28 Cdo 2534/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause, v právní
věci žalobce Mgr. I. V., bytem v Š., zastoupeného JUDr. Radovanem Mrázkem,
advokátem se sídlem v Šumperku, Masarykovo nám. 11, proti žalovanému Městu
Zábřeh, se sídlem v Zábřehu, Masarykovo nám. 6, zastoupenému JUDr. Stanislavem
Mouralem, MBA, advokátem se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, 28. října
150/2663, o 1.399.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Šumperku pod sp. zn. 16 C 125/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 15. 3. 2012, č. j. 12 Co
443/2011-476, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 15. 3.
2012, č. j. 12 Co 443/2011-476, a rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne
21. 6. 2011, č. j. 16 C 125/2006-424, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu
v Šumperku k dalšímu řízení.
Žalobce se žalobou podanou dne 27. 1. 2006 domáhal uložení povinnosti
žalovanému z titulu náhrady škody vzniklé zanedbáním jeho povinnosti jako
povinné osoby plynoucí pro něj z ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.,
o mimosoudních rehabilitacích. V důsledku toho na předmětu vydání – nemovitosti
– vznikla škoda, kterou žalobce uplatnil v návaznosti na znalecký posudek, ve
výši 1,399.000,- Kč s příslušenstvím. Okresní soud v Šumperku jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. 6. 2011, č. j. 16 C 125/2006-424, zavázal žalovaného k úhradě částky 758.300,-
Kč s příslušenstvím s úrokem z prodlení od 10. 2. 2006, blíže uvedeným ve
výroku rozsudku (odstavec I.). Zamítl žalobu ve zbývající částce 640.700,- Kč s
příslušenstvím (odstavec II.). Rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky a o
nákladech řízení státu (odstavec III. - V.). K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako
soud odvolací rozsudkem ze dne 15. 3. 2012, č. j. 12 Co 443/2011-476, potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně vyjma výroku III., který změnil ve výši nákladů
řízení. Rozhodl dále o nákladech odvolacího řízení. Po skutkové stránce převzal odvolací soud v plném rozsahu zjištění
soudu prvního stupně, na která v plném rozsahu odkázal. Lze proto vycházet z
odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, z něhož se podává, že rozsudkem
Okresního soudu v Šumperku ze dne 29. 4. 2002, č. j. 9 C 325/95-183, který
nabyl právní moci dne 11. 10. 2002, byla žalovanému uložena povinnost uzavřít s
tehdejší žalobkyní – Ing. M. W. – dohodu o vydání věci, a to nemovitostí
konkrétně popsaných ve výroku rozsudku. Žalobkyně byla poté zapsána jako
vlastník nemovitostí na základě dohody o vydání věci z 30. 1. 2004. Právní
účinky vkladu práva nastaly k témuž dni. Smlouvou o postoupení pohledávky, uzavřené dne 23. 2. 2004 mezi Ing. M. W. jako postupitelkou a žalobcem jako postupníkem bylo zjištěno, že jí
postupitelka postoupila postupníkovi svou pohledávku vůči povinnému městu
Zábřeh, která jí vznikla z důvodu, že Město Zábřeh porušením povinnosti řádného
hospodáře zanedbalo údržbu nemovitostí blíže ve smlouvě popsaných tak, že
nemovitosti vzhledem k tomu značně zchátraly. Postupitelce proto vznikla proti
Městu Zábřeh pohledávka z titulu náhrady škody, způsobené porušením povinností
péče řádného hospodáře dle § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Výše škody
způsobené porušením povinnosti byla zjištěna znaleckým posudkem znalce Ing. Quido Klečky ve výši 1,399.000,- Kč. Touto smlouvou postupitelka postoupila
postupníkovi svou pohledávku a postupník pohledávku přijal. Soud prvního stupně dále z velmi podrobného a obsáhlého dokazování,
zahrnujícího jak znalecké posudky a listinné důkazy, tak svědecké výpovědi,
uzavřel, že žalovaný neplnil svou povinnost pečovat o předmětné nemovitosti
jako řádný hospodář a způsobil tak bezprostředně tímto zaviněným jednáním
škodu. Svá zjištění soud prvního stupně podrobně zdůvodnil, a to zejména k
námitkám žalovaného, který tvrdil, že prováděl i po podání žádosti o vydání
nemovitosti nutnou opravu a údržbu.
Soud prvního stupně vyslovil závěr, že
žalovaný jím tvrzené a doložené částky na nutnou opravu a údržbu vynaložil,
avšak rozsah těchto oprav byl zcela nepostačující, když opravami se řešil pouze
nutný havarijní stav jednotlivých opravovaných prvků nemovitosti. Dospěl pak na
základě provedeného dokazování k závěru, že poté, co právní předchůdkyně
žalobce požádala žalovaného dne 10. 2. 1995 o vydání nemovitosti, o tyto
nemovitosti řádně nepečoval. Uzavřel i z materiálů samotného žalovaného,
zejména z toho, který byl připraven pro zasedání rady města a zastupitelstva
města, při kterém bylo rozhodováno o tom, že žalované město vezme zpět
odvolání, jež podalo v restitučním sporu, že právě havarijní stav domu byl
důvodem pro změnu postoje žalovaného v restitučním řízení a bezprostředně
souvisí s tím, jakým způsobem se žalovaný choval k předmětu restitučního sporu
poté, co byl požádán o jeho vydání. Rozhodně tak nečinil s péčí řádného
hospodáře. Tento závěr učinil soud prvního stupně z přehledu o příjmech a
výdajích za období od října 1995 do června 2003, podle něhož rozdíl mezi
vybraným nájemným a náklady na opravu a údržbu představoval částku 567.860 Kč,
což byl zisk ve prospěch žalovaného. To, že rozdíl mezi výnosem a nutnými
opravami, si žalovaný ponechal pro vlastní potřebu, se projevilo právě na stavu
domu, který nakonec žalovaný dovedl do stadia, kdy se stal havarijní. Na
základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že nárok žalobce
na náhradu škody je důvodný. Soud prvního stupně se rovněž náležitě vypořádal s námitkami
žalovaného, že žalobce neprokázal stav nemovitosti v roce 1995, kdy ji převzal
do správy žalovaný. Na základě všech provedených důkazů bylo prokázáno, že byť
nemovitost nebyla dlouhodobě udržovaná a opravovaná, a to jak za původních
majitelů, tak poté, co nemovitosti převzal stát, se na nemovitostech
neprojevovaly takové vady, jako při jejich vydání restituentce. Tento závěr
soud prvního stupně podrobně zdůvodnil odkazem na zjištění z provedených
důkazů, jejichž vzájemnou souvislost a přesvědčivost odůvodnil. Soud prvního stupně tak uzavřel, že po dobu, kdy se o nemovitost
starala správcovská firma, se žalovaný o opravy staral, takže závady, které
nastaly, opravoval. Poté však nemovitost přestala společnost spravovat, město
ji převzalo do správy a starat se o ni přestalo. Motivem, proč se tak stalo,
byla zejména skutečnost, že ohledně nemovitosti bylo vedeno soudní řízení a
existoval předpoklad, že žalovaný o ni přijde. Proto neprováděl žádné
investice, a pokud prováděl nějaké opravy, jednalo se zejména o havarijní stav
některých nájemních bytů z podnětu jednotlivých nájemníků, nikoliv však opravy
havarijního stavu jednotlivých stavebních prvků domu. V důsledku toho došlo ke
vzniku stavu, který byl zjištěn znaleckým posudkem, jenž vzal soud prvního
stupně za základ svého rozhodnutí. K námitce promlčení, kterou vznesl žalovaný s tvrzením, že dohoda o
vydání věci, k níž byl zavázán rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 29. 4. 2002 ve věci sp. zn.
9 C 325/95, měla pouze deklaratorní účinky, dospěl soud
prvního stupně k závěru o nedůvodnosti takto vznesené námitky promlčení. Odkázal v tomto směru na závěry rozhodnutí sp. zn. 3 Cdo 79/92, podle
nichž vlastnické právo původního vlastníka k odňaté věci v důsledku vydání
zákona o zmírnění následků některých majetkových křivd se neobnovuje s účinky
ex tunc, ani ke dni účinnosti zákona. Cílem sledovaného zákona nebylo
anulování dřívějších předpisů, ale důsledek, podle něhož oprávněná osoba nabývá
věc nově, to je dohodou, jejíž účinnost je navíc podmíněna kontrolou
příslušného orgánu státu. Mezi odnětím věci a mezi jejím vydáním proto
neexistoval protiprávní stav. Dovodil, že žalovaný byl vlastníkem předmětných
nemovitostí do okamžiku, kdy bylo vlastnické právo právní předchůdkyně žalobce
zapsáno do katastru nemovitostí na základě dohody uzavřené mezi ním a žalovaným
tím způsobem, že rozsudek soudu prvního stupně nahradil prohlášení žalovaného v
souladu s ustanovením § 161 odst. 3 o. s. ř. Ve spojení s projevem vůle
právní předchůdkyně žalobce pak takto uzavřená dohoda o vydání nemovitosti byla
zapsána do katastru nemovitostí u příslušného katastrálního úřadu, s právními
účinky k 30. 1. 2004. Tímto dnem se právní předchůdkyně žalobce Ing. M. W. stala vlastníkem předmětných nemovitostí. Od tohoto okamžiku jí počala běžet
subjektivní i objektivní promlčecí doba ve smyslu § 106 odst. 1 o. z., podle
něhož právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený
dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Protože žaloba byla v předmětné
věci podána dne 27. 1. 2006, stalo se tak před uplynutím dvouleté subjektivní
promlčecí doby, když obě doby počaly běžet dnem 31. 1. 2004.
Odvolací soud převzal rovněž právní posouzení věci soudem prvního
stupně, který posoudil věc podle ustanovení § 7 odst. 1 a 4, § 9 zákona č.
87/1991 Sb. a podle § 420 odst. 1 a 3 o. z. a § 106 odst. 1 a 101 o. z. Podle
odvolacího soudu k otázce posouzení odpovědnosti žalovaného za vzniklou škodu
soud prvního stupně správně aplikoval uvedené právní normy podle zákona č.
87/1991 Sb., když respektoval zásadu, že povinná osoba, která vydala oprávněné
osobě nemovitost podle tohoto zákona, nemá povinnost provést opravy či úpravy
vydávané nemovitosti, jejichž potřeba vznikla v průběhu správy nemovitosti
povinnou osobou do dne doručení výzvy k vydání těchto nemovitostí. Vyslovil, že
správně si ustanovení § 7 zákona č. 87/1991 Sb. vyložil podle zásady, že věc se
vydává oprávněné osobě ve stavu, v němž se nalézala ke dni doručení písemné
výzvy k vydání věci povinné osobě a tato povinná osoba, která je podle § 9
zákona č. 87/1991 Sb. povinna s věcí až do jejího vydání oprávněné osobě
nakládat s péčí řádného hospodáře. Zaujal názor, že se jedná o založení
odpovědnosti za škodu, která by mohla vzniknout oprávněné osobě, pokud by
povinná osoba porušila tuto povinnost pečovat o věc až do jejího vydání
oprávněné osobě s péčí řádného hospodáře. Vyslovil, že protiprávním úkonem v
daném případě je skutečnost, že nedošlo k vrácení nemovitosti právní
předchůdkyní žalobce ve stavu odpovídajícím péči řádného hospodáře. Uzavřel, že
žalobci tak vznikla škoda ve výši z hlediska skutkového řádně objektivizované v
řízení před soudem prvního stupně provedenými důkazy.
Proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu podal žalovaný dovolání, jehož
přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že
napadané rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tvrdil,
že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a dále, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V
dovolání dovolatel shrnul skutkový základ věci a dosavadní průběh řízení. Konstatoval, že v řízení řádně vznesl námitku promlčení uplatněného nároku s
tím, že tento nárok je promlčen, neboť rozsudek nahrazující projev vůle má
konstitutivní charakter, na základě něhož má být vlastnické právo zapsáno do
katastru nemovitostí záznamem. Podle dovolatele za stěžejní otázku v dané věci je nutno považovat posouzení
deklaratorního či konstitutivního charakteru rozsudku Okresního soudu v
Šumperku ze dne 29. 4. 2002 a na ni navazující posouzení toho, zda mělo být
vlastnické právo žalobce zapsáno záznamem či vkladem. Tvrdil rozdílnost ve
stávající rozhodovací soudní praxi. Odkazoval na rozhodnutí Vrchního soudu v
Praze sp. zn. 7 Cdo 56/94, Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 115/97, které se
týkaly nároků uplatňovaných podle zákona č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb. s
tím, že podle těchto předpisů nebylo k nabytí nemovitého majetku třeba
registrace příslušné listiny tehdejším stáním notářstvím (nyní vklad do
katastru nemovitostí). Dále odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
sp. zn. 2 Cdon 811/96 a stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu
sp. zn. Cpjn 50/93 a rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 812/2000. V dovolání též
poukazoval na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 Aps 2/2005, v
němž vyslovil, že dnem právní moci rozsudku nahrazujícího projev vůle povinné
osoby, jímž je povinná osoba zavázána uzavřít se žalobci dohodu o vydání
předmětné nemovitosti, dochází fakticky k uzavření dohody, která je podkladem -
titulem k nabytí vlastnictví. Za otázku zásadního významu považoval, zda je rozsudek nahrazující projev vůle
ukládající povinnost uzavřít dohodu o vydání věci rozhodnutím státního orgánu,
resp. veřejnou listinou, dokládající opodstatněnost restituce práv původního
vlastníka, tedy titulem k provedení záznamu, jímž vzniklo věcné právo k
nemovitostem, které se zapisuje záznamem do katastru nemovitostí podle § 7
zákona o zápisech. Dovolatel zpochybňoval správnost závěrů soudů obou stupňů, podle nichž žalovaný
v období od doručení písemné výzvy k vydání nemovitosti (rok 1995) do doby
vydání nemovitosti (rok 2004), o předmětnou nemovitost v rozporu s § 9 zákona
č. 87/1991 Sb. nepečoval s péčí řádného hospodáře, v důsledku čehož žalobci
vznikla materiální škoda, a to na základě znaleckého posudku. Podle dovolatele
při zpracování znaleckého posudku nebylo rozlišeno, zda k zanedbání došlo před
rokem 1995 či po roce 1995, neboť k tomuto neměl znalec žádné podklady, na
základě kterých by toto mohl rozlišit, přičemž posouzení stavu k roku 1995 je
již nemožné, neboť objekt dostál změn.
Namítal, že v dané věci nebyl dán
předpoklad pro možnost učinit závěr o povinnosti hradit vzniklou škodu. Dovolatel považoval důkaz znaleckým posudkem za nepoužitelný, neboť na jeho
základě nebylo možno učinit závěr o samotné existenci škody. Dovolatel považoval jednak za vadu řízení, jednak za nesprávné právní posouzení
tu skutečnost, že úsudek o zanedbání péče řádného hospodáře ve smyslu § 9
zákona č. 87/1991 Sb. dovolatelem, je vysloven nikoli soudem, nýbrž znaleckým
posudkem. Takový úsudek je otázkou právní, který přísluší v řízení učinit pouze
soudu, přičemž znalec měl pouze konstatovat, zda došlo ke zhoršení stavu
nemovitosti v období mezi lety 1995 do 2004 a pro úsudek o vzniku škody bylo
nezbytné objektivizovat stav nemovitosti v roce 1995. Podle dovolatele soud
rozhodoval na základě nepoužitelného důkazu a žalobce neunesl své důkazní
břemeno, když neprokázal ani vznik tvrzené škody ani její výši. Za další otázku zásadního významu považoval, zda je možno na základě důkazu, z
něhož není možno objektivizovat stav nemovitosti k době, s níž zákon spojuje
počátek vzniku uplatňované škody, tj. ke dni doručení písemné výzvy k vydání
věci povinné osobě, dovodit, že povinná osoba nejednala s péčí řádného
hospodáře ve smyslu § 9 zákona č. 87/1991 Sb. a způsobila tak oprávněné osobě
škodu spočívající ve zhoršení stavu nemovitosti. Konečně tvrdil, že soudy obou stupňů nesprávně vyhodnotily otázku promlčení
žalobcova nároku. Tvrdil, že promlčecí doba započala žalobci běžet s ohledem na
jeho konstitutivní charakter již právní mocí rozsudku Okresního soudu v
Šumperku ze dne 29. 4. 2002 a vlastnické právo mělo být zapsáno pouze záznamem. Žalobcův nárok uplatněný žalobou dne 27. 1. 2006 tak byl již promlčen. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. Žalobce navrhl odmítnutí dovolání jako nepřípustné. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť
dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009
(srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související
zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241
odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve
zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání proti rozsudku a proti usnesení odvolacího soudu ve věci
samé upravuje ustanovení § 237 o. s. ř. Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a
nejde o případ skryté změny rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl dříve vydán rozsudek, který by
odvolací soud zrušil), může být dovolání přípustné jen za podmínky uvedené v §
237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Tak je tomu zejména tehdy, řeší-li
rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se
přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným a současně důvodným, a to z důvodů,
které jsou dále rozvedeny. Pokud jde o první otázku, pro kterou považuje dovolatel rozhodnutí soudu za
rozhodnutí řešící otázku zásadního významu, totiž určení, zda se vlastnictví
nabývá dnem vkladu či dnem právní moci rozsudku, ukládajícího projev vůle, tedy
povinnost povinné osoby uzavřít s oprávněnou osobou dohodu o vydání věci podle
§ 87/1991 Sb., pak platí závěry obsažené již v rozhodnutí bývalého Ústavního
soudu ČSFR uveřejněném pod č. 16/1992 Sbírky usnesení a nálezů Ústavního soudu
ČSFR. V něm byl zaujat názor, podle něhož výrok rozsudku, ukládající vydání
věci ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., je postačujícím podkladem pro záznam do
katastru nemovitostí (viz. § 7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb.), aniž by musela
být uzavírána dohoda o vydání věci. V této věci je tak třeba dovodit, že k přechodu vlastnictví k předmětu vydání
podle zákona č. 87/1991 Sb. došlo právní mocí rozhodnutí soudu o uložení
povinnosti k uzavření dohody o vydání, a to rozsudkem Okresního soudu v
Šumperku ze dne 29. 4. 2002, který nabyl právní moci dne11. 10. 2002. V
důsledku toho nelze upínat počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty k datu
podání návrhu na vklad do katastru nemovitostí, jak to učinily soudy obou
stupňů. Samotná okolnost, že oprávněná osoba podala návrh na vklad dohody o
vydání nemovitosti do katastru nemovitostí, nemohla odklidit zákonný důsledek,
podle něhož soudní rozhodnutí se v katastru nemovitostí vyznačuje záznamem v
katastru nemovitostí. V tomto rozsahu, pokud odvolací soud vycházel z odlišného
právního posouzení, nelze jeho hodnocení považovat za správné. Dovolací soud ovšem dospívá k závěru, že rozhodnutí odvolacího soud, potažmo
soudu prvního stupně (bez ohledu na zmíněnou odlišnou kvalifikaci okamžiku
přechodu vlastnického práva, počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty a
vědomosti poškozeného o jejím vzniku a rozsahu) pomíjí základní rozdíl mezi
okamžikem přechodu vlastnického práva a dnem vědomosti poškozeného o vzniku
škody. V dané věci nelze pominout okolnost patrnou z výsledků dokazování, podle nichž
výrok rozsudku ukládající povinné osobě povinnost uzavřít dohodu o vydání věci
podle zákona č. 87/1991 Sb., nevymezoval blíže modality takto uloženého plnění. Nastupují proto podpůrně důsledky plynoucí z ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., podle nichž povinná osoba vydá věc ve stavu oprávněné osobě ve
stavu, v němž se nalézala ke dni doručení písemné výzvy k vydání věci povinné
osobě. Podle § 7 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.
(dále jen „zákon“) věc se vydá
oprávněné osobě ve stavu, v němž se nalézala ke dni doručení písemné výzvy k
vydání věci povinné osobě. Podle § 9 odst. 1, věta před středníkem zákona povinná osoba je povinna s věcmi
až do jejich vydání oprávněné osobě nakládat s péčí řádného hospodáře. Komentářový výklad k tomuto ustanovení, s nímž se dovolací soud ztotožňuje,
uvádí: „Povinnost zachovat péči řádného hospodáře má povahu objektivizovanou,
na rozdíl např. podle svých sil a schopností. Je to péče, kterou má zachovat
každý podle vytvořené obecné představy, jak si má řádný hospodář počínat, a
tedy je to pojem obecně posouditelný bez ohledu na osobu. Zde se předpokládá,
že každý je si vědom dnem účinnosti zákona, že může dostat výzvu podle § 5
odst. 2 zákona (srov. J. Bičovský, Zákon o mimosoudních rehabilitacích,
Panorama, Praha 1991). Podle § 9 odst. 2 zákona č. 87/1991 zákona právo na náhradu škody, kterou
povinná osoba způsobí osobě oprávněné porušením svých povinností podle odstavce
1, zůstává ustanovením § 10 zákona nedotčeno. K tomu se sluší připojit, že ustanovení § 12 odst. 1 zákona upravuje přechod
práv a povinností tak, že dnem převzetí nemovitosti oprávněná osoba vstupuje do
práv a závazků pronajímatele, který uzavřel dohodu o odevzdání a převzetí bytu
nebo smlouvu o nájmu nebytového prostoru v převzaté nemovitosti,
Samotné nabytí vlastnictví věci v restituci (na základě dohody či
soudního výroku) neznamená tudíž rovněž její převzetí. Je to patrno ze
systematiky zákona a odlišné terminologie, která liší mezi nabytím věci
(původní) oprávněnou osobou a (fyzickým, zpravidla protokolárním) předáním. Smlouva (případně rozhodnutí ukládající povinnost k uzavření takové smlouvy,
nebo nahrazující projev vůle povinné osoby), je jen právním titulem, z něhož
vzniká oprávněné osobě právo na splnění povinností povinné osoby vyplývající ze
smlouvy nebo ze zákona. O tom, že ustanovení občanského zákoníku platí podpůrně rovněž ve vztahu k
postupu při uplatnění restitučního nároku a jeho splnění, svědčí i znění
citovaného ustanovení §12 odst. 1, byť jde o ustanovení speciální, vážící se na
úpravu poměrů k třetím osobám ze smluv o nájmu bytu nebo nebytového prostoru. Stejné důsledky je třeba vztáhnout na přechod práv a povinností na osobu
oprávněnou ve vztahu k dodavatelům vody a energií, případně dodavatelům dalších
služeb s údržbou a chodem nemovitosti obvykle spojených. Význam samotného
převzetí a z toho plynoucích právních důsledků je tak třeba zohlednit i ve
vztahu k vědomosti oprávněné osoby jako poškozené ve vztahu k vzniku a výši
škody. Uvedené závěry mají svůj dopad jednak na posouzení počátku běhu
subjektivní promlčecí lhůty, jednak na posouzení přípustnosti námitky
promlčení, kterou v této věci žalovaný vznesl.
Dovolací soud předně poukazuje na okolnost patrnou z výsledků obsáhlého
dokazování, (které převzal odvolací soud za úplné a přesvědčivé), že po právní
moci rozsudku ukládajícího žalovanému povinnost předmět restituce vydat,
nedošlo ke splnění jeho povinnosti, z důvodů, které tkvěly – podle obsahu
korespondence vedené mezi účastníky sporu – v nesplnění povinnosti žalovaného k
řádnému vydání nemovitosti. V příčinné souvislosti s tím probíhala jednání, jež
vyústila až do vkladu zmíněné dohody do katastru nemovitostí s účinky vkladu
dnem 30. 1. 2004. Je pak namístě zvážit, zda následně vznesená námitka promlčení, uplatněná
žalovaným, není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 o. z. Obtížně lze totiž přijmout závěr o důvodnosti přiznání účinnosti takto
uplatněné námitky promlčení povinným za situace, kdy tento na druhé straně
nedostál svým povinnostem plynoucím mu ze zákona (viz shora citované povinnosti
věc vydat) s důsledky řádného splnění. To zajisté v podmínkách této věci
představovalo povinnost předání nemovitosti včetně potřebné dokumentace, ať už
se vztahující k právním poměrům nájemníků bytů či nebytových prostor,
vypořádání smluv s dodavateli, pokud jde o dodávky vody, elektřiny apod. S tím
souvisí následně posouzení okamžiku, od kterého se odvíjí počátek obecné
dvouleté promlčecí doby při náhradě škody, požadované žalobcem v tomto sporu. Z ustálené judikatury k této otázce připomíná dovolací soud např. závěry
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. č. 20012, sp. zn. 33 Odo 477/2001: „Pro
počátek běhu subjektivní lhůty k uplatnění práva na náhradu škody je rozhodné,
kdy se poškozený dozví o již vzniklé škodě (tedy nikoli jen o protiprávním
úkonu či o škodné události) a kdo za ni odpovídá. Při posuzování otázky, kdy se
poškozený dozvěděl o škodě, je třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného
o vzniklé škodě. Dozvědět se o škodě znamená, že se poškozený dozví o majetkové
újmě určitého druhu a rozsahu, kterou lze natolik objektivně vyčíslit v
penězích, že lze právo na její náhradu důvodně uplatnit u soudu.“
Důsledky plynoucí z právního závěru obsaženého ve shora citovaném rozsudku, od
nichž nemá dovolací soud důvod se odchýlit, lze proto aplikovat na tuto
konkrétní věc. Zdůrazňuje se, že nepostačuje jen naplnění obecné vědomostí o
vzniku škody, nýbrž rovněž o jejím rozsahu. Byť i určení rozsahu škody nemusí
být nutně splněno tak, aby poškozený znal rozsahu (výši) škody přesně (např. na
základě odborného posudku), přece jen nelze v této konkrétní věci po oprávněném
požadovat, aby podle vlastní, obtížně doložitelné úvahy přistoupil k vymáhání
případně sporných nároků (jak o tom nakonec svědčí průběh tohoto sporu). Věc
souvisí s rubem povinností účastníka sporu vzhledem k nákladovým důsledkům,
jeho povinnosti tvrzení a důkaznímu břemenu.
Výklad pojmu vědomosti poškozeného
o výši škody tak nelze ponechat pouze na poškozeném, bez toho, aby bylo
zohledněno, zda případně a v jakém rozsahu obstrukční postoj osoby za škodu
odpovědné (škůdce), vedl k faktickému znemožnění odpovědného závěru poškozeného
o alespoň přibližně důvodném rozsahu vzniklé (a v soudním řízení uplatnitelné)
náhradě škody. Tyto okolnosti vyžadují proto doplnění v naznačených směrech a
následné náležité posouzení, zda námitka promlčení vznesená žalovaným, není
úkonem příčícím se dobrým mravům ve smyslu § 3 o. z. Vzhledem k tomu, že okamžik přechodu vlastnictví není totožný s okamžikem
nabytí vědomostí (nového) vlastníka o jeho zjištění, zda na věci, která je
předmětem vydání (a nabytí jeho vlastnického práva) vůbec nějaká škoda vznikla,
případně s okamžikem, kdy může kvalifikovaně usoudit alespoň přibližně na její
výši. Věc souvisí s tím, že škoda může být představována výsledkem porušení
právních povinností dřívějšího vlastníka (držitele), které vedly ke vzniku
skutečné škody, nýbrž i jiné škody (ušlého zisku). Tak je tomu typicky u
porušení povinností plynoucích z uzavřených nájemních smluv, smluv o dodávkách
prací a výkonů (kupř. odvozu odpadků, dodávkách energií, provádění revizních
činností týkajících se rozvodu vody, elektřiny, (podle povahy) i plynu, čištění
a revize komínů apod. V závislosti na mechanismu vzniku takové (i jiné) škody je pak nutno zjistit
okamžik, k němuž se váže vědomost nového vlastníka ve vztahu ke kvalifikovanému
zjištění vzniklé škody. V uvedených souvislostech lze uvažovat rovněž o
nemožnosti zjištění takových významných okolností na straně poškozeného za
situace, kdy škůdce neposkytl potřebnou součinnost, která obecně plyne z poměrů
mezi oprávněným a povinným ve smyslu ustanovení § 517 odst. 1 a 3 o. z. Nelze
totiž přehlédnout, že zjištění existence a alespoň přibližné výše škody může
být podle okolností případu závislá právě na poskytnutí takovéto součinnosti
dlužníka (v daném případě osoby povinné), která může spočívat jak v předložení
stavební dokumentace, dokladů o opravách v minulosti provedených a jejich
rozsahu, umožnění přístupu do vydávané nemovitosti apod. Zmíněné aspekty
vystupují v tomto případě do popředí o to více, že i v průběhu soudního řízení
bylo zjišťování rozsahu škody předmětem obsáhlého a složitého dokazování, které
vyústilo v později formulované závěry soudů obou stupňů k této otázce. Tím
spíše nelze upřít oprávněnost postoje nového vlastníka, který bez naznačené
součinnosti objektivně zřejmě obtížně mohl spolehlivě k určení skutečné výše
škodit sám dospět. Tak je třeba interpretovat pojem vědomosti o vzniku škody i
při přihlížení ke shora uvedeným judikatorním závěrům. Pro úplnost se připomíná, že oprávněný (v pozici pozdějšího žalobce) musí brát
do úvahy rovněž aspekty ekonomie řízení ve sporu o náhradu škody. Podání žaloby
o náhradu škody nese sebou na straně žalobce povinnost tvrzení a povinnost
označit důkazy ohledně nich, včetně následné povinnosti k náhradě nákladů
řízení ve sporu vzniklých.
Žalobci tak nelze upřít dostatečný časový prostor k
náležitému zjištění podkladů vedoucích k závěru o vzniku škody, kterou později
míní ve sporu uplatňovat. Pro opatření takových podkladů nutno proto poskytnout
žalobci podle okolností případu odpovídající čas na zvážení jejich
přesvědčivosti a prokazatelnosti v uvažovaném soudním řízení. Všechny tyto
okolnosti jsou pak významné pro závěr soudu o určení doby, kdy se žalobce
(poškozený) dozvěděl o existenci a rozsahu škody natolik kvalifikovaným a
ustáleným způsobem, aby mohl zodpovědně přikročit k jejímu soudnímu vymáhání. Posledně zmíněné zjištění je pak rozhodující pro posouzení počátku běhu
promlčecí lhůty. V tomto ohledu nelze z výsledků řízení učinit zatím spolehlivý závěr
pro neúplnost skutkových zjištění k takovým aspektům se vážící. Na závěr dodává odvolací soud k dovolací námitce dovolatele vztahující
se k údajné procesní vadě při hodnocení znaleckého posudku soudem v této věci,
že s ohledem na dikci ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nelze k takto
formulované námitce přihlížet. Pro úplnost však odkazuje na shora uvedené
shrnutí odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, resp. soudu prvního stupně, z
něhož je patrno, že soudy obou stupňů nezaložily své rozhodnutí pouze na
závěrech znaleckého posudku, nýbrž i na dalších, v odůvodnění jasně shrnutých a
hodnocených důkazech, které správnost závěru odvolacího soudu dostatečně
podporují. Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem ve výše uvedených
závěrech týkajících se počátku promlčení a dalších navazujících otázek, jak
bylo výše zdůvodněno, nelze považovat za správné, dovolací soud, aniž nařizoval
jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil
(§ 243b odst. 2 in fine o. s. ř.); protože důvody, pro které byl zrušen
rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, dovolací
soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 3 věty druhé o. s. ř.). Právní názor vyslovený dovolacím soudem v tomto rozsudku je pro soudy
nižších stupňů v dalším řízení závazný (§ 243d odst. 1 věty první, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věty druhé, § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. listopadu 2012
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu