21
Cdo 3433/2008
21 Cdo 3434/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní
věci žalobkyně PhMr. I. J., zastoupené Mgr. Vladanou Pščolkovou, advokátkou se
sídlem v Ostravě, Jurečkova č. 16, proti žalovanému P. N., zastoupenému Mgr.
Tomášem Gureckým, advokátem se sídlem v Ostravě, J. Skupy č. 1639/21, o určení
neplatnosti veřejné dražby a o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním
právem, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 84 C 14/2003, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. prosince 2005,
č.j. 57 Co 264/2005-157, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19.
října 2007, č.j. 57 Co 22/2007-248, takto:
I. Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23.
prosince 2005, č. j. 57 Co 264/2005-157, se zamítá.
II. Dovolání žalovaného proti výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
19. října 2007, č. j. 57 Co 22/2007-248, o náhradě nákladů řízení se odmítá; v
dalším se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobou podanou u Okresního soudu v Ostravě dne 9.1. 2003 (změněnou se
souhlasem soudu) se žalobkyně domáhala určení, že „není přípustný prodej
zástavy ve veřejné dražbě prováděné podle prohlášení žalovaného ze dne 6. 6. 2002, učiněné do notářského zápisu sp.zn. Nz 505/2002 před JUDr. Josefem
Kawulokem, notářem v Ostravě, tj. nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí
na listu vlastnictví č. 383 pro katastrální území Radvanice jako dům č. p. 743
na pozemku parcele č. 2803/2, zastavěná plocha a nádvoří a pozemky parcela č. 2803/1 zastavěná plocha a nádvoří, parcela č. 2803/2 zastavěná plocha a
nádvoří, pro pohledávku žalovaného v celkové výši 750.000,- Kč s
příslušenstvím“; že popsané nemovitosti „nejsou zatíženy zástavním právem
zřízeným smlouvou V2 670/1996 ze dne 19. 2. 1996 ve prospěch žalovaného pro
pohledávku ve výši 650.000,- Kč“. Uvedla, že „dne 11. 12. 2002 jí byla doručena
dražební vyhláška dle § 43 zák. č. 26/2000 Sb.“; že „předmětem dražby je soubor
nemovitostí“; že „dražbu navrhl žalovaný pro pohledávku 750.000,- Kč s přísl.“;
že „dražba je nepřípustná“; že „usnesením ze dne 20. 11. 2002, č.j. 55 Nc
5/2002-5, nařídil Okresní soud v Ostravě předběžným opatřením P. N. zdržet se
podání návrhu na provedení nedobrovolné dražby předmětných nemovitostí“; že
„žalovaný není oprávněn podat návrh na provedení nedobrovolné dražby pro
pohledávku vůči žalobkyni z titulu smlouvy o půjčce ze dne 20. 2. 1996“; že
„žalovaný nesplnil podmínky ustanovení § 36 odst. 2 zák. č. 26/2000 Sb.“, neboť
„prohlášení žalovaného bylo učiněno v rozporu se skutečným stavem“; že
„žalovaný nemá vůči ní pohledávku ve výši 650.000,- Kč“; že „částku 650.000,-
Kč jako půjčku nikdy nepřevzala“; že „žalovaný ji pouze požádal, aby částku
450.000,- Kč předala osobě jednající za firmu HUSKY s.r.o. s tím, že částku
200.000,- Kč jim sám předal již dříve“; že „ona si žádné peníze nepůjčovala“;
že „smlouvu o půjčce ze dne 20. 2. 1996 a kvitanci na částku 650.000,- Kč
nechal žalovaný připravit jako předstíraný právní úkon“; že „naivně věřila, že
se jedná jen o krátkodobou půjčku a že za svou službu, tj. poskytnutí zástavy
na krátkou dobu jen do 15. 3. 1996, dostane odměnu“; že „smlouva o půjčce ze
dne 20. 2. 1996 je neplatným právním úkonem
pro nedostatek vážnosti projevu vůle“; že „zástavní smlouva ze dne 19. 2. 1996
je neplatná“ a „zástavní právo nevzniklo“; že, „i kdyby soud neuznal její
námitky ohledně neplatnosti zástavní smlouvy, pak by dražba nebyla přípustná
ohledně částky přesahující skutečnou pohledávku žalovaného zajištěnou zástavním
právem“; že „tato pohledávka by musela vycházet z částky 450.000,- Kč, kterou
skutečně převzala“; že „pohledávka ze smluvní pokuty ve výši 100.000,- Kč podle
smlouvy o půjčce ze dne 20. 2.
1996, není zajištěna zástavním právem, protože
smluvní pokuta není příslušenstvím pohledávky zajištěné zástavním právem“; že
jí vznikla pohledávka vůči žalovanému ve výši 540.000,- Kč, neboť „žalovaný
užíval její nemovitosti od 11/1997 do 3/2003, aniž by mu svědčil právní důvod“,
a že „žalovaný na její úkor získal bezdůvodné obohacení ve výši nejméně
10.000,- Kč měsíčně“; že „žalovaný jí způsobil škodu tím, že se vůči ní
dopustil protiprávního jednání“, když „ji přinutil odstěhovat se z jejího domu
č. p. 743 v Ostravě, za což byl již pravomocně odsouzen rozsudkem Okresního
soudu v Ostravě ve věci sp. zn. 72 T 234/99, ve spojení s rozsudkem Krajského
soudu v Ostravě sp. zn. 3 To 856/2003“; že „v důsledku protiprávního jednání
žalovaného musela vynaložit náklady na zajištění náhradního ubytování ve výši
74.801,- Kč, a to od 1. 12. 1997 do 6. 7. 1998 v Domově pro seniory Armády
spásy v O. K., dále ve výši 13.080,- Kč a za nájem bytu ve vlastnictví OKD, a. s. za dobu od 1. 7. 1998 do března 2003 ve výši celkem 61.721,- Kč“; že „má
vůči žalovanému pohledávku ve výši 138.000,- Kč představující pravomocně
přiznané náklady řízení před soudy obou stupňů ve věci vedené u Okresního soudu
v Ostravě pod sp. zn. 62 C 38/96“; že „uvedené pohledávky uplatňuje k
započtení“, přičemž „její pohledávky převyšují pohledávku vymáhanou
žalovaným“.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. 10. 2004, č. j. 84 C 14/2003-117,
žalobu o určení neplatnosti veřejné dražby a žalobu o určení, že nemovitosti
nejsou zatíženy zástavním právem, zamítl a současně uložil žalobkyni povinnost
zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 20.450,- Kč. Dospěl k závěru, že
„žalovaný půjčil žalobkyni částku 650.000,- Kč splatnou do 20. 5. 1996“; že
„žalobkyni byla předána částka 450.000,- Kč a další částka 200.000,- Kč byla
předána spol. HUSKY, s. r. o.“; že „ve smlouvě o půjčce byla současně sjednána
i smluvní pokuta 100.000,- Kč pro případ, že půjčka nebude zaplacena do 1. 6.
1996“; že „v návaznosti na smlouvu o půjčce žalobkyně půjčila celou částku
650.000,- Kč spol. HUSKY, s. r. o., o čemž byla sepsána smlouva o půjčce ze dne
21.2.1996“; že „zároveň byla vystavena spol. HUSKY, s. r. o. ve prospěch
žalobkyně i směnka na 650.000,- Kč“; že „smlouva o půjčce uzavřená mezi
účastníky byla zajištěna zástavním právem k předmětným nemovitostem zástavní
smlouvou ze dne 19. 2. 1996“; že „smlouva o půjčce mezi žalobkyní a žalovaným
platně vznikla, nejednalo se o simulovaný právní úkon“; že „žalobkyně si musela
být vědoma následků učiněných právních úkonů“; že „půjčku dosud nevrátila“; že
„žalovaný podal návrh na provedení dražby dle § 36 odst. 2 zák. č. 26/2000
Sb.“; že „žalovaný učinil čestné prohlášení ve formě notářského zápisu, že má
vůči žalobkyni splatnou pohledávku, z níž není plněno a která je zajištěna
zástavním právem“; že „zástavní smlouva mezi účastníky platně vznikla“; že
„nemovitosti byly v zástavní smlouvě a jejím dodatku určitě specifikovány“; že
„v řízení nebylo prokázáno, že by došlo k zániku zástavního práva“; že „žaloba
o určení nepřípustnosti prodeje zástavy je nedůvodná“; dále že „žalobkyně byla
vlastníkem předmětných nemovitostí i v období od listopadu 1997 do března
2003“; že však „nebylo prokázáno, že by po uvedené období předmětné nemovitosti
užíval žalovaný jako nájemce“, a proto „mu nemohlo v této výši vzniknout ani
bezdůvodné obohacení“; že „námitka započtení částky 540.000,- Kč není důvodná“;
že „žalovaný byl pravomocně odsouzen pro trestný čin porušování domovní svobody
a trestný čin vydírání“; že „v důsledku protiprávního jednání žalovaného se
žalobkyně musela odstěhovat“; že „v příčinné souvislosti s tím jí vznikly
náklady za ubytování v Domově pro seniory armády spásy, a poté v bytě OKD,
který si musela pronajmout“; že „žalovaný vznesl námitku promlčení nároku ve
výši 13.080,- Kč“; že „žalobkyně se o výši škody dozvěděla nejpozději 6. 7.
1998“ a že „započtení v této části nemohlo vyvolat zamýšlené právní účinky“; že
pokud jde o částku 61.721,- Kč, představující nájemné za užívání bytu OKD, je
důvodná pouze částka 54.881,- Kč za období 7/1998-9/2002; že „žalovaný však
vznesl námitku promlčení i ohledně této částky, a započtení proto nemohlo
vyvolat právní účinky“; že „pohledávka je nadále zajištěna zástavním právem,
neboť nedošlo k zániku zástavního práva zánikem pohledávky“.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. 12. 2005, č.
j. 57 Co 264/2005-157, rozsudek soudu prvního stupně „v odstavci I. výroku“
změnil tak, že určil, že „prodej zástavy ve veřejné dražbě“ není
„přípustný“ (výrok I.); „ve zbývající napadené části“ rozsudek soudu prvního
stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (výrok II.). Uvedl, že „dne
10.5.2005 nabyl účinnosti Nález Ústavního soudu ze dne 8.3.2005, publikovaný
pod č. 181/2005, který zrušil ustanovení § 36 odst. 2 zák. č. 26/2000 Sb.“; že
„prodej zástavy nebyl do účinnosti uvedeného nálezu Ústavního soudu
realizován“, a proto „je za dané právní situace vyloučeno, aby v něm bylo
pokračováno“; že „zde nejsou zákonné předpoklady pro realizaci dražby“; dále
že „mezi účastníky byla uzavřena smlouva o půjčce“; že „dosavadní zjištění
svědčí o výši reálného kontraktu 450.000,- Kč“; že „nebylo prokázáno, že by
dalších 200.000,- Kč bylo předáno přímo firmě HUSKY, s. r. o. na pokyn
žalobkyně“; že „mezi účastníky byla uzavřena platná zástavní smlouva“; že
„nesouhlasí s názorem okresního soudu, že žalovanému pouze proto, že v době,
kdy se považoval za vlastníka nemovitosti, tuto osobně neužíval, bezdůvodné
obohacení nevzniklo“; že „žalovaný s nemovitostí nakládal jako s vlastní,
pronajal ji další osobě, realizoval své vlastnické právo“; že „je nerozhodné,
zda žalovaný nemovitosti další osobě pronajal za úplatu či bezúplatně“; že „na
straně žalovaného došlo k bezdůvodnému obohacení podle § 451 obč. zák.,
spočívajícím v plnění z neplatného úkonu“.
Proti výroku I. tohoto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání.
Namítá,že „nález Ústavního soudu byl vydán až poté, kdy ve věci bylo rozhodnuto
soudem prvního stupně“; že „odvolací soud pouze přezkoumává správnost
rozhodnutí soudu prvního stupně“; že „vydáním nálezu Ústavního soudu nemohou
být zrušeny všechny dražby provedené v souladu s ustanovením § 36 odst. 2 zák.
č. 26/2000 Sb.“; že „nález Ústavního soudu nemůže působit retroaktivně na
dražby zahájené před datem jeho vydání“; že „nedošlo k porušení žádného
ustanovení zaručeného Listinou“ a že „Ústavní soud nepřípustně zasáhl do
zákonodárné pravomoci zákonodárných orgánů“. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 17. 8. 2006, č.j. 84 C 14/2003-190,
zamítl žalobu o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem a
současně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
řízení 28.746,- Kč k rukám její zástupkyně a žalobkyni uložil povinnost
zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 36.235,50 Kč k rukám jeho
zástupce. Dospěl k závěru, že „žalovaný žalobkyni fyzicky předal pouze částku
450.000,- Kč, a v tomto rozsahu nepochybně půjčka byla poskytnuta“; že
„žalobkyni vznikla povinnost vrátit ji ve lhůtě ve smlouvě uvedené“; že „jde-li
o dalších 200.000,- Kč, nebylo v řízení prokázáno, že by žalovaný půjčil
žalobkyni tuto částku“; že „nebylo prokázáno, že by existovala dohoda mezi
účastníky, že tato částka má být žalovaným přímo předána firmě HUSKY s. r. o.“,
a „nebylo tedy prokázáno, že by v tomto rozsahu mezi účastníky reálně půjčka
vznikla“; že „na straně žalovaného došlo k bezdůvodnému obohacení dle § 451
obč.zák.“; že dle znaleckého posudku znalce Ing. Balnara „činila obvyklá cena
nájemného v období od listopadu 1997 do prosince 1999 13.000,- Kč a v období od
ledna 2000 do dubna 2002 částku 15.000,- Kč“; že „žalobkyně uplatnila k
započtení částku 10.000,- Kč měsíčně“ a že tuto částku lze považovat za
důvodnou; že „na to nemůže mít vliv ani výpověď svědka J. S., který uváděl, že
žalovanému platil částku 4.000,- Kč měsíčně za užívání jednoho patra a jeho
bratr částku 3.500,- Kč za užívání dalšího patra“; že „takovéto nájemné bylo
stanoveno s přihlédnutím k investicím svědka do nemovitosti“; že „pohledávka
žalobkyně vůči žalovanému ve výši 540.000,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení
je proto důvodná“; dále že „náklady za ubytování a nájem lze hodnotit jako
škodu, která žalobkyni vznikla v důsledku protiprávního jednání žalovaného“; že
„nejpozději v srpnu 2002 se do nemovitosti již nastěhovali nájemníci žalobkyně
J.
a v tomto období již celá nemovitost byla obyvatelná“; že „škoda, která
žalobkyni v důsledku protiprávního jednání žalovaného mohla vzniknout,
představuje částku 53.741,- Kč (po odečtení nájemného za období 9/2002 až
3/2003 ve výši 7.980,- Kč), a dále částku 13.080,- Kč za ubytování v Domově pro
seniory“; že „vyčíslenou škodu by bylo možné přiznat žalobkyni jen za
předpokladu, že by nevznášela další požadavky na finanční náhradu na zajištění
bydlení“; že „žalobkyně požadovala současně bezdůvodné obohacení za dobu od
listopadu 1997 do dubna 2002 za užívání předmětných nemovitostí, a to z důvodu,
že nemohla užívat předmětné nemovitosti, a tím si zajistit svou potřebu
bydlení“, a že proto „nemohla za totéž období vzniknout žalobkyni škoda jako
majetková újma za to, že musela za bydlení vynakládat nějaké částky“; že
„požadavek na bezdůvodné obohacení již náklad na bydlení žalobkyně zahrnuje a
nelze žalobkyni přiznat fakticky částku vyjadřující hodnotu jejího bydlení za
tutéž dobu dvakrát“; že „důvodným byl proto pouze požadavek na náhradu škody
odpovídající částkám za bydlení vynakládaným u OKD za období od 5 až 8/2002 ve
výši 4.440,- Kč (výše měsíčních plateb činila 2x1.080,- Kč a 2x1.140,- Kč)“;
že, „jde-li o námitky započtení, důvodnými byly v rozsahu 544.440,- Kč, a to z
titulu bezdůvodného obohacení ve výši 540.000,- Kč, a 4.440,- Kč z titulu
náhrady škody“; že „zástavním právem k předmětným nemovitostem byla zajištěna
pohledávka žalovaného vůči žalobkyni, jež byla zjištěna ve výši 550.000,- Kč, a
to z titulu půjčky 450.000,- Kč a z titulu smluvní pokuty 100.000,- Kč“; že „k
tomu, aby mohlo dojít k zániku zástavního práva, muselo by dojít k zániku celé
pohledávky zajištěné zástavním právem a to nebylo prokázáno“; že „pro počátek
běhu promlčecí lhůty, je rozhodující, kdy se žalobkyně dozvěděla o konkrétní
výši bezdůvodného obohacení nebo vzniklé škody a kdo jej získal nebo škodu
způsobil“; že „právní mocí rozsudku ve věci 62 C 38/96-129, tedy dnem 3.4.2002,
kterým bylo určeno, že žalobkyně je vlastníkem předmětných nemovitostí, se
žalobkyně dozvěděla, kdo na její úkor bezdůvodné obohacení získal“, a „ze
znaleckého posudku Ing. Balcara ze dne 8.1.2003 se pak dozvěděla o jeho
konkrétní výši“; že „tímto dnem počala běžet subjektivní promlčecí lhůta u
nároku na bezdůvodné obohacení podle § 107 odst. 1 obč. zák.“; že „žalobkyně v
soudním řízení uplatnila započtení tohoto svého nároku podáním doručeným soudu
dne 3.4.2003 (doručeno žalovanému dne 2.9.2003) a jeho doplněním doručeným
soudu dne 10.6.2004 (doručeno žalovanému dne 18.6.2004)“; že „k promlčení
nároku na bezdůvodné obohacení tedy nedošlo“; že „u nároku na náhradu škody se
žalobkyně v trestním řízení vedeném pod sp. zn.
72 T 234/99 připojila s nárokem
na náhradu škody dne 24.4.2003“; že „s ohledem na probíhající trestní řízení
však promlčecí lhůta neběžela až do 5.3.2004, kdy nabyl právní moci rozsudek
krajského soudu ze dne 5.3.2004“; že „až poté se žalobkyně dozvěděla o
skutečném škůdci a následujícím dnem po právní moci rozsudku, tedy dne
6.3.2004, začala běžet subjektivní promlčecí lhůta, jde-li o požadavek na
náhradu škody“; že „nárok na náhradu škody žalobkyně uplatnila k započtení v
tomto řízení podáním doručeným soudu dne 10.6.2004 (žalovanému doručeno dne
18.6.2004)“, a že proto „ani požadavek na náhradu škody není promlčený“.
Proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 17.8.2006, čj. 84 C
14/2003-190, podala žalobkyně odvolání a žalovaný podal návrh na opravu jeho
odůvodnění a odvolání proti nákladovému výroku tohoto rozsudku. Krajský soud v
Ostravě rozsudkem ze dne 19.10.2007, č.j. 57 Co 22/2007-248, návrh žalovaného
na opravu odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně zamítl; jinak rozsudek soudu
prvního stupně změnil tak, že určil, že předmětné nemovitosti nejsou zatíženy
zástavním právem zřízeným ve prospěch žalovaného; současně žalovanému uložil
povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů předchozích řízení 43.217,20 Kč
a na náhradě nákladů odvolacího řízení 21.200,- Kč k rukám její právní
zástupkyně a ČR na účet Okresního soudu v Ostravě soudní poplatek 2000,- Kč.
Uvedl, že „za situace, kdy je prokázána půjčka ve výši 450.000,- Kč, může
zástavní smlouva zajišťovat půjčku pouze v této výši“; že „smlouvou o půjčce
byla dohodnuta sankce smluvní pokuty, která je samostatným institutem podle §
544 obč. zák.“; že však „z obsahu obou smluv je nepochybné, že vůle účastníků
směřovala k zajištění půjčky a smluvní pokuty, protože ta byla ve smlouvě o
půjčce označena za součást příslušenství“; že „za situace, kdy bylo prokázáno,
že půjčka byla realizována ve výši 450.000,- Kč a smluvní pokuta zajištěna
uvedenou zástavní smlouvou 100.000,- Kč, byla zástavní smlouvou zajištěna
pohledávka v celkové výši 550.000,- Kč“; že „žalobkyně požaduje částku výrazně
nižší než byla zjištěná obvyklá cena dle znaleckého posudku Ing. Balcara“; že
„žalovaný sám pronajal nemovitosti svědku Janu Sestřencovi a jeho bratrovi,
kteří platili za užívání těchto nemovitostí celkem 7.500,- Kč, s tím, že při
stanovení této výše bylo zohledněno, že budou do nemovitosti investovat a budou
o ni pečovat“; že proto „žalobkyní uplatněná částka 10.000,- Kč měsíčně zcela
odpovídá tomu, co sám žalovaný za užívání cizí věci požadoval“; že „další
dokazování o výši obvyklého nájemného by bylo nadbytečné“; že „žalovaný
předmětné nemovitosti neoprávněně užíval od 11/1997 do 4/2002“; že „za toto
období mu vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši 540.000,- Kč“; že „žalovaná
musela bydlet mimo vlastní rodinný dům, a to v zařízení Armády spásy a následně
v bytě OKD“; že „tato částka je podrobně rozepsána v odůvodnění rozsudku
okresního soudu“; že „celkem bylo oproti pohledávce 550.000,- Kč započteno
544.440,- Kč (540.000,- Kč a 4.440,- Kč)“; že se „jednalo o částky
započitatelné“; že „k započtení žalobkyní uplatněné pohledávky nebyly v době
střetu s pohledávkou žalovaného promlčeny, neboť neuplynula subjektivní ani
objektivní promlčecí lhůta“, když se i v této otázce ztotožnil se závěrem soudu
prvního stupně; dále že „žalobkyně žalovanému zvlášť zaplatila i částku 5.560,-
Kč“; že proto „zanikla pohledávka žalovaného vůči žalobkyni v celém rozsahu“ a
„podmínky pro zánik zástavního práva podle § 170 odst. 1 písm. a) obč. zák.
byly splněny“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že „má
splatnou pohledávku vůči žalobkyni ve výši minimálně 750.000,- Kč“; že
„žalobkyně nemá žádných pohledávek vůči němu, neboť neporušil žádnou povinnost
a nezpůsobil žádnou škodu, na úkor nikoho se bezdůvodně neobohatil“; že
„pohledávky žalobkyně jsou promlčené“; že „nikdy nebydlel v předmětných
nemovitostech“; že „nedošlo k započtení žádných pohledávek“; že „žalobkyně
požaduje některé částky dvakrát, a to jednak jako částku za užívání bytu a
jednak jako částku za neužívání nemovitostí, když jednu z těchto částek by
musela hradit“; že „není možné vycházet ze znaleckého posudku Ing. Miroslava
Balnara“; že „znalecký posudek nevychází ze stavu předmětných nemovitostí, jež
byly v době uzavření kupní smlouvy“; že „znalec srovnávací metodu pouze
konstatuje, avšak neuvádí, které nemovitosti srovnává“; že „při stanovení ceny
zohledňuje pozemky parc.č. 2802, 2804, 2806, 2807, když tyto nejsou předmětem
soudního sporu“; že „žalobkyně si vystěhování prováděla sama a dobrovolně“; že
„na stěhování žalobkyně se nepodílel“; že „došlo ke zhodnocení uvedených
nemovitostí ve značné výši, zejména provedením rekonstrukce domu, provedením
plynové přípojky, instalováním plynového topení, včetně plynového kotle“; že
„navrhl provedení důkazu znaleckým posudkem k bezdůvodnému obohacení
vyhotoveným Ing. Daningerem“; že „znalecký posudek Ing. Balnara nebyl vyhotoven
soudem a proti němu stojí posudek Ing. Daningera“; že „splnil všechny podmínky
stanovené zákonem pro konání nedobrovolné dražby požadované v době, kdy tuto
hodlal provádět“; že „odvolací soud neměl žalobkyni přiznat náklady řízení, a
to ani za odvolací řízení, když v době podání odvolání nebyly splněny podmínky
pro vyhovění odvolání“ a že „žalobkyni neměly být přiznány náklady řízení v
souladu s ust. § 150 o.s.ř.“
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) se nejprve
zabýval dovoláním žalovaného proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze dne 23.12.2005, č.j. 57 Co 264/2005-157; po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému výroku rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde
o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
dovolání přípustné, přezkoumal napadený výrok rozsudku ve smyslu ustanovení §
242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k
závěru, že dovolání není opodstatněné.
Nedobrovolnou dražbou se rozumí veřejná dražba, která se provádí proti vůli
vlastníka věci nebo jiného předmětu dražby uvedeného v ustanovení § 36 odst. 4
zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů (dále
též jen „zákon o veřejných dražbách“), za účelem uspokojení pohledávky
zástavního věřitele nebo jiného dražebního věřitele uvedeného v ustanovení § 36
odst. 3 zákona o veřejných dražbách. Z výše citovaných ustanovení mimo jiného
vyplývá, že podle ustanovení § 36 odst. 1 zákona o veřejných dražbách smí být
na návrh zástavního věřitele provedena k uspokojení jeho zajištěné pohledávky
dražba, jen jestliže pohledávka je přiznána vykonatelným soudním rozhodnutím
nebo vykonatelným rozhodčím nálezem anebo notářským zápisem se svolením k
vykonatelnosti, tedy rozhodnutími nebo listinou, které jsou způsobilým titulem
pro soudní výkon rozhodnutí.
I když v právních předpisech a v právní teorii bývá definováno rozličně,
nemohou být žádné pochybnosti o tom, že zástavní právo slouží k zajištění
pohledávky a jejího příslušenství a že poskytuje zástavnímu věřiteli oprávnění
domáhat se uspokojení zajištěné pohledávky, která nebyla řádně a včas splněna,
a jejího příslušenství z výtěžku prodeje nebo jiného zpeněžení zástavy. S
přihlédnutím k uvedenému smyslu a účelu zástavního práva je třeba dovodit, že
pohledávka je zástavnímu věřiteli ve smyslu ustanovení § 36 odst. 1 zákona o
veřejných dražbách přiznána tehdy, představuje-li vykonatelné rozhodnutí soudu,
vykonatelný rozhodčí nález nebo notářský zápis se svolením k vykonatelnosti
způsobilý právní prostředek k prodeji nebo jinému zpeněžení zástavy potřebnému
pro uspokojení (splnění) zajištěné pohledávky a jejího příslušenství z výtěžku
zpeněžení zástavy.
Bylo-li zástavní právo k zajištění pohledávky zřízeno v době od 1.1.1992 do
31.8.1998 a vznikl-li v této době také nárok zástavního věřitele na uspokojení
ze zástavy, řídí se - jak již dovodila judikatura soudů (srov. například
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.11.1999 sp. zn. 31 Cdo 1181/99,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 70, ročník 2000, a
usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.5.2002 sp. zn. 21 Cdo 1162/2001,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 24, ročník 2003) -
uspokojení zástavního věřitele i v době po 1.9.1998 ustanovením § 151f
občanského zákoníku ve znění účinném do 31.8.1998. Podle ustálené judikatury
soudů právo zástavního věřitele domáhat se uspokojení ze zástavy podle
ustanovení § 151f odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.8.1998 lze
vyjádřit jen jako jeho nárok na zaplacení zajištěné pohledávky (a jejího
příslušenství) s tím, že uspokojení pohledávky se oprávněný zástavní věřitel
může domáhat jen z výtěžku prodeje nebo jiného zpeněžení zástavy (srov.
například usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.12.1997 sp. zn. 2 Cdon 967/97,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 46, ročník 1998).
V případě, že nedobrovolnou dražbu navrhuje zástavní věřitel, kterému vznikl
nárok na uspokojení ze zástavy v době od 1.1.1992 do 31.8.1998 podle v té době
platného ustanovení § 151f odst. 1 občanského zákoníku, jsou splněny podmínky k
provedení dražby podle ustanovení § 36 odst. 1 zákona o veřejných dražbách
tehdy, jestliže mu vykonatelné soudní rozhodnutí, vykonatelný rozhodčí nález
nebo notářský zápis se svolením k vykonatelnosti přiznává vůči vlastníkům
(majitelům) zástavy (tj. zástavním dlužníkům) pohledávku "s dodatkem", že se
jejího uspokojení může domáhat z výtěžku prodeje nebo jiného zpeněžení zástavy.
Výjimka z tohoto pravidla nastává jen tehdy, domáhá-li se zástavní věřitel
prodeje zástavy, která je ve vlastnictví (v majetku) dlužníka, jemuž bylo
vykonatelným rozhodnutím soudu, vykonatelným rozhodčím nálezem nebo notářským
zápisem se svolením k vykonatelnosti uloženo zajištěnou pohledávku (popřípadě
též její příslušenství) zaplatit bez zřetele k tomu, zda byla zajištěna
zástavním právem; za situace, kdy dlužník (tzv. osobní dlužník) je současně
zástavním dlužníkem, totiž rozhodnutí soudu nebo jiný výše uvedený titul pro
výkon rozhodnutí ukládající dlužníku splnit (zaplatit) pohledávku zástavního
věřitele představuje právní prostředek způsobilý postihnout veškerý majetek
dlužníka a tedy i zástavu, ohledně které zástavní věřitel navrhuje provedení
nedobrovolné dražby, a to samozřejmě za předpokladu, že zástavní věřitel také
své zástavní právo k předmětu dražby řádně doloží (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ČRze dne 15.11.2005, sp.zn. 21 Cdo 2672/2004, publikovaný v časopise
Soudní judikatura pod č. 16, ročník 2006).
Z uvedeného vyplývá, že uspokojení vymáhané pohledávky žalovaného, kterému jako
zástavnímu věřiteli vznikl nárok na uspokojení ze zástavy v době před 1.9.1998,
se řídí ustanovením § 151f odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do
31.8.1998. Vzhledem k tomu, že vykonatelným soudním rozhodnutím, vykonatelným
rozhodčím nálezem a ani notářským zápisem se svolením k vykonatelnosti nebylo
(podle dosavadních poznatků) žalovanému přiznáno vůči zástavní dlužnici ve
smyslu ustanovení § 151f odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do
31.8.1998 právo na uspokojení pohledávky z výtěžku prodeje nebo jiného
zpeněžení zástavy, nemohl se žalovaný již z tohoto důvodu důvodně domáhat ve
smyslu ustanovení § 36 odst. 1 zákona o veřejných dražbách provedení dražby
vůči žalobkyni.
Na místě je dodat, že i kdyby v daném případě veřejná nedobrovolná dražba
přicházela v úvahu, nebyla by taková dražba, v důsledku zrušení ustanovení § 36
odst. 2 zákona č. 26/2000 Sb. nálezem Ústavního soudu ze dne 8.3.2005, č.
181/2005 Sb., proveditelná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne
23.11.2005, sp.zn. 21 Cdo 27/2005, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod
č. 31, ročník 2006).
Z uvedeného vyplývá, že dovoláním napadený výrok I. rozsudku odvolacího soudu
ze dne 23.12.2005, č.j. 57 Co 264/2005-157, je z hlediska dovolatelem
uplatněných dovolacích důvodů správný, a protože nebylo zjištěno, že by toto
rozhodnutí odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., nebo jinou vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud ČR
dovolání žalovaného proti tomuto rozhodnutí podle ustanovení § 243b odst. 2
části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) se dále zabýval
dovoláním žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
19.10.2007, č.j. 57 Co 22/2007-248; po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve
lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti
kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné,
přezkoumal rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§
243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání
není opodstatněné.
Odvolací soud vycházel ze závěru, že „žalobkyně požaduje částku výrazně nižší
než byla zjištěná obvyklá cena dle znaleckého posudku Ing. Balcara“; že
„žalovaný sám pronajal nemovitosti svědku J. S. a jeho bratrovi, kteří platili
za užívání těchto nemovitostí celkem 7.500,- Kč, s tím, že při stanovení této
výše bylo zohledněno, že budou do nemovitosti investovat a budou o ni pečovat“;
že proto „žalobkyní uplatněná částka 10.000,- Kč měsíčně zcela odpovídá tomu,
co sám žalovaný za užívání cizí věci požadoval“; že „žalovaný předmětné
nemovitosti neoprávněně užíval od 11/1997 do 4/2002“; že „žalovaná musela
bydlet mimo vlastní rodinný dům, a to v zařízení Armády spásy a následně v bytě
OKD“; že „žalobkyně žalovanému zvlášť zaplatila i částku 5.560,- Kč“.
Z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že žalovaný namítá
nesprávnost těchto závěrů.
Podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo
jiné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (a tak je tomu v daném
případě) podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které
nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve
smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který
neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v
úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků
nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné
skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení
najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z
přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak,
z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně
věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135
o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části
tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z
hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování
provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny
důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co
vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o.s.ř.).
Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným
důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota
zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení
důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají
jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková
zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu,
popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti
zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem
odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy
zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny
v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením
důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti,
o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze
považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska
pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy
podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při
důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím
k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká
je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání
skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto
skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost
výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům, získaným na základě
hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s
jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové
posouzení
z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti
tvrzených (prokazovaných) skutečností.
Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek
činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak
vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu
odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení,
není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl
uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý,
že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení
důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše
uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Shora citované skutkové závěry odvolacího soudu, jejichž nesprávnost žalovaný v
dovolání namítá, odvolací soud učinil - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku
- z výsledků dokazování, které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §
132 o.s.ř. Odvolací soud vysvětlil, jakými úvahami se při hodnocení výsledků
dokazování řídil. Protože z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je
zřejmé, že odvolací soud pro uvedené zjištění vzal v úvahu skutečnosti, které
vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že nepominul žádné
skutečnosti, které by v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo
vyšly za řízení najevo, a že v hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z
přednesů účastníků z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti,
pravdivosti, eventuálně věrohodnosti není logický rozpor, má uvedený závěr
oporu v provedeném dokazování.
Podle ustanovení § 152 obč. zák. zástavní právo slouží k zajištění pohledávky
pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto
případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy.
Podle ustanovení § 165 odst. 1 obč. zák., není-li pohledávka zajištěná
zástavním právem splněna včas, má zástavní věřitel právo na uspokojení své
pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy. Totéž právo má zástavní věřitel,
jestliže pohledávka byla po své splatnosti splněna jen částečně nebo nebylo-li
splněno příslušenství pohledávky.
Podle ustanovení § 170 odst. 1 písm. a) obč. zák. zástavní právo zaniká zánikem
zajištěné pohledávky.
Zástavní právo má v první řadě funkci zajišťovací; zabezpečuje pohledávku
zástavního věřitele již od okamžiku svého vzniku, vede (motivuje) dlužníka k
tomu, aby pohledávku zástavního věřitele dobrovolně splnil, a zástavnímu
věřiteli poskytuje jistotu, že se bude moci uspokojit ze zástavy, nebude-li
jeho pohledávka včas splněna. Nebyla-li pohledávka zástavního věřitele včas
splněna, uplatní se uhrazovací funkce zástavního práva; zástavní věřitel je
oprávněn uspokojit se ze zástavy, aniž by musel spoléhat na to, že se domůže
úhrady své pohledávky z majetku dlužníka.
Zástavní právo je právem subsidiárním a akcesorickým. Subsidiarita zástavního
práva vyjadřuje, že jde o podpůrný zdroj uspokojení pohledávky zástavního
věřitele, který se uplatní jen tehdy, jestliže pohledávka nebyla dlužníkem
dobrovolně splněna a ani nezanikla jiným způsobem. Akcesorickým je zástavní
právo zejména proto, že vzniká pouze tehdy, vznikla-li platně také pohledávka,
k jejímuž zajištění má sloužit, a že dochází k jeho zániku, zanikla-li
zajištěná pohledávka.
Podle ustanovení § 580 obč. zák. mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky,
jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí,
jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení.
Zánik nastane okamžikem, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení.
Započtení (kompenzace) je způsob zániku vzájemně se kryjících pohledávek
dlužníka a věřitele, jímž odpadá dvojí splnění vzájemných pohledávek.
Ustanovení § 580 obč. zák. vymezuje předpoklady, při jejichž splnění k
započtení dochází. Mezi základní předpoklady započtení tak patří vzájemnost
pohledávek (musí jít o dva závazky mezi týmiž subjekty, kdy věřitel jedné
pohledávky je zároveň dlužníkem druhé a naopak), stejný druh plnění,
způsobilost pohledávek k započtení a právní úkon směřující k započtení. Jiné
(další) předpoklady (tedy ani právní kvalifikaci započítávané pohledávky) zákon
pro započtení nevyžaduje.
Podle ustanovení § 101 obč. zák. pokud není v dalších ustanoveních uvedeno
jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno
poprvé.
Podle ustanovení § 106 odst. 1 obč. zák. právo na náhradu škody se promlčí za
dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.
Podle ustanovení § 106 odst. 2 obč. zák. nejpozději se právo na náhradu škody
promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne,
kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na
zdraví.
Podle ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. právo na vydání plnění z bezdůvodného
obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k
bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil.
Podle ustanovení § 107 odst. 2 obč. zák. Nejpozději se právo na vydání plnění z
bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné
obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo.
Soudní praxe i právní teorie promlčením rozumí marné uplynutí doby stanovené v
zákoně pro vykonání práva; znamená výrazné oslabení subjektivního práva
oprávněného účastníka, neboť promlčením sice jeho nárok nezaniká, nemůže však
být soudem přiznán, jestliže povinný před soudem čelí uplatněnému právu
námitkou promlčení. Nárok oprávněného účastníka trvá i nadále, stává se však
prostřednictvím soudu nevymahatelným.
Počátek promlčecí lhůty v občanskoprávních vztazích je obecně (objektivně)
určen ustanovením § 101 obč. zák., podle něhož lhůta počíná běžet ode dne, kdy
právo mohlo být vykonáno poprvé. Takto vymezený počátek je vymezen objektivně,
nezávisle na poškozeném (srov. slovo „mohlo“). Běh promlčecí doby tedy počne
ode dne, kdy by obecně každý mohl právo uplatnit, jinak řečeno - kdy mohl podat
žalobu (actio nata), přičemž není rozhodující, zda snad daný subjekt byl v
situaci, která mu uplatnění práva znemožňovala (nevěděl o právu, výkon práva mu
znemožňovala nemoc apod.). Jde tedy o objektivně určený počátek běhu promlčecí
lhůty, který se odvíjí od právních skutečností, popř. událostí, jejichž vznik
či existence jsou nezávislé na úrovni vědomí (znalostí) oprávněného účastníka
odpovědnostního vztahu. Tato lhůta činí tři roky (srov. ustanovení § 106 odst.
2 větu před středníkem obč. zák.)
Vedle této tzv. objektivní lhůty zákon stanoví k uplatnění nároků z
odpovědnostních práv také lhůtu subjektivní, která činí dva roky (srov. § 106
odst. 1 obč. zák.). Obecně platí, že nárok na náhradu škody je třeba uplatnit v
době, kdy ještě běží obě lhůty, tj. lhůta objektivní a v jejím rámci lhůta
subjektivní. Z této zásady představuje určitou výjimku pouze škoda na zdraví
(srov. ustanovení § 106 odst. 2 větu za středníkem obč. zák.). Obě podmínky
stanovené pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty podle ustanovení § 106
odst. 1 obč. zák. pro uplatnění nároku na náhradu škody, tj. vědomost o škodě a
o tom, kdo za ni odpovídá, musí být splněny kumulativně.
Subjektivní promlčecí lhůta k uplatnění nároku na náhradu škody – jak uvedeno
výše - činí dva roky a počíná běžet ode dne, kdy se poškozený dozví o tom, že
škoda vznikla, a o tom, kdo za ni odpovídá. O tom, kdo za škodu odpovídá, se
poškozený dozví tehdy, když zjistí skutkové okolnosti rozhodné pro vymezení
odpovědného subjektu. O škodě se poškozený dozví tehdy, když zjistí skutkové
okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její
rozsah (tak, aby bylo možné případně též určit alespoň přibližně výši škody v
penězích); není potřebné, aby znal rozsah (výši) škody přesně, například na
základě odborného posudku, neboť soud z důvodu promlčení práva (nároku) na
náhradu škody, jehož se účastník občanského soudního řízení dovolal, žalobu
zamítne i v případech, ve kterých není ještě prokázána odpovědnost za škodu
nebo výše škody (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSSR, sp. zn. 1 Cz
18/81, ze dne 23. 6. 1981, uveřejněné ve Sborníku Nejvyššího soudu ČSSR č. IV,
str. 1130). Při zkoumání, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni
odpovídá, je třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného; nemusí však jít
o zjištění (rozumí se jistotu v běžném slova smyslu), nýbrž postačuje, aby
skutkové okolnosti, kterými poškozený disponuje, byly způsobilé takový závěr o
možném vzniku škody a možné odpovědnosti povinného učinit.
Při posuzování počátku běhu subjektivní promlčecí doby (107 odst. 1 obč. zák.)
je nutno vycházet z prokázané, skutečné, nikoli tedy jen předpokládané
vědomosti oprávněného o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného
obohacení a kdo je získal; touto vědomostí ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák.
nemíní znalost právní kvalifikace, nýbrž pouze skutkových okolností, z nichž
lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit (srov. např. rozsudek bývalého
Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. září 1974, 2 Cz 19/74, uveřejněný ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 38, č. ročník 1975; rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.9.2000, sp.zn. 927/98; rozsudek Nejvyššího soudu
ČR ze dne 14. 8. 2007, sp.zn. 30 Cdo 2758/2006, publikovaný v časopise Právní
rozhledy pod č. 6, ročník 2008).
Z výše uvedeného je zřejmé, že závěry odvolacího soudu – napadané dovolatelem v
dovolání - že „za situace, kdy bylo prokázáno, že půjčka byla realizována ve
výši 450.000,- Kč a smluvní pokuta zajištěna uvedenou zástavní smlouvou
100.000,- Kč, byla zástavní smlouvou zajištěna pohledávka v celkové výši
550.000,- Kč“; že „celkem bylo oproti pohledávce žalovaného 550.000,- Kč
započteno 544.440,- Kč (tj. 540.000,- Kč bezdůvodného obohacení, které žalovaný
získal za neoprávněné užívání předmětné nemovitosti v období od 11/1997 do
4/2002, a 4.440,-Kč, jež žalobkyně zaplatila za náhradní bydlení od května do
srpna 2005)“; že se „jednalo o částky započitatelné“; že „k započtení žalobkyní
uplatněné pohledávky nebyly v době střetu s pohledávkou žalovaného promlčeny,
neboť neuplynula subjektivní ani objektivní promlčecí lhůta“; vzhledem k tomu,
že „žalobkyně žalovanému zvlášť zaplatila částku 5.560,- Kč“, „zanikla
pohledávka žalovaného vůči žalobkyni v celém rozsahu“, a že proto „podmínky pro
zánik zástavního práva podle § 170 odst. 1 písm. a) obč. zák. byly splněny“,
jsou správné.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska žalovaným
uplatněných dovolacích důvodů správný, a protože nebylo zjištěno, že by
rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst.
1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České
republiky dovolání žalovaného podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před
středníkem o.s.ř. zamítl.
Žalovaný podal dovolání též proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Z ustanovení § 167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má
z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě,
jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma
rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadenému výroku o nákladech odvolacího
řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví
podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu (§ 237 až § 239
o.s.ř.).
Přípustnost dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení podle hledisek
uvedených v ustanoveních § 237, § 238 a § 238a o.s.ř. není dána, neboť se
nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nevyplývá ani z ustanovení § 239 o.s.ř.,
protože nejde o případy v něm uvedené.
Nejvyšší soud ČR proto dospěl k závěru, že dovolání proti výroku rozhodnutí
odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není přípustné (srov. též usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002 sp. zn. 29 Odo 874/2001,
které bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, roč.
2003). Dovolání žalovaného proti těmto rozhodnutím bylo proto podle ustanovení
§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítnuto.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem
o.s.ř., neboť žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalobkyni v dovolacím
řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. června 2010
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu