28 Cdo 1094/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Oldřicha
Jehličky, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce Města H.,
zastoupeného advokátkou, proti žalovanému J. C., zastoupenému advokátem, o
vyklizení nebytových prostor, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn.
11 C 43/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 29. 1. 2004, č. j. 26 Co 460/2003-54, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 1.
2004, č. j. 26 Co 460/2003-54, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Trutnově
ze dne 21. 11. 2002, č. j. 11 C 43/2001-31, kterým byla žalovanému uložena
povinnost vyklidit nebytové prostory v zadní části domu čp. 117 na pozemku
parc. č. st. 213/1 v k. ú. H., a to umývárnu, sklad a sociální zařízení v
přízemí, vše do 15-ti dnů od právní moci rozsudku; ke změně došlo jen ohledně
lhůty k vyklizení, která byla stanovena do 31. 5. 2004. Žalovaný byl zavázán k
náhradě žalobcových nákladů řízení před oběma instancemi.
Mezi účastníky byla uzavřena dne 30. 3. 2000 smlouva o nájmu
nebytových prostor, sjednaná doba určitá však uplynula dnem 31. 3. 2001.
Odvolací soud nedospěl – oproti obraně žalovaného – k závěru, že by žalobcův
výkon práva na vyklizení prostor byl v rozporu s dobrými mravy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání.
Namítal, že je ohrožen v podnikatelské činnosti (truhlářství), neboť nemůže
najít náhradní prostory. Rozpor s dobrými mravy v konání žalobce vznikl zejména
v důsledku toho, že od žalobce odkoupil strojní zařízení a vlastním nákladem
zajistil řádný provoz v pronajatých prostorách. V tvrzených skutečnostech
spatřoval dovolatel zásadní právní význam napadeného rozsudku a souběžně s
odkladem vykonatelnosti rozhodnutí nižších instancí navrhoval, aby byla obě
zrušena a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření protistrany nebylo k dovolání podáno.
Dovolací soud zjistil, že žalovaný, zastoupený advokátem,
podal dovolání v otevřené lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 občanského
soudního řádu – dále „o. s. ř.“). Z hlediska přípustnosti dovolání, která je
předpokladem pro přezkum dovolacích důvodů, přicházel – vzhledem k bezvýjimečné
konformitě rozsudků soudů nižších stupňů - v úvahu jen zásadní význam
napadeného meritorního rozhodnutí po právní stránce (§ 237 odst. 1 písm. c/,
odst. 3 o. s. ř.).
Tato alternativa přípustnosti dovolání však nemá oporu již v
samotném znění podaného dovolání a pro její existenci nehovoří ani obecnější
posouzení právních aspektů věci.
Jak Nejvyšší soud naposledy judikoval v usnesení ze dne 29.
6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004 (Soudní judikatura č. 7/2004, str.
536 a násl.), při zkoumání zásadního právního významu rozhodnutí po právní
stránce může být posouzena pouze taková právní otázka, kterou dovolatel v
dovolání označil. Shodný závěr implikuje i právní věta nálezu Ústavního soudu
ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, publikovaná ve Sbírce nálezů a
usnesení sv. 29, č. 23.
V textu dovolání však není právní otázka, jejíž řešení by
mohlo být přezkoumáno, jasným způsobem vymezena.
Dovolací námitky neobstojí ani při výše naznačeném obecném
pohledu, motivovaném dovolatelovým vylíčením jeho s nájmem souvisejících
aktivit a jeho poukazem na rozpor s dobrými mravy (resp. na zákaz výkonu práva
v kontradikci s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 občanského zákoníku), který v
jednání žalobce spatřoval. Nelze přehlédnout, že přezkum dovolání jako
mimořádného opravného prostředku zahrnuje, kromě kontroly použitých procesních
prostředků, posouzení podstatných hmotněprávních aspektů věci; zde je takovým
aspektem naplnění § 9 odst. 1 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu
nebytových prostor, podle něhož skončil nájem na dobu určitou uplynutím
sjednané doby. Dobré mravy jsou však pojmovým kritériem pružné povahy a
pohybují se, byť jako součást zákona, na pomezí hmotného práva a
extralegálních pojmů. Tím méně důvodným se jeví oprávnění dovolacího soudu,
jehož přezkumná činnost podléhá i sebeomezujícím limitům, posuzovat oprávněnost
aplikace ustanovení o dobrých mravech. Toto oprávnění musí být, přinejmenším
převažující měrou, vyhrazeno nižším instancím, jež jsou - vzhledem k zásadám
ústnosti a přímosti řízení - s účastníky v bezprostředním kontaktu a disponují
tak náležitými skutkovými podklady pro své rozhodování. To musí platit právě o
aplikaci takového mezního pojmu, jímž dobré mravy nepochybně jsou.
Jeví se tu vhodným odkázat též na usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000 (Soubor rozhodnutí NS sv. 15, č. C
1068), podle něhož má dovolací soud přezkoumat otázku dobré víry držitele
nemovitosti jen v případě zjevné nepřiměřenosti úvah soudu v nalézacím řízení.
Obdobně jako vůči pojmu dobré víry lze uplatnit tento závěr vůči pojmu dobrých
mravů (či zřejmě ještě důvodněji, má-li se obojí odlišit). V nyní posuzované
věci pak zjevnou nepřiměřenost úvah odvolacího soudu, relevantních ve vztahu k
uplatnění žalobního práva v případném rozporu s dobrými mravy, dovolací soud v
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu neshledává. Platí to i o úvahách, podle
nichž sice žalovaný zřejmě uvedl prostory po povodních do uživatelného stavu,
neprokázal však svůj předpoklad, že by je měl se souhlasem města dále užívat po
uplynutí sjednané doby nájmu (podrobněji strana 3, třetí odstavec rozsudku).
Zásadní právní význam napadeného meritorního rozhodnutí tedy
nebyl dán a dovolací soud dovolání žalovaného podle ustanovení §
243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl.
Žalující straně nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 30. listopadu 2004
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu