28 Cdo 567/2012

28 Cdo 567/2012

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana

Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní

věci žalobců a) Ing. L. V., a b) J. V., obou zastoupených JUDr. Jaroslavem

Brožem, advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 62, proti žalovaným 1.

Výzkumnému ústavu geologického inženýrství, státnímu podniku v likvidaci,

zaniklému bez právního nástupce, a 2. České republice - Úřadu pro zastupování

státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o

1.419.700,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 54

C 103/96, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21.

9. 2011, č. j. 44 Co 282/2004-348, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2011, č. j. 44 Co 282/2004-348,

se ve výrocích II. až IV. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu

soudu k dalšímu řízení.

Žalobci se původní žalobou, směřující proti prvnímu žalovanému, a dále proti

Ministerstvu hospodářství ČR, domáhali dvou nároků, jednak zaplacení částky

1.419.700,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení, vzniklého dle tvrzení žalobců

poskytnutím plnění na základě neplatné kupní smlouvy uzavřené dne 26. 3. 1991

mezi žalobci a subjektem označeným ve smlouvě jako Československý stát –

Výzkumný ústav geologického inženýrství, s. p., když žalobci museli následně

splnit restituční povinnost vydáním předmětu koupě (souboru nemovitostí)

skutečnému vlastníkovi, a dále náhrady škody (ve výši 971.793,- Kč) spočívající

v investicích vložených do předmětných nemovitostí v průběhu jejich držby;

ohledně tohoto nároku vzali v průběhu řízení žalobu zpět a řízení bylo v tomto

rozsahu zastaveno. Městský soud v Brně prvním rozsudkem v této věci ze dne 27.

3. 2001, č. j. 54 C 103/96-152, žalobu na zaplacení částky 2.391.493,- Kč s

příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení, avšak toto rozhodnutí

bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2002, č. j. 44 Co

54/2002-178, zrušeno a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení z

důvodu výhrad k označení žalovaných. Rozsudkem ze dne 4. 6. 2004, č. j. 54 C

103/96-212, řízení v části, v níž se žalobci domáhali po žalované náhrady za

zhodnocení nemovitostí ve výši 971.793,- Kč s příslušenstvím, a dále v části, v

níž se žalobci domáhali příslušenství ve výši 16 % úroku z částky 1.419.700,-

Kč od 1. 11. 1993 do 31. 10. 1997, zastavil (výrok I.), žalobu na zaplacení

částky 1.419.700,- Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě

nákladů řízení (výrok III.). S odkazem na § 19 zákona č. 427/1990 Sb., o

převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické

osoby, dovodil, že nárok vznesený žalobci by měl být v případě jeho

oprávněnosti uspokojen z prostředků České republiky, jež zůstala jediným

účastníkem řízení (druhá žalovaná), neboť první žalovaný zanikl v průběhu

řízení (ke dni 30. 12. 1998) bez právních nástupců. Vyšel ze zjištění, že Česká

republika disponovala předmětnými nemovitostmi z titulu (tehdy ničím

nezpochybněného) vlastnictví, když toto vlastnické právo nabyla na základě

pravomocného rozsudku, a uvedené nemovitosti převedla do dispozice žalobců na

základě řádně uzavřené kupní smlouvy ještě před účinností zákona č. 87/1991 Sb. Dospěl k závěru, že druhá žalovaná se bezdůvodně neobohatila, neboť přijala

plnění (kupní cenu) na základě platného právního titulu. Pokud žalobci

předmětné nemovitosti dobrovolně vydali, učinili tak v důsledku jejich

svobodného rozhodnutí. K odvolání žalobců Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 7. 2007, č. j. 44

Co 282/2004-228, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobci a prvním

žalovaným změnil tak, že řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I.), ve vztahu

mezi žalobci a druhou žalovanou jej v napadeném výroku II. potvrdil (výrok II.)

a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III. a IV.). Ve vztahu k prvnímu žalovanému rozhodnutí soudu prvního stupně pouze formálně

změnil a řízení zastavil (§ 104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského

soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“), neboť

Městský soud v Brně veden nesprávným právním názorem o procesním nástupnictví

druhé žalované ve vztahu k zaniknuvšímu prvnímu žalovanému vůbec nerozhodl o

zastavení řízení. Jednatelství Úřadu pro zastupování státu ve věcech

majetkových v odvolacím řízení pak vyplývá z dohody ze dne 2. 7. 2007 (§ 6 a

násl. zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech

majetkových, ve spojení s § 21a odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Odvolací soud

dospěl k závěru, že uplatněný nárok ve výši 1.419.700,- Kč není vůči druhé

žalované důvodný ani z titulu bezdůvodného obohacení (§ 489 ve spojení s § 451

odst. 2 a § 457 obč. zák.), ani z titulu odpovědnosti státu za škodu (§ 489

obč. zák. ve spojení se zákonem č.

58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu

způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem). S

odkazem na § 457 obč. zák. a § 5 zákona č. 111/1990 Sb., o státním podniku,

dovodil, že smluvní stranou smlouvy ze dne 26. 3. 1991 byl první žalovaný,

který tedy ve věci byl i pasivně legitimován, nikoliv stát, který ani

neodpovídá za závazky zaniklého státního podniku. Odpovědnost státu za škodu

žalobci dovozovali z toho, že zakladatel státního podniku (prvního žalovaného)

– bývalé Ministerstvo pro hospodářskou politiku a rozvoj – s převodem

předmětných nemovitostí dal souhlas, aniž by dostatečně zkoumal právní vztahy k

převáděnému majetku. Odvolací soud dovodil, že odpovědnost státu za škodu

upravoval v době sporného převodu pouze zákon č. 58/1969 Sb. jako předpis

speciální, vylučující z hlediska podmínek vzniku odpovědnosti aplikaci obecné

úpravy. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 25

Cdo 2274/2003, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73, sešit 8, ročník 2006, a rozsudek téhož soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25

Cdo 2222/2002, dospěl k závěru, že souhlas bývalého Ministerstva pro

hospodářskou politiku a rozvoj (§ 1 odst. 2 zák. opatření č. 364/1990 Sb.),

jakožto zakladatele státního podniku, s převodem majetku (předmětných

nemovitostí) není úředním postupem při výkonu moci; žalobci se tedy uplatněného

nároku z titulu náhrady škody podle zákona č. 58/1969 Sb. domáhat nemohou. Žalobci podané dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 1. 7. 2008, č. j. 28 Cdo

966/2008-315, odmítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení

(výrok II.). Dovolací soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25

Cdo 2274/2003 připomněl, že postup zakladatele státního podniku při udělení

výjimky ze zákazu převodu majetku státu podle § 1 zákonného opatření č. 364/1990 Sb. není nesprávným úředním postupem ve smyslu ust. § 18 zákona č. 58/1969 Sb. a takové rozhodnutí nemůže ani zakládat odpovědnost státu za škodu

ve smyslu citovaného zákona. Orgán státu totiž při udělování této výjimky

nevystupoval jako nositel veřejné moci, nýbrž jako zakladatel státního podniku

vykonávající oprávnění při nakládání a hospodaření s majetkem státu, jenž byl

tomuto státnímu podniku svěřen, tedy oprávnění, které náleží vlastníku, jenž

rozhoduje o dispozicích se svým vlastnictvím. Dovolací soud navíc ani neshledal

existenci příčinné souvislosti mezi zmíněným udělením výjimky a vznikem škody. Dospěl tedy k závěru, že v dané věci nejsou splněny podmínky vzniku

odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 58/1969 Sb. Ke stížnosti žalobců Ústavní soud nálezem ze dne 29. 12. 2009, č. j. I. ÚS

2443/08-327, zrušil usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 966/2008-315, stejně

jako rozsudek Krajského soudu č. j. 44 Co 282/2004-228. Ústavní soud

konstatoval, že právní zástupce stěžovatelů v řízení před obecnými soudy

nezvolil ve všech situacích nejvhodnější postupy, zejména se pomýlil v právním

hodnocení nároků stěžovatelů.

V posuzované věci bylo možné, aby žalobci zvolili

takové instrumenty, které by bezprostředně reagovaly na situaci vzniklou v

důsledku restituce. V dané věci nebylo vydáno nezákonné rozhodnutí, nešlo ani o

nesprávný úřední postup. Mezi stěžovateli a státem se zde jedná o

soukromoprávní vztah a bylo na obecných soudech, aby posoudily uplatněný nárok

v souladu s aplikovatelnými právními předpisy. Ústavní soud uvedl, že je sice

pravdou, že stát neodpovídá za závazky státního podniku, nicméně zůstala

stranou pozornosti otázka případného posouzení existence odpovědnosti v

důsledku zániku státního podniku. Ústavní soud nevyloučil ani aplikaci ust. §

11 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, které se stěžovatelům

nabízelo k využití na prvním místě. Krajský soud svým v pořadí druhým rozsudkem ve věci ze dne 21. 9. 2011, č. j. 44 Co 282/2004-348, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobci a

prvním žalovaným změnil tak, že řízení zastavil (výrok I.), ve vztahu mezi

žalobci a státem jej v napadeném výroku II. potvrdil (výrok II.), změnil jej,

pokud jde o náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok III.), a

rozhodl o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení (výrok IV.). První

žalovaný, tedy VÚGI, ztratil v průběhu řízení způsobilost být účastníkem řízení

(ke dni 30. 12. 1998 došlo k jeho výmazu z obchodního rejstříku po ukončení

likvidace, čímž došlo k jeho zániku), přičemž nemá právního nástupce. Proto

odvolací soud ve vztahu k tomuto žalovanému rozsudek soudu prvního stupně

změnil a řízení zastavil. Jednatelství Úřadu pro zastupování státu ve věcech

majetkových v rámci odvolacího řízení vyplývá z dohody ze dne 2. 7. 2007. K

otázce procesního nástupnictví po zaniklém státním podniku (po likvidaci)

odvolací soud uvedl, že je konstantně soudní praxí odmítáno, a odkázal v tomto

směru na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 33 Odo 638/2005,

či usnesení téhož soudu ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2607/2006. Odvolací

soud dále uvedl, že v posuzované věci nelze aplikovat ustanovení občanského

zákoníku o bezdůvodném obohacení v souvislosti s možností, že kupní smlouva ze

dne 26. 3. 1991 byla smlouvou neplatnou, neboť za těchto okolností by byl k

vydání bezdůvodného obohacení pasivně věcně legitimován VÚGI, který však zanikl

a nemá právního nástupce. Není možné dovodit ani odpovědnost státu za škodu ve

smyslu zákona č. 58/1969 Sb., jelikož souhlas ministerstva v dané věci nelze

považovat za úřední postup. Dále odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku

reagoval na výtky zrušujícího nálezu Ústavního soudu. Uvedl, že otázka

odpovědnosti státu za závazky zaniklého státního podniku úzce souvisí s otázkou

procesního nástupnictví, přičemž pokud by byla dovozena přímá hmotněprávní

odpovědnost státu za dluhy státního podniku, znamenalo by to i procesní

nástupnictví státu po takovém státním podniku. Tuto koncepci odvolací soud

odmítl. Vyloučil rovněž aplikaci ust. § 11 zákona č. 87/1991 Sb., neboť M.

P.,

jemuž žalobci vydali předmětné nemovitosti, jejich vyklizení požadoval z titulu

svého trvajícího vlastnického práva, nikoliv z titulu restitučního práva. Žalobci tak nemovitosti vydali jako ti, jimž nesvědčilo vlastnické právo. Užití

analogie iuris je přitom vyloučeno. Odvolací soud rovněž připomněl, že žalobci

byli (jak vyplývá z kupní smlouvy) seznámeni s obsahem dopisu právního zástupce

pana P., který měl v úmyslu uplatňovat své vlastnické právo k předmětným

nemovitostem. Obě strany kupní smlouvy tedy věděly, že jde o smlouvu riskantní. Je zřejmý záměr obou stran smlouvu uzavřít a nechat registrovat do 31. 3. 1991,

a vyhnout se tak účinkům zákona č. 87/1991 Sb. a především zákona č. 92/1991

Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby. Odvolací soud rovněž

uzavřel, že v dané věci nelze hovořit ani o odpovědnosti státu za škodu ve

smyslu úpravy obsažené v občanském zákoníku, neboť v jednání bývalého

ministerstva hospodářství nelze shledat porušení prevenční povinnosti při

udělování výjimky dle zákonného opatření č. 364/1990 Sb. Zakladatel státního

podniku totiž v této situaci pouze zkoumá, zda se navržený převod nepříčí

hospodářskému účelu citovaného zákonného opatření, přičemž vlastnictví státu k

předmětnému majetku se toliko presumuje (udělení výjimky není jeho garancí). To, že v roce 1970 došlo k obnově trestního stíhání pana P., vyšlo najevo

teprve v dubnu 1991, tedy po udělení výjimky. Nelze navíc shledat existenci

příčinné souvislosti mezi udělením výjimky a majetkovou újmou žalobců. Odvolací

soud dále uvedl, že pokud by bylo právo žalobců dáno z titulu bezdůvodného

obohacení a nemohlo být uspokojeno v důsledku zániku státního podniku, nejde o

situaci, která by nebyla právem aprobována. Žalobci se již v době podání žaloby

dostali do postavení těch věřitelů, jejichž nároky nejsou či nemohou být

uspokojeny z důvodu předlužení dlužníka, jeho insolvence atd., což je situace

právem předpokládaná. Tvrzení o tom, že insolvence VÚGI je pravděpodobně i

důsledkem protiprávního jednání státu, byla poprvé přednesena až v odvolacím

řízení bez patřičné skutkové argumentace (§ 205a o. s. ř.).

Proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož

přípustnost spatřují ve změně rozsudku soudu prvního stupně a v otázce

zásadního právního významu, důvodnost pak v nesprávném právním posouzení věci,

stejně jako v tom, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá

podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatelé

zdůrazňují, že odvolací soud své závěry částečně postavil na čistě procesním

hledisku, tj. zániku způsobilosti VÚGI být účastníkem řízení, a na straně druhé

zpochybnil odpovědnost tohoto subjektu v důsledku nedostatečných skutkových

tvrzení dovolatelů. Domnívají se, že za daných okolností neměla být vůbec

ukončena likvidace VÚGI a nemělo dojít k jeho výmazu z obchodního rejstříku. Stát totiž vyňal formou privatizace z uvedeného subjektu lukrativní majetek a

ponechal jen „zbytkový státní podnik“, aniž by chránil dovolatele jako

věřitele. Stát o případném závazku VÚGI věděl, a přesto z něj majetek vyvedl. Odvolací soud oběma stranám kupní smlouvy vytkl riskantnost při jejím

uzavírání, avšak odhlédl od toho, že žalobci majetkovou křivdu ve vztahu k panu

P. odčinili vydáním nemovitostí. Ohledně aplikace ust. § 11 zákona č. 87/1991

Sb. dovolatelé uzavírají, že analogie je v dané věci možná, neboť se jedná o

výjimečný případ. Otázka, zda lze aplikovat citované ustanovení na kupní

smlouvy uzavřené a registrované bývalým státním notářstvím v době platnosti

zákona č. 87/1991 Sb., avšak před nabytím jeho účinnosti, má podle jejich

názoru zásadní právní význam, stejně jako otázka, zda lze toto ustanovení

aplikovat analogicky. Žalobci vyzdvihují své čestné jednání vůči panu Popelkovi

a naopak poukázují na zavrženíhodné jednání státu. Ohledně Ústavním soudem

vzpomínaného principu spravedlnosti odkazují na nález Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2009, sp. zn. II. ÚS 2048/09, či na nález téhož soudu ze dne 7. 9. 2010,

sp. zn. Pl. ÚS 34/09. Další otázkou zásadního právního významu je podle názoru

dovolatelů odpovědnost státu za závazky privatizovaného státního podniku v

situaci, kdy „stát majetek privatizuje aniž zajistí úhradu závazků, které nijak

s privatizovaným majetkem nesouvisí (předmětem privatizace bylo středisko

Rudolec a objekt Mozartova 1, zatímco předmětem kupní smlouvy ze dne 26. 3. 1991 byly tenisové kurty), a to v kontextu společenský přeměn představovaných,

jak restrukturalizací národního majetku, tak nápravy křivd způsobených

totalitním režimem“, a rovněž fakt, že odvolací soud vyřešil problematiku

odpovědnosti státu za závazky státního podniku v rozporu s platnou judikaturou

(výklad ust. § 15 zákona o státním podniku). VÚGI ani stát nemohly být v dobré

víře, neboť jim byly známy přípisy pana Popelky, společně navíc v rámci

privatizace převáděly majetek na Fond národního majetku. Škoda dovolatelům tak

vznikla následkem postupu státu při procesu privatizace (v této souvislosti

odkázali na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 25 Cdo

2282/2005). Otázkou zásadního právního významu rovněž je, zda „za situace, kdy

vznikla újma (srov.

závěr NS v projednávané věci na straně 4 rozsudku ze dne 1. 7. 2008 28 Cdo 966/08) je daná příčinná souvislost s postupem státu v rámci

restrukturalizace národního hospodářství resp. privatizace, a to dle zákona

58/69 Sb. či z hlediska obecné odpovědnosti a povinnosti jednat v intencích

generální klauzule v § 415 o. z. a zda v rámci formálního členění na

veřejnoprávní a soukromoprávní sféru lze spravedlnost vytěsnit“, stejně jako

„zda je možné v rámci společenských změn reinstalace právního státu a vytváření

tomu odpovídajících vlastnických struktur a vztahů, do něhož spadá restituce a

privatizace, striktně rozlišovat mezi vztahy soukromoprávními a

veřejnoprávními, resp. zda lze u státního podniku za uvedené situace činit

striktní rozlišení mezi takovými vztahy“. Konečně „odpovědnost státu za závazky

státního podniku, který prošel procesem privatizace, avšak stát v rámci tohoto

procesu odhlédl od závazků, které s privatizovaným majetkem souvisejí, a to se

zřetelem na to, že subjekty, které v režii státu privatizaci zajišťují, nelze

chápat jako zcela nezávislé entity“ je poslední dovolateli formulovanou

otázkou, jež má podle jejich mínění zásadní právní význam. Závěrem dovolatelé

navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku II. a věc

mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (ust. § 10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání

bylo podáno řádně a včas (ust. § 240 odst. 1 o. s. ř.) osobami k tomu

oprávněnými a zastoupenými advokátem (ust. § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobci

dovozují přípustnost dovolání z ust. § 237 odst. 1 písm. a) a c) o. s. ř. a

dovolací důvody, které by Nejvyšší soud přezkoumal v případě, že by dovolání

shledal přípustným, spatřují v ust. § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. V posuzovaném případě není možné dovodit přípustnost dovolání ve smyslu ust. §

237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jak se mylně domnívají žalobci. Úprava

přípustnosti dovolání dle citovaného ustanovení je založena na rozdílnosti

(nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O

nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci

byly podle závěrů těchto rozsudků odlišné. Odlišností se přitom nemyslí

rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností

účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje

práva a povinnosti v právních vztazích účastníků (viz Drápal, L., Bureš, J. a

kol. Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H.

Beck, 2009, s. 1877). S ohledem na to, že odvolací soud rozhodl o právech a

povinnostech účastníků v relevantním rozsahu stejně jako soud prvního stupně,

nemůže se v posuzovaném případě jednat o měnící rozsudek a aplikace ust. § 237

odst. 1 písm. a) o. s. ř. zde nemá místo.

Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci

samé potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu ust. §

237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soud prvního stupně nerozhodl ve

svém druhém rozhodnutí v příslušném rozsahu jinak), může být dovolání přípustné

jen při splnění předpokladů uvedených v ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,

tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní

význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust.

§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v

rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy

rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka

posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ust. § 241a

odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (ust. § 237 odst. 3 o.

s. ř.).

Vzhledem k neúplnému a tedy i nesprávnému právnímu posouzení odvolacího soudu

je třeba na podané dovolání hledět nejen jako na dovolání přípustné, ale i

důvodné.

V předložené věci je klíčové posouzení toho, zda je na vztah žalobců a osoby,

které byly vydány předmětné nemovitosti, tedy Milana Popelky, třeba hledět jako

na vztah vyplývající z restitučního zákonodárství, či jako na vztah daný

vlastnictvím pana Popelky k těmto nemovitostem. Zatímco Ústavní soud ve svém

zrušujícím nálezu v této věci implicitně předpokládá, že se jedná o vztah

restituční (viz bod 12. jeho odůvodnění), odvolací soud ve svém rozhodnutí

vycházel z toho, že žalobci nemovitosti vydali jejich pravému vlastníkovi

vzhledem k tomu, že jim samotným k nim vlastnické právo nesvědčilo (viz s. 7 a

8 odůvodnění napadeného rozsudku). Odpověď na tuto otázku bude mít zcela

zásadní dopad na to, zda právo dovolatelů na úhradu zaplacené kupní ceny je

dáno či nikoliv, resp. zda vůbec existuje subjekt, který by ve sporu o toto

právo byl pasivně věcně legitimován. V daných souvislostech můžeme zásadně

uvažovat o dvou možných liniích. První z nich pracuje s možností, že VÚGI ve

skutečnosti nebyl vlastníkem zmíněných nemovitostí, neboť jím byl Milan Popelka

vzhledem ke zrušení trestu propadnutí jmění. Pak by kupní smlouva uzavřená mezi

žalobci a VÚGI byla absolutně neplatná, neboť prodávající by nebyl vlastníkem

nemovitostí. Zde by nastupovala úprava obsažená v ust. § 457 obč. zák.

zakotvující vzájemnou restituční povinnost účastníků neplatné smlouvy.

Dovolatelé tuto svou povinnost splnili tím, že nemovitosti vydali panu

Popelkovi. Komplikovanější je ovšem situace ve vztahu k VÚGI, o tom však

později. Druhá linie vychází z premisy, že Milan Popelka vlastníkem oněch

nemovitostí nebyl a uplatnil k nim své právo vycházející z restitučního

zákonodárství. Pokud by na danou situaci byl aplikovatelný zákon č. 87/1991

Sb., bylo by možné uvažovat i o použití jeho § 11. Je však otázkou, zda by na

žalobce bylo možné pohlížet jako na osoby povinné ve smyslu ust. § 4 odst. 2

tohoto zákona, a jestli tedy skutečně měli povinnost nemovitosti M. P. vydat.

Pokud by bylo právo M. P. na vydání nemovitostí dáno jeho trvajícím vlastnickým

právem, jednalo by se v případě rozhodnutí soudu o povinnosti nemovitosti vydat

o rozhodnutí deklaratorní, zatímco pokud by mu vlastnické právo nesvědčilo a

domáhal by se jej v restitučním řízení, rozhodoval by soud o vydání nemovitostí

rozhodnutím konstitutivním. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 2. 3. 1993,

č. j. 13 C 549/91-21, byl schválen smír mezi M. P. a žalobci, v němž se žalobci

(v pozici žalovaných) zavázali uvedené nemovitosti vyklidit. V jeho odůvodnění

bylo uvedeno, že rozsudky, jimiž byl M. P. mimo jiné uložen trest propadnutí

jmění, byly zrušeny, čímž došlo i ke zrušení uvedeného trestu, takže VÚGI

nemohl platně převést vlastnické právo k nemovitostem na manžele V. Odvolací

soud v posuzované věci založil svůj závěr o tom, že na daný případ nelze

aplikovat zákon č. 87/1991 Sb., toliko na tvrzení M. P. v řízení o vydání

nemovitostí, že se jejich vyklizení domáhá z titulu vlastnického práva. To je

však závěr zjednodušující a v důsledku nedostačující. Je nerozhodné, jak věc

právně kvalifikuje účastník řízení, navíc v situaci, kdy se jedná o účastníka

zcela odlišného řízení. Odvolací soud konstatoval, že M. P. nemovitosti

nezískal v restitučním řízení. Takový závěr však nemohl učinit ani na základě

odůvodnění usnesení schvalujícího výše uvedený smír, neboť pro soud je ve

smyslu ust. § 159a odst. 1 a 4 o. s. ř. závazný toliko výrok soudního

rozhodnutí, přičemž uvedené platí v souladu s ust. § 99 odst. 3, věty první, o.

s. ř. i pro soudní smír. Jestliže tedy odvolací soud sám neposoudil charakter

vztahu mezi žalobci a M. P., nemohl správně posoudit ani vztah mezi žalobci a

VÚGI, resp. státem. Tím se dopustil nesprávného právního posouzení věci ve

smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

K výše uvedenému ještě dovolací soud podotýká, že pokud by bylo po zhodnocení

předeslané otázky třeba dospět k závěru, že je namístě aplikace příslušných

ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení, byl by pasivně věcně

legitimovaným subjektem k jeho vydání VÚGI jakožto druhá strana absolutně

neplatné kupní smlouvy. V situaci, kdy tento zanikl bez právního nástupce,

neexistuje subjekt, po němž by se mohli žalobci vydání bezdůvodného obohacení

domoci. Ze znění zákona č. 111/1990 Sb., o státním podniku, totiž nelze žádným

způsobem dovodit, že by stát po zániku státního podniku přebíral jeho závazky.

Takový výklad by byl podle názoru dovolacího soudu v rozporu s dikcí zákona.

Judikatura uvedený závěr navíc dovodila jak v případě zmíněného zákona (viz

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2002, sp. zn. 29 Odo 420/2002, obdobně

viz též usnesení téhož soudu ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2607/2006), tak

v případě nyní platného a účinného zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku

(viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 33 Odo 908/2005).

Právní posouzení věci provedené odvolacím soudem tedy Nejvyšší soud nepovažoval

za správné, pročež podle ust. § 243b odst. 2, části věty za středníkem, a odst.

3 o. s. ř. přistoupil ke zrušení rozsudku odvolacího soudu v napadeném výroku

II. i v akcesorických nákladových výrocích a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu

řízení v naznačeném rozsahu, v němž se neopomene vypořádat i s problematikou

případné existence odpovědnosti státu při procesu privatizace, jak bylo zmíněno

v nálezu Ústavního soudu č. j. I. ÚS 2443/08-327 i v dovolání žalobců. Ve

výroku I. zůstal rozsudek odvolacího soudu nedotčen, neboť jej dovolatelé v

tomto rozsahu nenapadli.

Odvolací soud je pak ve smyslu ust. § 243d odst. 1, části první věty za

středníkem, o. s. ř. ve spojení s ust. § 226 o. s. ř. vázán právním názorem

dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vysloveným.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci

nového rozhodnutí o věci (ust. § 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. září 2012

JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.

předseda senátu