33 Odo 791/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobkyně České republiky – Ministerstva pro místní rozvoj České republiky,
zastoupené advokátem, proti žalované R. G, spol. s r. o. v likvidaci,
zastoupené advokátem, o vzájemném návrhu na zaplacení částky 1,358.752,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 18 C 74/96, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20.
ledna 2005, č. j. 11 Co 178/2004-178, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 7.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
advokáta.
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem potvrdil rozsudek
Okresního soudu v Teplicích (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 14. října
2003, č. j. 18 C 74/96-129, v části, ve které byla zamítnuta vzájemná žaloba
žalované na zaplacení částky 1,358.752,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 1. 2.
1991 do 14. 7. 1994 a s 16 % úrokem z prodlení od 15. 7. 1994 do zaplacení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná „v celém rozsahu“ dovolání,
jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“). Napadené rozhodnutí má podle ní ve věci samé po právní
stránce zásadní význam, neboť v něm byla nesprávně řešena otázka promlčení
vzájemného nároku. Není srozuměna se závěrem odvolacího soudu, že její nárok na
vydání bezdůvodného obohacení je promlčen v důsledku uplynutí objektivní
tříleté promlčecí doby dnem 30. 6. 1997; zpochybňuje zjištění, že nárok soudně
uplatnila až dne 11. 1. 2001. Jestliže smlouva, o níž žalobkyně opírala nárok
na zaplacení částky 430.550,- Kč, je neplatná, jsou povinni účastníci této
smlouvy vzájemně si vrátit vše, co podle ní dostali. Plnění jednoho účastníka
je tak podmíněno plněním druhého. Z toho vyplývá, že jak subjektivní, tak i
objektivní lhůta začíná oběma účastníkům takové smlouvy běžet ve stejný den. V
důsledku uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení jedním z nich u
soudu, dochází ke stavení běhu promlčecí doby podle § 112 obč. zák. oběma
účastníkům. Podle dovolatelky proto dnem 8. 3. 1996 (tj. od data podání žaloby)
došlo ke stavení promlčecí doby nejen nároku žalobkyně, ale i žalované. Nemůže
být proto správný závěr odvolacího soudu, že žalovaná svůj nárok uplatnila až
11. 1. 2001 a teprve tímto dnem mohlo dojít ke stavení promlčecí doby jejího
nároku. Posouzení námitky promlčení odvolacím soudem odporuje § 107 odst. 3
obč. zák., protože v době podání žaloby, odůvodněné tvrzením o dlužném
nájemném, nemohla žalovaná vznést námitku promlčení žalobou uplatněného nároku,
neboť „žalobní návrh byl podán před uplynutím jak subjektivní tak též uplynutím
objektivní promlčecí doby“. Z těchto důvodů neměl soud ke vznesené námitce
promlčení přihlédnout a měl rozhodovat, jako by vznesena nebyla. Odvolací soud
se dopustil rovněž procesního pochybení, když poté, co dospěl k závěru o
neplatnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor, žalobkyni nevyzval k odstranění
vady žaloby spočívající v nutnosti její změny tak, aby odrážela vzájemnou
restituční povinnost. S tímto odůvodněním navrhla, aby byl rozsudek odvolacího
soudu zrušen.
Žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání pro nepřípustnost.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná
ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání
proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo
tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění
před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud
dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu
oprávněnou osobou, zabýval nejprve jeho přípustností.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci
samé je upravena v § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Podle písm. b) tohoto
ustanovení nemůže být přípustnost dovolání žalované založena, jelikož napadeným
rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této
věci vydal.
Zbývá tedy posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti
usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již
tím, že dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam; nastává tehdy, jestliže dovolací soud
za použití hledisek, příkladmo uvedených v § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce
zásadní význam skutečně má.
Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze
samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Úspěšné uplatnění dovolacího
důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jímž lze namítnout, že řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak
přichází v takovém dovolání v úvahu jen za situace, kdy dovolací soud dospěje k
závěru, že je dán zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, tedy že je
dovolání přípustné. Sám o sobě však tento dovolací důvod přípustnost dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže. Bez významu z hlediska
přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je proto výhrada
žalované k procesnímu postupu odvolacího soudu.
Žalovaná opírá své přesvědčení o přípustnosti dovolání o názor, že otázka
stavení promlčecí doby jejího vzájemného nároku na vydání plnění z neplatné
smlouvy byla vyřešena v rozporu s hmotným právem. V rámci dovolacího důvodu
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak předestřela k dovolacímu přezkumu
kontrolu správnosti právního závěru odvolacího soudu, že podáním žaloby
žalobkyní dne 8. 3. 1996 nedošlo ke stavení běhu promlčecí doby i nároku
žalované a že podala-li žalovaná vzájemnou žalobu až dne 11. 1. 2001, je její
nárok promlčen.
Žalovanou nastolené právní otázky nemají zásadní právní význam ve smyslu § 237
odst. 3 o. s. ř., neboť se jedná o otázky triviální, jejichž výklad v soudní
praxi žádné těžkosti nečiní, a odvolací soud je konformním způsobem vyřešil.
Podle § 112 obč. zák. nastává stavení promlčecí doby, je-li v promlčecí době
(t.j. nejpozději v její poslední den) uplatněno právo u soudu anebo u jiného
příslušného orgánu. K uplatnění práva u soudu přitom dochází většinou žalobou
na plnění podle § 79 odst. 1 a § 80 písm. b) o. s. ř., popř. vzájemnou žalobou
podle § 97 odst. 1 o. s. ř. či projevem žalovaného směřujícím k uplatnění
pohledávky k započtení vůči žalobci ve smyslu § 98 o. s. ř. Protože vzájemná
žaloba je rovněž žalobou, platí pro ni vše, co občanský soudní řád spojuje s
tímto procesním úkonem (zejména v § 79 až § 83 o. s. ř.). S podáním vzájemné
žaloby jsou proto spojeny také hmotněprávní účinky zahájení řízení, včetně
stavení běhu promlčecích dob, ledaže zákon stanoví jinak. V občanskoprávních
vztazích ke stavení promlčecí doby dochází zásadně dnem podání vzájemné žaloby
u soudu, na rozdíl od obchodních věcí, kde platí speciální úprava obsažená v §
404 odst. 1 obch. zák. (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.
června 2007, sp. zn. 33 Odo 611/2005). Podle § 457 obč. zák. je-li smlouva
neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše,
co podle ní dostal. Ze zákona tak vzniká synallagmatický závazek, v němž je
povinnost obou stran k plnění na sebe vzájemně vázána. Každému z účastníků
zrušené nebo neplatné smlouvy se tak zakládá právo na vydání toho, co druhé
smluvní straně poskytl a povinnost vrátit plnění, které sám podle takové
smlouvy obdržel. Občanský zákoník pro tento případ nemá samostatnou úpravu
otázky promlčení ani stavení promlčecí doby tohoto synallagmatického závazku;
proto se použijí ustanovení § 107 obč. zák. a § 112 obč. zák. Jelikož
dovolatelkou vymezené otázky odvolací soud vyřešil v souladu s konformní soudní
praxí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 29. 10. 1996 sp. zn.
2 Cdon 911/96, uveřejněné v sešitě č. 3 z roku 1997 časopisu “Právní rozhledy”,
příp. usnesení téhož soudu z 24. 9. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v
sešitě č. 13 z roku 1997 časopisu “Soudní judikatura”), nemohou mít zásadní
právní význam a dovolání pro jejich řešení nelze přiznat přípustnost podle §237
odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Právní posouzení věci odvolacím soudem Nejvyšší soud neshledává v rozporu ani s
ustanovením § 107 odst. 3 obč. zák.
Podle § 107 odst. 3 obč. zák. platí, že jsou-li účastníci neplatné nebo zrušené
smlouvy povinni vzájemně si vrátit vše, co podle ní dostali, přihlédne soud k
námitce promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení
namítat. Toto ustanovení tak míří pouze na ty případy synallagmatických
závazků, kdy na jedné straně stojí právo, které se promlčuje, a na druhé straně
právo nepromlčitelné, tedy případy, kdy oproti sobě stojí právo na vydání
peněžitého plnění vůči vlastnickému právu, tedy jedinému majetkovému právu,
které se podle občanského zákoníku nepromlčuje (s výjimkou práv z vkladů na
vkladních knížkách po dobu trvání vkladového vztahu - § 100 odst. 3 obč. zák.).
Na základě neplatné smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 21. 1. 1991 se
žalobkyni dostalo finančního plnění a žalovaná získala možnost užívat její
nemovitost. Nebylo však namístě aplikovat § 107 odst. 3 obč. zák., jelikož v
dané věci stojí proti sobě dvě práva na peněžité plnění, tedy dvě promlčitelná
práva. Na straně žalované je to právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení
ve výši finanční částky poskytnuté žalobkyni žalovanou na nájemné, na straně
žalobkyně právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení spočívající v náhradě
za užívání nemovitosti žalovanou (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne
22. ledna 2003, sp. zn. 33 Odo 773/2002 a usnesení ze dne 13. prosince 2005,
sp. zn. 29 Odo 951/2003).
Protože dovoláním je napadán výslovně i rozsudečný výrok, jímž odvolací soud
rozhodl o nákladech odvolacího řízení, nezbylo, než zvažovat jeho přípustnost
rovněž z hlediska ustanovení upravujících přípustnost dovolání proti usnesení.
Rozhodnutí o nákladech řízení má, jde-li o jeho formu, vždy povahu usnesení (§
167 odst. 1 ve spojení s § 211 o. s. ř.), byť je začleněno do rozsudku soudu a
stává se proto formálně jeho součástí. Přípustnost dovolání proti usnesení
upravují ustanovení § 237 až 239 o. s. ř. Přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř. nepřichází v úvahu, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve
věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29
Odo 874/2001, uveřejněné pod R 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ustanoveními § 238, 238a a § 239 o. s. ř. není přípustnost dovolání rovněž
založena, neboť rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení nelze podřadit
žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.
Lze tedy uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti kterému není
tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolací soud je proto podle §
243b odst. 5 věty prvé a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.
s. ř. je žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, povinna nahradit žalobkyni
náklady dovolacího řízení. Tyto náklady představuje odměna za vyjádření k
dovolání sepsané advokátem [§ 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve
znění platném do 31. 8. 2006], stanovená podle § 10 odst. 3, § 3 bodu 6., § 15,
§ 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.,ve znění platném do 31. 8.
2006, částkou 7.500,- Kč, a paušální částka náhrady výdajů podle § 13 odst. 1 a
3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v citovaném znění, ve výši 75,- Kč. Platební místo
a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst.
1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 23. srpna 2007
JUDr. Blanka M o u d r á
předsedkyně senátu