U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobců a) m. č. P., b) Ing. Arch. Z. F. a c) Ing. M. R., zastoupených
advokátem, proti žalovanému Ing. F. M., zastoupenému advokátem, o zaplacení
částky 115.928,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod
sp. zn. 16 C 339/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 26. října 2005, č. j. 19 Co 367/2005-315, ve znění opravného
usnesení ze dne 30. listopadu 2005, č. j. 19 Co 367/2005-323, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobci se žalobou v konečném znění domáhali po žalovaném zaplacení dohromady
částky 129.021,- Kč s příslušenstvím představující bezdůvodné obohacení, které
na jejich úkor získal tím, že užíval od 1. 7. 1997 do 30. 4. 1999 bez platné
nájemní smlouvy nebytové prostory v přízemí domu v P., který je v jejich
podílovém spoluvlastnictví. Za užívání jim přitom platil částku, která
neodpovídala ceně nájmu v daném místě a čase obvyklé.
Obvodní soud pro Prahu 3 (mezitímním) rozsudkem ze dne 3. května 2004, č. j. 16
C 339/2000-175, řízení o žalobě žalobce Ing. M. R. vyloučil k samostatnému
projednání a rozhodnutí s tím, že bude nadále vedena u tohoto soudu pod sp. zn.
16 C 196/2004 (výrok I.), vyslovil, že nároky uplatněné v žalobě žalobkyní a
žalobcem Ing. Arch. Z. F. vůči žalovanému jsou co do základu opodstatněny
(výrok II.) a že o výši těchto nároků, jejich splatnosti a o náhradě nákladů
řízení státu a účastníků se zůstavuje konečnému rozhodnutí o věci samé (výrok
III.).
K odvolání žalovaného Městský soud Praze usnesením ze dne 22. září 2004, č. j.
19 Co 309/2004-201, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. zrušil
a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení; odvolání proti výroku I.
odmítl. Ztotožnil se s jeho skutkovými i právními závěry krom toho, že částečné
promlčení nároku žalobců může být zohledněno až v konečném rozhodnutí. Vyslovil
názor, že soud prvního stupně měl promlčení týkající se základu nároku
zohlednit již v mezitímním rozsudku.
Poté, co usnesením ze dne 2. listopadu 2004, č. j. 16 C 339/2000-208, rozhodl,
že věc vedená pod sp. zn. 16 C 196/2004 se spojuje ke společnému projednání a
rozhodnutí s věcí vedenou pop sp. zn. 16 C 339/2000, soud prvního stupně
rozsudkem ze dne 9. května 2005, č. j. 16 C 339/2000-275, uložil žalovanému
povinnost zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku žalobkyni městské části
Praha 8 částku 55.687,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % z částky 51.834,50
Kč od 22. 9. 2000 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8 % z částky
3.852,- Kč od 27. 6. 2001 do zaplacení (výrok I.), žalobci Ing. Arch. Z. F.
částku 30.870,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % z částky 28.944,25 Kč od
22. 9. 2000 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8 % z částky 1.926,- Kč
od 27. 6. 2001 do zaplacení (výrok III.) a žalobci Ing. M. R. částku 29.370,50
Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % z částky 27.444,25 Kč od 22. 9. 2000 do
zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8 % z částky 1.926,- Kč,- Kč od 27. 6.
2001 do zaplacení (výrok V.); zamítl žalobu žalobkyně městské části P. o
zaplacení částky 8.823,50 Kč a celého zbývajícího příslušenství (výrok II.),
žalobce Ing. Arch. Z. F. o zaplacení částky 1.384,75 Kč a celého zbývajícího
příslušenství (výrok IV.) a žalobce Ing. M. R. o zaplacení 2.884,75 Kč a celého
zbývajícího příslušenství (výrok VI.). Současně rozhodl o náhradě nákladů
řízení státu a účastníků (výroky VII.-X.).
Odvolací soud rozsudkem ze dne 26. října 2005, č. j. 19 Co 367/2005-315, ve
znění opravného usnesení ze dne 30. listopadu 2005, č. j. 19 Co 367/2005-323,
rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích o věci samé, jakož i ve
výroku o povinnosti žalobců zaplatit žalovanému náklady řízení a ve výrocích o
náhradě nákladů řízení státu potvrdil, ve výroku o povinnosti žalovaného
zaplatit žalobcům náklady řízení jej změnil a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že žalobci byli ve sledovaném období
spoluvlastníky domu v P. - dále jen „dům“ (žalobkyně v rozsahu jedné ideální
poloviny, žalobce Ing. Arch. Z. F. v rozsahu jedné ideální čtvrtiny a žalobce
Ing. M. R. na základě darovací smlouvy, jejíž právní účinky nastaly 15. 9.
1997, rovněž v rozsahu jedné ideální čtvrtiny). V přízemí domu se nacházely
nebytové prostory o výměře 37,1 m2 sestávající ze dvou místností. Žalovaný je
užíval k provozování prodejny obuvi od 1. 4. 1991 na základě smlouvy o nájmu
uzavřené s B. p. v P., státním podnikem dne 9. 4. 1991 a následně na základě
smlouvy o nájmu ze dne 23. 8. 1993 uzavřené s týmž pronajímatelem na dobu
určitou do 30. 4. 1998. Tvrzení žalovaného, že příslušný správní orgán obdržel
jeho žádost o předchozí souhlas s uzavřením smlouvy o nájmu nebytových prostor,
se mu nepodařilo prokázat. Další návrh smlouvy o nájmu ze dne 9. 12. 1996
zaslaný mu B. p. v P., s. p. žalovaný neakceptoval. Žalobkyně v souvislosti s
převodem majetku státu a ani žalobci při předání a převzetí nemovitosti v rámci
restituce nedisponovali listinami, které by vypovídaly o vztahu žalovaného k
nebytovým prostorám. Ke dni podání žaloby měli k dispozici pouze žalovaným
nepodepsanou smlouvu z 9. 12. 1996. Mandatář žalobkyně společnost T., s. r. o.
byl ještě 22. 7. 1998 přesvědčen, že žalovanému svědčí smluvní vztah k
nebytovým prostorám, neboť z téhož dne je výpověď z nájmu. Žalobci poprvé
uvažovali o neplatnosti smluv až ve svém podání adresovaném soudu ze dne 4. 8.
2000. Žalovanému se ani ve lhůtě nařízené koncentrace řízení nepodařilo
prokázat, že žalobci získali vědomost o bezdůvodném obohacení v okamžiku, kdy
vstoupili do práv a povinností pronajímatelů, popř. že se tak stalo v době před
podáním žaloby. Žalovaný v době od roku 1991 do konce roku 1993 provedl v
nebytových prostorách na vlastní náklady stavební úpravy. Pronajímatel se ve
smlouvě o nájmu k úhradě těchto nákladů nezavázal. V letech 1997 až 1999 se
nájemné za obdobné nebytové prostory v dané lokalitě pohybovalo od 3.000,- Kč
do 11.643,- Kč za 1 m2 za rok. Při výměře nebytových prostor užívaných žalobcem
a nejnižší sazbě nájemného činilo obvyklé nájemné za obdobné prostory 9.275,-
Kč měsíčně. Žalovaný žalobcům za užívání ve sledovaném období platil čtvrtletně
6.528,- Kč; vyklidil je ke dni 30. 4. 1999. Žalovanému se nepodařilo prokázat,
zda a jaké své vybavení v nebytových prostorách po jejich předání zanechal.
Odvolací soud jako správné převzal právní závěry, které soud prvního stupně na
základě takto zjištěného skutkového stavu věci učinil, a plně na ně odkázal. Nájemní smlouvy, které žalovaný s pronajímatelem uzavřel, posoudil jako
absolutně neplatné podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve
znění v tu dobu platném (dále jen „obč. zák.“), pro rozpor se zákonem,
konkrétně s § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v
tehdy platném znění. Podle tohoto ustanovení, které je kogentní povahy, nesměl
B. p. v P., s. p. coby povinná osoba ode dne účinnosti uvedeného zákona (tj. ode dne 1. 4. 1991) pod sankcí absolutní neplatnosti přenechat jinému do
užívání (s výjimkou dohod o odevzdání a převzetí bytu, uzavřených na podkladě
dohod o výměně bytu) věci, na něž se zákon č. 87/1991 Sb. vztahoval. Dům, v
němž se nebytové prostory nacházely, přitom takovou věcí byl, neboť B. p. v P.,
s. p. jej dohodou o vydání věci uzavřenou dne 11. 3. 1996 vydal J. R. a žalobci
Ing. Arch. Z. F. (každému jeho jednu ideální čtvrtinu) podle rozsudku Obvodního
soudu pro Prahu 8 ze dne 4. dubna 1995, č. j. 12 C 75/92. Obě smlouvy o nájmu
nebytových prostor shledal odvolací soud absolutně neplatnými také pro rozpor s
§ 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve
znění před 3. 12. 1999, kdy nabyl účinnosti zákon č. 302/1999 Sb., kterým byla
provedena novela tohoto zákona (dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“), neboť byly
uzavřeny, aniž příslušný správní orgán obdržel žádost žalovaného o předchozí
souhlas s nájmem; nemohla tak nastat fikce udělení takového souhlasu ve smyslu
§ 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního
stupně nepřisvědčil žalovanému, který argumentoval právními závěry Nejvyššího
soudu ČR vyslovenými v rozsudcích sp. zn. 28 Cdo 718/2003 a 28 Cdo 1364/2001,
že ani smlouvy o nájmu nebytových prostor sloužících k provozování obchodu
uzavřené před 3. 12. 1999 nepotřebovaly ke své platnosti předchozí souhlas
správního orgánu. Poukázal přitom na rozsudek velkého senátu občanskoprávního
kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 31 Cdo 1895/2002, jímž
byly žalovaným zmiňované rozsudky pro svou nesprávnost překonány. Odvolací soud
tak dospěl k právnímu závěru, že žalovaný užíváním nebytových prostor na
základě neplatných smluv o nájmu získal na úkor žalobců bezdůvodné obohacení,
jež je povinen vydat (§ 451 a § 456 obč. zák.). Námitku žalovaného, že právo
žalobců na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčelo marným uplynutím
dvouleté subjektivní promlčecí doby podle § 107 odst. 1 obč. zák., neshledal
opodstatněnou, neboť nelze dovodit, že žalobci, kteří nebyli signatáři smluv,
měli před podáním žaloby znalosti o absenci právního titulu k užívání
nebytových prostor žalovaným.
Konstatoval, že pro spuštění běhu subjektivní
promlčecí doby je nutno spolehlivě prokázat, kdy se žalobci skutečně dozvěděli
o vzniku bezdůvodného obohacení a kdo je získal; okolnost, zda oprávněný měl
možnost se potřebné skutečnosti dozvědět dříve, pokládal za nerozhodnou, stejně
jako předpokládanou znalost stavu právního. Odvolací soud se ztotožnil s úvahou
soudu prvního stupně, že ani tvrzení žalovaného, že žalobce Ing. M. R. jej měl
z nebytových prostor vyhazovat, samo o sobě není bez dalšího způsobilé
prokázat, že si byl vědom toho, že se žalovaný na jeho úkor bezdůvodně
obohacuje. Okolnost, že žalovaný neakceptoval nabídku pronajímatele ze dne 9. 12. 1996 uzavřít nájemní smlouvu, nevylučuje možnost trvání jiného nájemního
vztahu. I když žalobkyně je zakladatelem B. p. v P., s. p., šlo o dvě odlišné
právnické osoby, takže úkony bytového podniku nemohly jít k její tíži. Žalobci
prokazatelně poprvé uvažovali o neplatnosti smluv až ve svém podání ze dne 4. 8. 2000 adresovaném soudu. Pokud žalovaný uplatnil nová tvrzení k počátku běhu
subjektivní promlčecí doby a navrhoval doplnit dokazování, odvolací soud (ani
soud prvního stupně) k nim nepřihlédl, neboť byly uplatněny až po zavedení
koncentrace řízení podle § 118c o. s. ř., která trvá do pravomocného skončení
řízení, a nejde o výjimky uvedené v § 118c odst. 2 o. s. ř. Skutečnost, že
mezitímní rozsudek soudu prvního stupně vydaný po koncentraci řízení, byl
zrušen odvolacím soudem, pokládal za bezvýznamnou. Odvolací soud akceptoval
námitku žalovaného, že žalobci uplatnili nároky dílem promlčené marným
uplynutím tříleté objektivní promlčecí doby podle § 107 odst. 2 obč. zák. Nepřiznal jim proto plnění za dobu před 10. 8. 1997 (žaloba byla podána 10. 8. 2000). Při stanovení výše žalovaným získaného bezdůvodného obohacení vyšel -
při vázanosti žalobou - z částek požadovaných žalobci, neboť ti žádali méně,
než kolik činilo obvyklé nájemné za obdobné nebytové prostory v daném místě a
čase; zohlednil přitom velikost spoluvlastnického podílu každého ze žalobců,
vzal v potaz částky, jež žalovaný ve sledovaném období zaplatil, a v případě
žalobce Ing. M. R. nepřehlédl, že nabyl spoluvlastnický podíl na nemovitosti
později. Odvolací soud nevyhověl námitce žalovaného směřující k započtení jeho
pohledávky za žalobci z titulu bezdůvodného obohacení, které získali na jeho
úkor tím, že vynaložil finanční prostředky na stavební úpravy nebytových
prostor v domě. Dovodil totiž, že žalobci vznesli úspěšně námitku promlčení
započítávané pohledávky. Žalovaný investice vynaložil v letech 1991 až 1993,
takže počátkem roku 1994 mu začala plynout objektivní tříletá promlčecí doba
podle § 107 odst. 2 obč. zák. Jestliže svůj nárok na vydání bezdůvodného
obohacení uplatnil poprvé až formou námitky započtení dne 30. 4. 2001, započetl
na nepromlčenou pohledávku žalobců svou již promlčenou pohledávku, což § 581
odst. 2 obč. zák. vylučuje. Ke kompenzaci odvolací soud nepřihlédl i z toho
důvodu, že jednostranný právní úkon žalovaného směřující k započtení shledal
pro jeho neurčitost neplatným (§ 37 odst. 1 obč. zák.).
Žalovaný nikterak
nespecifikoval, jaký nárok a v jaké konkrétní výši započítává, aby bylo zřejmé,
v jakém rozsahu jeho pohledávka za žalobci zůstává neuspokojena. Třetím
důvodem, proč nemohl přihlédnout k námitce započtení ve vztahu k oběma
žalobcům, byl nedostatek jejich věcné pasivní legitimace k vydání bezdůvodného
obohacení za zhodnocení domu, jelikož v době, kdy ke zhodnocení došlo, nebyli
jeho spoluvlastníky a právní nástupnictví v případě změny vlastnictví k
pronajaté věci se ve smyslu § 680 odst. 2 obč. zák. týká jen práv a povinností
typických pro nájemní vztah. Úspěšnost nepřiznal ani další námitce započtení
přibližně částky 100.000,- Kč uplatněné žalovaným po koncentraci řízení, kterou
odůvodnil tvrzením, že v nebytových prostorách ponechal vybavení, které bylo
poškozeno v roce 2002 povodněmi a za něž žalobci dostali pojistné plnění, ač
příslušelo jemu. Uzavřel, že ani tato kompenzační námitka není pro svou
neurčitost platným právním úkonem ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. Odvolací
soud nepřisvědčil žalovanému, že žaloba žalobkyně je neplatná, jelikož tento
právní úkon neučinil orgán obce. Žalobu podal advokát na základě plné moci
podepsané starostou. Taková plná moc z procesního hlediska nevykazuje
nedostatky a je v souladu s § 21b odst. 1 o. s. ř.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
dovozoval z § 237 odst. 1 písm. b/ i c/ o. s. ř. V rámci dovolacího důvodu
podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. odvolacímu soudu vytkl, že jeho
rozhodnutí v rozporu s § 157 odst. 2 o. s. ř. postrádá přezkoumatelné
odůvodnění, není v něm uvedeno, které skutečností má za prokázané a které
nikoli, o které důkazy opřel své skutkové závěry, proč některé důkazy
nezohlednil vůbec a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. Nepřípustně
odkázal na skutková zjištění učiněná v předchozím rozhodnutí, jež bylo zrušeno. Nesprávně interpretoval koncentraci řízení; za situace, kdy s poukazem na
rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 1364/2001 tvrdil, že smlouva o
nájmu je platná, soudy nepřihlédly k důkazu prokazujícímu, že smlouva byla
vypovězena a nepřihlédly ani k námitce promlčení coby nové skutečnosti vzniklé
po zrušení v pořadí prvního rozsudku. Je přesvědčen, že se koncentrace řízení
nevztahuje na řízení po zrušení původního rozsudku, neboť jde o nové kolo
řízení. Jinak by byla účastníku odebrána možnost reagovat na právní závěry
odvolacího soudu. Odvolací soud nesprávně nezohlednil, že podání žaloby
žalobkyní nepředcházelo rozhodnutí jejího zastupitelstva či rady, což se týká i
udělení generální plné moci jejímu právnímu zástupci k zastupování, která je
pouze parafována starostou, jenž není oprávněn plnou moc udělit. Oba tyto
právní úkony jsou proto neplatné pro rozpor se zákonem podle § 39 obč. zák. Žalovaný odvolacímu soudu (i soudu prvního stupně) vytýká, že byla v řízení
opakovaně porušena rovnost stran a jeho právo na spravedlivý proces, a popisuje
jednotlivě, v čem takové porušení spatřuje (v žalobě vylíčené skutečnosti se
nezakládají na pravdě, soudy tolerovaly neodůvodněné průtahy řízení ze strany
žalobců, rozhodly v rozporu s provedenými důkazy a nálezy Ústavního soudu,
neakceptovatelný způsob hodnocení znaleckého posudku soudem prvního stupně,
nesprávné posouzení částečného zpětvzetí žaloby jako změny žaloby, výzva k
uplatnění koncentrace řízení byla zaslána pouze žalobcům, nevyhovění jeho
žádosti o ofocení čl. 121 spisu, převzetí chybných zjištění soudu prvního
stupně odvolacím soudem). S odkazem na dovolací důvod podle § 241a odst. 2
písm. b/ o. s. ř. namítl nesprávnost právního závěru odvolacího soudu, že
smlouva o nájmu ze dne 9. 4. 1991 je neplatná podle § 39 obč. zák. pro rozpor s
§ 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Uvedený zákon nabyl účinnosti 1. 4. 1991 a
neukládal povinným osobám vyhledávat domnělé oprávněné osoby. Naopak uvedené
ustanovení mu stanovilo povinnost nakládat s věcmi s péčí řádného hospodáře. Zákaz obsažený v tomto ustanovení platil až od doby, kdy povinná osoba nabyla
vědomost o oprávněné osobě, jinak by povinná osoba nemohla uzavřít žádnou
smlouvu. Jelikož jako první uplatnila dne 20. 4. 1991 nárok na vydání domu J. R., nemohl se zákaz dispozice vztahovat na smlouvu o nájmu uzavřenou dříve. Žalovaný polemizuje se správností závěru, že smlouva o nájmu je absolutně
neplatná podle § 39 obč. zák. i pro rozpor s § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb.
Jednak je názoru, že předchozí souhlas příslušného správního orgánu k platnosti
smlouvy nebyl potřeba, a jednak tvrdí, že doručení žádosti o souhlas
příslušnému obvodnímu úřadu prokázal podacím lístkem, z něhož je patrné, že
žádost odeslal dne 20. 3. 1991 doporučeným způsobem. Protože O. ú. p. P. do 15
dnů o jeho žádosti nerozhodl, nastala zákonná fikce, že souhlas udělil (§ 3
odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb.). I kdyby nebyl jeho názor dovolacím soudem
uznán, namítl, že B. p. v P., s. p., s nímž smlouvu uzavřel, byl organizací
zřízenou a řízenou národním výborem, resp. obvodním úřadem, určenou mimo jiné k
pronajímání nebytových prostor. Potřebný souhlas mu tak byl dán již ve
zřizovací listině. Žalovaný vyslovil výhradu i k závěru, že právo žalobců na
vydání bezdůvodného obohacení se nepromlčelo ve dvouleté subjektivní promlčecí
době. Připomněl, že nájemné a úhradu za služby platil podle smlouvy o nájmu
nebytových prostor uzavřené 23. 8. 1993. Jiná smlouva uzavřena nebyla. Plnění
za užívání přijímala žalobkyně či jí pověřené firmy a obdobně svůj díl plateb
přijímali i žalobci. Jestliže byla smlouva ze dne 23. 8. 1993 uzavřena na dobu
neurčitou do doby vydání domu novému majiteli, nejdéle na dobu pěti let, a
jinou smlouvu pronajímatelé k dispozici neměli, muselo jim být známo dříve, než
při zahájení řízení, že se na jejich úkor bezdůvodně obohacuje. Nesprávným
shledává rovněž závěr odvolacího soudu, že k započtení uplatnil promlčenou
pohledávku z bezdůvodného obohacení, které na jeho úkor získali žalobci tím, že
zhodnotil jejich dům. Má zato, že pohledávka uplatněná k započtení nebyla
promlčena, neboť nebytové prostory opustil k 30. 4. 1999 a ve smyslu § 667
odst. 2 obč. zák. mohl po skončení nájmu žádat po pronajímateli to, oč se
zvýšila hodnota věci v důsledku investic, jež vynaložil s jeho souhlasem. Konečně odvolacímu soudu vytkl, že vzhledem ke všem okolnostem daného případu
neshledal výkon práva žalobců v rozporu s dobrými mravy. Z uvedených důvodů
navrhl rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, v platném znění - dále opět jen „o. s. ř.“) po
zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem při splnění
zákonné podmínky jeho advokátního zastoupení (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4
o. s. ř.), se zaměřil na posouzení otázky jeho přípustnosti.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání žalovaného není podle §
237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. přípustné, neboť soud prvního stupně rozsudkem ze
dne 3. května 2004, č. j. 16 C 339/2000-175, který byl usnesením odvolacího
soudu ze dne 22. září 2004, č. j. 19 Co 309/2004-201, zrušen a věc mu byla
vrácena k dalšímu řízení, nerozhodl jinak než ve svém pozdějším rozsudku. V
pořadí prvním (mezitímním) rozsudkem soud prvního stupně rozhodl sice pouze o
opodstatněnosti základu nároku vůči žalovanému, avšak jeho druhý rozsudek,
kterým žalobě ve vztahu k žalovanému vyhověl i co do výše, nutně vycházel ze
shodného závěru o opodstatněnosti základu nároku, bez něhož by nemohl žalobě ve
vztahu k žalovanému vyhovět.
Přípustnost dovolání tak může být zvažována pouze v intencích § 237 odst. 1
písm. c/ o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§
237 odst. 3 o. s. ř.). O rozhodnutí zásadního právního významu jde přitom
tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která byla pro
rozhodnutí ve věci určující a měla po právní stránce zásadní význam i z
hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, tedy s obecným dopadem na případy
obdobné povahy (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 1. 2001, sp. zn.
29 Odo 821/2000, a ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněná v
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck /dále
jen „Soubor“/, pod C 23/1 a C 71/1).
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, ať již v
rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva. Způsobilým dovolacím důvodem je
tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího
důvodu zpochybňujícího skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém
rozhodování vycházel (§ 241a odst. 3 o. s. ř.), je zcela vyloučeno, a proto je
dovolací soud povinen převzít skutkový stav, na němž odvolací soud založil
právní posouzení věci. Uvedený dovolací důvod totiž neslouží k řešení právních
otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí
odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části
oporu v provedeném dokazování (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.
6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod
označením SJ 132/2004, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III.
ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 130/2006, a
ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07). Ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř.
je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahové
konkretizace. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř.,
jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Vzhledem k řečenému nemohou být významné z hlediska přípustnosti dovolání podle
§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. námitky žalovaného, že odvolací soud (resp.
soud prvního stupně) zatížil řízení vadami, jež mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (nepřezkoumatelnost odůvodnění napadeného rozsudku,
nepřípustný odkaz soudu prvního stupně na skutková zjištění učiněná v jeho
předchozím zrušeném rozhodnutí, nesprávný výklad koncentrace řízení podle §
118c o. s. ř., tvrzená „neplatnost“ žaloby v důsledku udělení plné moci
žalobkyní bez předchozího rozhodnutí jejího zastupitelstva či rady a opakovaný
vadný postup soudů v řízení, jenž měl porušit rovnost stran a právo na
spravedlivý proces), neboť jsou uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst.
2 písm. a/ o. s. ř., kterým se může dovolací soud zabývat, jen je-li dovolání
přípustné; i kdyby tvrzené vady řízení byly opodstatněné, na jejich řešení
napadené rozhodnutí nespočívá (nejde o spor o procesní právo), a proto otázka
těchto vad nemůže splňovat kritéria ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.
Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.
s. ř. žalovaný zpochybnil správnost závěru odvolacího soudu, že nájemní smlouva
ze dne 9. 4. 1991 je neplatná podle § 39 obč. zák. pro rozpor s § 9 odst. 1
zákona č. 87/1991 Sb. Takto k dovolacímu přezkumu nastolená právní otázka
nečiní z napadeného rozsudku rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 29. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99,
publikovaném v Souboru pod C 103, konstatoval, že o otázku zásadního právního
významu nejde v případech, kdy příslušná zákonná úprava je naprosto jednoznačná
a nečiní v soudní praxi žádné výkladové problémy. O stejnou situaci se jedná v
projednávané věci. Ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích (který nabyl účinnosti dne 1. 4. 1991), stanoví, že „Povinná
osoba je povinna s věcmi až do jejich vydání oprávněné osobě nakládat s péčí
řádného hospodáře; ode dne účinnosti tohoto zákona nemůže tyto věci, jejich
součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného ani přenechat jinému do
užívání s výjimkou dohod o odevzdání a převzetí bytu, uzavřených na podkladě
dohod o výměně bytu.“ Smlouva o nájmu nebytových prostor, kterou má žalovaný za
platnou, byla uzavřena 9. 4. 1991, tedy po účinnosti uvedeného zákona. Jedná se
tak o právní úkon, který byl učiněn přes výslovný zákaz zákona, a je proto
sankcionován absolutní neplatností podle § 39 obč. zák. Protože odvolací soud
vyložil k dovolacímu přezkumu nastolenou právní otázku v souladu s hmotným
právem a neodchýlil se ani od ustálené soudní praxe, nemá napadené rozhodnutí
pro řešení této otázky zásadní právní význam (srovnej stanovisko občansko-
právního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 7. 1993, sp. zn.
Cpjn 50/93, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R
34/1993, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. 20 Cdo
927/98). I kdyby však odvolací soud otázku platnosti smlouvy z 9. 4. 1991
posoudil nesprávně, v postavení žalovaného by se ničeho nezměnilo, neboť
smluvní vztah, který měl být touto smlouvou založený, skončil uplynutím doby,
na níž byl sjednán, a žalovaný neuplatnil žádné konkrétní výhrady proti závěru,
že později uzavřená smlouva ze dne 23. 8. 1993, která souvisela se sledovaným
obdobím, za něž žalobci požadují vydání plnění z bezdůvodného obohacení, je z
týchž důvodů absolutně neplatná. Vzhledem k uvedenému pak již bylo bezpředmětné
zabývat se námitkami žalovaného k právnímu závěru odvolacího soudu, že obě
smlouvy o nájmu jsou absolutně neplatné podle § 39 obč. zák. pro rozpor s § 3
odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb.
Žalovaný zpochybnil rovněž správnost právního závěru odvolacího soudu, že
žalobou uplatněné právo žalobců na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se
nepromlčelo marným uplynutím dvouleté subjektivní promlčecí doby podle § 107
odst. 1 obč. zák. Ačkoli avizuje použití dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2
písm. b/ o. s. ř., jeho dovolací námitka podle obsahového vylíčení míří proti
skutkovému zjištění (že žalobci nabyli skutečnou vědomost o tom, že došlo na
jejich úkor k bezdůvodnému obohacení a kdo je získal, až při podání žaloby u
soudu), z něhož odvolací soud vyšel při právním posouzení počátku běhu dvouleté
subjektivní promlčecí doby. Žalovaný nezpochybňuje právní názor odvolacího
soudu, že pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby na uplatnění práva na
vydání bezdůvodného obohacení se vyžaduje skutečná a ne pouze předpokládaná
vědomost o tom, že došlo k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal;
podstatou jeho námitky jsou výtky týkající se nedostatečně, resp. nesprávně
zjištěného skutkového stavu, případně vadného hodnocení důkazů, při němž soud
určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může
opřít svá skutková zjištění. Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným
právním posouzením otázky promlčení, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací
soud nepochybil ve svých skutkových závěrech a vzal v úvahu skutečnosti, které
žalovaný tvrdil, musel by návazně dospět k odlišným právním závěrům o počátku
běhu promlčecí doby a o promlčení práva. Žalovaný tak uplatnil dovolací důvod
podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož použití je v případě přípustnosti dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno.
Žalovaný též zpochybnil správnost závěru odvolacího soudu, že neúspěšně
uplatnil námitku započtení své pohledávky, kterou má za žalobci v souvislosti s
investicemi do jejich domu; jinými slovy napadl závěr, že pohledávky žalobců
nezanikly započtením pohledávky žalovaného. Odvolacímu soudu konkrétně vytýká,
že námitku promlčení započítávané pohledávky, kterou vznesli žalobci, shledal
důvodnou, a dovodil tedy, že pohledávka, kterou uplatnil k započtení, byla
promlčená a tudíž nezpůsobilá k započtení; kompenzaci bránila překážka
vyplývající z § 581 odst. 2 obč. zák. Takto vytyčenou právní otázkou je ovšem
nadbytečné se zabývat, neboť i kdyby dovolací soud dovodil, že uvedená námitka
byla uplatněna opodstatněně, nemohlo by se ničeho změnit na závěru odvolacího
soudu o nedůvodnosti obrany žalovaného, že pohledávky žalobců zanikly
započtením. Odvolací soud tento závěr založil současně na dvou, resp. třech
(pokud jde o žalobce) na sobě nezávislých důvodech, z nichž každý obstojí
samostatně, přičemž žalovaný napadl v dovolání správnost pouze jednoho z nich
(srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon
1374/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 17/1998, a ze
dne 29. 7. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1034/97, uveřejněné ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod R 25/2001). I kdyby se prosadila námitka
nesprávnosti závěru odvolacího soudu o nemožnosti kompenzace pohledávky
žalovaného pro její promlčení, sama tato okolnost nemůže mít vliv na správnost
závěru, že žalované pohledávky započtením pohledávky žalovaného nezanikly.
Proti druhému důvodu, na němž rovněž odvolací soud založil svůj závěr, a to že
právní úkon žalovaného směřující k započtení byl neplatný pro svou neurčitost,
neboť z něho nebylo patrné, jaká konkrétní pohledávka a v jaké výši se
uplatňuje (§ 37 odst. 1 obč. zák.), takže nebyl splněn jeden ze zákonných
předpokladů započtení, žalovaný nikterak nebrojil. Žádnou dovolací námitku
neuplatnil ani proti důvodu (v pořadí třetímu), pro který také odvolací soud
nepřiznal úspěšnost námitce započtení uplatněné ve vztahu k pohledávkám
žalobců, a sice neexistenci započítávané pohledávky ve vztahu k těmto žalobcům.
Dovolacímu soudu, který je vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak
byl obsahově vylíčen, proto nepřísluší tyto otázky přezkoumávat a druhý a třetí
z důvodů tak obstojí samostatně. Lze uzavřít, že nastolená otázka, zda žalovaný
uplatnil k započtení promlčenou pohledávku, nemůže mít za této situace zásadní
právní význam a není způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c/ o. s. ř.
Žalovaný rovněž namítl, že uplatnění práva na vydání plnění z bezdůvodného
obohacení žalobci ve vztahu k němu je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy
ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Přehlíží však, že rozhodnutí odvolacího soudu
není na posouzení této otázky založeno (žalovaný ji odvolacímu soudu
nepředestřel k odvolacímu přezkumu). Je proto vyloučeno, aby dovolací soud v
dovolacím řízení přezkoumával správnost právního závěru, který odvolací soud
neučinil. Navíc řešení této právní otázky postrádá významový přesah do širšího
kontextu soudní praxe, jelikož se týká pouze konkrétního případu. Otázku, zda
výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů je v rozporu s
dobrými mravy, je totiž třeba posoudit v každém jednotlivém případě
individuálně s ohledem na všechny zvláštnosti daného případu; závěry v
konkrétním případě lze jen velmi obtížně zobecnit. Ani tato k dovolacímu
přezkumu předestřená právní otázka proto z napadeného rozsudku nečiní
rozhodnutí mající zásadní právní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí
odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek
přípustný. Dovolací soud je proto odmítl (§ 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobcům
nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli
proti žalovanému právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 30. července 2008
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu