhu řízení docházelo k názorovému
posunu v právním posouzení i ze strany soudů. Hodnotí předmětnou věc jako
skutkově a právně složitou, při níž zástupce žalobců přispěl svými právními
stanovisky ke spravedlivému rozhodnutí ve věci, a proto není rozumného důvodu,
aby žalobcům nebyla přiznána náhrada právního zastoupení za úkony, které byly
pro rozhodnutí věci nezbytné, jakými jsou převzetí a příprava žaloby, sepis
žaloby, účast u jednání, podání řádných a mimořádných opravných prostředků. Argumentaci odvolacího soudu označují za nepřesvědčivou v tom, že zaměňuje
skutkové tvrzení a důkazy s právní kvalifikací, resp. s názorovým vývojem
právní kvalifikace. Namítají, že soud je oprávněn učinit předmětem přezkumu
účelnosti toliko jednotlivé právní úkony, a nikoli paušálně nepřiznat náhradu
nákladů právního zastoupení od názorového posunu v rámci obrany žalobců
obsažené v rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Navrhují, aby Nejvyšší
soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku I., v části potvrzující rozsudek soudu
prvního stupně ve vztahu k úrokům z prodlení, a ve výroku II. zrušil a věc v
tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalobců podala první žalovaná obsáhlé vyjádření, v němž mj.
nesouhlasí s argumenty dovolatelů. Má za to, že od počátku sporu v roce 1993
žalobci pouze popisovali stav věci z vlastního pohledu, aniž by uplatnili
taková skutková tvrzení, na jejichž základě by bylo možné dovodit, čeho se
vlastně domáhají, zda náhrady škody nebo vydání bezdůvodného obohacení. Až
Ústavní soud pojal záležitost zřejmě účelově tak, že si vytýčil cíl – vyhovět
žalobcům, a v rozporu s tím, co na základě procesní aktivity žalobců
projednávaly obecné soudy, celou záležitost zpětně znovu otevřel s nekonkrétním
stanoviskem naznačujícím, že sice žalobci uplatnili nevhodné prostředky k
prosazení tvrzeného práva, nicméně není vyloučeno, že jiným, žalobci
neuplatněným způsobem, by bylo možno záležitost posuzovat znovu. Co se týče
úroků z prodlení, své stanovisko odvolací soud logicky odůvodnil s tím, že
prodlení nastalo až na základě úkonu učiněného při jednání dne 21. 9. 2011, kdy
výzva k úhradě peněžitého plnění byla srozumitelná a jednoznačná co do částky a
titulu. Přisvědčila i právnímu posouzení otázky přiznání nákladů řízení
žalobcům, kdy odvolací soud posuzoval účelnost učiněných procesních úkonů ve
vztahu k individuálnímu rozměru projednávaného případu, založenému na
zjištěných skutkových okolnostech. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobců
jako nepřípustné odmítl, v případě shledání přípustnosti zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání
bylo podáno včas, osobami oprávněnými (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění
zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o. s.
ř.), je přípustné podle § 237 o. s. ř., není však důvodné.
Dovolací soud se nejdříve zabýval dovolateli vymezenou otázkou, zda může soud
přiznat úroky z prodlení od jiného data, než předpokládá zákon v ustanovení §
563 obč. zák., není-li nárok uplatněn v rozporu s dobrými mravy a není-li
současně v prodlení věřitel.
Podle ustanovení § 563 obč. zák. není-li doba splnění dohodnuta, stanovena
právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh
prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.
Podání žaloby na zaplacení pohledávky je kvalifikovanou upomínkou (žádostí
věřitele o plnění) za podmínky, že žalobci uplatněné právo vyplývá ze
skutečností jimi uvedených v žalobě. Uplatněné právo vyplývá ze skutečností
uvedených žalobci tehdy, jestliže právní posouzení v žalobě vylíčených
rozhodujících skutečností vede samo o sobě k závěru, že žalobní návrh (petit)
je po právu. Povinnost plnit, a s tím související právo věřitele na úroky z
prodlení v případě neplnění dlužníka ve lhůtě, však nebude dána tehdy, uzavře-
li soud po provedení právní kvalifikace, že hmotné právo žalobcům tvrzený nárok
vůči žalované, byť jen z části, nezakládá.
Občanské soudní řízení je ovládáno zásadou dispoziční a projednací; je tedy
věcí žalobce, co učiní předmětem řízení a jaké skutkové okolnosti vnese do
řízení. Předmětem občanského soudního řízení je žalobci uplatněný nárok, který
je vymezen předmětem (žalobním petitem) a základem, který tvoří právně
relevantní skutečnosti, na nichž žalobce svůj nárok zakládá (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1646/2000, Soubor
C 1103). Předmět řízení, ve kterém žalobce tvrdí, že mu byla způsobena škoda v
důsledku nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, není totožný
s předmětem řízení, ve kterém se na základě odlišných skutkových tvrzení domáhá
nároku podle právního předpisu restituční povahy č. 87/1991 Sb., případně
náhrady škody podle obecných právních předpisů; tato řízení mají totiž jiný
skutkový základ (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013,
sp. zn. 22 Cdo 4072/2011). Odvolací soud nepochybil, pokud považoval za výzvu k
plnění nikoli původní žalobu, jestliže se tato vztahovala k jiným skutkovým
okolnostem, než z jakých nakonec byla povinnost žalované k náhradě škody
dovozena.
Dále dovolatel vznesl otázku možnosti soudu nepřiznat náhradu nákladů řízení za
právní pomoc do stádia, kdy v důsledku využití mimořádného opravného prostředku
došlo k formulování odlišného právního hodnocení věci, aniž by soud hodnotil
účelnost dosud provedených úkonů právní služby v celém procesu nalézání práva.
Výslovně je požadavek účelnosti nákladů řízení stanoven v § 142 odst. 1 o. s.
ř. Uvedená právní norma je vzhledem ke klíčovému pojmu účelnosti právní normou
s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, jejíž konkrétní podobu vymezuje
nalézací, popřípadě odvolací soud ze širokého, předem neomezeného okruhu
okolností. Není pochyb o tom, že účelnost úkonů právní služby je nutno
posuzovat ve vztahu k jednotlivým úkonům, což však nevylučuje možnost označit
za neúčelnou i celou skupinu úkonů provedených v určité fázi řízení. Úvahu
odvolacího soudu o tom, které úkony právní služby byly či nebyly účelné, pak
dovolací soud může přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k
aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srov. např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, ze dne 21. 10.
2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007, nebo ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo
2075/2012). Účelnost toho kterého úkonu právní služby je přitom posuzována
podle konkrétních okolností každého případu. Nelze tudíž již s ohledem na
vymezení institutu dovolání jako mimořádného opravného prostředku a poslání
Nejvyššího soudu, smyslem jehož činnosti je sjednocovat aplikaci práva nižšími
soudy, očekávat, že Nejvyšší soud bude ve třetí instanci přezkoumávat účelnost
každého jednotlivého úkonu právní služby vyúčtovaného ustanoveným zástupcem,
pokud údajná neúčelnost není dovozena na základě argumentů, které zjevně
postrádají racionální základ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9.
2014, sp. zn. 25 Cdo 1610/2014).
Odůvodnění výroku o náhradě nákladů řízení uvedený racionální základ
nepostrádá, jelikož zohledňuje celý průběh soudního sporu, zejména skutečnost,
že až do řízení o ústavní stížnosti „stěžovatelé tvrdošíjně setrvávali na
chybné argumentaci vycházející z přesvědčení o existenci odpovědnostního vztahu
mezi nimi a státem, jakožto vrchnostenským subjektem, jehož obsahem by byla
povinnost nahradit škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným
úředním postupem“ (cit. nález Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I.
ÚS 2443/08). Až uvedené rozhodnutí „navedlo“ žalobce pojmout po právní stránce
předmětný spor jiným (relevantním) způsobem, a tím i doplnit skutková tvrzení.
Z tohoto hlediska je spravedlivé, aby procesní úkony žalobců, které zavedly
řízení nesprávným směrem a způsobily jeho prodloužení, byly hodnoceny jako
neúčelné.
Uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení nebyl naplněn, a proto
Nejvyšší soud dovolání žalobců jako nedůvodné zamítl podle § 243d písm. a) o.
s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243c odst. 3,
§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšné žalované žádné náklady
nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. listopadu 2014
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu