26 Cdo 1764/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Roberta Waltra a Doc. JUDr. Věry Korecké,
CSc., ve věci žalobců a) M. N., a b) L. N., obou zastoupených advokátem, proti
žalovanému J. M., zastoupenému advokátem, o vyklizení nemovitostí, vedené u
Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 6 C 1398/2001, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. října 2003, č. j. 24 Co
343/2003-108, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Kolíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26. 3.
2003, č.j. 6 C 1398/2001-72 (poté, co jeho předchozí vyhovující rozsudek ze dne
22. 5. 2002, č.j. 6 C 1398/2001-48, byl zrušen usnesením Krajského soudu v
Praze ze dne 30. 12. 2002, č.j. 24 Co 368/2002-62, a věc mu byla vrácena k
dalšímu řízení), uložil žalovanému povinnost vyklidit zemědělskou usedlost čp.
4 v Synči se stavební parcelou č. 32/1 o výměře 1048 m2 a ostatní budovy, tj.
obytnou část bývalé zemědělské usedlosti čp. 4, hospodářský objekt stodolu, dvě
studny, záhrobec, silážní jámu a plot (dále jen „předmětné nemovitosti“) a
vyklizené předat žalobcům do 31. 5. 2003; dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že
žalobci jsou spoluvlastníky předmětných nemovitostí, které užívá od roku 1997
žalovaný se svojí rodinou, kteří se tam nastěhovali se souhlasem otce
žalovaného jako vlastníka těchto nemovitostí. Žalovaný do té doby bydlel v
obecním bytě v P. o velikosti 2+1, a opustil jej z finančních důvodů.
Nemovitosti jsou nezpůsobilé k trvalému bydlení a z hlediska stavebně
technického ohrožují životy a zdraví lidí v nich žijících. Dnem 10.
4. 2001 nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 11. 12.
1998, čj. 4 C 535/92-213, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne
23. 1. 2001, č.j. 22 Co 495/99-253, který dokládá přechod vlastnického práva na
žalobce ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických
vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Jestliže toto restituční řízení
bylo zahájeno již v roce 1992, měl žalovaný od roku 1997 dostatek času, aby
zvážil možnosti dalšího bydlení své rodiny, neboť vlastnické právo jeho rodiny
k nemovitostem bylo přinejmenším sporné. Žalovaný se vzdal původního
zajištěného bydlení za situace, kdy musel předpokládat možnost, že nemovitosti
připadnou do vlastnictví jiné osoby. Vzhledem k těmto skutečnostem soud prvního
stupně uložil žalovanému vyklizení předmětných nemovitostí podle § 126 odst. 1
občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a neshledal důvod k odepření ochrany
výkonu vlastnického práva žalobců a podmínění vyklizení zajištěním bytové
náhrady pro rozpor s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák.
Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 16. 10. 2003,
č.j. 24 Co 343/2003-108, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o lhůtě
k vyklizení tak, že žalovaný je povinen vyklizené nemovitosti předat žalobcům
ve lhůtě šesti měsíců od právní moci rozsudku; jinak výrok rozsudku soudu
prvního stupně o vyklizení nemovitostí potvrdil a rozhodl o nákladech řízení
před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými a právními
závěry soudu prvního stupně. S ohledem na zjištěné okolnosti případu dovodil,
že má být žalovanému uložena povinnost nemovitosti vyklidit ve lhůtě delší než
stanovené zákonem (tj. delší než 15 dní), a sice v trvání šesti měsíců od
právní moci rozsudku. V tomto směru odvolací soud zohlednil zejména zjištěné
sociální poměry rodiny žalovaného, především že se jedná o početnou rodinu s
nezletilými dětmi a že příjmy rodiny spočívají pouze v sociálních dávkách.
Šestiměsíční lhůta je dle názoru odvolacího soudu dostatečná, aby si žalovaný
s rodinou zajistil jinou možnost bydlení. Žalovaný si totiž v době, kdy začínal
nemovitosti užívat, musel být vědom rizika v souvislosti se zmíněným
restitučním sporem a měl situaci své rodiny řešit odpovědněji. Námitky
žalovaného ohledně okolností restitučního sporu a stavebních úprav, které na
nemovitosti provedl, posoudil odvolací soud z hlediska dobrých mravů ve vztahu
k jeho vyklizení jako právně bezvýznamné.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, aniž
uvedl, z čeho dovozuje jeho přípustnost, a jako dovolací důvod uplatnil
nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) občanského
soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Podle dovolatele je při posouzení věci z
hlediska dobrých mravů rozhodné, že na okolnost, jež byla důvodem vydání
nemovitostí žalobcům v restitučním řízení (nabytí za cenu nižší, než odpovídala
tehdy platným předpisům) neměli žalovaný a jeho příbuzní žádný vliv, neboť
kupovali nemovitosti na inzerát, jako běžní občané, za cenu stanovenou
znaleckým posudkem; nemovitosti byly ve velmi špatném stavu, a proto je podle
svých omezených možností po dobu 26 let adaptovali a přestavovali, stavební
úřad stavební úpravy povolil a kolaudaci zabránilo jen zahájení restitučního
řízení; žalovaný ani jeho rodiče nepředpokládali, že návrhu na vydání
nemovitostí bude vyhověno, o nejednoznačnosti situace svědčí i délka
restitučního řízení (1992 – 2001); předmětné nemovitosti užívají žalovaný, jeho
manželka a jejich sedm dětí k bydlení, žalovaný je nezaměstnaný, jeho manželka
je v domácnosti, jsou odkázáni na sociální dávky, je pro ně velmi obtížné,
ne-li vyloučené, obstarat si přiměřené náhradní bydlení; nájemní byt z
finančních důvodů uvolnil v době, kdy mu svědčilo vlastnické právo k předmětným
nemovitostem, byt byl pro jeho početnou rodinu nevyhovující a neměl prostředky
na hrazení rostoucího nájemného; žalobci na rozdíl od rodiny žalovaného
předmětné nemovitosti nepotřebují pro vlastní bydlení. I když právo na
zajištění náhradního bytu přímo nevyplývá z ustanovení § 712 obč. zák., soudy
obou stupňů s ohledem na výše uvedené posoudily věc z hlediska dobrých mravů v
rozporu se stávající judikaturou, a proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud
zrušil rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrátil věc tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Podáním ze dne 16. 4. 2004 navrhl dovolatel odložení vykonatelnosti
napadeného rozhodnutí s odůvodněním, že neprodleným výkonem těchto rozhodnutí
by mu mohla být způsobena újma na jeho právech.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že
dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti,
dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno (§ 240 odst.
1, § 241 a § 241a odst. 1 o.s.ř.).
Návrh žalovaného na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku dovolací soud
neshledal důvodným a v souladu se svou ustálenou praxí o něm nerozhodoval
samostatným usnesením.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. a/, b/ a c/ o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. dovolání přípustné není, neboť změna
rozsudku soudu prvního stupně se týkala pouze délky lhůty k vyklizení, nešlo
tedy o změnu výroku ve věci samé.
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto,
že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo sice
jeho druhým rozhodnutím, avšak ve věci samé bylo rozhodnuto stejně, neboť výrok
rozhodnutí v obou případech ukládal žalovanému vyklizení nemovitostí bez
přiznání bytové náhrady.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze
namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím
naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst.
3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou
určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli,
relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc
posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně
aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry
o právech a povinnostech účastníků).
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právním závěru, že
žalobě na vyklizení předmětných nemovitostí užívaných bez právního důvodu lze
vyhovět také proto, že nebyly shledány žádné důvody, pro které by s ohledem na
rozpor s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.) mohl být žalobcům odepřen
(odložen) výkon jejich vlastnického práva tím, že by vyklizení bylo podmíněno
zajištěním bytové náhrady. Žalovaný v dovolání správnost tohoto právního závěru
napadl. Řešení této otázky by mohlo být pokládáno za zásadně právně významné
proto, že na něm rozhodnutí odvolacího soudu (zčásti) spočívá. Jde však
současně o otázku, jejíž výklad se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se od
ustáleného řešení této otázky neodchýlil.
Podle ustálené soudní praxe (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
30. 9. 1990, sp. zn. 3 Cdon 51/96, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 2001, sešit 1, pod poř. č. 5), na základě ustanovení § 3
odst. 1 obč. zák. může být výjimečně povinnost k vyklizení bytu (nemovitosti
užívané k bydlení) vázána na zajištění bytové náhrady, byť osobě, jež má byt
vyklidit, nesvědčí právo na bytovou náhradu podle pozitivní právní úpravy a
nevyplývá ani z její analogické aplikace. Důsledkem aplikace uvedeného
ustanovení však není konstituování „nového“ práva, nýbrž jde o omezení
stávajícího práva vlastníka (žalobce) domáhat se vyklizení žalovaného ve lhůtě
plynoucí již od právní moci rozsudku. Argumentem rozporu s dobrými mravy může
být odepřen výkon práva, pokud je odpovídající úsudek soudu podložen důkladnými
skutkovými zjištěními, a současně přesvědčivě dokládá, že tato zjištění
dovolují - v konkrétním případě - závěr, že výkon práva je s dobrými mravy
skutečně v rozporu. Okolnost, že ten, kdo má byt vyklidit, v bytě dlouhodobě
bydlí v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, a na jehož straně
důvody nedostatku příslušného titulu nespočívají, nemůže být při úvaze o
použití dobrých mravů opomenuta. Z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 1996, sešit 7, pod poř. č.36, se podává, že úvaha soudu (v
rovině § 3 odst. 1 obč. zák.) musí být podložena konkrétními zjištěními, a to s
přihlédnutím k rozhodným okolnostem na stranách obou účastníků sporu. Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou
(abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v
každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého,
předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být
podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat,
že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s
dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, svazek 26, pod C 2084). Dobré mravy jsou (viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004) pojmovým
kritériem pružné povahy a pohybují se, byť jako součást zákona, na pomezí
hmotného práva a extralegálních pojmů. Oprávnění aplikovat ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy (resp. přezkum
správnosti jeho aplikace) by proto mělo náležet převažující měrou soudům
nižších instancí a dovolací soud by měl tuto právní otázku učinit předmětem
svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v
nalézacím řízení. Nejvyšší soud opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. 3. 2001, sp.zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu,
svazek 3, pod C 308, nebo usnesení ze dne 18.11.2004, sp.zn.
26 Cdo 1491/2003)
zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý
výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení
konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního
právního významu, s obecným dosahem pro soudní praxi.
V projednávané věci se odvolací soud posouzením z hlediska § 3
odst. 1 obč. zák. zabýval, hypotézu právní normy vymezil způsobem, jenž nelze
označit za zjevně neadekvátní či logicky neudržitelný, vzal v úvahu v řízení
zjištěné a dovolatelem namítané skutečnosti, a to nejen ty, jež svědčily ve
prospěch žalovaného, ale i ty, jež prospívaly žalobcům. Dovoláním zpochybněné
řešení právní otázky souladu výkonu práva žalobců s dobrými mravy se
neodchyluje od závěrů výše citované judikatury. Otázka, jakou váhu odvolací
soud přisoudil jednotlivým relevantním hlediskům a která z nich posoudil v
jejich vzájemné souvislosti za převažující, zásadní právní význam nemá.
Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 věty první a
§ 218 písm. c/ o.s.ř. dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
Žalovaný z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo
odmítnuto, avšak žalobcům nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na
jejichž náhradu by jinak měli proti žalovanému právo. Této procesní situaci
odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3
o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. června 2005
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu