32 Cdo 2626/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v
právní věci žalobce J. S., zastoupeného JUDr. Jiřím Oulíkem, advokátem, se
sídlem v Praze 1, Salvátorská 8, PSČ 110 00, proti žalovanému Ing. K. K.,
zastoupenému JUDr. Ivanem Hanovským, advokátem, se sídlem v Praze 4, V Lískách
1782, PSČ 142 00, o zaplacení částky 1,520.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 210/2006, o dovolání žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. února 2009, č. j. 13 Co
500/2008-94, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. února 2009, č. j. 13 Co
500/2008-94, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 31. ledna 2008, č. j. 43 C 210/2006-47, jímž Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl žalobu
o zaplacení částky 1,520.000,- Kč s úroky z prodlení ve výši a z částek
uvedených ve výroku a rozhodl o nákladech řízení (první výrok), a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud považoval za správná skutková zjištění soudu prvního stupně i
jeho právní závěr, že smlouva uzavřená účastníky 11. prosince 1996 a označená
jako „smlouva o tichém společenství“ (dále též jen „smlouva“), není smlouvou o
tichém společenství podle ustanovení § 673 a násl. obchodního zákoníku (dále
též jen „obch. zák.“). Ačkoli mají ustanovení § 673 a násl. obch. zák. s
ohledem na ustanovení § 263 obch. zák. (v rozhodném znění, tedy ve znění k 11. prosinci 1996), dispozitivní povahu, musí smluvní vztah splňovat alespoň
základní znaky, které pro tu kterou smlouvu stanoví zákon. Pojmovým znakem
smlouvy o tichém společenství je to, že smlouva musí být uzavřena mezi tichým
společníkem na straně jedné a podnikatelem ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1
obch. zák. na straně druhé. V daném případě tomu tak nebylo, neboť žalovaný
nebyl podnikatelem, nýbrž společníkem společnosti HENAKO, spol. s r. o. (dále
jen „společnost“). Vzhledem k tomu, že nešlo o smlouvu mezi podnikateli
uzavřenou při jejich podnikatelské činnosti a nebylo výslovně písemně sjednáno,
že se závazkový právní vztah vyplývající z této smlouvy bude řídit obchodním
zákoníkem, jde o nepojmenovanou smlouvu podle ustanovení § 51 občanského
zákoníku (dále též jen „obč. zák.“). Ze smlouvy o převodu obchodního podílu uzavřené 9. prosince 1996 mezi Ing. P. N. a Ing. P. H. jako prodávajícími a žalovaným jako kupujícím, ze „smlouvy o
tichém společenství“, z dokladů o předání peněz v hotovosti žalobcem jednateli
společnosti a z příkazů k bezhotovostním převodům vzal odvolací soud, na rozdíl
od soudu prvního stupně, za prokázané, že žalobce na základě smlouvy poskytl
žalovanému příspěvek ve výši 20.000,- Kč na úhradu části jeho vkladu do
společnosti a plnil za žalovaného jeho závazek vůči společnosti ve výši
1,500.000,- Kč. V souladu s ujednáním obsaženým v bodech 8 a 9 byla smlouva
zrušena okamžikem, kdy došlo k převodu obchodního podílu žalovaného ve
společnosti na třetí subjekt (14. května 2003), tím byla ukončena účast
žalovaného ve společnosti a žalobci vzniklo právo na vrácení plnění ze zrušené
smlouvy. V důsledku zániku smlouvy jejím zrušením, když podmínky zrušení byly
ve smlouvě dohodnuty, nabyl majetkový prospěch žalovaného získaný tím, že
žalobce za něj plnil to, co měl po právu plnit sám, charakteru bezdůvodného
obohacení, neboť se stal plněním z právního důvodu, který odpadl podle
ustanovení § 451 odst. 2 obč. zák., a žalobci vzniklo právo na jeho vydání. S
ohledem na to, že se jednalo o závazkový vztah podle ustanovení § 51 obč. zák.,
posuzuje se též bezdůvodné obohacení podle příslušných ustanovení občanského
zákoníku, stejně tak jako vznesená námitka promlčení.
Lhůta k vydání
bezdůvodného obohacení počala běžet okamžikem prodeje obchodního podílu
žalovaným, tedy 14. květnem 2003. Ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. upravuje
pro případ bezdůvodného obohacení tzv. subjektivní promlčecí dobu. Tvrdil-li
žalobce, že se o převodu obchodního podílu žalovaného dozvěděl od svého
právního zástupce až před zasláním poslední předžalobní výzvy k úhradě dluhu a
následným podáním žaloby, není tato okolnost rozhodná. S ohledem na zásadu
materiální publicity odvolací soud dovodil, že žalobce se dozvěděl o této
skutečnosti, resp. měl možnost se o ní dozvědět při zachování elementární míry
opatrnosti, nejpozději v okamžiku, kdy byla tato skutečnost zapsána do veřejně
přístupného obchodního rejstříku, tedy dne 22. října 2003. Od tohoto data
počala nejpozději běžet dvouletá subjektivní promlčecí doba podle ustanovení §
107 odst. 1 obč. zák. Byla-li žaloba podána 11. května 2006, je námitka
promlčení vznesená žalovaným důvodná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, opíraje jeho
přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále
jen „o. s. ř.“). Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož se dozvěděl o
skutečnosti, na základě které začala běžet dvouletá subjektivní promlčecí doba
podle ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák., nejpozději okamžikem zápisu této
skutečnosti do obchodního rejstříku. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu
(např. rozsudků ze dne 26. září 2002, sp. zn. 33 Odo 877/2001, ze dne 29. října
2002, sp. zn. 33 Odo 702/2002 a ze dne 10. října 2004, sp. zn. 33 Odo 83/2004) je při posuzování otázky, kdy začíná běžet promlčecí doba podle
ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák., rozhodný den, kdy se oprávněný skutečně
dozví, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Není přitom rozhodné, že oprávněný měl možnost se potřebné skutečnosti dozvědět
již dříve, či jestli se o svém právu nedozvěděl vlastním zaviněním nebo se při
vynaložení potřebné péče mohl nebo měl o svém právu dozvědět. Provedení
určitého zápisu do obchodního rejstříku neznamená, že se skutečně subjektivně
dozvěděl o tam zapsaných skutečnostech. Podotýká, že zápis určitých skutečností
v obchodním rejstříku chrání důvěru osob jednajících ve víře v uvedený zápis,
ale sám o sobě nemá rozhodný význam z hlediska počátku běhu subjektivní
promlčecí doby. Závěr vyslovený odvolacím soudem by znamenal, že u veškerých
osob by platila nevyvratitelná právní domněnka, že se subjektivně a skutečně
dozvěděly o všech zápisech obsažených ve veřejně dostupných rejstřících, u
nichž platí princip publicity v materiálním smyslu. Důsledky takového výkladu
principu publicity v materiálním smyslu by z hlediska ustanovení § 107 odst. 1
obč. zák. byly nedozírné. Proto nestačí právní domněnka dozvědění se, ale je
třeba vycházet ze subjektivního a skutečného nabytí vědomosti. Závěr odvolacího
soudu, že jakmile byl žalovaný vymazán z obchodního rejstříku, dovolatel se o
této skutečnosti vzhledem k zásadě materiální publicity dozvěděl, pomíjí, že
subjektivní stránka (nabytí vědomosti) musí být skutečně naplněna. Tento závěr
je rovněž v rozporu s uvedenými rozhodnutími dovolacího soudu, podle nichž při
posuzování počátku běhu subjektivní promlčecí doby není rozhodující, jestli se
o skutečnosti zakládající vznik práva na vydání bezdůvodného obohacení
nedozvěděl vlastním zaviněním, ani jestli se o ní dozvědět při vynaložení
potřebné péče mohl nebo měl dozvědět. Okolnost, že dovolatel se o skutečnostech
rozhodných pro vrácení plnění dozvěděl až v březnu roku 2006, vyplývá z
listinných důkazů, jež v průběhu řízení předložil. Toto tvrzení žalovaný
nezpochybnil. Dovolatel zdůrazňuje, že rejstříkové soudy provádějí výmaz celého zápisu
společníka i při změnách jednotlivých údajů týkajících se této osoby. Skutečnost, že žalovaný převedl celý svůj obchodní podíl ve společnosti na
třetí osobu vyplynula a dovolatel se o ní subjektivně dozvěděl až na základě
nahlédnutí jeho právního zástupce do sbírky listin vedené rejstříkových soudem.
Dovolatel vyjadřuje přesvědčení, že v případě, kdy je „zákonné právo“
oprávněného na vrácení plnění ze zrušené smlouvy (§ 451 odst. 2 a § 457 obč. zák.) zároveň sjednáno účastníky přímo ve smlouvě jako právo na vrácení plnění
pro případ zrušení smlouvy, jde o dva právní tituly a žalobou uplatněné právo
na vrácení plnění ze zrušené smlouvy nemůže být posouzeno jako promlčené,
jestliže není promlčeno alespoň na základě jednoho ze zmíněných právních
titulů. Podle ustanovení § 101 obč. zák. není právo na vrácení plnění dohodnuté
ve smlouvě pro případ jejího zrušení promlčeno. Dovolatel rovněž podotýká, že námitka promlčení vznesená žalovaným se netýkala
plynutí doby od zrušení smlouvy, nýbrž uplynutí lhůty tří let ke splacení
půjčky dohodnuté v bodě 2 smlouvy. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé, může být přípustné jen podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod
písmenem b) nejde, Nejvyšší soud však shledává dovolání přípustným podle
písmene c), neboť odvolací soud posoudil námitku promlčení vznesenou žalovaným
v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Podle ustanovení § 107 obč. zák. právo na vydání plnění z bezdůvodného
obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k
bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil (odstavec 1). Nejpozději
se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a
jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo
(odstavec 2). Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, podle něhož dvouletá
subjektivní promlčecí doba pro vydání bezdůvodného obohacení podle ustanovení §
107 odst. 1 obč. zák. počala běžet nejpozději v okamžiku, kdy rozhodná
skutečnost byla zapsána do obchodního rejstříku, tedy dne 22. října 2003. Otázkou počátku běhu subjektivní promlčecí doby podle ustanovení § 107 odst. 1
obč. zák. pro vydání bezdůvodného obohacení se Nejvyšší soud ve svých
rozhodnutích opakovaně zabýval a dovodil, že pro posouzení počátku běhu této
doby je rozhodný okamžik, kdy se oprávněný skutečně dozví o tom, že došlo na
jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal, přičemž není
podstatné, že měl možnost se potřebné skutečnosti dozvědět již dříve (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. srpna 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006, uveřejněný v časopise Právní rozhledy pod číslem 6,
ročník 2008, dále dovolatelem zmíněné rozsudky ze dne 26. září 2002, sp. zn. 33
Odo 877/2001, ze dne 29. října 2002, sp. zn. 33 Odo 702/2002 a ze dne 20. října 2004, sp. zn. 33 Odo 83/2004, jež jsou veřejnosti k dispozici na webových
stránkách Nejvyššího soudu). Touto vědomostí se rozumí znalost skutkových
okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2000, sp. zn. 20 Cdo 927/98).
Ke
stejnému závěru se Nejvyšší soud přihlásil i v rozsudku, vydaném po rozhodnutí
odvolacího soudu, ze dne 15. června 2010, sp. zn. 21 Cdo 3433/2008, 21 Cdo
3434/2008, v němž uzavřel, že při posuzování počátku běhu subjektivní promlčecí
doby je nutno vycházet z prokázané, skutečné, nikoli tedy jen předpokládané
vědomosti oprávněného o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného
obohacení a kdo je získal; touto vědomostí ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. nemíní znalost právní kvalifikace, nýbrž pouze skutkových okolností, z nichž
lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit. V projednávané věci však odvolací soud skutečné nabytí vědomosti dovolatelem
nezkoumal, neboť závěr o počátku běhu promlčecí doby založil na okolnosti, že
dovolatel se o tom, že žalovaný přestal být společníkem společnosti HENAKO,
spol. s r. o. dozvěděl, resp. měl možnost se o ní dozvědět, nejpozději v
okamžiku, kdy tato skutečnost byla zapsána do obchodního rejstříku, tj. 22. října 2003. Odvolací soud pominul, že význam principu materiální publicity
vyjádřeného v ustanovení § 27 odst. 2 obch. zák. (v rozhodném znění) je v tom,
že poskytuje ochranu tomu, kdo jedná v důvěře v zápis do obchodního rejstříku
(srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 285/96). Z
principu materiální publicity však nelze dovodit, jako učinil odvolací soud, že
provedením zápisu v obchodním rejstříku se dovolatel o zapsané skutečnosti
opravdu dozvěděl, resp. měl možnost se dozvědět. Předpokládaná vědomost nemá
vliv na počátek běhu subjektivní promlčecí doby. Námitku, podle níž bylo-li právo dovolatele na vrácení plnění ze zrušené
smlouvy sjednáno ve smlouvě a současně toto právo vyplývá z ustanovení § 451
odst. 2 a § 457 obč. zák., a že jde tedy o dva právní tituly a námitka
promlčení tak měla být ve vztahu k titulu založenému smlouvou posouzena podle
ustanovení § 101 obč. zák. jako nedůvodná, nepovažuje dovolací soud za
opodstatněnou, protože o dva právní tituly k vydání bezdůvodného obohacení
nejde. Byla-li v bodě 9 smlouvy uzavřena dohoda o vypořádání bezdůvodného
obohacení pro případ zrušení smlouvy, jde o ujednání, jímž jen bylo deklarováno
právo na vypořádání bezdůvodného obohacení v případě zrušení smlouvy. Stejně tak není opodstatněná ani výhrada, podle níž žalovaný vznesl námitku
promlčení jen ve vztahu k ujednání pod bodem 2 smlouvy, odvolací soud se jí
však zabýval ve vztahu k nároku vyplývajícímu z ustanovení bodu 8 a 9 smlouvy. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud již v rozhodnutí uveřejněném pod číslem
13/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek vysvětlil, že důvodnost námitky
promlčení soud zkoumá ve vztahu k nároku uplatněnému žalobou; není významné,
jak účastníci nárok kvalifikovali po právní stránce a z jakých právních důvodů
byla námitka promlčení vznesena. Právní kvalifikace žalobou uplatněného nároku
je výhradně věcí soudu a není rozhodné, jak tvrzené skutečnosti kvalifikuje
účastník řízení.
Dospěje-li soud k závěru, že skutková zjištění učiněná v
řízení lze subsumovat pod jinou hypotézu právní normy, než tu, jejíhož naplnění
se dovolává účastník řízení, je povinen prověřit důvodnost takovým účastníkem
vznesené námitky promlčení i z pohledu těchto závěrů. To znamená, že důvodnost
uplatněné námitky promlčení soud zkoumá ve vztahu k žalobním tvrzením, případně
ve vazbě na zjištěný skutkový stav věci (v rozsahu, v němž skutková zjištění
opodstatňují přiznání nároku - lhostejno z jakého titulu).
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné, Nejvyšší soud
rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 věty za středníkem a odst. 3 o.
s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta
první a § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně
nákladů řízení dovolacího.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. května 2011
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu