25 Cdo 2970/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra ve věci
žalobkyně Prewetool AG, se sídlem ve Švýcarsku, CH-8342 Wernetshausen,
Sackstrasse 29, zastoupené JUDr. Milanem Vašíčkem, MBA, advokátem se sídlem v
Brně, Lidická 710/57, proti žalovanému F. N., zastoupenému JUDr. Gabrielou
Vilímkovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Orlická 163, o 192.290,- Kč
s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp.zn. 10 C
341/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 4. března 2009, č. j. 21 Co 515/2008-311, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4.
března 2009, č. j. 21 Co 515/2008-311, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního
stupně ohledně 14 % úroku z prodlení z částky 192.290,- Kč od 16. 8. 1994 do
zaplacení, se zamítá; jinak se dovolání odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Kč s 16 % úrokem z prodlení od 16. 8. 1994 do zaplacení a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalující obchodní společnost (dále jen
„žalobkyně“) se v červnu 1993 se žalovaným ústně dohodla, že žalovaný na
základě svého patentu přihlášeného v České republice vyhotoví výkresovou
dokumentaci k výrobě prototypu zařízení a dodá ji žalobkyni, která za
žalovaného zaplatí veškeré poplatky spojené s podáním mezinárodní patentové
přihlášky u příslušného úřadu v Mnichově s tím, že zisk z licenčních poplatků
se bude dělit v poměru 25 % pro žalobkyni a 75 % pro žalovaného. Žalobkyně
zaplatila poplatky spojené s mezinárodní patentovou přihláškou ve výši 8.630,45
CHF, žalovaný však výkresovou dokumentaci nedodal a podmínky smlouvy nesplnil.
Žalobkyně proto od smlouvy odstoupila a 10. 7. 1994 žalovaného vyzvala k
zaplacení dosavadních výloh. Žalovaný s odstoupením od smlouvy i s finančním
vypořádáním souhlasil, avšak zaplacení požadované částky vázal na další
jednání. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2006, č. j. 25
Cdo 453/2005-238, vydaný v této věci soud dovodil, že žalovaný, který porušil
svou smluvní povinnost, odpovídá podle ust. § 420 obč. zák. za škodu, jež
žalobkyni vznikla úhradou finančních prostředků, které do společného projektu
vložila a které tak přišly vniveč.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 4. 3.
2009, č. j. 21 Co 515/2008-311, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci
samé změnil jen tak, že žalobu na zaplacení 14% úroku z částky 192.290,- Kč od
16. 8. 1994 do zaplacení zamítl, jinak jej ohledně povinnosti žalovaného
zaplatit žalobkyni částku 192.290,- Kč s 2% úrokem od 16. 8. 1994 do zaplacení
a ve výroku o nákladech řízení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení. Skutková zjištění soudu prvního stupně i jeho právní závěr shledal
správnými, avšak vzhledem k tomu, že nejen žalovaný, ale i žalobkyně svou
lehkomyslností při uzavírání pouze ústní smlouvy nedbala toho, aby při úpravě
smluvního vztahu bylo odstraněno vše, co by mohlo vést ke vzniku rozporů ve
smyslu § 43 obč. zák., což bylo příčinou neobvyklé délky sporu, a tedy i doby
prodlení žalovaného, považoval za spravedlivé snížit celkovou výši úroků z
prodlení a podle § 3 odst. 1 obč. zák. nepřiznal žalobkyni plnou výši úroků z
prodlení, a tím důsledky prodlení pro žalovaného zmírnil.
Proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o úrocích z
prodlení tak, že byla zamítnuta žaloba v rozsahu 14% úroku z prodlení, a
žalované bylo uloženo zaplatit úrok z prodlení ve výši 2 %, podala žalobkyně
dovolání. Nesouhlasí se snížením úroku z prodlení o 14 %, jež považuje za
nepřiměřené, zcela neodpovídající úroku z prodlení, neboť jeho výše se spíš
rovná úroku z vkladu v peněžním ústavu. Namítá, že odvolací soud nesprávně
aplikoval ust. § 3 odst. 1 obč. zák., a poukazuje na to, že ze žalované částky
bude muset zaplatit daň z příjmu, přičemž kupní hodnota žalované částky je
vlivem inflace značně nižší než žalovaná částka s úrokem z prodlení přiznaným
ve výši 2 %. Takové snížení úroku z prodlení považuje za rozporné s dobrými
mravy a uvádí, že především žalovaný přispěl k délce soudního sporu a délku
řízení není možno klást za vinu žalobkyni. Navrhla, aby rozsudek odvolacího
soudu byl v napadeném rozsahu zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání nesouhlasil s důvody dovolání a uvedl, že
ačkoliv pro něj soudní řízení znamenalo prohru se zásadními důsledky, dlužnou
částku již žalobkyni vyrovnal. Popřel, že by zavinil délku sporu, chyby při
smluvním ujednání se dopustila také žalobkyně, která - ač zkušená podnikatelka
- nezajistila jasné ujednání mezi smluvními stranami. Vztah mezi nimi byl
definován jako náhrada škody, jejíž výši může soud modifikovat, což se také v
přiměřeném rozsahu stalo. Poukázal na nesrovnatelné majetkové poměry účastníků
a na to, že ze sporného vztahu neměl žádný prospěch, vstoupil v nejasný smluvní
vztah, což dokládá i vleklé soudní řízení, jež vyústilo v náročně zjištěnou
náhradu škody, a není proto na místě argumentace dovolatelky dobrými mravy.
Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, příp. zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastnicí řízení zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř.,
dospěl k závěru, že dovolání, v části přípustné dle § 237 odst. 1 písm. a) o.
s. ř., není důvodné, a ve zbylé části není přípustné. Vzhledem k tomu, že
dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 4. 3. 2009, Nejvyšší soud o
dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu
ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).
K podání dovolání proti výroku o povinnosti žalovaného zaplatit 2% úrok z
prodlení z částky 192.290,- Kč není žalobkyně subjektivně oprávněna. V rozsahu,
v jakém bylo žalobě vyhověno, nebyla žalobkyni žádná újma způsobena, a tedy
nemůže mít zájem na zrušení tohoto rozhodnutí. Proto bylo její dovolání v tomto
rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř.
odmítnuto (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20
Cdo 1760/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod číslem 7/2000;
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 138/2000).
Dovolání proti výroku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně a žaloba na zaplacení úroku z prodlení ve výši 14 % byla
zamítnuta, je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným
dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li
dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst.
1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm.
a) o. s. ř.], i když nebyly v dovolání uplatněny. Vzhledem k tomu, že vady
obligatorně posuzované nebyly ve vztahu k měnícímu výroku rozsudku odvolacího
soudu v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají, dovolací soud
přezkoumal tento výrok, proti němuž je dovolání přípustné, toliko z důvodů
uplatněných v dovolání.
V dovolání je výtka nesprávnosti právního posouzení věci založena na tom, že
odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.
Podle ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. je obecným ustanovením hmotněprávní povahy,
které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního práva je v souladu s
dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, umožňuje soudu odepřít ochranu
výkonu práva, které sice je v mezích zákona, avšak v konkrétní situaci může
jeho realizace znamenat nepřiměřenou tvrdost. Toto ustanovení patří k normám s
relativně neurčitou hypotézou, které přenechávají soudu, aby v každém
jednotlivém případě vymezil hypotézu právní normy ze širokého předem
neomezeného okruhu okolností. Aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. přichází v úvahu i
při posouzení povinnosti dlužníka uhradit věřiteli úroky z prodlení.
Odvolací soud důvody pro aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. v daném případě
jednoznačně uvedl, když konstatoval, že to byl právě nedostatek písemné formy
smluvního ujednání účastníků, na němž se podíleli oba účastníci a který se stal
prvotní příčinou délky sporu a tedy i prodlení žalovaného, a přihlédl k
okolnostem jak na straně žalobkyně, tak na straně žalovaného, jež způsobily
výrazné zvýšení platební povinnosti žalovaného. Úvahy, kterými byl odvolací
soud v posuzované věci veden k závěru o výkonu práva v rozporu s dobrými mravy,
jsou podložené skutkovými okolnostmi daného případu, a podle názoru dovolacího
soudu nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení věci, jestliže
vzhledem ke konkrétním okolnostem zmírnil podle § 3 odst. 1 obč. zák. finanční
dopad délky řízení na žalovaného a výši úroku, přiznaného žalobkyni za celou
dobu prodlení, snížil.
K námitkám v dovolání je třeba dodat, že míra inflace ani úroveň úročení vkladů
v bance není rozhodující či převažující okolností, kterou by z hlediska
aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. bylo třeba obligatorně zvažovat, a otázkou
zavinění ve formě nedbalosti při sjednávání smluvního ujednání se odvolací soud
na straně obou účastníků zabýval.
Ze shora uvedeného vyplývá, že z hlediska uplatněného dovolacího důvodu dle §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je rozsudek odvolacího soudu v napadeném
měnícím výroku správný. Dovolání žalobkyně proto Nejvyšší soud České republiky
podle § 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 151 odst. 1
o. s. ř., neboť žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na
náhradu nákladů právo a vyjádření žalovaného s ohledem na jeho obsah nelze
považovat za potřebné k účelnému bránění práva.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. července 2011
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu