28 Cdo 329/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v
právní věci žalobce P. A., zastoupeného Mgr. Kamilem Tomanem, advokátem se
sídlem v Hradci Králové, Kroupova 441, proti žalované Firmě Nosek s. r. o., IČ
25261959, se sídlem v Hradci Králové, tř. E. Beneše 571, zastoupené JUDr.
Gabrielou Vilímkovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Orlická 163, o
zaplacení částky ve výši 186.026,80,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 90/2001, o dovolání žalobců proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 6. 2009, č. j. 21 Co
645/2008 – 324, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 6. 2009, č. j. 21 Co
645/2008-324, se ve výroku I. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému
soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
A. Předchozí průběh řízení
Původní žalobce Miroslav Kaplan se svou žalobou podanou u soudu dne 15. 2. 2001
domáhal po původní žalované Firmě Nosek, v.o.s., zaplacení částky 278.116,60 Kč
s příslušenstvím sestávající se ze dvou pohledávek a to jednak v částce
232.099,- Kč a dále v částce 46.017,- Kč. V odůvodnění své žaloby, pokud jde o
částku 232.099,- Kč uvedl, že na základě nájemní smlouvy ze dne 12. 3. 1996
přenechal F. N., podnikateli nezapsanému do obchodního rejstříků, do užívání
nebytové prostory o výměře 147,2 m2 situované v přízemí domu č.p. 537, kat.
území T., obec Hradec Králové (dále jen „předmětné nebytové prostory“). K
nájemní smlouvě však nebyl dán souhlas dle § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb.,
což mělo za následek její absolutní neplatnost. Původní žalobce dále uvedl, že
závazky F. N. posléze převzala žalovaná (původně Firma Nosek, v.o.s.), která
předmětné nebytové prostory užívala od 1. 1. 1997 do 13. 1. 2000, přičemž za
období od 1. 4. 1999 do 13. 1. 2000 za jejich užívání neposkytla žádné nájemné.
Nárok na zaplacení částky ve výši 46.017,- Kč odůvodnil právem na úhradu
poměrné části plateb, které žalobce zaplatil za vytápění, odběr studené vody,
vodné, stočné a srážkové vody za rok 1998 a 1999.
Žalovaná ve svém odporu proti platebnímu rozkazu Okresního soudu v Hradci
Králové ze dne 3. 4. 2001, č. j. 15 Ro 290/2001-30, uvedla, že pohledávka
žalobce zanikla částečně zaplacením a částečně započtením. Namítala, že úplatu
poskytla za užívání za období do 30. 6. 1999 a ve zbytku je třeba provést
započtení stavebních úprav předmětných nebytových prostor (viz č.l. 176-177). Z
uvedených důvodů navrhla, aby soud žalobu zamítl.
V průběhu řízení byl na majetek původního žalobce prohlášen konkurs a
ustanovený správce konkursní podstaty JUDr. K. K. vzal žalobu co do částky
92.089,80 Kč s příslušenstvím zpět. Dále namísto původního žalobce M. K.
vstoupil do řízení vydražitel pohledávky vůči žalovanému ve výši 186.026,80,-
Kč žalobce P. A. Během řízení rovněž došlo ke změně právní formy žalované na
společnost s ručením omezeným.
Okresní soud v Hradci Králové jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 31. 7.
2006, č.j. 16 C 90/2001-187, žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí
dospěl k závěru, že žalovaná se na úkor žalobce bezdůvodně obohatila, avšak
oproti pohledávce žalobce je nutné započíst pohledávku žalované za zhodnocení
předmětných nebytových prostor. K námitce promlčení vznesené žalobcem soud dále
uvedl, že běh promlčecí doby je třeba počítat až ode dne 13. 1. 2000, kdy došlo
k ukončení nájemního vztahu a kdy byly předmětné nebytové prostory fyzicky
předány zpět jejich vlastníku (původnímu žalobci).
Soud prvního stupně doplňujícím usnesením ze dne 26. 10. 2006, č. j. 16 C
90/2001-194, rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci králové jako soud odvolací usnesením
ze dne 30. 7. 2007, č. j. 21 Co 211/2007-229, rozsudek soudu prvního stupně
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí dospěl k
závěru, že pro posouzení otázky promlčení pohledávky žalované za zhodnocení
nemovitosti nemůže být rozhodný den 13. 2. 2001, kdy došlo k ukončení užívání
předmětných nebytových prostor ze strany žalovaného, ale z hlediska počátku
běhu subjektivní promlčecí doby, okamžik, kdy žalobce získal majetkový prospěch
na úkor žalovaného, resp. od okamžiku, kdy se žalovaný o této skutečnosti
dozvěděl. Pro počátek objektivní promlčecí doby je pak rozhodný den, kdy k
získání bezdůvodného obohacení skutečně (fakticky) došlo. Odvolací soud rovněž
konstatoval, že pro výpočet nároku z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého
zhodnocením nemovitosti původního žalobce je třeba v souladu s judikaturou
Nejvyššího soudu vycházet z rozdílu ceny předmětných nebytových prostor před a
po stavebních úpravách. Odvolací soud dále uvedl, že k započtení pohledávky
žalovaného je nutné, aby žalovaný vznesl kompenzační námitku v okamžiku, kdy
jsou obě započítané pohledávky splatné, přičemž pokud by v okamžiku střetu byla
některá ze splatných pohledávek promlčena, není započtení přípustné (§ 581
odst. 2 obč. zák.).
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. 7. 2008, č. j. 16 C 90/2001-256,
uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 177.101,60 Kč s 10% úrokem z
prodlení od 11. 5. 2001 do zaplacení a ve zbytku žalobu zamítl. V odůvodnění
svého rozhodnutí uvedl, že žalovaná žádala započtení svých pohledávek a to
částku ve výši 186.041,- Kč představující investice vložené do předmětných
nebytových prostor, částku ve výši 99.525,- Kč představující úrok z prodlení z
neoprávněně získaného nájemného a částku ve výši 335.508,- Kč představující
přeplatek na vyplaceném nájemném za poslední dva roky. Proti těmto nárokům
vznesl žalobce námitku promlčení. Ohledně pohledávky žalované představující
investice dospěl soud prvního stupně k závěru, že jde o nutné stavební
investice, přičemž kompenzační námitka žalované obsažená v dopise doručeném
žalobci dne 5. 4. 2000 byla vznesena předčasně, neboť pohledávka žalobce se
stala splatnou až dne 10. 5. 2001, tedy den po doručení žaloby žalované. Nadto
soud prvního stupně uvedl, že i v případě, kdy by kompenzační námitka byla
uplatněna řádně by započtení bránilo promlčení pohledávky žalované. Ohledně
pohledávky žalované představující úrok z neoprávněně vyplaceného nájemného soud
prvního stupně uvedl, že nájemné bylo užíváním předmětných nebytových prostor
fakticky spotřebováno, což má za následek neexistenci pohledávky i jejího
příslušenství. Ohledně pohledávky žalované představující přeplatek nájemného
soud prvního stupně konstatoval, že kompenzační námitka byla uplatněna řádně
dne 24. 4. 2006. Započtení však brání okolnost, že pohledávka žalované je
promlčena, neboť tříletá objektivní promlčecí lhůta již uběhla, když nejpozději
žalovaná platila nájemné dne 20. 4. 1999 a to na období od 1. 4. 1999 do 30. 6.
1999.
K odvolání žalobce i žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 15. 6. 2009, č. j.
21 Co 645/2008-324, rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž byla žalované
uložena povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 125.040,- Kč s 8% úrokem z
prodlení do zaplacení, potvrdil (výrok I.); v části, v níž byla žalované
uložena povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 6.044,- Kč s 10% úrokem z
prodlení od 11. 5. 2001 do zaplacení a 2% úrok z prodlení z částky 171.057,60
Kč od 11. 5. 2001 do zaplacení, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se
žaloba zamítá (výrok II.); a v části, v níž byla žalované uložena povinnost
zaplatit žalobci částku ve výši 46.017,60 Kč s 8% úrokem z prodlení od 11. 5.
2001 do zaplacení a ve výrocích upravujících povinnosti účastníků k náhradě
nákladů soudního řízení, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení (výrok III.). V odůvodnění svého rozhodnutí se ztotožnil se
skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně s tím, že pohledávky žalované
týkající se investic do nebytových prostor, úroku z prodlení z neoprávněného
nájemného a přeplatku na nájemném jsou buď promlčené nebo neexistují a tudíž je
není možné započíst vůči pohledávce žalobce na zaplacení částky odpovídající
obvyklému nájemnému. Ve vztahu k částce 6.044,- Kč s příslušenstvím dospěl k
závěru, že nárok žalobce na vydání není důvodný, neboť jím mělo být
kompenzováno užívání rampy ze strany žalovaného, ačkoliv z chování účastníků
vyplynulo, že užívání rampy mělo být bezúplatné. Ve vztahu k částce 46.017,60
Kč s příslušenstvím odvolací soud dospěl k závěru, že nárok představující výši
úhrady za služby je třeba stanovit podle skutečné spotřeby, což nebylo
spolehlivě prokázáno. Odvolací soud konečně korigoval úroky z prodlení podle §
517 odst. 2 obč. zák. a nařízení vlády č. 142/1994 Sb., neboť výše diskontní
sazby činila dne 9. 5. 2001, kdy byla u soudu podána žaloba, 4 %, tj. úrok z
prodlení odpovídal 8 %.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání,
jehož přípustnost spatřuje v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť
napadeným rozhodnutím bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým
soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto,
že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí
zrušil. Jako dovolací důvod uvedla vadu řízení, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., jakož i
nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Konkrétně
uvedla, že:
a) stavební investice měly být posuzovány jako nutné opravy ve smyslu §
458 odst. 3 obč. zák., čemuž měla odpovídat i výše částky určená k započtení,
b) žalovaná byla v dobré víře ohledně platnosti nájemní smlouvy ze dne
12. 3. 1996, navíc dne 15. 8. 1996 vydal Magistrát města Hradec Králové souhlas
s pronájmem; neplatnost nájemní smlouvy způsobil původní žalobce, který jako
vlastník objektu měl o souhlas žádat před jejím uzavřením,
c) odvolací soud se nevypořádal s námitkou, že ve věci mělo být
aplikováno ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák.,
d) vznesení námitky promlčení žalobcem je výkonem práva v rozporu s
dobrými mravy dle § 3 odst. 1 obč. zák., neboť k promlčení pohledávek
žalovaného došlo v důsledku neplatnosti nájemní smlouvy, na čemž se žalobce sám
významně podílel,
e) výše obvyklého nájemného, od níž se odvíjí i výše přeplatku na
nájemném, nemůže vycházet ze stavu předmětných nebytových prostor po stavebních
úpravách, když tyto byly provedeny až v průběhu užívání,
f) znalkyně ing. Jiroušková při vypracování znaleckého posudku
nepostupovala transparentně a její závěry jsou neobjektivní, neboť vychází
pouze z několika málo neautorizovaných zdrojů v podobě informací realitních
kanceláří a magistrátu.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že souhlasí se závěry soudů nižších
stupňů. Konstatoval, že výše přiznaného nároku byla řádně zjištěna znaleckým
posudkem ing. J. Dále uvedl, že závazky účastníků nezanikly jednostranným
započtení ze strany žalované, neboť dopis žalované ze dne 5. 4. 2000
nespecifikuje ani nevyčísluje jaké závazky a v jaké výši mají být započteny a
tudíž jej nelze pokládat za určitý právní úkon. Žalobce rovněž uzavřel, že
odvolací soud správně odmítl přiznat žalovanému i úrok z prodlení ze
zaplaceného nájemného s odkazem na závěr, že nájemné bylo fakticky spotřebováno.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, řádně
zastoupenou (§ 240 o.s.ř.) a splňuje formální obsahové znaky předepsané § 241a
odst. 1 o.s.ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.
Dovolání proti výroku I. rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné podle § 237
odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť dotčeným výrokem bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil.
D. Důvodnost
Dovolání je důvodné.
I. K námitce nesprávné aplikace § 458 odst. 3 obč. zák. (ad a)
1. Podle ustanovení § 458 odst. 3 obč. zák.: „[t]en, kdo předmět
bezdůvodného obohacení vydává, má právo na náhradu nutných nákladů, které na
věc vynaložil.“
2. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2000, sp. zn. 30 Cdo 1789/2000, publikované v
časopise Soudní rozhledy vydaném nakladatelstvím C.H. Beck v čísle 10/2003 na
str. 345, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 33 Odo
477/2003, publikované v Souboru civilních rozhodnutí vydaném nakladatelstvím
C.H. Beck v sešitě 28/2004 pod číslem C 2291) platí, že „v případě neplatných
nájemních smluv se jedná o poskytování plnění na základě neplatného právního
úkonu, tedy o jednu ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení podle § 451
odst. 2 o.z., kterou je nutno vypořádat podle ustanovení občanského zákoníku o
bezdůvodném obohacení (§ 451 a násl. o.z., zejména pak § 457 a § 458 odst. 1
obč. zák.), a zároveň se tak jedná i o závazkový právní vztah vzniklý ze
zvláštního právního důvodu podle § 489 o.z., a je třeba jej tak hodnotit.
Tento závěr lze vztáhnout jak na případ nájmu hrazeného na základě neplatné
nájemní smlouvy, tak i k otázce zhodnocení nemovitosti stavebními úpravami
realizovaného nájemcem v domnění, že jde o platnou nájemní smlouvu.“ Již ve
zprávě Nejvyššího soudu SSR ze dne 21. 12. 1978, sp. zn. Cpj 37/78, publikované
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 1/79 civ. přitom bylo
konstatováno, že „právo na náhradu nutných nákladů podle § 458 odst. 3 obč.
zák. zahrnuje jen nevyhnutelné náklady, tedy zejména náklady spojené s řádným
užíváním získané věci, které by měl stejně vynaložit i ten, komu se věc
vrací“ (k tomu též Eliáš, K. – Lavický, P. in Eliáš, K. a kol. Občanský
zákoník. Velký akademický komentář. 1.svazek. § 1-487. Praha: Linde Praha,
2008. s. 1109).
3. Dále Nejvyšší soud uvádí, že i právní doktrína (srov. Švestka, J. –
Spáčil, J. – Škárová, M. – Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1-459.
Komentář. 2. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009. s. 1352) dovodila, že „[p]rávo
toho, kdo obohacení vydává, na náhradu nutných nákladů, vynaložených na předmět
bezdůvodného obohacení, není vázáno na existenci jeho dobré víry. Nutnými
náklady se v § 458 odst. 3 míní náklady, které jsou nezbytně spojeny s řádnou
péčí o věc; musí jít tedy o náklady účelné a takové, které jsou nebytné pro
uchování a pro údržbu věci v řádném stavu (nikoli tedy o náklady na úpravu
věci, např. podle záliby vydávající osoby).“
4. V souzené věci pak Nejvyšší soud neshledal důvody, proč by se měl od
své dosavadní judikatury, jakož i od závěrů přijatých odbornou literaturou
odchýlit. Jestliže sám žalovaný v dané věci uvedl, že žalobcem pronajaté
prostory přestavil a stavebně upravil tak, aby zde mohla být umístěna prodejna
masa a uzenin, nemohly mít tyto stavební práce povahu uchování nebytových
prostor v řádném stavu, tudíž se nejednalo o nutné náklady dle § 458 odst. 3
obč. zák. Uvedené stavební investice naopak vedly ke zhodnocení předmětných
nebytových prostor v domnění, že jsou pronajaty na základě platné smlouvy.
Proto odvolací soud správně vycházel pro výpočet rozsahu bezdůvodného obohacení
vzniklého v důsledku stavebních investic provedených žalovanou z rozdílu
hodnoty ocenění předmětných nebytových prostor před a po stavebních úpravách,
aniž by ve věci aplikoval ustanovení § 458 odst. 3 obč. zák., a dovolací
námitka tak nebyla uplatněna důvodně (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze
dne 31. 3. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2029/2003). Pro úplnost dovolací soud výslovně
uvádí, že předmětem sporu jsou investice právního předchůdce žalované do
rekonstrukce nebytových prostor na obchod s masem a uzeninami a tedy
zhodnocením nemovitosti, což jinými slovy znamená, že nejde o náklady nutné ve
smyslu § 458 odst. 3 obč. zák., které souvisí s řádnou péčí a tím i udržením či
uchováním nemovité věci.
II. K námitce dobré víry žalované ohledně platnosti nájemní smlouvy (ad b)
5. Dle § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. ve znění ke dni 12. 3. 1996,
se „[n]ebytové prostory pronajímají k účelům, ke kterým jsou stavebně určeny.
Místnosti určené k provozování obchodu a služeb lze pronajímat jen po
předchozím souhlasu národního výboru. Pokud národní výbor do 15 dnů od obdržení
žádosti o věci nerozhodne, má se za to, že souhlas byl udělen.“ Podle
ustanovení § 3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb. ve znění ke dni 12. 3. 1996
„[p]okud je smlouva uzavřena bez souhlasu národního výboru podle odstavce 2
[...], je neplatná.“
6. Nejvyšší soud již ve svém rozsudku velkého senátu ze dne 20. 1. 2004,
sp. zn. 31 Cdo 1895/2002, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. R 7/2005, dospěl k závěru, že „smlouva o nájmu nebytových
prostor, uzavřená (před 3. 12. 1999) bez předchozího souhlasu obecního úřadu,
je absolutně neplatná (§ 3 odst. 2 věta druhá a třetí, odst. 4 zákona č.
116/1990 Sb., § 39 obč. zák.). Okolnost, že uvedená ustanovení zákona č.
116/1990 Sb., vyžadující tento souhlas pod sankcí neplatnosti nájemní smlouvy,
bylo zrušeno zákonem č. 302/1999 Sb., nemůže vést k odstranění právních
následků, jež v důsledku nesplnění této náležitosti nastaly.“ Dovolací soud za
této situace uvádí, že nájemní smlouva uzavřená mezi účastníky řízení dne 12.
3. 1996 je absolutně neplatná. Absolutní neplatnost má jako sankce nicméně
sloužit k ochraně práv toho, kdo byl na svém zájmu dotčen. V daném případě byly
těmito dotčenými subjekty obce, resp. příslušný národní výbor, jemuž měla
uvedená sankce sloužit ke kontrole v oblasti obchodu a služeb z hlediska zájmů
obce (srov. Vláda ČR. Důvodová zpráva k zákonu č. 116/1990 Sb., o nájmu a
podnájmu nebytových prostor. Sněmovní tisk č. 315/1990, Aspi: LIT32442CZ).
Národní výbor přitom v souzené věci souhlas, byť dodatečně dne 15. 8. 1996,
udělil. Důsledky absolutní neplatnosti nájemní smlouvy jako sankce na straně
účastníků smlouvy jsou tak v hrubém nepoměru ve srovnání s nulovým důsledkem na
straně obce, resp. národního výboru, kterému měla sankce sloužit k ochraně jeho
zájmů. Nelze nevidět, že v případě kolize nájemní smlouvy se zájmy obce by
souhlas národního výboru nemohl být vydán ani před datem nájemní smlouvy ani po
tomto datu. Za této situace má dovolací soud za to, že musí být aplikováno
materiální hledisko, neboť právem chráněný zájem, jemuž měl institut sankce
absolutní neplatnosti sloužit, byl dodatečným udělením souhlasu naplněn a je
zřejmé, že právní formalismus v podmínkách demokratického právního státu nemůže
zcela převládnout (srov. též závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997,
sp. zn. Pl. ÚS 21/96, publikovaný pod č. 63/1997 Sb.), neboť úkolem soudce v
podmínkách materiálního právního je nalézat řešení, které by bylo v souladu s
obecnou ideou spravedlnosti, resp. v souladu s přirozenoprávními principy (viz
nález Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2009, sp. zn. II. ÚS 2048/2009). Navíc dle
konstantní judikatury Ústavního soudu nelze orgánům veřejné moci a především
obecným soudům tolerovat formalistický přístup, přičemž je třeba zdůraznit, že
povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné
pokyny v zákonném textu, ale též formulovat co je smyslem a účelem právních
předpisů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09).
7. V uvedených souvislostech dovolací soud uzavírá, že za situace, kdy
národní výbor konal, tj. udělil souhlas, mohli účastníci smlouvy právem
očekávat, že smlouva je platná, a hledisko dobré víry musí být při vypořádání
vztahu mezi účastníky zohledněno (dále část D. IV. tohoto rozhodnutí).
III. K námitce nesprávné aplikace § 107 odst. 3 obč. zák. (ad c)
8. Podle § 107 odst. 3 obč. zák. „[j]sou-li účastníci neplatné nebo
zrušené smlouvy povinni vzájemně si vrátit vše, co podle ní dostali, přihlédne
soud k námitce promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení
namítat.“
9. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 22. 1. 2003, sp. zn. 33 Odo
773/2002, dospěl k závěru, že „nelze aplikovat § 107 odst. 3 obč. zák., stojí-
li proti sobě promlčitelná práva.“ Uvedený závěr přitom vychází z názoru, že
ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák. „míří pouze na případy synalagmatických
závazků, kdy na jedné straně stojí právo, které se promlčuje, a na druhé
straně právo nepromlčitelné, tedy především na případy, kdy oproti sobě stojí
právo na vydání peněžitého plnění vůči vlastnickému právu“ (srov. též
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 33 Odo 791/2005).
10. V souzené věci je však zjevné, že proti sobě stojí promlčitelná
práva na vydání peněžitého plnění – žalobce se vůči žalované domáhá zaplacení
částky představující obvyklé nájemné za užívání předmětných nebytových prostor
za období 13. 4. 1999 až 1. 4. 2000, žalovaná se naproti tomu domáhá po žalobci
vyplacení finanční kompenzace za zhodnocení nemovitosti, úroky z prodlení ze
zaplaceného nájemného a přeplatek na nájemném vyplaceném za užívání předmětných
nebytových prostor. Ve všech případech se pojmově (bez ohledu na případnou
existenci) jedná o práva promlčitelná. Dovolací soud proto uzavřel, že odvolací
soud sice pochybil, pokud se námitkou žalované ohledně aplikace ustanovení §
107 odst. 3 obč. zák. v odůvodnění svého rozhodnutí nezabýval, uvedená vada se
však s ohledem na nepřípustnost aplikace § 107 odst. 3 obč. zák., nemůže
promítnout do poměru účastníků ve věci samé. Dovolací soud tudíž neshledal
vznesenou námitku důvodnou.
IV. K námitce rozporu výkonu práva s dobrými mravy (ad d)
11. Podle ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. „[v]ýkon práv a povinností
vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do
práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.“
12. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2008 sp. zn. 20 Cdo
5406/2007, dobrými mravy rozumí ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. „souhrn
společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují
jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny
rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Těmto normám
zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu,
neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je
institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoli právu, které se
podle zákona promlčuje. Jestliže by však výkon práva namítat promlčení
uplatněného nároku byl toliko prostředkem umožňujícím poškodit jiného účastníka
právního vztahu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní
normou by pro něj zůstalo vedlejší a z hlediska jednajícího by bylo bez
významu, jednalo by se sice o výkon práva, který je formálně se zákonem v
souladu, avšak šlo by o výraz zneužití tohoto subjektivního práva (označované
rovněž jako šikana) na úkor druhého účastníka, a tedy o výkon v rozporu s
dobrými mravy. O jednání vykazujícím znaky přímého úmyslu poškodit druhého
účastníka by ovšem nebylo možno uvažovat z okolností a důvodů, z nichž je vznik
uplatněného nároku dovozován, nýbrž jen z konkrétních okolností, za nichž byla
námitka promlčení tohoto nároku uplatněna. Tyto okolnosti by přitom musely být
naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do
principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení
(srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2000, sp. zn. 21 Cdo
992/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. SJ 11/2000, a rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99). V
souvislosti s uplatněním námitky promlčení pak dovolací soud připomíná, že
„[u]platnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch
výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor
účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za
takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl
nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím
uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil“ (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 59/2004).
13. Vazbu principu právní jistoty na jeho konkrétní demonstraci v
institutu promlčení lze vysledovat i v odborné občanskoprávní doktríně: "Účelem
promlčení je jednak stimulovat věřitele k včasnému vykonání svého subjektivního
občanského práva (v oblasti závazkového práva pohledávky) a tím předcházet
vzniku újmy, neboli aby věřitelé příliš neodkládali vynucení svého
subjektivního občanského práva, jednak - a to zejména - čelit tomu, aby
dlužníci nebyli ohledně svých právních povinností (dluhů) vystaveni po časově
neurčitou dobu donucujícímu zákroku (tzv. vynutitelnosti) ze strany soudů. Tím
institut promlčení čelí v souladu s požadavkem právní jistoty existenci
dlouhotrvajících občanských subjektivních práv a jim odpovídajících právních
povinností. Ty totiž jsou - zejména pokud jde o jejich dokazování po uplynutí
delší doby - vždy spjaty s určitou sporností a neurčitostí (konkrétně jde o
spornost, zda subjektivní občanské právo již mezitím nezaniklo splněním,
započtením atd.) a nakonec i s případnými složitými soudními spory" (Švestka,
J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. 1. vydání.
Praha: C.H. Beck, 2008. s. 527).
14. Principu právní jistoty se však lze dovolávat a lze ho považovat za
korektiv ochrany legitimního očekávání pouze za situace, kdy se jej dovolává
subjekt v dobré víře. Není-li subjekt v dobré víře, nemůže v jeho případě
působit ani princip právní jistoty jakožto korektiv ochrany legitimního
očekávání, resp. tento princip nemůže být v rovině ústavněprávní důvodem pro
omezení ochrany legitimního očekávání stěžovatele (srov. nález Ústavního soudu
ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. II. ÚS 519/08, odst. 22; příp. též nález Ústavního
soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 1737/08, odst. 37-38). Dle nálezu
Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 1737/08, odst. 40, přitom
„[v] dobré víře nemůže být subjekt, který má povědomost o tom, že si
přivlastňuje majetek náležející jinému. Na úrovni podústavního práva, zde
občanského zákoníku, lze v takovém případě hovořit např. o bezdůvodném
obohacení. Vzhledem k tomu, že občanský zákoník, ani jiný občanskoprávní
předpis pojem a podstatu úmyslného jednání nevymezuje, vychází se v právní
teorii z právní úpravy zavinění obsažené v trestním zákoně. Právní teorie
vycházející z § 4 trestního zákona rozlišuje podle přítomnosti rozumového
(intelektuálního) a volního (určovacího) prvku mezi úmyslným jednáním a
jednáním z nedbalosti. O úmysl přímý jde tehdy, jestliže ten, kdo se na úkor
jiného bezdůvodně obohatil, věděl, že svým jednáním získá bezdůvodné obohacení
a současně je také získat chtěl. O úmysl nepřímý jde, jestliže ten, kdo se na
úkor jiného obohatil, věděl, že svým jednáním obohacení, které mu nenáleží,
může získat, a s tímto následkem byl pro případ, že nastane, srozuměn. V obou
případech je tedy rozhodujícím znakem úmyslu předchozí vědomost subjektu, který
se neoprávněně obohatil, o tom, že svým jednáním získává (úmysl přímý) nebo
získat může (úmysl nepřímý) hodnoty vyjádřitelné v penězích, které mu
nenáležejí (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 33 Odo
938/2002)."
15. V souzené věci se námitka promlčení vznesená žalobcem týkala dvou
samostatných práv a to za prvé práva na vydání bezdůvodného obohacení
představujícího přeplatek nájemného podle neplatné nájemní smlouvy ze dne 12.
3. 1996 oproti výši obvyklého nájemného a za druhé práva na vydání bezdůvodného
obohacení vzniklého zhodnocením předmětných nebytových prostor žalobce
stavebními investicemi žalované. Tvrzení žalované, že žalobce vznesl námitku
promlčení v rozporu s dobrými mravy, dovolací soud proto zkoumal ve vztahu ke
každému z obou uvedených nároků samostatně:
i) Posouzení námitky promlčení vznesené žalobcem ve vztahu k
nárokovanému vrácení rozdílu mezi výší zaplaceného a obvyklého nájemného:
16. Dovolací soud předně uvádí, že zákon č. 116/1990 Sb. neupravoval,
kterou ze smluvních stran stíhá povinnost požádat o udělení souhlasu
příslušného obecního úřadu (srov. též Liška, P. – Lišková, V. Zákon o nájmu a
podnájmu nebytových prostor. Komentář. 3. vydání. Praha: C.H. Beck, 2005. s. 7)
a proto nelze přisvědčit námitce dovolatelky, že bylo povinností původního
žalobce vyžádat si před uzavřením nájemní smlouvy souhlas magistrátu. Při
respektování závěru, že obě smluvní strany byly povinny při uzavírání nájemní
smlouvy dbát na odstranění všeho, co by mohlo vést ke vzniku sporu dle § 43
obč. zák., dovolací soud následně dospěl k závěru, že vznesení námitky
promlčení žalobcem odporuje dobrým mravům ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. V
projednávané věci je zjevné, že uplatněním námitky promlčení se sám žalobce
nedovolává principu právní jistoty v dobré víře (viz zmíněný nález Ústavního
soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. II. ÚS 519/08, odst. 22), neboť sám v průběhu
domnělého smluvního závazku nájemné ve sjednané výši od žalované bez výhrad
přijímal. K tomu je třeba doplnit, že dobrá víra původního žalobce musela být
zpochybněna i samotným dopisem žalované, jehož obsahem byla kompenzační
námitka, byť nesplňovala všechny zákonem stanovené formální náležitosti. Jak
vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 1737/08,
odst. 43, obecné soudy nemohou upřednostňovat ochranu principu právní jistoty
před principem legitimního očekávání, tím spíše za situace, kdy je princip
právní jistoty oslaben s ohledem na konkrétní okolnosti případu, zejména v
důsledku chování účastníka, který se takového principu dovolává. Pokud tedy v
řízení žalobce vznesl námitku promlčení ohledně práva žalované na vydání
bezdůvodného obohacení spočívajícího v přeplatcích na nájemném, ač původní
žalobce s ohledem na uvedené okolnosti případu nebyl v dobré víře, nemohl tím
sledovat ochranu svých legitimně nabytých majetkových práv. Dovolací soud proto
uzavřel, že námitka promlčení vznesená žalobcem vůči nároku na vrácení
přeplatku na nájemném byla uplatněna v rozporu s dobrými mravy dle § 3 odst. 1
obč. zák., a dovolací námitka je tudíž důvodná.
ii) Posouzení námitky promlčení vznesené žalobcem ve vztahu k nárokované
finanční kompenzaci za zhodnocení předmětných nebytových prostor stavebními
úpravami:
17. Dovolací soud předně zohlednil, že v čl. 2 nájemní smlouvy ze dne
12. 3. 1996 smluvní účastníci výslovně uvedli účel pronájmu předmětných
nebytových prostor, kterým byl provoz obchodu s masem a uzeninami a rovněž v
čl. 9 nájemní smlouvy byl pronajímatelem udělen souhlas k rekonstrukci (viz
č.l. 5). Původní žalobce tak již v okamžiku uzavření nájemní smlouvy musel
předpokládat, že žalovaná bude s ohledem na zákonem stanovené hygienické
požadavky v předmětných nebytových prostorách provádět odpovídající stavební
úpravy včetně rekonstrukce rozvodů vody a elektroinstalace. Dále je třeba
zohlednit, že stavební úpravy proběhly v roce 1996, přičemž až do 30. 6. 1999
oba účastníci plnili povinnosti sjednané v nájemní smlouvě ze dne 12. 3. 1996.
S ohledem na rozsah 186.041,- Kč i charakter stavebních investic je však
zřejmé, že žalovaná zjevně neinvestovala do předmětných nebytových prostor ve
vlastnictví původního žalobce s cílem ukončit jejich užívání po třech letech.
Naopak lze důvodně předpokládat, že žalované s ohledem na bezproblémové užívání
předmětných nebytových prostor po dobu tří let vzniklo legitimní očekávání, že
hodnota provedených stavebních investic bude spotřebována v rámci jejich
dlouhodobějšího užívání k podnikatelské činnosti, resp. kompenzována ziskem z
této činnosti. Pokud však žalovaná ukončila faktické užívání předmětných
nebytových prostor dne 13. 1. 2000 z důvodu, že po zjištění vady nájemní
smlouvy nebyl původní žalobce přes opakované výzvy žalované ochoten uzavřít
novou perfektní nájemní smlouvu (viz vyjádření JUDr. G. S. na č.l. 33), a
následně se snažila dopisem ze dne 5. 4. 2000 domoci vůči původnímu žalobci
náhrady za provedené investice formou zápočtu (byť kompenzační námitku
neuplatnila po formální stránce řádně), je v jejím jednání třeba spatřovat
snahu řešit nevypořádaný vztah účastníků zcela v souladu s požadavkem obsaženým
v ustanovení § 3 odst. 2 obč. zák. Dovolací soud tak uzavřel, že v souzené věci
dochází nejen k hrubému nepoměru mezi hodnotou stavebních investic ve výši
186.041,- Kč (č.l. 192) a relativně krátkou dobou, po kterou bylo možno za tyto
investice žádat finanční kompenzaci, ale zejména k výraznému nepoměru mezi
případným výsledkem sporu a prokazatelným chováním účastníků. Námitka promlčení
vznesená žalobcem v tomto směru jednoznačně směřuje k poškození práv žalované,
neboť původní žalobce si musel být vědom již na počátku roku 1996, že dojde ke
zhodnocení jeho majetku, aniž měl sám snahu toto zhodnocení jakkoliv
kompenzovat a to ani po skončení užívání předmětných nebytových prostor
žalovanou. Naopak vůči žalované, ač byl již sám obohacen, uplatnil žalobu za
nedoplatek nájemného a ohledně započtení tohoto zhodnocení, resp. bezdůvodného
obohacení vznesl námitku promlčení. Z uvedených důvodů dovolací soud uzavřel,
že žalobce vznesl v této části námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy dle
§ 3 odst. 1 obč. zák.
V. K námitce nesprávného posouzení výše obvyklého nájemného (ad e)
18. Podle § 458 odst. 1 obč. zák. „[m]usí být vydáno vše, co bylo nabyto
bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení
záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.“
19. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo
2578/1998, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R
53/2000, konstatoval, že „[v]ýši bezdůvodného obohacení záležejícího v užívání
nebytových prostor na základě neplatné nájemní smlouvy určí soud peněžitou
částkou, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na
užívání obdobných nebytových prostor, zpravidla právě formou nájmu, a kterou by
nájemce za obvyklých okolností byl povinen plnit podle nájemní smlouvy.“
20. Dovolací soud vyšel z nesporného zjištění, že žalovaná provedla
stavební úpravy v dubnu a květnu 1996 (č.l. 260). Pokud se však žalovaná
domáhala nesprávnosti zjištění výše obvyklého nájemného za dobu leden – květen
1996 (kdy předmětné nebytové prostory nebylo možno využívat jako prodejnu masa
a uzenin), může být tato námitka zohledněna pouze v případě určení rozdílu mezi
výší placeného a obvyklého nájemného. Jak však dovolací soud uvedl výše (viz
část D.IV.i tohoto rozhodnutí), pohledávka žalované na zaplacení přeplatku ze
zaplaceného nájemného je promlčena a nelze ji započítat proti pohledávce
žalobce. V souzené věci je proto nadbytečné řešit její případný rozsah.
VI. K námitce netransparentnosti znaleckého posudku (ad f)
21. Podle § 132 o.s.ř. „[d]ůkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to
každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom
pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli
účastníci.“
22. Znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§ 125, § 127
o.s.ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o.s.ř., od
jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení
soudem podle zásad § 132 o.s.ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho
úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s
ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá
v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy
obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo
třeba vypořádat, dále zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních
důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického
myšlení. Z uvedeného vyplývá, že důkaz znaleckým posudkem soud hodnotí jako
každý jiný důkaz, nemůže však přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001).
Soud proto při hodnocení znaleckého posudku musí zkoumat, zda provedený úkon
byl učiněn řádně, tj. zda znalec dodržel soudem uložené zadání (zodpověděl na
otázky, resp. zadání soudu k předmětu znaleckého úkonu s určitě a srozumitelně
vyloženým závěrem, který má oporu v podkladových materiálech, netrpí rozpory
atd.). „Zjistí-li soud, že znalec nedostatečně splnil úkol, který soud vymezil
ve svém opatření, případně jej nesplnil vůbec, podle okolností případu
posoudí, zda znalce opatřením zaváže k doplnění tohoto neúplného
(nedostatečného) posudku, a to i případně cestou realizace pořádkového opatření
(uložením pořádkové pokuty dle § 53 odst. 1 o.s.ř.), nebo zda za účelem
posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, ustanoví jiného
znalce“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo
3450/2007, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu pod č. C 7652). „Aby soud mohl znalecký posudek odpovědně hodnotit, nesmí
se znalec omezit ve svém posudku na podání odborného závěru, nýbrž z jeho
posudku musí mít soud možnost seznat, z kterých zjištění v posudku znalec
vychází, jakou cestou k těmto zjištěním dospěl a na základě jakých úvah došel
ke svému závěru“ (srov. Rc 47/55). Závěry znaleckého posudku přitom nelze bez
dalšího přebírat, ale je třeba v případě potřeby je ověřovat i jinými důkazy, a
to zejména tehdy, jestliže mohou být pochybnosti o správnosti závěrů znaleckého
posudku. Tak je tomu např. tehdy, připouští-li znalecký posudek možnost
zpřesnění jím uváděných údajů, avšak k tomuto zpřesnění znalec nepřikročí, nebo
postupuje-li znalec ve znaleckém posudku podle určitého předpisu, ale v dílčím
závěru se od něho bez bližšího zdůvodnění odchýlí (srov. Rc 33/95). Může také
dojít k situaci, kdy jednotlivé dílčí závěry ve svém souhrnu si do určité míry
odporují, nebo vycházejí ze zjištění, které neodpovídá znalcem popisovanému
jevu, resp. souhrnu skutečností, k nimž měl znalec přihlížet.
23. V souzené věci dovolací soud dovodil, že znalecký posudek č.
899/69/2003, zpracovaný ing. Annou Jirouškovou (č.l. 96-101) splňuje zákonem
stanovené předpoklady a že text jako celek je přehledný, závěr logicky odpovídá
zjištěným údajům a znalkyně naplňuje soudní zadání obsažené v usnesení
Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 12. 6. 2003, č.j. 16 C 90/2001-90.
Námitka žalované, že znalkyně vycházela pouze z neautorizovaných zdrojů, tj.
realitních kanceláří a magistrátu, nemůže obstát, neboť se v tomto případě
jedná o údaje, které jsou objektivně zohlednitelné při zjištění obvyklé výše
nájemného v daném místě a čase. Konečně ani stanovenou výši obvyklého nájemného
v částce 1.600,- Kč/m2/rok za prodejní plochu a 2.500/m2/rok za chlazenou
plochu nelze označit za extrémní, která by se významně odlišovala od úrovně
běžného nájemného, jak vyplývá ze srovnání s jinými cenami nájemného uvedenými
ve znaleckém posudku. Z uvedených důvodů dovolací soud neshledal, že by
znalecký posudek bylo možné označit za neobjektivní, netransparentní či
významně poškozující zájmy žalované. Proto dovolací soud shledal dovolací
námitku nedůvodnou.
Protože napadený výrok I. rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (viz část D.IV. tohoto rozhodnutí) a uplatněný dovolací
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je naplněn, Nejvyšší soud rozsudek
odvolacího soudu v uvedeném rozsahu zrušil (§ 243b odst. 2 věta za středníkem
o.s.ř.) a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o.s.ř.).
V dalším řízení bude na odvolacím soudu, aby rozhodl o otázce započtení
pohledávky žalované vzniklé v důsledku provedených stavebních úprav, resp.
zhodnocení majetku žalobce. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný;
v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud i o náhradě nákladů nového řízení a
dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř. v souvislosti s § 226 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 9. prosince 2010
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu