28 Cdo 1266/2002
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy
Barešové a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci
žalobce M. K., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1/ P. f. Č. r., a 2/
S. s. S. s.p., o zaplacení 1,465.160 Kč, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 250/99, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 13.3.2002, čj. 13 Co 83/2002-50, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13.března 2002, čj. 13 Co
83/2002-50, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23.října 2001, čj. 13
C 250/99-40, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu
řízení.
Žalobce se domáhal náhrady za živý a mrtvý inventář, odňatý v roce 1949 F. R.
- jeho dědečkovi; nárok uplatnil u S. s. Č. T., který s ním na základě jeho
výzvy uzavřel dne 15.11.1994 dohodu, jíž se zavázal poskytnout mu náhradu
živého a mrtvého inventáře v celkové výši 1,465.160 Kč. Původně žalovaný Statek
K., s.p., právní nástupce Státního statku Č. T. a právní předchůdce druhého
žalovaného, předložil na základě této dohody v roce 1997 P. f. ČR návrh dohody
o převzetí dluhu. Ten však návrh nepodepsal a v roce 1998 začali oba žalovaní
platnost dohody, uzavřené dne 15.11.1994, zpochybňovat.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 23.10.2001, čj. 13 C 250/99-40,
zamítl žalobu, aby žalovaným bylo uloženo zaplatit žalobci částku 1,165.610 Kč
s příslušenstvím; vyhověl totiž námitce promlčení, vznesené druhým žalovaným.
Na základě odvolání žalobce, směřujícího proti výroku o zamítnutí žaloby proti
druhému žalovanému, Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13.3.2001, čj. 13 Co
83/2002-50, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím byla zamítnuta
žaloba proti žalovanému Státnímu statku S., s.p. Odvolací soud vycházel ze
skutkových zjištění soudu prvního stupně a uzavřel, že soud prvního stupně po
právní stránce správně posoudil zákon č.229/1991 Sb., o úpravě vlastnických
vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o půdě“) jako speciální předpis spadající do občanského práva
hmotného; proto otázku promlčení a v té souvislosti i uznání dluhu ve
vztahu k nárokům podle ustanovení § 20 zákona o půdě je třeba posuzovat podle
občanského zákoníku. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně dospěl ke
správnému závěru, že ani výkladem podle ustanovení § 35 odst. 2 občanského
zákoníku nelze dovodit, že dohoda ze dne 15.11.1994 o náhradě živého a mrtvého
inventáře a zásob, kterou uzavřel žalobce s právním předchůdcem druhého
žalovaného, a v níž je deklarováno, že žalobce má právo na tuto náhradu v
žalované výši, je uznáním dluhu ve smyslu ustanovení § 558 občanského zákoníku.
Uznání dluhu je jedním ze způsobů zajištění závazku, zatímco úmysl účastníků
směřoval k uzavření dohody, a tato vůle není v rozporu s jazykovým projevem
učiněného právního úkonu. Rovněž nelze za uznání dluhu považovat návrh
dohody o převzetí dluhu právního předchůdce druhého žalovaného prvým žalovaným.
Uvedená listina nebyla adresována žalobci jako věřiteli a neobsahuje též
příslib zaplatit dluh; naopak úmyslem právního předchůdce druhého žalovaného
bylo dosáhnout změny závazku v osobě dlužníka. Odvolací soud se ztotožnil se
závěrem soudu prvního stupně, že žádná z těchto listin není uznáním dluhu,
které by z hlediska běhu a délky promlčecí doby upravené v ustanovení § 110
odst. 1 občanského zákoníku mělo za následek běh nové promlčecí doby v důsledku
jejího přerušení. Platí tedy obecná tříletá promlčecí doba podle ustanovení §
101 občanského zákoníku, která běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno
poprvé. Počátek běhu promlčecí doby byl soudem prvního stupně správně určen na
16.11.1994, tedy na den následující po dni, kdy žalobce uzavřel s právním
předchůdcem druhého žalovaného dohodu o náhradě za živý a mrtvý inventář.
Protože žaloba byla podána dne 17.12.1999, až po marném uplynutí tříleté
promlčecí doby, a žalovaní promlčení namítli, není možno promlčené právo
přiznat. Ve vztahu k žalovanému P. f. ČR zůstal rozsudek soudu prvního stupně
ve smyslu ustanovení § 206 odst. 2 OSŘ odvoláním nedotčen.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včas podaným dovoláním. Přípustnost
dovolání dovodil z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ a z opatrnosti i
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ, neboť změnou rozhodnutí je v
citovaném ustanovení míněna změna obsahová, nikoli změna formálně vyjádřená
výrokem odvolacího soudu; nadto z porovnání obsahu důvodů rozsudků soudů obou
stupňů je zřejmé, že jejich závěry jsou v určitých směrech odlišné. Dovolatel
má zato, že závěry obou soudů, že nedošlo k uznání dluhu podle § 558 občanského
zákoníku, jsou nesprávné. Podle názoru žalobce není rozhodné, jak je právní
úkon označen, ale rozhodný je pouze obsah tohoto úkonu. Dovolatel vyjádřil
přesvědčení, že dohoda z 15.11.1994 má všechny atributy uznání dluhu ve smyslu
ustanovení § 110 odst 1, věta druhá a ve smyslu ustanovení § 558 věta prvá
občanského zákoníku. Po obsahové stránce je toto uznání obsaženo v článku V,
kde je vyjádřeno výrazem „právnická osoba má povinnost poskytnout náhradu...“ v
souvislosti s článkem IV a s článkem I, přičemž v článku I je výslovně uveden
důvod a výše uznané pohledávky. Se samotným uznáním dluhu byl žalovaný
seznámen, což stvrdil svým podpisem dne 3.2.1997. Všechny tyto obsahové
náležitosti uznání dluhu mají písemnou formu, jsou dovolatelem a právním
předchůdcem druhého žalovaného podepsány a jsou splněny i ostatní podmínky
uznání dluhu. Tzv. příslib zaplatit dluh nutnou náležitostí uznání
dluhu podle ustanovení §§ 110 a 558 občanského zákoníku není. Podle dovolatele
význam výrazu uznání spočívá v učinění určité skutečnosti jisté,
nezpochybnitelné, z hlediska osob, která uznání činí vůči věřiteli, nesporné,
nelze však z termínu uznání dovozovat, že jeho význam zahrnuje též příslib
zaplatit dluh. Navrhl zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu u rozsudku
soudu prvního stupně a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Dovolání splňuje formální náležitosti stanovené v § 241 a 241a odst. 1 OSŘ;
dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. Přitom dospěl k závěru, že
napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen první rozsudek soudu prvního
stupně v této věci, včetně jeho právních závěrů, a že v úvahu proto připadá
přípustnost dovolání pouze podle § 237 odst. 1 písm.c) OSŘ, tj. pokud dospěje
k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu má zásadní právní význam. Tak
je tomu mj. v případě, že odvolací soud řešil právní otázku rozdílně, než jak
ji řeší dovolací soud ( § 237 odst. 3 OSŘ). O takový případ se v dané věci
jedná, protože dovolací soud ve své konstantní judikatuře řeší otázku počátku
běhu promlčecí lhůty u nároků podle § 20 zákona o půdě odlišně, než jak rozhodl
odvolací soud.
Dovolací soud sice považuje závěry odvolacího soudu, týkající se použití
ustanovení občanského zákoníku pro institut promlčení za správné, v intencích
rozhodování Ústavního soudu však zastává názor, že je třeba přihlédnout ke
konkrétním okolnostem případu a vzít v úvahu nejasnosti, které provázely
uplatňování nároků podle zákona o půdě, a způsob jejich vypořádávání. Nešlo o
obvyklé a ustálené právní vztahy, jaké jsou známy z klasických forem občanského
hmotného práva, důraz byl kladen na dohodu účastníků, a vypořádání se často
realizovalo nesnadno a v dlouhých časových termínech. Nelze přičítat k tíži
oprávněných osob, které vedly jednání s povinnými osobami, že nárok neuplatnily
do tří let od uzavření dohody, kterou byla zjištěna výše jejich nároků povinnou
osobu. To se týká případů, kdy povinné osoby nárok uznávaly, a jednaly s
oprávněnými osobami dále o formě náhrady, jež v době transformace právnických
osob, přesunů majetku zemědělských organizací a množství restitučních nároků,
i změn zákona o půdě ( včetně plnění některých závazků P. f. ČR), často nebyla
od počátku jasná. To pak vede i k posunu v právním hodnocení počátku
subjektivní promlčecí lhůty u takových nároků. Rovněž může z dohody účastníků
(výslovně i mlčky, s ohledem na podmínky pro vznik nároku), vyplynout i
pozdější doba plnění, pokud např. nárok oprávněné osoby závisí na rozhodnutí
pozemkového úřadu o vydání pozemků, nebo na jiném zajišťování zemědělské výroby.
Např. v rozsudku ze dne 14.5.2002, sp.zn. 28 Cdo 1898/2001, dovolací soud
dospěl k závěru, že promlčecí lhůta u nároků podle § 20 zákona o půdě počíná
běžet dnem, kdy oprávněná osoba zjistila, že povinná osoba nehodlá její nárok
plnit. V rozsudku ze dne 18.1.2001, sp.zn. 26 Cdo 2786/2000, dovolací soud
vyslovil, že při posuzování námitky promlčení, uplatněné povinnou osobou, je
namístě zkoumat, zda nejde o výkon práv v rozporu s dobrými mravy ( § 3 odst.
1 obč.zák.), pokud oprávněná osoba při jednáních s povinnou osobou mohla
nabýt dojmu, že povinná osoba bude plnit, resp.povinná osoba reálně jednala
tak, že bylo možno z toho usuzovat na příslib plnění.
S ohledem na tento výklad se soud měl zaměřit na obsah jednání účastníků,
včetně jednání ústního, jež následovalo v době po uzavření dohody, kterou
právní předchůdce druhého žalovaného deklaroval (zřejmě budoucí) nárok
žalobce, a učinit potřebná zjištění o tom, jak probíhala jednání o formě
vypořádání nároku žalobce poté, co mu byly rozhodnutím pozemkového úřadu vydány
zemědělské pozemky, a mohl tak naplnit podmínku zajišťování zemědělské
výroby.Teprve pak bude možno učinit právní závěr o tom, kdy žalobce měl
nejpozději svůj nárok na náhradu živého a mrtvého inventáře u soudu uplatnit.
Protože těmito právními závěry se oba soudy neřídily, a neučinily proto ani
potřebná skutková zjištění a jim odpovídající právní závěry, nebyl shledán
potvrzující rozsudek odvolacího soudu správným. Podle § 243b odst. 2 a 3 OSŘ
byl proto zrušen napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně, pro nějž
platí stejné důvody, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V něm jsou oba soudy vázány právním názorem dovolacího soudu v
otázce počátku běhu promlčecí lhůty, a rozhodnou v něm nově o
nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. října 2002
JUDr. Ema Barešová, v. r.
předsedkyně senátu