28 Cdo 799/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce Mgr. I. V.,
zastoupeného JUDr. Radovanem Mrázkem, advokátem se sídlem v Šumperku,
Masarykovo nám. 11, proti žalovanému městu Zábřeh, IČ 003 03 640, se sídlem v
Zábřehu, Masarykovo nám. 6, zastoupenému JUDr. Stanislavem Mouralem, MBA,
advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, 28. října 2663/150, o
zaplacení 758.300,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku
pod sp. zn. 16 C 125/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 25. září 2014, č. j. 12 Co 140/2014-682,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 14.084,40 Kč k rukám advokáta JUDr. Radovana Mrázka do tří dnů od právní
moci tohoto usnesení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků i státu (výroky III. až V.). Soud
zjistil, že žalovaný jako povinná osoba porušil svou povinnost podle § 9 odst.
1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon č. 87/1991 Sb.“), nakládat s nemovitostí, k níž
právní předchůdkyně žalobce úspěšně uplatnila restituční nárok, s péčí řádného
hospodáře, a tím způsobil podstatné zhoršení stavu této budovy. Dle § 420
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „obč. zák.“), měl tedy žalobce proti žalovanému nárok na náhradu škody,
jejíž přesný rozsah soud určil s pomocí ustanoveného znalce, v části
přesahující takto vyčíslenou majetkovou újmu byla pak žaloba zamítnuta. Ohledně
žalovaným uplatněné námitky promlčení soud podotkl, že subjektivní i objektivní
promlčecí doba ve vztahu k předmětnému právu počala běžet až od okamžiku
konstitutivního zápisu vlastnictví právní předchůdkyně žalobce do katastru
nemovitostí, pročež byla žaloba podána zavčas.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 15. 3. 2012, č. j.
12 Co 443/2011-476, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání obou účastníků ve
všech výrocích vyjma výroku III. potvrdil (výrok I.), ve výroku III. jej pak
změnil, pokud jde o výši náhrady nákladů řízení před okresním soudem přiznané
žalobci proti žalovanému (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení odvolacího
(výrok III.). Odvolací soud aproboval skutkové i právní závěry okresního soudu,
včetně způsobu, jakým se vypořádal s námitkou promlčení vznesenou žalovaným, a
měl tak za splněné podmínky pro potvrzení prvostupňového rozhodnutí coby věcně
správného.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 13. 11. 2012, č. j. 28 Cdo 2534/2012-508, k
dovolání žalovaného rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně
zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Šumperku k dalšímu řízení. Dovolací soud
naznal, že soudy nižších stupňů věc nesprávně právně posoudily, poněvadž
pominuly, že výrok soudního rozhodnutí ukládající povinnost k uzavření dohody o
vydání věci ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. představuje postačující podklad pro
záznam vlastnického práva restituenta do katastru nemovitostí, aniž by musela
být dohoda o vydání věci následně opravdu uzavírána. Vzhledem k tomu, že
žalovanému byla povinnost uzavřít s právní předchůdkyní žalobce dohodu o vydání
vzpomínaného objektu pravomocně uložena rozsudkem soudu, nemohl být pro počátek
běhu promlčecí doby k uplatnění práva na náhradu škody rozhodující okamžik
zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Dovolací soud však rovněž
vyzdvihl, že je namístě zvážit, zda žalovaným vznesená námitka promlčení
nepředstavuje výkon práva v rozporu s dobrými mravy dle § 3 odst. 1 obč. zák.,
jestliže bylo splnění povinnosti k fyzickému předání sporné věci oddalováno z
důvodů spočívajících na jeho straně.
Usnesením ze dne 20. 2. 2013, č. j. 16 C 125/2006-530, Okresní soud v Šumperku
po částečném zpětvzetí žaloby zastavil řízení v části, v níž se žalobce domáhal
zaplacení sumy 640.700,- Kč s příslušenstvím.
Okresní soud v Šumperku následně rozsudkem ze dne 26. 11. 2013, č. j. 16 C
125/2006-638, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 758.300,- Kč s úrokem z
prodlení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků i státu
(výroky II. až IV.). Soud prvního stupně ve světle závazného právního názoru
Nejvyššího soudu dovodil, že objektivní tříletá promlčecí doba dle § 106 odst.
2 obč. zák. počala v řešené věci běžet již okamžikem právní moci rozhodnutí o
vydání nemovitosti právní předchůdkyni žalobce v říjnu 2002, žalované právo je
tudíž promlčeno, přestože subjektivní promlčecí doba ve smyslu § 106 odst. 1
obč. zák. zůstala zachována. Soud však konstatoval, že promlčení bylo žalovaným
namítáno v rozporu s dobrými mravy, neboť tento až do března 2004, kdy došlo k
fyzickému vydání předmětného majetku, neposkytoval oprávněné osobě potřebnou
součinnost, znemožňoval úplnou prohlídku budovy znalcem a trval na tom, aby v
dohodě o vydání věci, o níž s právní předchůdkyní žalobce jednal, byla obsažena
ujednání, která jsou v rozporu se zákonem č. 87/1991 Sb. V porovnání s dobou,
po niž žalovaný odsouval uzavření dohody o vydání nemovitosti, byla navíc
žaloba podána poměrně záhy po uplynutí objektivní promlčecí doby s přihlédnutím
k faktu, že poté, co se chopil držby restituovaného objektu, musel se žalobce
zabývat v první řadě jeho nutnými opravami spíše než soudním uplatňováním
nároku na náhradu škody. Zohlednění promlčení práva na náhradu škody by
představovalo nepřiměřeně tvrdý následek vůči žalobci, a bylo by naopak ku
prospěchu žalovanému, jenž již v době soudního rozhodování o restituci dané
nemovitosti záměrně omezil veškerou její údržbu natolik, že způsobil její
zchátrání, čímž zneužil svého postavení osoby mající stavbu v držení. Z
popsaných důvodů bylo žalobě třeba vyhovět.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 25. 9. 2014, č. j.
12 Co 140/2014-682, rozsudek soudu prvního stupně, napadený odvoláním
žalovaného, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok
II.). Odvolací soud označil úvahy okresního soudu za přiléhavé, ať se týkají
určení počátku subjektivní a objektivní promlčecí doby, nebo souladu námitky
promlčení žalovaného s dobrými mravy. Povinnost žalovaného vydat nemovitost
právní předchůdkyni žalobce bez zbytečného odkladu poté, co soud shledal její
restituční nárok podloženým, nebyla včas splněna z důvodů, jež spočívaly v
převážné míře právě na straně žalovaného, nezohlednění jím namítaného promlčení
uplatňovaného práva bylo tudíž ze strany soudu prvního stupně plně adekvátní.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost mají zakládat
otázky, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe Nejvyššího soudu či které dovolacím soudem nebyly dosud zcela vyřešeny,
případně by jím měly být vyřešeny jinak. Dovolatel v první řadě zdůraznil, že
před podáním žaloby uplynula podle jeho názoru nejen objektivní, ale též
subjektivní promlčecí doba, a sice s ohledem na skutečnost, že žalobce měl již
v květnu 2003 k dispozici znalecký posudek, který dostatečně specifikoval
škodu, jež měla na předmětné nemovitosti vzniknout. Oba soudy nižších stupňů
tedy nesprávně vyhodnotily otázku počátku běhu subjektivní promlčecí doby.
Dále dovolatel zpochybňuje závěr o rozporu vznesení námitky promlčení z jeho
strany s dobrými mravy a dovolacímu soudu předestírá k řešení otázku, zda se
mohlo protivit dobrým mravům, namítal-li promlčení práva proti žalobci, který
po dobu téměř celé promlčecí doby disponoval veškerými podklady pro uplatnění
tohoto práva a budovu odmítal převzít s poukazem na údajnou neplatnost
nájemních smluv uzavřených s obyvateli tohoto domu (jejich neplatností se soudy
podle dovolatele dostatečně nezabývaly). Otázkou je ostatně i to, lze-li
dovozovat nemravnost námitky promlčení, pokud byl nárok žalobcem uplatněn po
uplynutí objektivní promlčecí doby, která plyne nezávisle na jeho vůli.
Žalovaný se Nejvyššího soudu rovněž táže, zdali je možné tvrdit, že si při
jednání o dohodě o vydání věci počínal obstrukčně, když nebylo soudy
konkretizováno, jaké stránky jeho postupu měly představovat obstrukci, a
upřesněno, v jaké míře se na neuzavření dohody podílel žalobce. Dovolatel
vyzdvihuje, že žalobci včas předložil veškerou stavební dokumentaci, respektive
další podklady potřebné pro vyčíslení škody a usiloval o dosažení konsenzu o
vydání věci, přičemž, i kdyby snad nemělo být jeho jednání shledáno korektním,
klade otázku, zda by se případná liknavost žalovaného neměla promítnout do
rozhodnutí o náhradě nákladů řízení spíše než do posouzení souladu námitky
promlčení s dobrými mravy. Soudy nespecifikovaly, které z požadavků žalovaného
byly nepatřičné, a zda naopak nebyly v rozporu se zákonem č. 87/1991 Sb.
podmínky žalobce, zároveň svévolně opomenuly některá zjištění učiněná v
nalézacím řízení, zejména existenci výše zmíněného znaleckého posudku, který
žalobci umožňoval včasné uplatnění nároku na náhradu škody. V tomto směru
dovolatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS
2012/08, jenž se týká ústavních požadavků na kvalitu odůvodnění soudního
rozhodnutí. Konečně se žalovaný domnívá, že je nutno vyjasnit, jestli může být
za nemravné pokládáno jednání obce aprobované jeho zastupitelstvem, tj. orgánem
kolektivní povahy.
Dovolatel upozorňuje, že žalobce (potažmo jeho právní předchůdkyně) mohl
kdykoli po právní moci rozsudku o vydání věci dosáhnout zápisu svého
vlastnického práva do katastru nemovitostí, jednání o uzavření dohody o vydání
tak bylo zcela nadbytečné. S ohledem na vše uvedené se žalovaný domnívá, že
námitku promlčení vznesl legitimně a nemůže mu být kladeno k tíži, jestliže
žalobce s podáním žaloby nedůvodně otálel. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud
rozhodnutí krajského i okresního soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně
k dalšímu řízení, případně aby napadený rozsudek změnil tak, že se žaloba v
plném rozsahu zamítá.
K dovolání se vyjádřil žalobce, který se věnoval řešení jednotlivých
dovolatelem nastolených problémů a následně navrhl dovolání odmítnout,
eventuálně zamítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12.
2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalovaného však přípustné není.
Nejvyšší soud předně podotýká, že u práva na náhradu škody je stanovena dvojí
kombinovaná promlčecí doba, a to subjektivní, která je dvouletá, a objektivní
tříletá, případně desetiletá, jde-li o škodu způsobenou úmyslně. Jejich počátek
je stanoven odlišně a jejich vzájemný vztah je takový, že jsou na sobě
nezávislé co do svého běhu, jeho počátku i konce, skončí-li tedy běh některé z
nich, právo se promlčí bez ohledu na to, že druhá promlčecí doba ještě
neuplynula (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 25
Cdo 2947/99, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo
1720/2010). Pokud soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že objektivní
promlčecí doba ve vztahu k žalovanému právu před podáním žaloby proběhla marně,
bylo nadbytečné zabývat se otázkou, zda byla zachována promlčecí doba
subjektivní. Vyslovily-li se přesto soudy k danému aspektu věci, jedná se o
úvahy bez vlivu na rozhodnutí ve věci samé, pročež se polemika žalovaného s
těmito jejich závěry nemůže stát základem přípustnosti dovolání dle § 237 o. s.
ř.
Co se týče posuzování souladu námitky promlčení vznesené žalovaným s dobrými
mravy, pokládá Nejvyšší soud za nutné předem avizovat, že se jedná o otázku, v
níž přenechává soudům nižších stupňů, které disponují bezprostředním přístupem
ke skutkovým okolnostem věci, široký prostor pro uvážení a jejich úvahy
koriguje toliko v případech, kdy je lze označit za zjevně nepřiměřené (viz
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1764/2004, či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1003/2014). V
projednávané věci takové pochybení při právním posouzení věci okresnímu ani
krajskému soudu důvodně vytýkat nelze. Staví-li dovolatel svou argumentaci
především na tom, že soudy neobjasnily, v čem konkrétně bylo jeho počínání při
jednání o uzavření dohody o vydání věci obstrukčním, nemůže mu Nejvyšší soud
dát za pravdu. Jako problematické bylo podle obsahu odůvodnění rozsudků soudů
nižších stupňů na postupu žalovaného hodnoceno zejména to, že trval na
ujednáních, podle nichž právní předchůdkyně žalobce souhlasí s vydáním věci ve
stavu, v jakém se nacházela ke dni pravomocného rozhodnutí soudu o povinnosti
uzavřít dohodu o vydání věci, a s převzetím práv a povinností z nájemních
smluv, kterými žalovaný po účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. přenechal byty
nacházející se ve sporné budově k užívání třetím osobám. Nejeví se pak nikterak
nepřiléhavou úvaha, podle níž první z těchto ujednání směřovalo ke zkrácení
práva oprávněné osoby na poskytnutí náhrady škody způsobené (v nynějším řízení
prokázaným) porušováním povinností žalovaného při správě vydávaného majetku,
zatímco druhé z nich nereflektovalo, že jsou dané nájemní smlouvy s ohledem na
§ 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. neplatné (závěr o neplatnosti řečených smluv
přitom odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu, viz např. jeho usnesení ze dne 30.
7. 2008, sp. zn. 33 Odo 607/2006), a žalobci proto nemůže být k neprospěchu,
nebyla-li jeho právní předchůdkyně ochotna na dohodu, do níž by se tyto
nepřiměřené požadavky žalovaného promítaly, přistoupit.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu dospěla k závěru, dle něhož má při obnovení
vlastnického práva oprávněné osoby podle zákona č. 87/1991 Sb. pravomocné
rozhodnutí soudu, jímž by bylo povinné osobě uloženo uzavřít s oprávněnou
osobou dohodu o vydání nemovitosti, shodné právní účinky jako pravomocné
rozhodnutí soudu, kterým by bylo povinné osobě uloženo vydat oprávněné osobě
nemovitost. Pravomocné rozhodnutí soudu o vydání nemovitosti a pravomocné
rozhodnutí soudu o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci shodně
představují způsob nabytí vlastnictví k vydávané věci na základě rozhodnutí
státního orgánu, kdy se obecně vlastnictví nabývá dnem v něm určeným, a není-li
určen, dnem právní moci rozhodnutí (viz např. rozsudek velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp.
zn. 31 Cdo 2060/2010). Z uvedeného vyplývá, že na jednání o vydání nemovitosti
vedená po právní moci rozsudku Okresního soudu v Šumperku, kterým bylo
žalovanému uloženo uzavřít s právní předchůdkyní žalobce dohodu o vydání
předmětné věci, by bylo lze (přinejmenším z hlediska obnovení vlastnického
práva restituentky) nahlížet jako na do určité míry redundantní, čehož si všímá
dovolatel. Avšak s ohledem na nutnost přistupovat k řešení restitučních sporů
obzvláště citlivě, a to i při zvažování následků pochybení či neznalosti
oprávněných osob (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2004,
sp. zn. 28 Cdo 2060/2003), by nemělo jít žalobci k tíži, jestliže nikoli z
lehkomyslnosti či neobezřetnosti, nýbrž pod vlivem nepřesné právní úvahy
ohledně okamžiku, k němuž došlo k obnovení vlastnického práva jeho právní
předchůdkyně, nepřikročil ke včasnému uplatnění svého práva před soudy. Nelze
tudíž označit za nepřiměřené úvahy soudů nižších stupňů, podle nichž by vůči
žalobci vyslovení zániku jeho nároku na náhradu škody bylo s ohledem na důvody,
pro něž nezabránil uplynutí promlčecí doby, důsledkem nemístně tvrdým (k
posuzování souladu námitky promlčení práv vyplývajících z restitučních předpisů
s dobrými mravy viz obecněji např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10.
2002, sp. zn. 28 Cdo 1266/2002, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11.
2010, sp. zn. 28 Cdo 4077/2010).
Nepřesvědčivou je též dovolatelova námitka porušení pravidel spravedlivého
procesu, neboť rozsudky soudů nižších stupňů žádným deficitem z hlediska
požadavků na obsah odůvodnění soudního rozhodnutí a vypořádání se s
relevantními argumenty účastníků (jak jsou z hlediska ústavněprávního nastíněny
například v jím citovaném nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2009, sp. zn.
III. ÚS 2012/08) netrpí. Zejména okresní soud otázku rozporu námitky promlčení
s dobrými mravy uchopil velmi komplexně, přičemž to, že dovolatel mezi
skutkovými okolnostmi řešené kauzy jako významné akcentuje odlišné prvky než
soudy, neskýtá oporu pro závěr, že by byla jejich rozhodnutí ústavně
nekonformní, a se zřetelem k výše popsanému sebeomezení Nejvyššího soudu při
přezkumu aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. v nalézacím řízení ani neodůvodňuje
zásah soudu dovolacího.
Otázka, zda může být za rozporné s dobrými mravy považováno jednání obce, s
nímž vyslovilo souhlas jeho zastupitelstvo, se taktéž nejeví způsobilou založit
přípustnost projednávaného dovolání. Nejvyšší soud již v minulosti připustil,
že určitý úkon obce lze mít za neslučitelný s dobrými mravy (viz kupř. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2411/2006), a dovolatel
neobjasňuje, proč by z dosahu § 3 odst. 1 obč. zák. mělo být vyňato právě to
jednání obce, jemuž se dostalo aprobace ze strany zastupitelstva. Vycházeje z
obsahu podaného dovolání neshledává Nejvyšší soud přesvědčivé důvody, pro něž
by postup obce měl být povýšen nad v demokratické společnosti obecně uznávaná
pravidla slušnosti a poctivého jednání (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 15. 11. 2005, sp. zn. 32 Odo 1022/2004), ať již se s ním v konkrétním
případě zvolení zástupci občanů této veřejnoprávní korporace ztotožňují, či
nikoli. Stejně tak dovolací soud nenachází opodstatnění pro úvahu, že by se
nenáležitý postup žalovaného mohl promítnout výhradně do rozhodování o náhradě
nákladů řízení, nikoli do hodnocení mravnosti jím vznesené námitky promlčení.
Táže-li se konečně dovolatel Nejvyššího soudu, jestli může být uplatnění
námitky promlčení práva na náhradu škody shledáno rozporným s dobrými mravy i v
případě, kdy se toto právo promlčelo v objektivní promlčecí době, je opět nutno
konstatovat, že nenabízí pádné argumenty, jež by odůvodňovaly závěr, že námitka
promlčení může být shledána neslučitelnou s dobrými mravy jen tam, kde marně
proběhla pouze promlčecí doba se subjektivně určeným počátkem. Nejvyšší soud
ostatně již v některých kauzách, v nichž došlo k promlčení práva v důsledku
uplynutí objektivní promlčecí doby, nemravnost námitky promlčení výslovně
připustil (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28
Cdo 5014/2009, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo
329/2010).
Vzhledem k tomu, že dovolatel Nejvyššímu soudu nepředložil k řešení žádnou
otázku, jež by splňovala kritéria § 237 o. s. ř., muselo být jeho dovolání
odmítnuto dle § 243c odst. 1, věty první, o. s. ř. coby nepřípustné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst.
3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením
advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č.
484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4.
2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle § 8 a § 7
bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby
(sepsání vyjádření k dovolání) 11.340,- Kč, společně s paušální náhradou výdajů
za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení § 137 odst. 3
o. s. ř. má tedy žalobce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši
14.084,40 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. srpna 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu