28 Cdo 2892/2012

28 Cdo 2892/2012

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana

Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci

žalobce Ing. V. H., bytem P. 1, U. P. 4, zastoupeného JUDr. Petrem Chárou,

advokátem se sídlem v Praze 2, Francouzská 6, proti žalované Městské části

Praha 1, IČ 00063410, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 18, zastoupené JUDr.

Romanem Buzkem, advokátem se sídlem v Praze 10, Počernická 367/61, o zaplacení

částky 2,133.341,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1

pod sp. zn. 24 C 173/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v

Praze ze dne 7. března 2012, č. j. 28 Co 309/2010-356, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení

částku 47.837,35 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta

JUDr. Romana Buzka.

2,133.341,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení

(výrok II.). Takto rozhodl poté, co byl jeho původní vyhovující rozsudek ze dne

11. 4. 2007, č. j. 24 C 173/2006-43, zrušen usnesením Městského soudu v Praze

ze dne 22. 4. 2009, č. j. 28 Co 55/2009-147, jímž mu bylo uloženo, aby se

zabýval otázkou platnosti pro právní posouzení věci rozhodných smluv a

zohlednil přitom názory vyslovené v odkazovaných rozhodnutích Ústavního a

Nejvyššího soudu. Žalobce se požadované částky domáhal jako náhrady

neodbydleného nájemného poskytnutého žalované formou investice do její

nemovitosti (rozšířením bytu jím užívaného do půdního prostoru). Žalobce uvedl,

že na základě smlouvy o budoucí smlouvě o nájmu bytu ze dne 30. 5. 2001 provedl

rozšíření bytu jím doposud užívaného, dne 16. 7. 2003 pak uzavřel smlouvu o

nájmu bytu č. B-03/281 zahrnující nově upravené půdní prostory s tím, že

provedené investice měly být započteny oproti nájemnému za rozšířený byt až do

30. 6. 2023. Žalobce následně bytovou jednotku od žalované odkoupil, ke dni 29.

7. 2004 se stal jejím vlastníkem, čímž nájemní vztah zanikl. V tomto řízení se

žalobce domáhal částky odpovídající neodbydlenému nájemnému, jež mu žalovanou

nebylo vráceno, pro případ závěru o neplatnosti smluv formuloval žalobce svůj

požadavek jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého na straně

žalované investicí žalobce do jejího majetku. Obvodní soud konstatoval, že s

ohledem na to, že obě smlouvy uzavřel zástupce starosty žalované, aniž by rada

žalované dala k jejich uzavření souhlas vyžadovaný § 18 odst. 3 písm. d) ve

spojení s § 68 odst. 3 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, je třeba

tyto smlouvy považovat za absolutně neplatné pro rozpor se zákonem ve smyslu §

39 obč. zák. V řízení požadovanou proinvestovanou částku 2,133.341,- Kč je tedy

třeba posoudit jako bezdůvodné obohacení na straně žalované. Obvodní soud se

nejprve zabýval námitkou promlčení, dovodil, že se žalobce dozvěděl o tom, že

se žalovaná obohatila na jeho úkor, nejpozději ke dni uzavření neplatností

stižené nájemní smlouvy č. B – 03/281, tedy dne 16. 7. 2003, ode dne

následujícího počala v souladu s ustanovením § 107 odst. 1 obč. zák. běžet

dvouletá subjektivní promlčecí doba. Jelikož žaloba byla u soudu podána dne 27.

1. 2006, je možno souhlasit se žalovanou, že žalované právo je promlčeno. Není

přitom důvodu námitku promlčení považovat za odporující dobrým mravům, neboť ač

žalovaná neplatnost smluv zavinila, žalobce musel o jejich neplatnosti vědět

již v okamžiku uzavření. Soud uvedl, že i v případě, že by námitka promlčení

byla zhodnocena jako nedůvodná či neúčinná, nebylo by možno žalobě vyhovět.

Získal-li žalobce zrekonstruovanou bytovou jednotku za cenu 1,136.760,- Kč, tj.

cenu zjevně neodrážející zhodnocení půdní vestavbou, a žalovaná by mu měla

zaplatit více, než jí žalobce zaplatil za bytovou jednotku, je třeba žalobní

požadavek považovat za odporující dobrým mravům. Tyto úvahy vedly soud k

zamítnutí žaloby jako nedůvodné.

K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je

rozsudkem ze dne 13. 10. 2010, č. j. 28 Co 309/2010-255, potvrdil (výrok I.) a

rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud označil skutková

zjištění soudu prvního stupně za dostačující a poskytující náležitý podklad i

pro právní posouzení věci. Je nepochybné, že obě předmětné smlouvy je třeba

považovat za absolutně neplatné a plnění na jejich základě poskytnuté za

bezdůvodné obohacení. V dané věci jsou však dopady zákonné povinnosti stran

neplatné smlouvy vrátit si vše, co na základě smlouvy obdržely, modifikovány

tím, že investicemi žalobce zhodnocený byt zůstal v jeho vlastnictví. Z

porovnání kupní ceny a nákladů vynaložených na rozšíření bytu je zřejmé, že

žalovaná do prodejní ceny bytu nezahrnula žalobcem vynaloženou částku na

rozšíření bytu v roce 2003, a proto se na jeho úkor neobohatila. Za těchto

okolností tedy žalobci nárok na vydání bezdůvodného obohacení nevznikl, a soud

prvního stupně postupoval správně, zamítl-li žalobu jako nedůvodnou. S ohledem

na tento závěr pak již odvolací soud považoval za nadbytečné zabývat se

námitkou promlčení.

Na základě žalobcem podaného dovolání se přezkumem rozhodnutí odvolacího soudu

zabýval Nejvyšší soud, jenž je rozsudkem ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo

2056/2011, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud

zdůraznil, že dojde-li ke zhodnocení nemovitosti investicemi třetí osoby

prováděnými bez odpovídajícího právního důvodu, obohatí se vlastník již

okamžikem provedení dané stavební či jiné obdobné hodnotu nemovitosti zvyšující

úpravy. Povinnost vlastníka vydat nabyté obohacení přitom není dotčena ani tím,

že dojde k následnému převodu vlastnického práva k nemovitosti na jinou osobu.

Ke zohlednění skutečnosti, že nabyvatelem je právě osoba, jejímž přičiněním

byla nemovitost zhodnocena, by mohlo případně dojít pouze prostřednictvím

institutu dobrých mravů ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Jelikož závěry

vyslovené v rozsudku odvolacího soudu v tomto ohledu jako správné neobstály,

přistoupil Nejvyšší soud ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu.

Městský soud v Praze následně rozsudkem ze dne 7. 3. 2012, č. j. 28 Co

309/2010-356, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o

náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud označil za správné posouzení

budoucí smlouvy o nájmu bytu ze dne 30. 5. 2001, jakož i smlouvy o nájmu bytu

ze dne 16. 7. 2004 soudem prvního stupně jako neplatných pro rozpor se zákonem

dle § 39 obč. zák. pro absenci zákonem vyžadovaného souhlasu rady žalované s

jejich uzavřením. Přitakal přitom závěru soudu prvního stupně o důvodnosti

námitky promlčení, již nelze pokládat za odporující dobrým mravům. Žalovaná se

na úkor žalobce bezdůvodně obohatila okamžikem provedení dané stavební úpravy,

avšak k zohlednění této skutečnosti prostřednictvím výslovného smluvního

ujednání nedošlo, jelikož ujednání o „odbydlení“ investic formou předplaceného

nájemného v nájemní smlouvě bylo neplatné jako smlouva sama, žalované tak

vznikla povinnost žalobci vydat bezdůvodné obohacení. Žalobce se nepochybně

dozvěděl o tom, že se žalovaná obohatila na jeho úkor, tj. že zhodnotil její

nemovitost, již okamžikem vydání kolaudačního rozhodnutí dne 5. 3. 2003, jímž

bylo povoleno užívání rozšířeného bytu, a byl obeznámen i s výší nákladů

vynaložených na provedené investice, nejpozději mu tak byly rozhodné

skutečnosti známy ke dni uzavření nájemní smlouvy, tj. 16. 7. 2003, k němuž

účastníky bylo potvrzeno, že předplacené nájemné odpovídá nákladům žalobce na

vybudování půdní části bytu ve výši 2,250.357,- Kč. Je tedy nepochybné, že

dvouletá subjektivní promlčecí doba ve smyslu § 107 odst. 1 obč. zák. uplynula

před podáním žaloby dne 27. 1. 2006. Námitku promlčení přitom nelze pokládat za

odporující dobrým mravům především s přihlédnutím k tomu, že hodnota obdobného

bytu v dané lokalitě se v rozhodné době pohybovala kolem 8,700.000,- Kč,

zatímco žalobce jej nabyl za cenu 1,136.760,- Kč. Tyto úvahy vedly odvolací

soud k potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správného.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost

pokládá za danou v souladu s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zásadním právním významem napadeného rozhodnutí dovozovaným z otázky, co je v

řešeném případě třeba považovat za bezdůvodné obohacení na straně žalované,

jakož i otázek běhu subjektivní promlčecí doby u práva na vydání bezdůvodného

obohacení a způsobu posouzení rozporu vznesené námitky promlčení s dobrými

mravy. Dovolatel vytknul odvolacímu soudu, že podstatu bezdůvodného obohacení

žalované spatřuje ve zhodnocení její nemovitosti, přestože k tomuto zhodnocení

došlo na základě platně uzavřené smlouvy o vzájemných právech a povinnostech

vlastníka domu a stavebníka při vestavbě bytové jednotky do půdního prostoru ze

dne 2. 4. 2002 (smlouvy o vestavbě). Platnost této smlouvy přitom zpochybněna

nebyla, odvolacím soudem je ovšem zaměňována s neplatnou smlouvou o nájmu bytu,

která byla uzavřena až po dokončení investice žalobce do majetku žalované,

pročež nelze tuto investici pokládat za bezdůvodné obohacení vzniklé na její

straně v důsledku neplatnosti smlouvy o nájmu bytu. Právním důvodem investice

žalobce do majetku žalované byl příslib, že tyto investice budou považovány za

předplacené nájemné dle nově uzavírané smlouvy o nájmu bytu, jejímž předmětem

mělo být přenechání rozšířeného bytu k užívání žalobci a která se později

ukázala neplatnou. Došlo-li ke zhodnocení nemovitosti na základě platné smlouvy

o půdní vestavbě, nelze hovořit o bezdůvodném obohacení spočívajícím v

investicích do cizí nemovitosti a v návaznosti na to dovozovat, že dovolatel se

o vzniku bezdůvodného obohacení dozvěděl okamžikem vydání kolaudačního

rozhodnutí dne 5. 3. 2003. Odvolací soud dle dovolatele pominul, že ve smlouvě

o půdní vestavbě je možnost „odbydlení“ provedené investice nepřímo zmíněna,

je-li v jejím článku I. odkázáno na existenci smlouvy o budoucí smlouvě o nájmu

bytu. Dovolatel se přitom o provedení investic rozhodl právě s ohledem na ze

smlouvy o smlouvě budoucí nájemní vyplývající možnosti návratu provedené

investice prostřednictvím obývání bytu. Neobstojí ani námitka, že rovněž tato

smlouva byla následně shledána neplatnou, a to vzhledem k tomu, že postup

„odbydlování“ provedené investice byl kromě zmíněné smlouvy obecně upraven i v

usnesení zastupitelstva žalované ze dne 10. 12. 2001, jímž byly přijaty „Zásady

nepeněžitého plnění kupní ceny bytu prodávaného nájemci“, přičemž v části C

tohoto usnesení je v souvislosti se zhodnocením předmětu nájmu konstatováno, že

náklady vynaložené nájemcem jsou uznány co do důvodu i výše a jejich suma se

odbydluje jako předplacené nájemné. Dovolatel označil za pochybení odvolacího soudu, že se nevypořádal s jeho

argumentací v podání ze dne 27. 2. 2012, v níž vyložil, co je dle jeho názoru

podstatou bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalované. Investice

dovolatele měla být žalovanou přijata jako nájemné za budoucí užívání

stávajícího bytu rozšířeného do půdních prostor.

K úhradě této částky došlo

tím, že byla nejpozději ke dni uzavření neplatné smlouvy o nájmu bytu

považována žalovanou za předplacené nájemné za užívání zrekonstruovaného

mezonetového bytu. Povinností žalované jako strany neplatné smlouvy je tedy

vrátit žalobci takto plněné a nezkonzumované nájemné. S ohledem na uvedené nemohou dle dovolatele obstát ani úvahy odvolacího soudu

ohledně promlčecí doby. V době vydání kolaudačního rozhodnutí neměl žalobce

sebemenší důvod pro to, aby prostředky vynaložené do nemovitosti považoval za

bezdůvodné obohacení na straně žalované, neboť vycházel z toho, že smlouva o

smlouvě budoucí nájemní mezi ním a žalovanou je platná a podle této postupoval. Datum uzavření neplatné nájemní smlouvy lze pokládat nanejvýš za počátek běhu

objektivní promlčecí doby ve vztahu k bezdůvodnému obohacení spočívajícímu v

zaplaceném, ale neodbydleném nájemném. Tuto úvahu dovolatel dále korigoval

potud, že za okamžik vzniku bezdůvodného obohacení označil datum 4. 7. 2003,

kdy investiční a provozní odbor žalované ve svém sdělení konstatoval, že

náklady na vybudování bytu činí 2,250.357,- Kč, čímž došlo k transformaci

prostředků použitých na vybudování vestavby na předplacené nájemné, datum

uzavřené smlouvy o nájmu bytu je pak nejzazším datem vzniku bezdůvodného

obohacení. Pro běh subjektivní promlčecí doby rozhodnou vědomost o vzniku

bezdůvodného obohacení a o osobě obohaceného pak nabyl nejdříve dne 16. 4. 2009

doručením podání (doplnění odvolání žalované proti původnímu rozsudku soudu

prvého stupně), ve kterém žalovaná poprvé zpochybnila platnost smlouvy o nájmu

bytu, o kterou do té doby žalobce svůj nárok opíral. V tomto okamžiku získal

žalobce vědomost o rozsahu bezdůvodného obohacení a osobě obohaceného. Dovolatel připomněl judikatorní závěry, dle nichž je pro počátek běhu

subjektivní promlčecí doby rozhodná skutečná vědomost o rozsahu bezdůvodného

obohacení a osobě obohaceného. Dovolatel dále zpochybnil závěr odvolacího soudu, dle nějž nelze v daném

případě pokládat námitku promlčení za odporující dobrým mravům pouze s

přihlédnutím k ceně obdobného bytu. Dovolatel vyslovil názor, že tímto odvolací

soud reagoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 561/2006 (dovolatel

ve svém podání uvádí nejprve rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 351/2006, jež se však

danou problematikou nezabývá, a následně zmiňuje rozhodnutí sp. zn. 33 Odo

561/2006, pročež Nejvyšší soud vycházel z toho, že dovolatel měl na mysli

argumentaci obsaženou v rozhodnutí posléze uvedeném), na nějž dovolatel v

řízení poukazoval. Dovolatel má za to, že je na místě upřít účinky námitce

promlčení vznesené žalovanou právě s ohledem na skutečnosti v tomto rozhodnutí

uvedené, tedy především výši újmy, která by žalobci vznikla v důsledku

žalovanou vznesené námitky promlčení. Žalobce by v daném případě ztratil nárok

na vrácení bezdůvodného obohacení minimálně ve výši jistiny žalované částky. Odvolací soud dle dovolatele nepřípustně směšuje dvě zcela odlišná plnění, a to

kupní cenu předmětného bytu a částku představující část bezdůvodného obohacení

na straně žalované.

Městský soud namítanou značnou ztrátu žalobce de facto

kompenzuje výhodou, jíž se mělo žalobci dostat tím, že koupil předmětný byt za

příznivou cenu, což je dle žalobce v rozporu s výše citovanou judikaturou

dovolacího soudu. Dovolatel připomněl, že po dlouhou dobu neexistovaly žádné

okolnosti, jež by u něj vyvolávaly obavu o dobytnost jím vynaložených

prostředků transformovaných na předplacené nájemné. Žalované na rozdíl od

dovolatele muselo být od počátku zřejmé, že při vytváření své vůle nedodržela

zákonné postupy, neboť právě na její straně došlo k pochybení, a z její strany

tak v posuzovaném případě došlo ke zneužití subjektivního práva namítat

promlčení žalobcem uplatněného nároku. Na podporu svého názoru, že v daném

případě je uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy, dovolatel

citoval především závěry vyslovené a odkazované v rozsudku Nejvyššího soudu ze

dne 9. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 329/2010, které pokládá za aplikovatelné i v

projednávané věci. Svou polemiku s rozsudkem odvolacího soudu dovolatel završil

návrhem, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu

k dalšímu řízení. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání zpochybnila opodstatnění argumentů

dovolatele a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce jako nepřípustné

odmítl. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského

soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle

čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,

občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,

rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo

podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241

odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Jelikož dovolání žalobce směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo

potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci

samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem

odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil, je přípustnost

dovolání dána ustanovením § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., a je tak možno

rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumávat v mezích vytyčených v dovolání

uplatněnými důvody (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatel svými námitkami předně směřuje ke zpochybnění závěrů soudů nižších

stupňů zaujatých k otázce, v čem je v daném případě třeba spatřovat bezdůvodné

obohacení žalované. K těmto jeho výtkám je třeba především uvést, že obohacení

je objektivně nastalý stav spočívající v tom, že v majetkové sféře určité osoby

dojde k přírůstku aktiv nebo naopak k úbytku pasiv. Vzniká v zásadě bez ohledu

na to, jak osoba obohacená či osoba, na jejíž úkor bylo obohacení získáno,

pojímá poskytované plnění. V daném případě je tedy stěžejní zodpovědění otázky,

oč se majetková sféra žalované rozrostla v důsledku plnění dovolatele. Upravil-li dovolatel na své náklady bytové prostory v jejím vlastnictví, pak je

zřejmé, že obohacení na straně žalované spočívalo právě ve zhodnocení její

nemovitosti.

Okolnost, že toto plnění mělo být dle ujednání obsažených v

neplatných smlouvách započítáno na budoucí nájemné za užívání zrekonstruovaného

bytu, nemůže mít vliv na vymezení podstaty bezdůvodného obohacení vzniklého na

straně žalované. Je možno podotknout, že i v případě, že by obohacení spočívalo

přímo v poskytnutí určitého peněžního obnosu na základě neplatné smlouvy o

smlouvě budoucí, jenž měl být následně na základě neplatné nájemní smlouvy

započítán na nájemné, spočívalo by právě již v rozšíření aktiv přijetím dané

částky. Způsob, jakým strany zamýšlely vypořádat vzájemné vztahy, stojí při

vymezení podstaty obohacení poněkud stranou. V souladu s uvedenými premisami je

možno přisvědčit závěrům odvolacího soudu, dle nichž obohacení nabyté žalovanou

spočívalo ve zhodnocení její nemovitosti. Hovoří-li dovolatel dále o tom, že k vynaložení částek na rekonstrukci bytových

prostor došlo na základě platné smlouvy o výstavbě ze dne 2. 4. 2001, pak je

nutné uvést, že tato smlouva byla v souladu se zjištěními soudů nižších stupňů

ujednáním navazujícím na smlouvu o budoucí smlouvě o nájmu bytu ze dne 30. 5. 2001 a předcházejícím smlouvě o nájmu bytu ze dne 16. 7. 2003 a upravovala

především vzájemné vztahy vlastníka a stavebníka při výstavbě bytové jednotky,

aniž by však sama náležitě řešila způsob vypořádání žalobcem vynaložené částky

na nemovitost ve vlastnictví žalované, což měly řešit výše zmiňované,

neplatností stižené, smlouvy, které předpokládaly budoucí obývání upravovaného

bytu žalobcem. Dovolatelem zdůrazňovaný odkaz na smlouvu o budoucí smlouvě o

nájmu bytu obsažený ve smlouvě o výstavbě, které tedy zmíněná smlouva o smlouvě

budoucí předcházela, pak nemůže být způsobilý pozměnit závěr, že tuto smlouvu

nelze pokládat za řešící otázku vzájemného majetkového vypořádání vlastníka a

stavebníka, a to již proto, že právě touto zmínkou daly smluvní strany najevo,

že předpokládají řešení dané otázky prostřednictvím odlišné smlouvy, jež ovšem

pro svou neplatnost nebyla způsobilá vzájemné vtahy účastníků náležitě upravit. Má-li dovolatel za to, že závěr o neplatnosti smlouvy o smlouvě budoucí o nájmu

bytu neobstojí s ohledem na to, že postup „odbydlování“ provedené investice byl

obecně stanoven i v unesení zastupitelstva žalované ze dne 10. 12. 2001, jímž

byly přijaty „Zásady nepeněžitého plnění kupní ceny bytu prodávaného nájemci“,

přehlíží, že toto usnesení samo o sobě vztahy mezi žalovanou a dovolatelem

neupravovalo, řešilo pouze v obecnější rovině vztahy mezi žalovanou a nájemníky

obývajícími nemovitosti v jejím vlastnictví. Přestože tomuto usnesení by nebylo

možné upřít význam při stanovení řádnosti postupu žalované v tomto usnesení

zmiňovaných situacích, není právním úkonem, jenž by upravoval přímo vztahy mezi

žalovanou a dovolatelem, a byl tak způsobilý zamezit vzniku bezdůvodného

obohacení zhodnocením nemovitosti žalované.

S ohledem na uvedené tedy obstojí závěr odvolacího soudu, dle nějž k

bezdůvodnému obohacení žalované došlo provedením investice do její nemovitosti

žalobcem na základě neplatné smlouvy o budoucí smlouvě o nájmu bytu, aniž by

proinvestovná částka mohla být následně transformována na nájemné na základě

platně uzavřené nájemní smlouvy. Na výtky dovolatele zpochybňující správnost závěru odvolacího soudu o uplynutí

dvouleté subjektivní promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení ve

smyslu § 107 odst. 1 obč. zák. je možno odvětit následujícím způsobem. Pro

počátek běhu subjektivní promlčecí doby je rozhodný okamžik, kdy se oprávněný

skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a

kdo je získal, přičemž není podstatné, že měl možnost se potřebné skutečnosti

dozvědět již dříve (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2007,

sp. zn. 30 Cdo 2758/2006, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího

soudu pod C 5371, CD 6/2008). Touto vědomostí ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. nemíní znalost právní kvalifikace, nýbrž pouze skutkových okolností, z

nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit (srov. např. rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2626/2009, a judikaturu v

něm odkazovanou). Počátek běhu subjektivní promlčecí doby tedy nelze v daném

případě spojovat s tím, kdy se žalobce dozvěděl o tom, že žalovaná pokládá

uzavřenou smlouvu za neplatnou, ale s okamžikem, v němž si on sám musel být

vědom toho, že zhodnotil majetek žalované, a dále skutečností zakládajících

neplatnost smluvních ujednání se žalovanou, aniž by přitom bylo rozhodující,

zda si byl zcela vědom významu těchto skutečností pro platnost uzavírané

smlouvy. Je vhodné připomenout, že kontraktační proces s územně samosprávnou

jednotkou má svá specifika, odvíjející se od toho, že jde o veřejnoprávní

korporaci, jejíž vůle se formuje v rámci zákonem daných pravidel, a je na

osobě, s níž je smlouva uzavírána, aby si ověřila, zda jsou splněny podmínky,

jimiž zákon podmiňuje platnost právního úkonu územně samosprávné jednotky (k

tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2001, sp. zn. III. ÚS

721/2000, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo

2258/2010). Dovolatel tedy nevznáší námitky, v jejichž světle by se mohl jevit

závěr odvolacího soudu, že vědomost o veškerých rozhodných skutečnostech pro

vznik nároku na vydání bezdůvodného obohacení získal nejpozději v den uzavření

neplatné nájemní smlouvy dne 16. 7. 2003, nesprávným, neboť svými tvrzeními

nepoukazuje na to, kdy mu byly známy veškeré rozhodné skutkové okolnosti, ale

pouze na to, kdy byl obeznámen s pochybnostmi žalované o platnosti smlouvy. Argumentace dovolatele není tedy ani v tomto ohledu způsobilá vyvrátit

správnost závěrů odvolacího soudu. Na pochybení v posouzení věci odvolacím soudem nelze usuzovat ani z výtek

dovolatele vůči zohlednění rozporu vznesení námitky promlčení s dobrými mravy. Je především třeba zdůraznit, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.

je obecným

ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon

subjektivního práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak

není, umožňuje soudu odepřít ochranu výkonu práva, jež sice je v mezích zákona,

avšak v konkrétní situaci může jeho realizace znamenat nepřiměřenou tvrdost. Toto ustanovení patří k normám s relativně neurčitou hypotézou, které

přenechávají soudu, aby v každém jednotlivém případě vymezil hypotézu právní

normy ze širokého předem neomezeného okruhu okolností (např. rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2970/2009). Z povahy věci

posouzení otázky rozporu s dobrými mravy přísluší zásadně soudům nižších

stupňů, přičemž přehodnocení jejich závěru o použití ustanovení § 3 odst. 1

obč. zák. v konkrétní věci dovolacím soudem má místo jen ve výjimečných

případech zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení

(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. 25 Cdo

2458/2011, a judikaturu v něm odkazovanou). Opřel-li dovolatel v tomto směru svou argumentaci o závěry vyslovené či

odkazované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo

329/2010, pak je třeba uvést, že v tomto rozhodnutí řešený případ rozporné

námitky promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého investicemi

do nemovitosti byl značně odlišný od věci nyní projednávané, jejímž specifikem

bylo, že zhodnocenou bytovou jednotku posléze nabyl do svého vlastnictví její

zhodnotitel, tedy žalobce, a to za cenu, která byla výrazně nižší, než cena

obdobné jednotky v dané době, přičemž cena srovnatelné bytové jednotky navíc

několikanásobně převyšovala částku žalobcem vynaloženou na její rekonstrukci. Je třeba připomenout, že rozpor s dobrými mravy je třeba zvažovat právě s

přihlédnutím k individuálním okolnostem jednotlivých případů (k tomu srov. více

např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 345/2012). Úvahy odvolacího soudu vycházející z poměření hodnoty, jíž dovolatel posléze

získal, a újmy, o níž ho připravilo promlčení jeho práva, zohledňují právě

konkrétní okolnosti případu a není důvodu je pokládat za nepřiměřené dané

situaci. Kupní cena a bezdůvodné obohacení sice představují dvě odlišná plnění,

obě spolu ovšem souvisí, neboť se týkají téhož objektu, týchž osob a jejich

vzájemných majetkoprávních vztahů. Odvolacímu soudu proto není důvodu vytýkat,

přihlédl-li v rámci posouzení rozporu vznesené námitky promlčení s dobrými

mravy k jejich poměru, neboť právě institut dobrých mravů umožňuje přihlížet k

širšímu kontextu sporného právního vztahu. Zmínil-li dovolatel dále i rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn.

33 Odo 561/2006, pak je třeba

uvést, že ani v závěrech obsažených v tomto rozhodnutí nelze nalézt úvahy

způsobilé doložit tvrzení dovolatele o nesprávnosti posouzení této otázky

odvolacím soudem, neboť v daném případě sice bylo přihlédnuto k hodnotě

investic a újmě, jež by vznikla v důsledku účinků námitky promlčení, ovšem ani

ve zmíněném sporu nešlo o situaci vykazující specifika případu nyní

projednávaného (nabytí zhodnoceného objektu žalobcem za cenu neodpovídající

jeho hodnotě). Vytkl-li dále dovolatel odvolacímu soudu, že se náležitě nevypořádal s

argumentací obsaženou v jeho podání ze dne 27. 2. 2012 vysvětlující, v čem

dovolatel spatřuje podstatu bezdůvodného obohacení, směřuje tím zřejmě k

dovození dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadě

řízení potenciálně ohrožující správnost rozhodnutí ve věci, přičemž je možno

uvést, že třebaže se jeví odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu v tomto

poněkud stručné, je z něj zřejmé, jaký právní názor zaujal odvolací soud k

námitkám obsaženým ve zmiňovaném podání. Není zde tedy opory pro závěr, že by

snad odvolací soud nedostál povinnosti odůvodnit své rozhodnutí způsobem

vyžadovaným § 157 odst. 2 o. s. ř., a případně tak zatížil řízení vadou, pro

niž by jeho rozhodnutí nemohlo obstát jako správné. V případě přípustného dovolání se Nejvyšší soud z úřední povinnosti zabývá i

tím, zda řízení není postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za

následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatel ovšem

ve svém dovolání vyjma výše rozebraného nedostatku žádnou další procesní vadu

odvolacímu soudu nevytýká a ani ze spisu se naznačené vady nepodávají. Dovoláním tedy nebyla úspěšně zpochybněna správnost rozsudku odvolacího soudu,

pročež je Nejvyšší soud jako nedůvodné dle § 243b odst. 2, části věty před

středníkem, o. s. ř. zamítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5,

věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, věty první, a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalované vzniklo právo na jejich náhradu v souvislosti s podáním vyjádření k

dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají ze sazby odměny v

částce 39.235,- Kč podle ustanovení § 3 odst. 1 bodu 8, § 10 odst. 3 a § 18

odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a z paušální částky náhrady výdajů za jeden

úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., obojí navýšené o 21 % DPH podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 47.837,35 Kč. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského

soudního řádu.