30 Cdo 3450/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Pavlíka v právní
věci žalobce J. P., proti žalovaným 1) J. T., zastoupenému advokátem, a 2) J.
T., o 196.580,64 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod
sp. zn. 15 C 224/99, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 31. ledna 2007, č.j. 40 Co
1011/2005-261, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 31.
ledna 2007, č.j. 40 Co 1011/2005-261, se ve vztahu k prvnímu žalovanému ve
výroku I.
v odstavci prvém, jakož i v akcesorických výrocích o náhradě nákladů řízení,
zrušuje.
II. Zrušuje se rovněž ve vztahu k prvnímu žalovanému rozsudek Okresního soudu v
Šumperku ze dne 9. prosince 2004, č.j. 15 C 224/99-231, ve výroku I. co
do částky 154.580,64 Kč s 19% úrokem z prodlení z částky 34.000,- Kč od
20.10.1997 do zaplacení, z částky 42.000,- Kč od 20.11.1997 do zaplacení, z
částky 42.000,- Kč
od 20.12.1997 do zaplacení, a z částky 36.580,- Kč od 20. 1. 1998 do zaplacení,
jakož i ve výroku II. o náhradě nákladů řízení.
III. V uvedeném rozsahu se věc vrací Okresnímu soudu v Šumperku k dalšímu
řízení.
Rozsudkem ze dne 9. prosince 2004, č.j. 15 C 224/99-231, Okresní soud v
Šumperku uložil žalovaným povinnost, aby společně a nerozdílně zaplatili
žalobci částku 196.580,64 Kč s 19% úrokem z prodlení z částky 42.000,- Kč od 9.
1. 1997
do zaplacení, z částky 34.000,- Kč od 20.10.1997 do zaplacení, z částky
42.000,- Kč
od 20.11.1997 do zaplacení, z částky 42.000,- Kč od 20.12.1997 do zaplacení, z
částky 36.580,- Kč od 20. 1. 1998 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci
rozsudku (výrok I.). Okresní soud dále rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi
účastníky a státu (výroky II. a III.). Po provedeném řízení okresní soud vzal
za prokázané, že dne 2. prosince 2006 byla mezi manžely J. (žalobcem) a R. P.,
jako pronajímateli, a oběma žalovanými, jako nájemci, uzavřena nájemní smlouva,
kterou „byla žalovaným pronajata nemovitost čp. 93 v M., včetně pozemků, k
objektu náležející, když nebytové prostory byly specifikovány tak ve smlouvě,
že se jimi rozumí veškeré vnitřní prostory uvnitř nemovitosti čp. 93,
pronajímané pozemky leží na stavební parcele 216/1 a na parcele p.č. 217/3
zapsané na LV č. 126 v evidenci nemovitostí pro obec V. L. k.ú. M.“, a dále že
„touto nájemní smlouvou pronajímatel přenechal nájemci do užívání prostory a
pozemky výše uvedené, a to k účelu provozování obchodní činnosti a výroby...“
za sjednané nájemné ve výši 40.000,- Kč. Okresní soud dále vycházel ze
zjištění, že „žalobce nežádal Obecní úřad ve V. L., aby vyslovil souhlas s
pronájmem této nemovitosti žalovaným“, a že společně s manželkou „požádali
Městský úřad Š. v r. 1994 o vydání stavebního povolení k stavebním úpravám
objektu v M. č. 93 se změnou účelu užívání na výrobnu těstovin a žalobci a jeho
manželce bylo Městským úřadem v Š. dne 9.8. 1994 vydáno stavební povolení č.j. Výst. 2244/94-Ing.Ur. na požadované stavební úpravy objektu M. č. 93 s
odůvodněním, že objekt čp. 93 v M. je budova, která byla adaptována na kulturní
dům z původního statku, v přízemí byla restaurace, kanceláře, sklady a sociální
zařízení, v I. nadzemním podlaží investor zřídí výrobnu těstovin. Stavební
povolení nabylo právní moci 8. 9. 1994. Ke kolaudaci nedošlo.“ Okresní soud
vzal také za prokázané, že žalovaní užívali takto pronajaté nemovitosti včetně
technologického zařízení od 1.12.1996 do 28. 1. 1998, z tohoto titulu zaplatili
pronajímatelům celkem částku 386.000,- Kč, ovšem „nezaplatili za prosinec 1996,
říjen 1997, listopad 1997, prosinec 1997 a za poměrnou část v lednu 1998,
celkem 196.580,64 Kč.“ Ze znaleckého posudku V. K. okresní soud zjistil, že
„obvyklá cena za roční nájem žalovaných nemovitostí, tj. budovy čp. 93 a
pozemků p.č. 216/1 a 217/3 v době od 1. 12. 1996 do 28. 2. 1998, a to s
technologií, činila 750,- Kč za 1 m2 a rok, za 668,05 m2 podlahové plochy
citované nemovitosti činí nájemné 501.038,- Kč, cena, tj. obvyklá hodnota z
technologií činí tedy 500.000,- Kč. Obvyklá cena za roční nájem těchto
nemovitostí bez technologií činí 700,- Kč za 1 m2 a rok, tj. 467.000,- Kč. Z
téhož znaleckého posudku má soud za prokázané, že skutečně dohodnuté nájemné ve
výši 754,44 Kč za 1 m2 a rok (42.000,- Kč měsíčně x 12 měsíců = 504.000,- Kč)
odpovídá podle propočtů citovaného znaleckého posudku obvyklé ceně.“ Okresní
soud po právní stránce věc posoudil s ohledem na zjištění, že žalobce nepožádal
o souhlas přísl. obecní úřad ve smyslu § 3 odst. 2 věta druhá zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, tak, že „nájemní smlouva
z 2. 12. 1996 v části, týkající se místností v domě čp.
93 v M., určené k
provozování obchodu a služeb, je neplatná pro chybějící souhlas národního
výboru k provozování obchodu a služeb (§ 41 občanského zákona), v další části,
týkající se nájmu společných prostor domu a pozemků, je nájemní smlouva
platná.“ Další důvod neplatnosti cit. smlouvy, jež podle žalovaných měl
spočívat v tom, že nebytové prostory byly pronajaty k účelům, ke kterým nebyly
stavebně určeny, okresní soud neshledal důvodným, „neboť na stavební úpravy
objektů M. č. 93 se změnou účelu užívání na výrobnu těstovin bylo vydáno
stavební povolení dne 9. 8. 1994, čímž je předmětný objekt určen k užívání jako
výrobna těstovin dle § 85 odst. 1 stavebního zákona...Skutečnost, že nebylo
vydáno kolaudační rozhodnutí ještě neznamená, že stavba nebyla dokončena a
nebyla schopna užívání a v řízení bylo prokázáno, žalovaní v uvedeném objektu
čp. v M. výrobu těstovin provozovali, bylo ji tedy možno k tomuto účelu
užívat.“ Okresní soud uzavřel, že „vzhledem k tomu, že nájemní smlouva (mimo
místnosti určené k provozování obchodu a služeb) od 15. 9. 1997 do 30. 9. 1997
se neprodloužila, respektive nebyl platně uzavřen dodatek ke smlouvě, pak dle
§ 676 odst. 2 občanského zákona, se obnovuje nájemní smlouva za týchž podmínek,
za jakých byla uzavřena, a to opakovaně.“ Protože žalovaní - jak již výše
uvedeno – předmět nájmu užívali v období od 2. 12. 1996 do 28. 1. 1998 a z
tohoto titulu dosud žalobci zaplatili částku 386.000,- Kč, dospěl okresní soud
k závěru, že za vymezené období žalovaní dluží ještě žalobci částku 196.580,64
Kč. Okresní soud odmítl současně obranu žalovaných vycházející z argumentace,
že „dohodnutá výše nájmu a za užívání pronajatých nemovitostí byla nepřiměřeně
vysoká“, když „bylo vyvráceno závěry znaleckého posudku znalce V. K., který
stanovil výši nájemného obvyklého v daném místě a čase u žalovaných nemovitostí
v době od 1. 12. 1996 do 28. 1. 1998 se závěrem, že dohodnutá výše nájemného a
za užívání žalovaných nemovitostí, je v souladu s obvyklou cenou za roční nájem
žalovaných nemovitostí.“
K odvolání prvního žalovaného krajský soud v záhlaví citovaným rozsudkem
změnil žalobě vyhovující meritorní výrok I. rozsudku okresního soudu tak, že
uložil žalovaným povinnost, aby zaplatili žalobci společně a nerozdílně částku
154.580,64 Kč s 19% úrokem z prodlení z částky 34.000,- Kč od 20.10.1997 do
zaplacení, z částky 42.000,- Kč od 20.11.1997 do zaplacení, z částky 42.000,-
Kč od 20.12.1997
do zaplacení, z částky 36.580,- Kč od 20. 1. 1998 do zaplacení, to vše do tří
dnů
od právní moci rozsudku (výrok I., odstavec první), přičemž žalobu o uložení
povinnosti žalovaným zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 42.000,- Kč
s 19% úrokem z prodlení od 9. 1. 1997 do zaplacení zamítl (výrok I., odstavec
druhý). Krajský soud dále rozhodl o nákladech řízení (účastníků a státu) před
soudy obou stupňů (výroky II. až V.). Krajský soud především dospěl k závěru,
že „v souzené věci mají účastníci na straně žalované postavení nerozlučných
společníků. Svědčí o tom povaha předmětu řízení vyplývající z hmotného práva.
Právním důvodem žaloby podané proti žalovaným je, že jako účastníci závazkového
právního vztahu nesplnili povinnost, k níž se podle smlouvy zavázali, oba jsou
spoludlužníci, a proto účinky procesního úkonu žalovaného 1) se vztahují i na
druhého žalovaného. Proto odvolací soud podrobil napadený rozsudek odvolacímu
přezkumu i ve vztahu k druhému žalovanému.“ Krajský soud shledal skutkové
závěry okresního soudu za správné, úplné a „podstatu posuzované věci
vyčerpávající.“ Vycházel z toho, že v daném případě byl žalobou uplatněn nárok
na peněžité plnění vycházejícího ze skutkového tvrzení, že „na základě nájemní
smlouvy ze dne 2. 12. 1996 žalovaní užívali pronajaté prostory za účelem
provozování obchodní činnosti a výroby, avšak žalobce za to neobdržel smluvené
protiplnění (nájemné) v žalované výši. Dospěl-li okresní soud k právnímu závěru
o neplatnosti nájemní smlouvy a nemohl tak požadavek žalobce posuzovat z
pohledu norem upravujících nájemní vztah, mohl a měl bez dalšího na žalobcem
popsaný skutek (skutkový děj) aplikovat hmotněprávní normu upravující nárok na
vydání plnění z bezdůvodného obohacení.“ I podle odvolacího soudu se žalovaní
na úkor žalobce bezdůvodně obohatili, „neboť předmět nájmu podle neplatné
nájemní smlouvy užívali, aniž by za něj zaplatili »v daném místě a čase
obvyklou výši nájemného«. Jsou tudíž povinni bezdůvodné obohacení vydat.“
Okresní soud ze znaleckého posudku znalce V. K. zjistil obvyklou cenu za roční
nájem pronajatých nemovitostí, přičemž „skutečně dohodnuté nájemné ve výši
754.44 Kč za 1 m2 a rok/ 42.000,- Kč x 12 měsíců = 504.000,- Kč, tedy odpovídá
ceně obvyklé.“ Předmětný znalecký posudek je podle krajského soudu
„přesvědčivý co do úplnosti, obsahuje logické odůvodnění znaleckého posudku, a
proto závěry tohoto posudku mohly být podkladem pro závěr okresního soudu o
výši bezdůvodného obohacení.“ S ohledem na námitku promlčení odvolací soud
korigoval ve shora uvedeném směru rozsudek okresního soudu ohledně vydání
bezdůvodného obohacení za užívání předmětných nemovitostí za měsíc prosinec
1996, kdy žaloba, jež byla podána u okresního soudu dne 12. 7. 1999, byla
podána po uplynutí subjektivní promlčecí doby a v důsledku vznesené námitky
promlčení nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení v tomto rozsahu
zanikl, a to včetně akcesorického požadavku na 19% úrok z prodlení z uvedené
částky od 9. 1. 1997 do zaplacení.
Proti meritornímu výroku rozsudku krajského soudu, s výjimkou jeho části,
kterou byla žaloba o zaplacení částky 42.000,- Kč s 19 % p.a. úrokem z prodlení
od 9.1. 2007 do zaplacení zamítnuta, podal prostřednictvím svého advokáta
včasné dovolání první žalovaný (dále též „dovolatel“). Přípustnost dovolání
dovolatel odvozuje z § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. při uplatnění dovolacích
důvodů ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o.s.ř. Dovolatel
především v dovolání zdůrazňuje, že okresní soud posoudil nájemní smlouvu ze
dne 2. 12. 1996 jako zčásti neplatnou, pokud se jednalo o místnosti v domě č.p.
93 v M., určených k provozování obchodu a služeb, a to pro chybějící souhlas
přísl. obecního úřadu k provozování obchodu a služeb, a zčásti platnou, pokud
se jednalo o další části týkající se nájmu společných prostor domu a pozemků.
Ze znaleckého posudku V. K. okresní soud dovodil, že výše nájemného smluveného
v předmětné nájemní smlouvě je v souladu s obvyklou cenou za roční nájem
předmětných pozemků. Dovolatel v tomto směru vytýká, že z odůvodnění (písemného
vyhotovení rozsudku okresního soudu) nevyplývá, jakou částku přisoudil okresní
soud z titulu nájemného podle platné části nájemní smlouvy
ze dne 2. 12. 1996, a jakou částku z titulu bezdůvodného obohacení. Dovolatel
ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. vadu, který mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje při provádění dokazování znaleckým
posudkem, neboť přesto, že posudek vykazoval zjevné vady a nelogičnosti, soudy
obou stupňů nevyhověly návrhu dovolatele na provedení důkazu revizním znaleckým
posudkem, když znalec K. nesplnil zadání soudu, neboť namísto toho, aby
zjišťoval výši obvyklého nájemného v daném čase a místě, kde se nachází
předmětná nemovitost, zabýval se obvyklou výší nájemného v okresních městech
celého Olomouckého kraje, ve kterých je samozřejmě cenová úroveň zásadně jiná,
než ve V. L. „Pozornosti krajského soudu unikly i tak zásadní skutečnosti jako
to, že znalec vycházel ze smluv uzavřených mezi žalobcem a společností I. F. H.
CS, a.s., které byly fingované a absolutně neplatné a kupní ceny v nich uvedené
nikdy zaplaceny nebyly. Přesto znalec s těmito »cenami« pracuje jako s
rozhodujícími vstupními údaji.“ Znalecký posudek postrádá zásadní odborný
podklad, kterým je vyhodnocení skutečně realizovaných smluvních vztahů k
nemovitostem užívaným k obdobnému účelu, jak užívali předmětné nemovitosti
žalovaní, „a to v co nejužším regionu ve vztahu k M.“ Z údajů na straně 20
znaleckého posudku vyplývá, že u porovnávaných objektů jde patrně o ceny pouze
inzerované a zcela chybí údaj o tom, zda znalec konzultoval cenovou úroveň dle
skutečně uzavřených a zejména též plněných nájemních smluv u realitních
kanceláří působících v daném regionu. „Namísto databáze takovýchto hodnověrných
údajů získaných u realitních kanceláří »pracuje« znalec se zcela
nepřezkoumatelnými »výpočty«.“ Krajský soud tedy učinil z předmětného
znaleckého posudku skutkové zjištění, které nemá v tomto znaleckém posudku
oporu, t.j. že v daném místě a čase byla obvyklá výše nájemného za užívání
objektu drobného (správně obdobného) druhu ve výši 750,- Kč/m2 ročně. Podle
dovolatele napadený rozsudek krajského soudu též spočívá na nesprávném právním
posouzení věci, neboť krajský soud dospěl k závěru, že výše bezdůvodného
obohacení žalovaných „se rovná výši nájemného sjednaného v neplatné nájemní
smlouvě z 2. 12. 1996.“ Krajský soud nevzal v úvahu, že neplatnost nájemní
smlouvy způsobil žalobce tím, že nepodal u příslušného obecního úřadu návrh na
schválení nájemní smlouvy podle § 3 odst. 2, věty druhé, zákona č. 116/1990
Sb., a nemůže se tudíž domáhat plnění, které mu podle této neplatné nájemní
smlouvy náleželo ve stejné výši, ale pouze z jiného právního důvodu. V tomto
směru dovolatel odkázal na rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo
1789/2000, ve kterém se konstatuje, že přiznání peněžité náhrady ve výši
odpovídající nájemnému sjednanému účastníky neplatnou smlouvou by bylo v
logickém rozporu s podstatou a smyslem občanskoprávního institutu o bezdůvodném
obohacení ve smyslu § 451 obč. zák. Dovolatel má za to, že v daném místě a čase
obvyklou výši nájemného nelze vyjádřit konkrétní přesnou částkou, nýbrž vždy
určitým rozmezím, ve kterém se v daném místě a čase vyskytují ceny nájemného za
užívání srovnatelných objektů. Výši bezdůvodného obohacení pak lze přiznat na
dolní hranici reálně se vyskytující cenové rozmezí tak, jak se podává i z
rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. 29 Cdo 697/99. Z
uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovoláním
napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Žalobce se k podanému dovolání prvního žalovaného písemně nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že
dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240
odst. 1 o.s.ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241
odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání, jež směřuje do výroku I.
prvého odstavce rozsudku krajského soudu, kdy odvolací soud v návětí tohoto
výroku nesprávně uvádí, že se tím – tedy i vedle výroku I. druhého odstavce o
zamítnutí žaloby co do částky 42.000,- Kč s 19% úrokem z prodlení od 9. 1.
2007 do zaplacení – mění rozsudek okresního soudu, ačkoliv z hlediska obsahové
stránky jde u výroku I. prvého odstavce jednoznačně o potvrzující meritorní
výrok. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. tak
nepřichází v úvahu, a ostatně v tomto směru dovolatel přípustnost svého
dovolání ani nedovozoval. Podle dovolatele totiž přípustnost dovolání je dána
ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., který stanoví, že dovolání je
přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Přípustnost dovolání je zde tedy postavena na skrytě diformním (rozdílném)
meritorním rozhodnutí odvolacího soudu s meritorním rozhodnutím soudu prvního
stupně, jenž byl předcházejícím rozhodnutím odvolacího soudu zavázán právním
názorem, a který se projevil v novém prvoinstančním rozhodnutí; v tomto směru
se též hovoří o příčinné souvislosti mezi novým rozhodnutím soudu prvního
stupně a závazným právním názorem odvolacího soudu v jeho předcházejícím
kasačním rozhodnutí. Takováto vázanost nastává za situace, kdy je nezávislé
rozhodnutí věci soudem prvního stupně vyloučeno, omezeno nebo usměrněno tím, že
byl povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry,
že tento právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určující pro jeho
rozhodnutí ve věci. Právní názor odvolacího soudu musí mít na rozhodnutí ve
věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže uplatnit své názory při
rozhodování věci samé. Tam, kde není takovýto vliv na odlišný pozdější rozsudek
soudu prvního stupně, t. j. kde není mezi závazným právním názorem odvolacího
soudu a pozdějším odlišným rozhodnutím soudu prvního stupně vztah příčinné
souvislosti, nelze přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ
dovozovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 9.
2006, sp. zn. 33 Odo 41/2005, in www.nsoud.cz).
V posuzované věci ovšem předcházející (v pořadí první) rozsudek okresního soudu
ze dne 2. prosince 1999, č.j. 15 C 224/99-35, byl usnesením krajského soudu
ze dne 27. září 2001, č.j. 51 Co 284/2001-74, zrušen z důvodu, že „je
přinejmenším předčasným“, neboť okresní soud „nezabýval se otázkou určení
nebytových prostor“
a pro důkazní deficit ani nevyhodnocoval „co bylo předmětem nájmu (zda pouze
nebytové prostory a pozemky nebo celá budova s pozemky.“ V tomto směru nelze
mezi závěrem obsaženým v cit. kasačním usnesení a nově vydaným rozsudkem
okresního soudu dohledat popsanou (skrytou) diformitu, neboť – jak plyne z
obsahu odůvodnění písemného vyhotovení zmíněného kasačního usnesení odvolacího
soudu – kasačním důvodem zde byla vlastně nepřezkoumatelnost cit. rozsudku
okresního soudu
pro nedostatek (spočívající ve shora vytknuté absenci zjištění právně
významných okolností) důvodů ve smyslu § 221 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. ve znění
platném ke dni rozhodnutí odvolacího soudu.
Dovolatel v podaném dovolání uplatnil dovolací důvody ve smyslu § 241a odst. 2
písm. a), b) a odst. 3 o.s.ř., přičemž z obsahu jeho dovolání je zřejmé, že
vytýká rozsudku krajského soudu nesprávné právní posouzení ve vazbě na
rozdílnost řešení s judikaturou Nejvyššího soudu ČR (viz odkazy dovolatele na
rozhodnutí dovolacího soudu ve věcech sp. zn. 30 Cdo 1789/2000 a 29 Cdo
697/99). V tomto směru se tedy dovolací soud zaměřil na posouzení přípustnosti
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., podle kterého je dovolání
přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst.
3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř. je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v
něm lze samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Naproti tomu je zcela
vyloučeno uplatnění dovolacího důvodu zpochybňujícího skutková zjištění, z
nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel (srov. § 241a odst. 3
o.s.ř.), a proto je dovolací soud povinen odvolacím soudem zjištěný skutkový
stav převzít. Úspěšné uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a)
o.s.ř., jímž lze namítnout, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak přichází v takovémto dovolání v
úvahu jen za situace, kdy dovolací soud dospěje k závěru, že je dán zásadní
právní význam napadeného rozhodnutí, tedy že je dovolání přípustné. Sám o sobě
však tento dovolací důvod přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř. založit nemůže.
Dovolací soud dospěl k závěru, že v daném případě krajský soud vyřešil otázku
dovolatelem v podaném dovolání vytčenou - vydání bezdůvodného obohacení v
rozporu s hmotným právem, takže dovolání je přípustné, a je důvodné jak podle §
241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., poněvadž řízení je postiženo vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tak i podle § 241a odst. 2 písm.
b) o.s.ř., t.j. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Jak již bylo shora uvedeno, v případě přípustnosti dovolání ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolací důvod, předvídaný v § 237 odst. 3 o.s.ř.,
zapovězen, takže dovolací soud je povinen odvolacím soudem zjištěný skutkový
stav převzít. Z odůvodnění písemného vyhotovení dovoláním napadeného rozsudku
krajského soudu vyplývá, že odvolací soud na straně jedné konstatoval, že
„skutkové závěry okresního soudu jsou správné, úplné, podstatu posuzované věci
vyčerpávající“, a že „pokud jde
o právní hodnocení věci, pak...okresnímu soudu nelze vytknout nesprávnost
použití v úvahu přicházejících právních předpisů nebo jejich mylnou aplikaci v
této věci, neboť okresní soud věc podřadil pod odpovídající zákonná ustanovení,
která v odůvodnění napadeného rozsudku rovněž citoval“, tedy jinak řečeno
ztotožnil se závěrem okresního soudu, že „nájemní smlouva z 2. 12. 1996 v
části, týkající se místností v domě čp. 93 v M., určená k provozování obchodu a
služeb, je neplatná...v další části, týkající se nájmu společných prostor domu
a pozemků, je nájemní smlouva platná“ (viz str. 9 odůvodnění cit. rozsudku), a
na straně druhé zase uzavřel, že „nájemní smlouva ze dne 2. 12. 1996 ve znění
jejich dodatků je (roz. celá) neplatná, neboť k jejímu uzavření nebyl udělen
předchozí souhlas příslušeného státního orgánu, a že žalovaní se na úkor
žalobce bezdůvodně obohatili, neboť předmět nájmu podle neplatné nájemní
smlouvy užívali, aniž by za něj platili »v daném místě a čase obvyklou výši
nájemného«. Jsou tudíž povinni získané bezdůvodné obohacení vydat.“ Z
odůvodnění rozsudku – v návaznosti na odvolacím soudem učiněný odkaz na
znalecký posudek, který je podle odvolacího soudu „přesvědčivý co do úplnosti“
– je přitom zřejmé, že při skutkovém stavu věci, jak byl zjištěn okresním
soudem, u odvolacího soudu nakonec dominoval právní závěr o (absolutní)
neplatnosti (celé) nájemní smlouvy ze dne 2. 12. 1996; odtud pak také pramení
úvahy odvolacího soudu o vydání předmětu bezdůvodného obohacení, které v dané
věci tvořila „obvyklá cena za roční nájem pronajatých nemovitostí.“ Jestliže
ovšem při takto vnitřně rozporném skutkovém základu věci, z nějž odvolací soud
vycházel při právním posouzení, dospěl odvolací soud nakonec k závěru, že
žalovaní jsou povinni vydat žalobci předmět bezdůvodného obohacení, aniž by byl
reflektován okresním soudem učiněný skutkový základ, který nejenže nedoznal v
odvolacím řízení žádné změny, ale naopak odvolací soud se s ním zcela
ztotožnil, pak nelze jinak, než uzavřít, že dovoláním napadený výrok rozsudku
krajského soudu řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem, poněvadž v
případě částečné neplatnosti smlouvy nelze aplikovat pravidlo chování (jež
soudy obou stupňů výslovně ve svých rozhodnutích nezmiňují, avšak z něj
nepochybně vycházely) obsažené v § 457 obč. zák. tak, jakoby byla neplatná
celá smlouva a předmět bezdůvodného obohacení odvíjet od výše obvyklého
nájemného v daném místě a čase, aniž by byla soudy reflektována částečná
platnost předmětné nájemní smlouvy (jak uzavřel nalézací soud a jak se s jeho
závěry jako zcela správnými ztotožnil také odvolací soud) jistěže s reflexí
nájemného
za vymezený (neplatností nedotčený) předmět nájmu.
Vzhledem k přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř, jakož
i ke shora již vyložené jeho důvodnosti ve vazbě na dovolací důvod podle § 241a
odst. 2 písm. b) o.s.ř., byl dovolací soud podle § 242 odst. 3 o.s.ř. povinen
současně též přihlédnout k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm.
a) a b) a § 229
odst. 3, které v tomto případě zjištěny nebyly, jakož i k jiným vadám, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání
uplatněny; tyto jiné (a níže rozvedené) vady dovolací soud v posuzované věci
shledal, a proto k nim při rozhodování rovněž přihlédl a vyvodil z nich zákonu
odpovídající procesní důsledek.
Z obsahu spisu a z učiněných zjištění a závěrů okresního soudu, jak jsou
uvedeny v odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně,
vyplývá, že žalobce se svou manželkou R. P. pronajali žalovaným (jako celek)
budovu č.p. 93 v M., v níž se nacházely nebytové prostory popsané ve smlouvě,
se specifikovanými pozemky. Okresní soud tuto smlouvu, pokud jí byly pronajaty
předmětné nebytové prostory, shledal pro absenci předchozího souhlasu přísl.
obecního úřadu podle (tehdy platného) § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o
nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění platném ke dni uzavření smlouvy,
částečně neplatnou, když stran zbývajícího předmětu nájmu naopak konstatoval
její platnost.
Podle ustanovení § 451 obč. zák., kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí,
musí obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch
získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo
plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný
z nepoctivých zdrojů (odstavec 2).
Podle § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z
účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.
Podle ustanovení § 458 odst. 2 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto
bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení
záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Konstantní soudní praxe vychází z toho, že v případě neplatné nájemní smlouvy
spočívá obohacení pronajímatele v obdržených platbách nájemného a obohacení
nájemce v tom, že užíval cizí věc, přičemž na rozdíl od pronajímatele, který je
povinen vrátit inkasované nájemné, nájemce není schopen spotřebované plnění v
podobě výkonu práva nájmu vrátit. Je proto povinen vrátit bezdůvodné obohacení
peněžitou formou; pokud její výše není předpisem stanovena, určí ji soud podle
své úvahy (§ 136 o. s. ř) opírající se o finanční ocenění prospěchu, který
účastníku užíváním věci vznikl. Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je pak
peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a
čase na užívání obdobné věci zpravidla právě formou nájmu, a kterou by nájemce
byl za běžných okolností povinen plnit podle platné nájemní smlouvy; důvodně se
tedy tato náhrada poměřuje s obvyklou hladinou nájemného. Aby mohlo jít o
částku skutečně „obvyklou“ vzhledem ke srovnávanému stavu, je nepochybné, že
při srovnání musí být respektováno jak posuzované místo a období, tak
charakter, stav i způsob užívání konkrétní věci (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 53, ročník 2000, a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 25 Cdo 399/2001).
Jestliže nájemní smlouva je neplatná pouze zčásti, je logické, že výše
judikovaný závěr stran zjištění rozsahu, resp. stanovení výše bezdůvodného
obohacení, které je povinen „nájemce“ vydat „pronajímateli“, je třeba aplikovat
toliko na tu část smlouvy, která je postižena neplatností, zatímco na zbývající
část (platné) smlouvy uvedený mechanismus aplikovat nelze. Okresní soud ovšem v
odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku tyto evidentní hmotněprávní
souvislosti ponechal zcela stranou, když sice konstatoval částečnou neplatnost
nájemní smlouvy, ovšem v konečném důsledku žalobci přisouzenou peněžitou
částku, která měla tvořit předmět bezdůvodného obohacení žalovaných, stanovil
na podkladě zpracovaného znaleckého posudku stran obvyklého nájemného v daném
místě a čase. Okresní soud ve svém rozsudku přitom nijak (logicky a tudíž
přezkoumatelně) nevysvětlil, z jakého důvodu nakonec stanovil rozsah
bezdůvodného obohacení žalovaných na úkor žalobce, i když podle jeho závěru
nešlo o případ, kdy byla neplatná celá nájemní smlouva.
Absence srozumitelného odůvodnění okresním soudem aplikovaného postupu při
rozhodování o uplatněném nároku na vydání plnění z bezdůvodného obohacení jde
nepochybně na vrub přezkoumatelnosti rozsudku okresního soudu, který v tomto
směru nesplňuje náležitosti na něj kladené ve smyslu § 157 odst. 2 o.s.ř.
Měl proto krajský soud ve smyslu § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. přistoupit
ke kasaci rozsudku okresního soudu, a pokud tak neučinil, je třeba z pohledu
dovolacího přezkumu konstatovat, že jde o vadu řízení, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Okresní soud v řízení sice v rámci zjištění výše obvyklého nájemného v daném
místě a čase správně přistoupil v tomto směru k provedení důkazu
prostřednictvím ustanoveného znalce, jenž zpracoval znalecký posudek, který
však nehodnotil důsledně z pohledu úrovně jeho zpracování.
Znalecký posudek ve smyslu občanského soudního řádu představuje jeden z mnoha
důkazních prostředků, byť je svou povahou nezastupitelný. Znalec je přitom
osobou (fyzickou či právnickou), která prostřednictvím svých odborných znalostí
posuzuje skutečnosti, které byly soudem určeny, a ve znaleckém posudku soudu
sděluje subjektivní výsledek tohoto posouzení (rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky
ze dne 28. května 2002, sp. zn. 33 Odo 325/2001).
Podle § 13 odst. 2 vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 37/1967 Sb., k
provedení zákona o znalcích a tlumočnících, ve znění k datu zpracování posudku
v této věci v nalézacím řízení, v posudku uvede znalec popis zkoumaného
materiálu, popřípadě jevů, souhrn skutečností, k nimž při úkonu přihlížel
(nález), a výčet otázek, na které má odpovědět, s odpověďmi na tyto otázky
(posudek).
Činnost soudu směřuje k zajištění dostatečných podkladů, na jejichž
základě lze ve věci rozhodnout. Skutkový stav soud zjistí po procesu hodnocení
jednotlivých důkazů. Povinností soudu je, aby důkazy hodnotil podle své úvahy,
a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti a
aby pečlivě přihlížel
ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
Znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§ 125, § 127 o.s.ř.), který
soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o.s.ř., od jiných se však
liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle
zásad § 132 o.s.ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve
vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními
provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v
posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy
obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo
třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu
s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá
pravidlům logického myšlení. Z uvedeného vyplývá, že důkaz znaleckým posudkem
soud hodnotí jako každý jiný důkaz, nemůže však přezkoumávat věcnou správnost
odborných závěrů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.4. 2002,
sp. zn. 25 Cdo 583/2001).
Soud při hodnocení znaleckého posudku musí zkoumat, zda provedený úkon byl
učiněn řádně, tj. zda znalec dodržel soudem uložené zadání (zodpověděl na
otázky, resp. zadání soudu k předmětu znaleckého úkonu s určitě a srozumitelně
vyloženým závěrem, který má oporu v podkladových materiálech, netrpí rozpory
atd.). Zjistí-li soud, že znalec ne zcela splnil úkol, který soud vymezil ve
svém opatření, případně nesplnil jej vůbec, nebo nedostatečným způsobem, podle
okolností případu posoudí, zda znalce opatřením zaváže k doplnění tohoto
neúplného (nedostatečného) posudku, a to i případně cestou realizace
pořádkového opatření (uložením pořádkové pokuty dle § 53 odst. 1 o.s.ř.), nebo
zda za účelem posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí,
ustanoví jiného znalce.
Aby soud mohl znalecký posudek odpovědně hodnotit, nesmí se znalec omezit ve
svém posudku na podání odborného závěru, nýbrž z jeho posudku musí mít soud
možnost seznat, z kterých zjištění v posudku znalec vychází, jakou cestou k
těmto zjištěním dospěl a na základě jakých úvah došel ke svému závěru (srov. Rc
47/55). Závěry znaleckého posudku přitom nelze bez dalšího přebírat, ale je
třeba v případě potřeby je ověřovat i jinými důkazy, a to zejména tehdy,
jestliže mohou být pochybnosti o správnosti závěrů znaleckého posudku. Tak je
tomu např. tehdy, připouští-li znalecký posudek možnost zpřesnění jím uváděných
údajů, avšak k tomuto zpřesnění znalec nepřikročí, nebo postupuje-li znalec ve
znaleckém posudku podle určitého předpisu, ale v dílčím závěru se od něho bez
bližšího zdůvodnění odchýlí (srov. Rc 33/95). Může také dojít k situaci, kdy
jednotlivé dílčí závěry ve svém souhrnu si do určité míry odporují, nebo
vycházejí ze zjištění, které neodpovídá znalcem popisovanému jevu, resp.
souhrnu skutečností, k nimž měl znalec přihlížet.
Okresní soud usnesením ze dne 25. května 2004, č.j. 15 C 224/99-189, ustanovil
znalcem V. K., jemuž v podaném znaleckém posudku uložil „stanovit výši
nájemného obvyklého v daném místě a čase nemovitostí, zapsaných u katastrálního
úřadu v Š. v katastru nemovitostí k. ú. M. – LV č. 126 a tam označených jako
budova č.p. 93 a pozemky p.č. 216/1 a 217/3 v době od 1. 12. 1996 do 28. 1.
1998 ve 2 variantách: a) bez vnitřního technolog. zařízení a b) s vnitřním
technolog. zařízením, pronajatých smlouvou o nájmu z 2. 12. 1996 (na č.l. 4
spisu) společně s budovou.“ Jakkoliv posléze ve vydaném rozsudku okresní soud
dovozoval částečnou neplatnost nájemní smlouvy, je zřejmé, že okresní soud byl
při zadání tohoto posudku veden úvahou o (částečné) neplatnosti smlouvy; tím
více ovšem prostupovala nutnost, aby v rámci odborného posouzení (t.j.
prostřednictvím znalce) bylo v tomto směru odpovídajícím způsobem precizováno
zadání ke zpracování znaleckého posudku, tedy nikoliv celého předmětu nájmu,
nýbrž nebytových prostor, resp. tedy té části předmětu nájemní smlouvy, jež
podle okresního soudu měla být postižena neplatností. Namísto toho ovšem – jak
se podává z citovaného zadání pro znalce – okresní soud požadoval
po znalci zjištění výše nájemného obvyklého v daném místě a čase všech
pronajatých nemovitostí, a to s variantami bez vnitřního a s vnitřním
technologickým zařízením.
Znalec K. ve zpracovaném posudku předně přistoupil k ocenění jednotlivých
nemovitostí a teprve od str. 18 posudku se zaměřuje na zjištění („stanovení“)
ročního nájemného a dospívá k dílčím odborným závěrům, u nichž v podstatě nelze
zjistit skutkový podklad, jenž tvorbu těchto závěrů (z pohledu určitosti,
srozumitelnosti a logické interpretace) umožňoval (viz arg. cit. z posudku:
„Objekt: celek – nájemné je stanoveno bez technologie podle porovnávací hodnoty
a je odhadnuto podle dostupných údajů, že bez technologie je reálný nájem asi o
7% nižší než s technologií. Taktéž reprodukční hodnota bez technologie je nižší
asi o 3,3 % /viz str. 18 posudku/, „6. Porovnáním bez technologie. Cena 700,-
Kč za 1 m2 a rok podlahové plochy místností odpovídala běžným smluvním cenám v
letech 1996-1998, ceny nájmů u těchto nemovitostí stagnují a za podobné ceny se
pronajímají výrobní prostory 700*668,05=467 635 Kč. Cena porovnáním bez
technologie 467.600,00 Kč.
7. Porovnáním s technologií. Odpovídá 750 Kč za 1 m2 a rok. 750*668,05=501040
Kč. (Samotný pronájem technologie odhaduji na 50*668,05=33402,50 ročně). Cena –
porovnáním s technologií 501.000,00 Kč /viz str. 19 posudku/). Na str. 20
posudku znalec přistoupil „ke zjištění ceny porovnáním nemovitostí jako celku“,
kdy srovnával lokality H., P., N. M., O., Z. na M. a O., aniž by byl rovněž
zřejmý skutkový podklad, z nějž znalec činil takto konkrétní porovnávání. Na
str. 21 posudku je pak provedeno celkové shrnutí, resp. znalcem učiněné závěry
ve vazbě na předchozí jím dílčí odborné závěry.
Z popsaného je zřejmé, že znalec dospěl k dílčím závěrům, které z převážné
části nevycházely ze zjistitelného skutkového základu a byly jakýmsi vyústěním
informací, jimiž znalec disponoval, aniž by takové informace byly způsobem
shora vyloženým v písemném vyhotovení posudku, v souladu s vyhláškou č. 37/1967
Sb., precizovány.
Za této procesní situace bylo povinností okresního soudu vést znalce k doplnění
jím zpracovaného posudku, obzvláště pokud znalec na vyjádření prvního
žalovaného k úrovni tohoto posudku reagoval dopisem ze dne 19.10. 2004 (na č.l.
220), v němž mj. zdůrazňuje, že „Uskutečněné prodeje či nabídky prodejů
obdobných výroben těstovin s předmětnou technologií a s obchodními sklady
nejsou pro porovnání k dispozici. Znalcům proto nezbývá než použít jiné
konkrétní nabízené provozovny..“, a aniž by právě tvrzený srovnávací podklad
měl určité, srozumitelné a logické rozvedení
ve zpracovaném posudku.
Jestliže tedy okresní soud vycházel z uvedeného znaleckého posudku, který
neobsahoval určitě, srozumitelně a logicky pochopitelný popis skutečností, z
nichž znalec při tvorbě těch kterých dílčích závěrů vycházel, a v dané věci
zákonu odpovídajícím způsobem nezjednal nápravu (formou vedení znalce k
relevantnímu doplnění posudku, případně k ustanovení jiného znalce za účelem
zpracování nového posudku), zatížil prvoinstanční řízení vadou, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Pochybení se pak dopustil i krajský
soud, jestliže v popsané situaci v rámci odvolacího řízení nezjednal nápravu.
Uvedené skutečnosti odůvodňují závěr o prokázání dovolacího důvodu
nesprávného právního posouzení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jakož
i zjištění vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
(§ 242 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 o.s.ř. přikročil ke zrušení rozsudku
odvolacího soudu v rozsahu, v němž byl rozsudek napaden dovoláním. Protože
důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na
rozhodnutí okresního soudu, dovolací soud ve smyslu § 243b odst. 3 o.s.ř.
zrušil v uvedeném rozsahu i toto rozhodnutí a vrátil je okresnímu soudu k
dalšímu řízení.
Dovolací soud pak považuje za nezbytné zdůraznit, že závěr krajského soudu, jak
byl vyložen a promítnut do jeho rozsudku ohledně nerozlučného společenství
žalovaných (že: „Právním důvodem žaloby podané proti žalovaným je, že jako
účastníci závazkového právního vztahu nesplnili povinnost, k níž se podle
smlouvy zavázali, oba jsou spoludlužníci, a proto účinky procesního úkonu
žalovaného 1/ se vztahují
i na druhého žalovaného“), je nesprávný.
Procesní společenství účastníků je upraveno v ustanovení § 91 o.s.ř. Je-li
žalobců nebo žalovaných v jedné věci několik, jedná v řízení každý z nich sám
za sebe (§ 91 odst. 1 o.s.ř.), jde o tzv. samostatné společenství. Jestliže
však jde o taková společná práva nebo povinnosti, že se rozsudek musí vztahovat
na všechny účastníky, kteří vystupují na jedné straně, platí úkony jednoho z
nich i pro ostatní (§ 91 odst. 2, věta první, o.s.ř.); takové společenství je
nerozlučné. Pro posouzení, zda se jedná o samostatné nebo nerozlučné
společenství, je rozhodná povaha předmětu řízení vyplývající z hmotného práva.
O nerozlučné společenství jde tam, kde hmotné právo neumožňuje, aby předmět
řízení byl projednán a rozhodnut samostatně vůči každému společníkovi. Soudní
praxe i právní teorie vychází z toho, že osoby zavázané
k solidárnímu plnění jsou společníky samostatnými (srov. usnesení Nejvyššího
soudu
ze dne 17. 2. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2599/98, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura č. 8, roč. 2000 pod č. 90, Bureš J., Drápal L., Krčmář Z. a kol.:
Občanský soudní řád. Komentář I. díl, 7. vydání, Praha, C. H. Beck, 2006, str.
398). V samostatném společenství jedná každý účastník sám za sebe, vůči každému
z nich může být samostatně (i odlišně) rozhodnuto, lhůta k podání odvolání běží
doručením rozsudku každému z účastníků zvlášť (nerozlučný společník oproti tomu
může podat odvolání včas, učiní-li tak v době, kdy alespoň jednomu z nich
odvolací lhůta běžela), jejím marným uplynutím nabývá ve vztahu k tomuto
účastníku rozsudek právní moci a jakmile uplyne lhůta k plnění, stává se i
vykonatelným. Obdobně platí, že vztahuje-li se důvod zastavení výkonu
rozhodnutí na jednoho ze samostatných společníků, nemá to vliv na výkon
rozhodnutí vedený proti ostatním. Pro úplnost se dodává, že v případě
peněžitého plnění se nejedná o plnění nedílné (srov. usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 23. ledna 2007, sp. zn. 20 Cdo 670/2006, in
www.nsoud.cz). Popsaným procesním institutům (samostatného a nerozlučného)
společenství účastníků předcházely instituty společenství v rozepři, jež se
podle účinků rozlišovaly
na společenství samostatné a společenství nerozlučné. V této souvislosti (a v
tomto směru dovolací soud považuje za vhodné k doplňujícímu osvětlení materie
citovat příslušné pasáže z níže uvedeného díla) ve vztahu k samostatnému
společenství se zdůrazňuje, že „Ačkoliv při společenství v rozepři vystupuje na
straně žalující neb žalované více osob (podmětů), je každá z nich vůči odpůrci
samostatnou stranou
ve sporu. Neboť v pravdě je zde více samostatných sporů, jejichž spojení je jen
zevní, formální, jeví svoje důsledky především pro každého jednotlivého
společníka samého, zachovávajíc mu co do nároku, který se ho týká, postavení
domini litis...Samostatnost každého společníka v rozepři...přináší sebou, že
společenství nemusí trvati až do právoplatného rozhodnutí sporu. Musí zde
býti... už při počátku sporu, nemusí ho však zde býti při skončení sporu. Neboť
rozhodnutí nemusí být vydáno co do všech společníků najednou, a v týž čas
(případy zmeškání, uznání, vzdání, částeč. rozsudků), ale nemusí ani tehdy,
když bylo vydáno společně pro všechny, zníti ve věci samé stejně. Může tedy
jednoho společníka uspokojiti, druhého ne; může proto také tento míti příčinu,
aby podal opravný prostředek, onen nikoli...“ Naproti tomu „Nerozlučné
společenství je všude tam, kde účinek rozsudku, jejž jest vydati, vztahuje se
buď podle povahy sporného právního poměru (na př. spor o platnost testamentu)
aneb podle zákonného předpisu...nutně ku všem společníkům, takže rozsudek může
zníti co do všech společníků jednom jednotně.“ (Hora, V.: Československé
civilní právo procesní, Díl II., Řízení před soudy prvé stolice, Praha 1932,
str. 20 a násl.).
Protože z vyloženého plyne, že postavení žalovaných nepředstavovalo nerozlučné
společenství, jak v odvolacím řízení nesprávně dovodil krajský soud, nedošlo v
souzené věci ve smyslu § 242 odst. 2 písm. c) o.s.ř. k prolomení zásady
vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Současně – s ohledem na
rozsah a uplatněné dovolací důvody – nebyly zde ovšem ani vytvořeny procesní
podklady ke korigování uvedeného závěru krajského soudu tímto rozsudkem.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i soud prvního stupně
závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení mezi
žalobcem a prvním žalovaným rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci ( § 243d
odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 2. července 2009
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu