NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
33 Odo 41/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče
a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně O., spol. s
r. o. proti žalované Ing. H. W., o zaplacení částky 200.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 26 C 502/96,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. prosince
2003, č. j. 39 Co 176/03-230, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26.
září 2002, č. j. 26 C 502/96-194, opraveným usnesením téhož soudu ze dne 9.
dubna 2003, č. j. 26 C 502/96-221, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala na
žalované zaplacení částky 200.000,- Kč se 17% úrokem z prodlení od 12. 6. 1996
do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel z toho, že mezi účastnicemi
byla uzavřena platná zprostředkovatelská smlouva; tvrzení žalované, že od této
smlouvy odstoupila, zůstalo neprokázáno. Jelikož ovšem uzavření kupní smlouvy,
které měla žalobkyně pro žalovanou jako kupující obstarat, bylo dosaženo bez
jejího přičinění, nevznikl jí nárok na sjednanou odměnu, jejíhož zaplacení se v
řízení domáhala.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
17. prosince 2003, č. j. 39 Co 176/03-230, rozsudek soudu prvního stupně ve
znění opravného usnesení potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a zdůraznil,
že s ohledem na to, že s výjimkou uzavření zprostředkovatelské smlouvy
žalobkyně pro žalovanou až do doby, kdy žalovaná uzavřela zamýšlenou kupní
smlouvu, nic nevykonala, nemohl jí nárok na zprostředkovatelskou odměnu
vzniknout.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z
§ 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“). Poukázala na
to, že v průběhu řízení soud prvního stupně žalobě dvakrát vyhověl, když
dovodil, že se žalobkyně přičinila o to, aby žalovaná jako kupující mohla
uzavřít smlouvu o koupi nemovitosti. Zamítavý rozsudek soudu prvního stupně pak
byl vydán na základě závazného právního názoru odvolacího soudu vysloveného ve
zrušovacím usnesení. Odvolací soud tento rozsudek potvrdil, aniž by se ovšem
dostatečně zabýval přezkoumáním všech důkazů, které byly provedeny zejména na
počátku řízení, a nevzal ani v úvahu ustálenou judikaturu týkající se
problematiky zprostředkovatelských smluv a práv a povinností účastníků těchto
právních vztahů. Výsledkem je nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu vycházející
z povrchního posouzení věci a poškozující žalobkyni, která prokazatelně
ujednání zprostředkovatelské smlouvy splnila. Žalobkyně navrhla, aby byl
napadený rozsudek zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení „k
přezkoumání faktického postupu žalobce při zprostředkování koupě nemovitosti …
a dále k tomu, zda skutečně žalobce nenaplnil ujednání o zpracování kupní
smlouvy v souvislosti s požadavkem obou účastníků koupě nemovitosti“.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná
ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání
proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo
tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění
před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „OSŘ“).
Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud
dovolací (§ 10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu
oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci
samé je upravena v § 237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Žalobkyně dovozuje
přípustnost svého dovolání z písm. b) tohoto ustanovení, podle kterého je
dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího
soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení)
proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí
zrušil. V této věci není sporu o tom, že napadeným rozsudkem odvolacího soudu
byl potvrzen rozsudek, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak
než ve svých dřívějších rozhodnutích, neboť v předchozím průběhu řízení tento
soud dokonce třemi svými (dále specifikovanými) rozsudky žalobě vyhověl. Pro
posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ však je nutno
ještě zkoumat, zda tato odlišnost rozhodnutí byla důsledkem vázanosti soudu
prvního stupně právním názorem soudu odvolacího, vysloveného ve zrušovacím
usnesení.
Takováto vázanost nastává za situace, kdy je nezávislé rozhodnutí věci soudem
prvního stupně vyloučeno, omezeno nebo usměrněno tím, že byl povinen vycházet
ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor
odvolacího soudu byl jedině a výhradně určující pro jeho rozhodnutí ve věci.
Právní názor odvolacího soudu musí mít na rozhodnutí ve věci takový vliv, že
soud prvního stupně nemůže uplatnit své názory při rozhodování věci samé. Tam,
kde není takovýto vliv na odlišný pozdější rozsudek soudu prvního stupně, t. j.
kde není mezi závazným právním názorem odvolacího soudu a pozdějším odlišným
rozhodnutím soudu prvního stupně vztah příčinné souvislosti, nelze přípustnost
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ dovozovat.
K výkladu pojmu „právní názor“ ve shora uvedeném smyslu se již Nejvyšší soud ČR
ve své rozhodovací činnosti opakovaně vyjádřil. Tak například v usnesení ze dne
5. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 2944/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod
č. C 160, dospěl k závěru, že se tímto pojmem rozumí názor na právní posouzení
věci, tedy názor na to, jaký právní předpis má být aplikován, popř. jak má být
vyložen. Nejsou jím pokyny odvolacího soudu k doplnění důkazního řízení, popř.
k odstranění nedostatků týkajících se dokazování. Obdobně v usnesení ze dne 30.
ledna 2001, sp. zn. 33 Cdo 2781/2000, uveřejněném v Souboru pod č. C 80,
Nejvyšší soud ČR uvedl, že přípustnost dovolání podle § 238 odst. 1 písm. b)
OSŘ [nyní – po novele občanského soudního řádu provedené zákonem č. 30/2000 Sb.
– § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ] není dána v případě, kdy odvolací soud zrušil
rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení s pokyny k
provedení dalšího dokazování, aniž vyjádřil svůj právní názor.
Jak už bylo uvedeno, soud prvního stupně rozhodoval v této věci celkem
čtyřikrát. Prvý rozsudek (ze dne 28. ledna 1997, č. j. 26 C 502/96-38), jímž
bylo ve věci samé žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 210.000,- Kč se
17% úrokem z prodlení od 12. 6. 1996 do zaplacení, byl k odvolání žalované v
celém rozsahu zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení
usnesením odvolacího soudu ze dne 24. března 1998, č. j. 25 Co 516/97-76.
Odvolací soud konstatoval, že rozsudek soudu prvního stupně zatím nelze
potvrdit ani zrušit, neboť je třeba doplnit dokazování v rozsahu, který
přesahuje rámec odvolacího řízení. Ze zprostředkovatelské smlouvy totiž plyne,
že se žalobkyně zavázala k různým aktivitám týkajícím se uzavření předkupní a
kupní smlouvy, ovšem stanoviska účastnic v tom směru, co žalobkyně pro
žalovanou učinila, se zcela rozcházejí. Teprve poté, co bude zřejmé, zda je
zprostředkovatelská smlouva platná či nikoli a zda žalobkyně ve smyslu této
smlouvy plnila, bude možno znovu rozhodnout. Rozsudkem ze dne 2. února 1999, č.
j. 26 C 502/96-101, soud prvního stupně, pokud jde o věc samu, žalobě o
zaplacení částky 210.000,- Kč se shora uvedeným příslušenstvím opětovně
vyhověl. Tento rozsudek napadla žalovaná odvoláním a odvolací soud jej
usnesením ze dne 14. září 1999, č. j. 53 Co 293/99-119, ve všech výrocích
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V tomto usnesení
zdůraznil, že rozsudek je pro vady, jimiž trpí, zcela nepřezkoumatelný, neboť
soud prvního stupně v něm v rozporu s § 157 odst. 2 OSŘ učinil zjištění z
přednesů účastnic a z irelevantních důkazů, zatímco pominul, případně
nesrozumitelně hodnotil důkazy věci se týkající a nezabýval se blíže námitkami
žalované zpochybňujícími platnost zprostředkovatelské smlouvy. Soudu prvního
stupně bylo uloženo pouze to, aby způsobem odpovídajícím § 132 OSŘ zhodnotil
provedené důkazy, aby v novém rozhodnutí dostál požadavkům stanoveným v § 157
OSŘ a aby přitom vzal v úvahu námitky uplatněné žalovanou. Rozsudkem ze dne 21.
prosince 1999, č. j. 26 C 502/96-127, doplněným rozsudkem téhož soudu ze dne
13. července 2000, č. j. 26 C 502/96-144, soud prvního stupně uložil žalované,
aby zaplatila žalobkyni částku 200.000,- Kč se 17% úrokem z prodlení od 12. 6.
1996 do zaplacení, zatímco žalobu o zaplacení částky 10.000,- Kč s týmž
příslušenstvím zamítl. Také tento rozsudek byl k odvolání žalované ve
vyhovujícím výroku ve věci samé a v nákladovém výroku zrušen usnesením
odvolacího soudu ze dne 18. dubna 2001, č. j. 53 Co 33/2001-160, 53 Co
34/2001-160, a věc byla v uvedeném rozsahu vrácena soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. I tentokrát odvolací soud dovodil, že nejsou podmínky ani pro
potvrzení, ani pro změnu napadeného rozsudku, jelikož soud prvního stupně se
neřídil § 157 odst. 2 OSŘ a v odůvodnění rozsudku seřadil provedené důkazy
chaoticky, takže na sebe chronologicky ani logicky nenavazovaly a nemohly proto
poskytnout srozumitelné vyjádření skutečností, z nichž tento soud při
rozhodování vycházel. Z důvodů rozhodnutí není zřejmé ani to, jakými úvahami se
soud prvního stupně řídil při hodnocení důkazů, ke kterým důkazům přihlížel a
ke kterým nikoli a jak se vypořádal s rozpory, které vyplynuly ze svědeckých
výpovědí a které nekorespondují s jeho závěrem o opodstatněnosti nároku. Chybí
i vysvětlení, proč soud prvního stupně považoval zprostředkovatelskou smlouvu
za platnou. Rozsudek je tedy znovu nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost a
nedostatečnost odůvodnění. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby se
především vypořádal s otázkou platnosti smlouvy. V případě, že smlouvu shledá
platnou, se pak musí zbývat tím, zda od ní žalovaná účinně odstoupila. Pokud
tomu tak nebylo, bude namístě zkoumat, zda žalobkyni vznikl nárok na odměnu,
tedy zda se přičinila o dosažení toho, co bylo předmětem zprostředkovatelské
smlouvy, a zabývat se i dalšími námitkami týkajícími se splatnosti odměny a
úroku z prodlení. Následně již soud prvního stupně shora zmíněným rozsudkem ze
dne 26. září 2002, č. j. 26 C 502/96-194, opraveným usnesením ze dne 9. dubna
2003, č. j. 26 C 502/96-221, žalobu zcela zamítl.
Z přehledu podaného v předchozím odstavci zřetelně vyplývá, že ani v jednom
zrušovacím usnesení nevyslovil odvolací soud právní názor, jímž by zavázal soud
prvního stupně k aplikaci konkrétního právního předpisu, případně k jeho
určitému výkladu. Jeho pokyny k dalšímu postupu v řízení byly vždy procesního
charakteru a byly postaveny na výhradách ke způsobu zjišťování skutkového stavu
věci a k obsahu odůvodnění písemného vyhotovení přezkoumávaných rozsudků. Soud
prvního stupně nebyl zbaven možnosti svobodně uplatnit svůj názor na právní
posouzení věci; jeho povinností bylo pouze řídit se pokynem k tomu, aby bylo
dokazováni v určitém směru doplněno a aby písemné vyhotovení rozsudku splňovalo
zákonem předepsané náležitosti. Proto nejde o případ, kdy odlišnost dřívějšího
a pozdějšího rozhodnutí soudu prvního stupně je důsledkem jeho vázanosti
právním názorem odvolacího soudu, a dovolání žalobkyně nemůže být přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ.
Zbývá tedy přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle kterého
je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně,
jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Podle § 237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Žalobkyně netvrdí, že v napadeném rozsudku byla řešena otázka, která by mohla
založit jeho zásadní právní význam; její dovolání ostatně vůbec nezpochybňuje
právní posouzení věci, nýbrž – navíc jen velmi obecně – polemizuje se skutkovým
závěrem, že nesplnila závazky, které pro ni vyplývaly vůči žalované ze
zprostředkovatelské smlouvy, a že výsledku smlouvou předvídaného nebylo
dosaženo jejím přičiněním. Ze znění § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ ovšem vyplývá,
že dovolání podle tohoto ustanovení je přípustné pouze k řešení právních
otázek, což znamená, že v něm lze samostatně namítat jen to, že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm.
b) OSŘ]. Uplatnění dovolacího důvodu, jímž lze vznést námitku, že rozhodnutí
vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části
oporu v provedeném dokazování, tedy zpochybnit skutková zjištění, z nichž
odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je zcela vyloučeno [srovnej
výslovné znění § 241a odst. 3 OSŘ, omezujícího tento dovolací důvod na dovolání
přípustná podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ]. Dovolací soud je vázán
uplatněnými dovolacími důvody (§ 242 odst 3 věta prvá OSŘ), a to nejen tím,
který z důvodů uvedených v § 241a odst. 2 a 3 OSŘ byl uplatněn, ale především
tím, jak byl dovolatelem obsahově vymezen, t. j. v čem dovolatel spatřuje jeho
naplnění. Proto pokud žalobkyně v dovolání uplatnila výlučně dovolací důvod
uvedený v § 241a odst. 3 OSŘ, který – jak už bylo uvedeno – nemůže přípustnost
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ založit, nezbývá než konstatovat, že
její dovolání není přípustné ani podle tohoto ustanovení a že tudíž směřuje
proti rozhodnutí, proti němuž zákon tento mimořádný opravný prostředek
nepřipouští. Z uvedených důvodů je Nejvyšší soud ČR podle § 243b odst. 5 věty
prvé a § 218 písm. c) OSŘ odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalované, která
by podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3
OSŘ měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. září 2006
Vít Jakšič, v. r.
předseda senátu