28 Cdo 966/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa
Rakovského v právní věci žalobců a) Ing. L. V., a b) J. V., zastoupených
advokátem, proti žalovaným 1) V. ú. g. i., s. p. v likvidaci, zaniklému bez
právního nástupce, a 2) Č. r. – Ú. p. z. s. v. v. m. , o 1.419.700,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 54 C 103/96, o
dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. července
2007, č. j. 44 Co 282/2004-228, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobci se původní žalobou ze dne 2. 2. 1995, směřující proti prvnímu
žalovanému a dále proti Ministerstvu hospodářství ČR, domáhali dvou nároků,
jednak zaplacení částky 1.419.700,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení,
vzniklého dle tvrzení žalobců poskytnutím plnění na základě neplatné kupní
smlouvy uzavřené dne 26. 3. 1991 mezi žalobci a subjektem označeným ve smlouvě
jako Československý stát - Výzkumný ústav geologického inženýrství, s. p., když
žalobci museli následně splnit restituční povinnost vydáním předmětu koupě
(souboru nemovitostí) skutečnému vlastníkovi, a dále náhrady škody (ve výši
971.793,- Kč) spočívající v investicích vložených do předmětných nemovitostí v
průběhu jejich držby; ohledně tohoto nároku vzali v průběhu řízení žalobu zpět
a řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno. Městský soud v Brně prvním rozsudkem v
této věci ze dne 27. 3. 2001, č. j. 54 C 103/96-152, žalobu na zaplacení částky
2.391.493,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení,
avšak toto rozhodnutí bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2002,
č. j. 44 Co 54/2002-178, zrušeno a věc byla vrácena soudu prvního stupně k
dalšímu řízení z důvodu výhrad k označení žalovaných. Rozsudkem ze dne 4. 6.
2004, č. j. 54 C 103/96-212, řízení v části, v níž se žalobci domáhali po
žalované náhrady za zhodnocení nemovitosti ve výši 971.793,- Kč s
příslušenstvím, a dále v části, v níž se žalobci domáhali příslušenství ve výši
16 % úroku z částky 1.419.700,- Kč od 1. 11. 1993 do 31. 10. 1997, zastavil
(výrok I.), žalobu na zaplacení částky 1.419.700,- Kč s příslušenstvím zamítl
(výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). S odkazem na § 19
zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné
právnické nebo fyzické osoby, dovodil, že nárok vznesený žalobci by měl být v
případě jeho oprávněnosti uspokojen z prostředků České republiky, jež zůstala
jediným účastníkem řízení (druhá žalovaná), neboť první žalovaný zanikl v
průběhu řízení (ke dni 30. 12. 1998) bez právních nástupců. Vyšel ze zjištění,
že Česká republika disponovala předmětnými nemovitostmi z titulu (tehdy ničím
nezpochybněného) vlastnictví, když toto vlastnické právo nabyla na základě
pravomocného rozsudku, a uvedené nemovitosti převedla do dispozice žalobců na
základě řádně uzavřené kupní smlouvy ještě před účinností zákona č. 87/1991 Sb.
Dospěl k závěru, že druhá žalovaná se bezdůvodně neobohatila, neboť přijala
plnění (kupní cenu) na základě platného právního titulu. Pokud žalobci
předmětné nemovitosti dobrovolně vydali, učinili tak na základě jejich
svobodného rozhodnutí.
K odvolání žalobců Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 7. 2007, č. j. 44
Co 282/2004-228, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobci a prvním
žalovaným změnil tak, že řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I.), ve vztahu
mezi žalobci a druhou žalovanou jej v napadeném výroku II. potvrdil (výrok II.)
a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III. a IV.).
Ve vztahu k prvnímu žalovanému rozhodnutí soudu prvního stupně pouze formálně
změnil a řízení zastavil (§ 104 odst. 1 o. s. ř.), neboť Městský soud v Brně
veden nesprávným právním názorem o procesním nástupnictví druhé žalované ve
vztahu k zaniknuvšímu prvnímu žalovanému vůbec nerozhodl o zastavení řízení.
Jednatelství Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových v odvolacím
řízení pak vyplývá z dohody ze dne 2. 7. 2007 (§ 6 a násl. zákona č. 201/2002
Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve spojení s § 21a
odst. 1 písm. a) o. s. ř.). Odvolací soud dospěl k závěru, že uplatněný nárok
ve výši 1.419.700,- Kč není vůči druhé žalované důvodný ani z titulu
bezdůvodného obohacení (§ 489 ve spojení s § 451 odst. 2 a § 457 obč. zák.),
ani z titulu odpovědnosti státu za škodu (§ 489 obč. zák. ve spojení se zákonem
č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu
nebo jeho nesprávným úředním postupem). S odkazem na § 457 obč. zák. a § 5
zákona č. 111/1990 Sb., o státním podniku, dovodil, že smluvní stranou smlouvy
ze dne 26. 3. 1991 byl první žalovaný, který tedy ve věci byl i pasivně
legitimován, nikoliv stát, který ani neodpovídá za závazky zaniklého státního
podniku. Odpovědnost státu za škodu žalobci dovozovali z toho, že zakladatel
státního podniku (prvního žalovaného) – bývalé Ministerstvo pro hospodářskou
politiku a rozvoj – s převodem předmětných nemovitostí dal souhlas, aniž by
dostatečně zkoumal právní vztahy k převáděnému majetku. Odvolací soud dovodil,
že odpovědnost státu za škodu upravoval v době sporného převodu pouze zákon č.
58/1969 Sb. jako předpis speciální, vylučující z hlediska podmínek vzniku
odpovědnosti aplikaci obecné úpravy. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu
ČR sp. zn. 25 Cdo 2274/2003 a 25 Cdo 2222/2002 dospěl k závěru, že souhlas
bývalého Ministerstva pro hospodářskou politiku a rozvoj (§ 1 odst. 2 zák.
opatření č. 364/1990 Sb.), jakožto zakladatele státního podniku, s převodem
majetku (předmětných nemovitostí) není úředním postupem při výkonu moci;
žalobci se tedy uplatněného nároku z titulu náhrady škody podle zákona č.
58/1969 Sb. domáhat nemohou.
Proti výrokům II., III. a IV. tohoto rozsudku podali žalobci dovolání, jehož
přípustnost dovozují z ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. a odůvodňují ho
nesprávným právním posouzením [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Právní
otázku zásadního významu spatřují v posouzení meze provázanosti či příčinné
souvislosti z hlediska finální odpovědnosti státu. Namítají, že odůvodnění
napadeného rozhodnutí je vnitřně rozporuplné, když na jedné straně vylučuje z
hlediska odpovědnosti státu aplikaci obecného zákona, zdůrazňujíc odpovědnost
státu za škodu jen v mezích zákona č. 58/1969 Sb., a na straně druhé dovozuje,
že udělení schvalovací doložky není úředním postupem. Stát, resp. první
žalovaný jednal ve smluvním procesu jako subjekt, který neměl legitimaci s
majetkem nakládat, a pokud s ním nakládal, tak šlo evidentně o majetek zatížený
právní vadou. Dovolatelé tvrdí, že nelze oddělit deliktní jednání kontrahenta
Československého státu – prvního žalovaného od primárního protiprávního jednání
státu, ať již v podobě nezákonného uložení trestu propadnutí majetku třetí
osobě či následné nečinnosti z hlediska odstranění této křivdy, která se
promítla do neoprávněné deklarace vlastnictví v evidenci Střediska geodézie i
do chování a prohlášení státního podniku v rámci předmětné dispozice s právně
zatíženým majetkem. Navrhli, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem
řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není
tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Žalobci dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu ve věci samé v rozsahu,
jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterému sice předcházelo
zrušující usnesení odvolacího soudu, avšak soud prvního stupně nerozhodl ve
věci samé jinak než v dřívějším rozsudku; přípustnost dovolání se proto
posuzuje podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle § 18 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou v
rámci plnění úkolů státních orgánů a orgánů společenské organizace uvedených v
§ 1 odst. 1 nesprávným úředním postupem těch, kteří tyto úkoly plní. Podle § 18
odst. 2 zákona se odpovědnosti podle odstavce 1 nelze zprostit.
Předpokladem vzniku odpovědnosti podle § 18 zákona č. 58/1969 Sb. je současné
splnění tří předpokladů: 1) nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3)
příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody.
Nesprávným úředním postupem se rozumí porušení pravidel pro počínání státního
orgánu při jeho činnosti a zpravidla jde o postup, který s rozhodovací činností
nesouvisí. Podle konkrétních okolností může jít o jakoukoliv činnost spojenou s
výkonem pravomocí státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k
porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu
nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu. O „úřední“ postup
jde tehdy, jestliže tak postupují osoby, které plní úkoly státního orgánu, a
pokud tento postup slouží výkonu státní moci. Podmínkou aplikace § 18 cit.
zákona tedy je, že stát prostřednictvím svých orgánů vystupuje jako nositel
veřejné moci při jejím uplatňování. Jestliže však stát vystupuje jako vlastník
a se svým vlastnictvím disponuje, jeho odpovědnost nemůže být založena aplikací
zákona č. 58/1969 Sb. (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2001, č.
141/2001). Nesprávným úředním postupem ve smyslu ustanovení § 18 zákona č.
58/1969 Sb., za nějž nese stát odpovědnost, není postup zakladatele státního
podniku při udělení výjimky ze zákazu převodu majetku státu podle § 1 zákonného
opatření č. 364/1990 Sb. a takové rozhodnutí nemůže zakládat odpovědnost státu
za škodu podle zák. č 58/1969 Sb. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze
dne 25. 2. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2274/2003, publikovaný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 73, sešit 8, ročník 2006). V posuzovaném případě
bývalé Ministerstvo pro hospodářskou politiku a rozvoj jako zakladatel
Výzkumného ústavu geologického inženýrství, s. p., udělilo tomuto podniku
výjimku ze zákazu převodu majetku státu podle § 1 zákonného opatření č.
364/1990 Sb.; tento postup zakladatele prvního žalovaného tedy nebyl nesprávným
úředním postupem ve smyslu ustanovení § 18 zákona č. 58/1969 Sb. a odpovědnost
státu tak nevznikla . Při udělování uvedené výjimky totiž nevystupoval orgán
státu (bývalé Ministerstvo pro hospodářskou politiku a rozvoj) jako nositel
veřejné moci (tj. jako orgán, jehož prostřednictvím stát uplatňuje veřejnou
moc), nýbrž jako zakladatel státního podniku vykonávající oprávnění při
nakládání a hospodaření s majetkem státu, jenž byl tomuto státnímu podniku
svěřen, tedy oprávnění, jež náleží vlastníku, který rozhoduje o dispozicích se
svým vlastnictvím. Odvolací soud tedy věc posoudil přiléhavě a jeho právní
názor na nesprávný úřední postup jakožto předpoklad odpovědnosti státu podle
zákona č. 58/1969 Sb., je správný.
Pro úplnost je třeba dodat, že výjimka udělená prvnímu žalovanému jako
státnímu podniku, o níž dovolatelé tvrdí, že se povolit neměla, byla pouze
předpokladem pro možnost koupě předmětných nemovitostí, nemohla však být
příčinou vzniku majetkové újmy žalobců. Povolením výjimky nedošlo totiž k
úbytku majetkových hodnot na straně žalobců, tj. ke vzniku škody. Proto i pro
neexistenci vztahu příčinné souvislosti mezi postupem bývalého ministerstva či
povolením výjimky a škodou, spočívající v zaplacení kupní ceny za následně
vydaný nemovitý majetek, nemohla být založena odpovědnost státu za škodu.
Právní otázkou zásadního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.
s. ř. přitom může být pouze taková – v rozsudku řešená a dovoláním vymezená –
právní otázka, jejíž řešení má význam jak pro rozhodovací činnost soudů, tak
pro věc samu, tedy jejíž řešení může přivodit změnu rozhodnutí ve věci samé.
Dovolatelé přitom spatřují otázku zásadního právního významu „v posouzení meze
provázanosti či příčinné souvislosti z hlediska finální odpovědnosti státu,
resp. těch, kteří na újmě participovali ať již ve formě vrchnostenského aktu
nezákonného rozhodnutí a zásahu do pokojného užívání majetku, tak v rovině
soukromoprávní v rámci smluvního procesu s majetkem, se kterým stát nebyl
legitimován nakládat, to vše na pozadí společností aprobované vůle odčinit
majetkové křivdy z období nesvobody“. Na takto obecném závěru však odvolací
soud své rozhodnutí nezaložil. Důvodem, proč shledal správným zamítavý výrok
rozsudku soudu prvního stupně je právní závěr dovozující, že není dána
odpovědnost státu za tvrzenou škodu podle zákona č. 58/1969 Sb. Posouzení, zda
skutková tvrzení žalující strany odůvodňují v daném případě uplatněný nárok z
hlediska občanskoprávní odpovědnosti státu za škodu a vzájemné provázanosti
obou forem odpovědnosti, je založeno na jedinečném základě, a proto má význam
pouze pro posouzení konkrétní věci. Z tohoto pohledu pak rozhodnutí odvolacího
soudu nemá obecnější dopad na rozhodovací činnost soudů.
Jak vyplývá ze shora uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené
rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, a je tedy
zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl podle § 243b odst. 5, věty
první, a § 218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobci nemají s ohledem
na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a druhé žalované v
dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. července 2008
JUDr. Ludvík David, CSc., v.
r.
předseda senátu