28 Cdo 1003/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského ve věci
žalobkyně Ing. J. W., L., zastoupené JUDr. Antonínem Šmídkem, advokátem se
sídlem v Liberci I, Jestřábí 974, proti žalovanému Ing. T. Ch., L.,
zastoupenému Mgr. Janem Vrbou, advokátem se sídlem v Liberci II, Na Poříčí
116/5, o zaplacení částky 200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Liberci pod sp. zn. 29 C 104/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 6. listopadu 2013,
č. j. 35 Co 479/2013 - 117, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalobkyně se po žalovaném domáhala vrácení zálohy, kterou zaplatila jeho
právnímu předchůdci na základě smlouvy o smlouvě budoucí kupní ze dne 30. 6. 1996. K uzavření zamýšlené kupní smlouvy na nákladní rampu a spoluvlastnický
podíl na nemovitosti, k níž náležela, totiž ve smluveném termínu z důvodů na
straně žalovaného nedošlo a žalovaný nedostál své povinnosti vrátit zálohu ve
sjednané lhůtě. Okresní soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru,
že nakládací rampa sice byla částí provozovny právního předchůdce žalovaného a
nebyla jako součást nebytového prostoru samostatně převoditelná, měl však za
to, že se následně přebudováním na solárium stala novou věcí. Pro nesouhlas
vlastníků jednotek v dotčené nemovitosti s nastalou situací ovšem bylo posléze
rozhodnuto o vyklizení celého předmětného prostoru. Soud odmítl tvrzení
žalovaného o absolutní neplatnosti smlouvy o smlouvě budoucí kupní (jež by
bránila jeho vázanosti smluvním ujednáním) pro nemožnost plnění z důvodu
neexistence předmětu smlouvy, neboť stavebními úpravami mohlo být při splnění
podmínek stanovených zákonem č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé
spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a
nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (dále též jen „zákon o
vlastnictví bytů“), docíleno vzniku samostatně převoditelné jednotky. Navíc v
případě, že by smlouva o smlouvě budoucí kupní měla být shledána od počátku
absolutně neplatnou, nezbavovala by žalovaného povinnosti vrátit nabytý
prospěch ani jím vznesená námitka promlčení, neboť na tuto námitku je s ohledem
na následující třeba pohlížet jako na odporující dobrým mravům ve smyslu § 3
obč. zák. Žalované plnění by bylo bezdůvodným obohacením žalovaného a promlčecí
doba běžící od okamžiku převzetí částky (tj. ode dne 18. 7. 1996) by uplynula v
souladu s § 107 obč. zák. v okamžiku, k němuž se ještě obě strany cítily být
vázány danou smlouvou, jelikož pochybnosti o možnosti žalovaného dostát svému
závazku v této době ještě nevyvstaly. Ve smlouvě přitom byla sjednána
nestandardně dlouhá lhůta pro realizaci předpokládaného převodu – až do 1. 7. 2009, a zatímco žalobkyně respektovala smluvní ujednání, žalovaný ji plnění
neposkytl a až v rámci tohoto řízení začal v roce 2010 zpochybňovat platnost
smlouvy. Byla-li by žaloba zamítnuta, nastal by absurdní stav, neboť přestože
žalobkyně splnila vše, k čemu se zavázala, protiplnění by neobdržela a díky
námitce promlčení by jí ani nemohly být vráceny peníze, které v dobré víře
poskytla. S ohledem na tyto úvahy soud žalobě jako důvodně podané vyhověl. K odvolání žalovaného přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Ústí
nad Labem – pobočka v Liberci, jenž je rozsudkem ze dne 6. 11. 2013, č. j. 35
Co 479/2013
–117, potvrdil ve vyhovujícím výroku I., vyjma části přisuzující úrok z
prodlení za dobu od 2. 8. 2009 do 18. 6. 2010, v níž je změnil tak, že žalobu
zamítl (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního
stupně (výrok II.) i před soudem odvolacím (výrok III.).
Odvolací soud označil
skutková zjištění soudu prvního stupně za správná, dovodil však, že vzhledem k
tomu, že nakládací rampa nebyla jako samostatná věc zkolaudována a nebyla ani
vymezena jako jednotka podle zákona o vlastnictví bytů, nebyla věcí v právním
smyslu a nemohla být platně převáděna, pročež je na smlouvu o smlouvě budoucí
třeba pohlížet jako na neplatnou pro právní nemožnost plnění. Odvolací soud
hodnotil plnění poskytnuté na základě neplatné smlouvy jako bezdůvodné
obohacení a obdobně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že uplatnění
námitky promlčení žalovaným je v daném případě v rozporu s dobrými mravy. Jako
na nepřijatelné je třeba pohlížet již na ujednání účastníků, dle nějž je
možnost vrácení plnění poskytnutého v souvislosti se slíbeným převodem nejdříve
za více než 13 let, což lze mít za výrazně nevýhodné a nerespektující možnost
podstatných změn skutkových i právních poměrů. Zákonná úprava promlčecích dob
by za dané situace již v okamžiku předání zálohy znemožňovala její vrácení v
případě neplatnosti smlouvy. Vznesl-li žalovaný za těchto okolností námitku
promlčení, jedná se o zneužití práva na úkor žalobkyně, jež vzhledem k uvedené
nevýhodné smlouvě promlčení nezavinila, a šlo by vůči ní o nepřiměřeně tvrdý
postih s ohledem na charakter jejího práva na vrácení částky, za níž nedostala
žádnou protihodnotu. Tyto úvahy vedly odvolací soud k potvrzení rozhodnutí
soudu prvního stupně ve věci samé s výhradou týkající se stanovení okamžiku, k
němuž se žalovaný dostal do prodlení, a od nějž ho tak stíhá povinnost platit
úroky z prodlení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání (dle obsahu
podání zjevně pouze proti potvrzující části rozhodnutí), jehož přípustnost
dovozuje z toho, že se krajský soud při řešení hmotněprávní otázky odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, důvodnost pak spatřuje v
nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel ocitoval závěry vyslovené v
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. 20 Cdo 2208/2013, a
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, na což
navázal tvrzením, že odvolací soud z této judikatury nevycházel, ač na ni
odkazoval. Dle dovolatele odvolací soud nerespektoval zásadu smluvní volnosti a
nezabýval se okolnostmi, jež obě strany k neplatnému ujednání vedly. Opomněl
přitom závěry vyslovené v judikatuře dovolacího soudu, dle nichž nelze při
hodnocení rozporu námitky promlčení s dobrými mravy vycházet z okolností a
důvodů, z nichž je vznik předmětného nároku dovozován, nýbrž jen z okolností,
za nichž byla námitka promlčení uplatněna. Zdůraznil, že žalobkyni nic
nebránilo požadovat vrácení plnění ihned, případně tak učinit před promlčením
práva. Úvahy odvolacího soudu má dovolatel za dopadající na všechny případy
plnění z neplatných smluv, aniž by se jednalo o situaci vykazující natolik
výjimečnou intenzitu odůvodňující zásah do principu právní jistoty. Názor, že
žalobkyně marné uplynutí promlčecí doby nezavinila, odůvodněný pouze poukazem
na nevýhodnou smlouvu, je jen obecnou tezí uplatnitelnou na jakékoliv právní
jednání. Konstatování, že žalobkyně neobdržela za poskytnutou zálohu žádnou
protihodnotu, pak pomíjí, že na základě nájemní smlouvy bezplatně užívala
sporné prostory až do roku 2009. Dovolatel dále odvolacímu soudu vytknul, že ač
uplatnění námitky promlčení označil za šikanózní výkon práva, neuvedl jaký jiný
účel, než dosažení účinků promlčení, měl námitkou sledovat. Připomněl, že
postup dle § 3 odst. 1 obč. zák. má prostor pouze ve výjimečných situacích, v
nichž je převažující motivací výkonu práva úmysl poškodit či znevýhodnit
povinnou osobu či v nichž výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům na
postavení účastníků, což však v projednávané věci nenastalo, pročež navrhl, aby
Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že žaloba bude zamítnuta. Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání odmítla argumentaci dovolatele,
vyjádřila souhlas s úvahami odvolacího soudu a navrhla, aby Nejvyšší soud
dovolání jako nepřípustné odmítl (případně zamítl). V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující
pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Dle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak. V daném případě však nelze mít za to, že by dovolatel svým podáním předestřel k
dovolacímu přezkumu otázku, pro niž by na podané dovolání bylo možno v souladu
s § 237 o. s. ř. pohlížet jako na přípustné. V tomto směru je na místě
připomenout, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s
relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby
podle svého uvážení v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní
normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek
soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě
dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práv
je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 20. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2710/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007), aniž by však bylo možno výslovně
formulovat obecné řešení této otázky (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 26. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3891/2013). Při posouzení, zda výkon práv
odporuje dobrým mravům, přitom dává zákon soudu širokou možnost uvážení, aby
jeho rozhodnutí v souladu s pravidly ekvity přihlíželo ke všem okolnostem
posuzovaného případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013,
sp. zn. 28 Cdo 1547/2013). Úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními
pak povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud, mající postavení pouze přezkumné
instance, korigoval v tomto směru závěry nalézacích soudů, nelze-li jim
vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách, na což však v projednávané
věci není možné usuzovat. Zohlednily-li soudy okolnosti, za nichž se formovaly
vztahy mezi účastníky, pak tím nikterak nevybočily z intencí, jež byly pro
posuzování otázky rozporu s dobrými mravy vymezeny v judikatuře Nejvyššího
soudu připouštějící možnost zohlednění širšího kontextu daného sporu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2892/2012, či
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2970/2009 ). Zdůrazňuje-li dovolatel, že rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je v
souladu se závěry vyslovenými v jím zmiňovaných rozsudcích nutno poměřovat
pouze dle konkrétních okolností, za nichž byla námitka vznesena, pak je na
místě podotknout, že komplexnost a provázanost mezilidských i právních vztahů
často znemožňují striktní separaci hodnocení jednotlivých počinů účastníků
těchto vztahů, jakož i aspektů provázejících jejich formování.
Okolnosti, za
nichž byla námitka promlčení vznesena, pak v určitých případech není možno
vnímat bez kontextu toho, co jejímu vznesení předcházelo. Hodnotil-li tedy
odvolací soud námitku promlčení jako rozpornou s dobrými mravy zejména vzhledem
k tomu, že za daného uspořádání právních vztahů mezi účastníky nebylo reálně
očekávatelné, že by se žalobkyně domáhala vrácení poskytnuté zálohy před
uplynutím promlčecí doby, přičemž ustanovení neplatné smlouvy, jimiž se cítila
být vázána a pro něž vyčkávala se svým požadavkem na vrácení plnění, pro ni
byla značně nevýhodná, pak není důvodu mu vytýkat nepřiměřenost jeho úvah. Zmiňuje-li dovolatel zásadu smluvní volnosti i aplikovatelnost úvah odvolacího
soudu na veškeré případy neplatných smluv, pomíjí, že institut dobrých mravů je
právě nástrojem způsobilým usměrnit obecné závěry a zohlednit specifické
okolnosti konkrétní věci, v každém jednotlivém případě absolutně neplatné
smlouvy je tedy nutné uvážit, je-li jím třeba poměřovat dopady zásady smluvní
svobody i absolutní neplatnosti smlouvy. Z kontextu celého rozhodnutí
odvolacího soudu je přitom zřejmé, že jeho úvahy je třeba vnímat jako
zohledňující specifické okolnosti daného případu, zejména přespříliš tvrdé
dopady právních norem i smluvních ujednání, jež svědčí pro hodnocení námitky
promlčení jako nemravné. Oponuje-li dovolatel závěru, že žalobkyni nebyla
poskytnuta žádná protihodnota, poukazem na to, že žalobkyně užívala dané
prostory na základě nájemní smlouvy, pak již z jeho tvrzení, zmiňujícího
nájemní smlouvu (jejíž případná provázanost s ujednáními ve smlouvě o smlouvě
budoucí zmiňována není), je zřejmé, že nešlo o plnění poskytované na základě
předmětné smlouvy o smlouvě budoucí oproti poskytnuté záloze. Tato otázka by
byla řešitelná vznesením námitky započtení, jež zde však uplatněna nebyla. Taktéž argument dovolatele, že vznesením námitky zamýšlel pouze docílit účinku
promlčení, nelze mít za případný. Sama o sobě námitka promlčení může přivodit,
je-li uplatněna důvodně, pouze to, že povinné osobě nemůže být soudem uložena
povinnost poskytnout promlčené plnění. Hodnocení případné rozpornosti námitky
promlčení s dobrými mravy je pak nutno činit s přihlédnutím k tomu, jak by se
promítla do právních vztahů mezi účastníky v širším smyslu, tedy především s
ohledem na to, zda neopodstatněně nevychyluje rovnováhu mezi účastníky daného
vztahu způsobem, jenž je za daných okolností možno pokládat za nemravný, jak
tomu bylo i v projednávané věci. Z uvedeného je zřejmé, že dovolatel svou argumentací nepoukázal na otázku, pro
niž by bylo možno na dovolání pohlížet jako na přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř.
s
tím, že žalobkyni, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné účelně
vynaložené náklady nevznikly, jelikož podané vyjádření k dovolání postrádá
jakoukoliv argumentaci, pro niž by na ně bylo možno pohlížet jako na úkon
směřující k účelnému hájení práv žalobkyně. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu. V Brně dne 8. září 2014