28 Cdo 2056/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause
ve věci žalobce V. H., zastoupeného JUDr. Petrem Chárou, advokátem se sídlem v
Praze 2, Francouzská 6, proti žalované Městské části Praha 1, IČ 00063410, se
sídlem v Praze 1, Vodičkova 18, zastoupené Mgr. Tomášem Machurkem, advokátem
se sídlem v Brně, Jakubská 121, o zaplacení částky 2,133.341,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 173/2006,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. října
2010, č. j. 28 Co 309/2010-255, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2010, č. j. 28 Co
309/2010-255,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
2,133.341,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výrok II.). Takto rozhodl poté, co byl jeho původní vyhovující rozsudek ze dne
11. 4. 2007, č. j. 24 C 173/2006-43, zrušen usnesením Městského soudu v Praze
ze dne 22. 4. 2009, č. j. 28 Co 55/2009-147, jímž mu bylo uloženo, aby se
zabýval otázkou platnosti pro právní posouzení věci rozhodných smluv a
zohlednil přitom názory vyslovené v odkazovaných rozhodnutích Ústavního a
Nejvyššího soudu. Žalobce se požadované částky domáhal jako náhrady
neodbydleného nájemného poskytnutého žalované formou investice do její
nemovitosti (rozšířením bytu jím užívaného do půdního prostoru). Žalobce uvedl,
že na základě smlouvy o budoucí smlouvě o nájmu bytu ze dne 30. 5. 2001 provedl
rozšíření bytu jím doposud užívaného, dne 16. 7. 2003 pak uzavřel smlouvu o
nájmu bytu č. B-03/281 zahrnující nově upravené půdní prostory s tím, že
provedené investice měly být započteny oproti nájemnému za rozšířený byt až do
30. 6. 2023. Žalobce následně bytovou jednotku od žalované odkoupil, ke dni 29.
7. 2004 se stal jejím vlastníkem, čímž nájemní vztah zanikl. V tomto řízení se
žalobce domáhal částky odpovídající neodbydlenému nájemnému, jež mu žalovanou
nebylo vráceno, pro případ závěru o neplatnosti smluv formuloval žalobce svůj
požadavek jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého na straně
žalované investicí žalobce do jejího majetku. Obvodní soud konstatoval, že s
ohledem na to, že obě smlouvy uzavřel zástupce starosty žalované, aniž by rada
žalované dala k jejich uzavření souhlas vyžadovaný § 18 odst. 3 písm. d) ve
spojení s § 68 odst. 3 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, je třeba
tyto smlouvy považovat za absolutně neplatné pro rozpor se zákonem ve smyslu §
39 obč. zák. V řízení požadovanou proinvestovanou částku 2,133.341,- Kč je tedy
třeba posoudit jako bezdůvodné obohacení na straně žalované. Obvodní soud se
nejprve zabýval námitkou promlčení, dovodil, že se žalobce dozvěděl o tom, že
se žalovaná obohatila na jeho úkor, nejpozději ke dni uzavření neplatností
stižené nájemní smlouvy č. B – 03/281 dne 16. 7. 2003, ode dne následujícího
počala v souladu s ustanovením § 107 odst. 1 obč. zák. běžet dvouletá
subjektivní promlčecí doba. Jelikož žaloba byla u soudu podána dne 27. 1. 2006,
je možno souhlasit se žalovanou, že žalované právo je promlčeno. Není přitom
důvodu námitku promlčení považovat za odporující dobrým mravům, neboť ač
žalovaná neplatnost smluv zavinila, žalobce musel o jejich neplatnosti vědět
již v okamžiku uzavření. Soud uvedl, že i v případě, že by námitka promlčení
byla zhodnocena jako nedůvodná či neúčinná, nebylo by možno žalobě vyhovět.
Získal-li žalobce zrekonstruovanou bytovou jednotku za cenu 1,136.760,- Kč, tj.
cenu zjevně neodrážející zhodnocení půdní vestavbou, a žalovaná by tak žalobci
měla zaplatit více, než jí žalobce zaplatil za bytovou jednotku, je třeba
žalobní požadavek považovat za odporující dobrým mravům. Tyto úvahy vedly soud
k zamítnutí žaloby jako nedůvodné.
K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze,
jenž je rozsudkem ze dne 13. 10. 2010, č. j. 28 Co 309/2010-255, potvrdil
(výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud
označil skutková zjištění soudu prvního stupně za dostačující a poskytující
náležitý podklad i pro posouzení věci. Je nepochybné, že obě předmětné smlouvy
je třeba považovat za absolutně neplatné a plnění na jejich základě poskytnuté
za bezdůvodné obohacení. V dané věci jsou však dopady zákonné povinnosti stran
neplatné smlouvy vrátit si vše, co na základě smlouvy obdržely, modifikovány
tím, že investicemi žalobce zhodnocený byt zůstal v jeho vlastnictví. Z
porovnání kupní ceny a nákladů vynaložených na rozšíření bytu je zřejmé, že
žalovaná do prodejní ceny bytu nezahrnula žalobcem vynaloženou částku na
rozšíření bytu v roce 2003, a proto se
na jeho úkor neobohatila. Za těchto okolností tedy žalobci nárok na vydání
bezdůvodného obohacení nevznikl, a soud prvního stupně postupoval správně,
zamítl-li žalobu jako nedůvodnou. S ohledem na tento závěr pak již odvolací
soud považoval za nadbytečné zabývat se námitkou promlčení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost je
podle něj dána zásadním právním významem napadeného rozhodnutí ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. Zásadní právní význam dovolatel přisuzuje posouzení
„otázky vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalobce, tj. dovolatele.“ Dle
dovolatele nelze akceptovat, že by v dané věci zamezovala vzniku práva na
vydání bezdůvodného obohacení skutečnost, že žalovaná pozbyla zhodnocenou věc
jejím převodem na žalobce a že částka vynaložená na zhodnocení bytu v roce 2003
nebyla do ceny rozšířeného bytu zahrnuta. Nesprávnost úvah v tomto směru
naplňuje dle dovolatele dovolací důvod nesprávného právního posouzení ve smyslu
§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel zrekapituloval zjištění týkající se
neplatnosti smluv a připomněl, že v době provádění investic se jednalo o
zhodnocení cizího majetku, za něž žalobce nebyl nikterak kompenzován. Vznik
bezdůvodného obohacení pak nelze popřít pouze s ohledem na to, že zhodnocený
majetek byl posléze převeden do jeho vlastnictví. Dovolatel rovněž neopomněl
zdůraznit, že ani žalovaná vznik bezdůvodného obohacení na své straně nijak
nepopírala. Obě strany považovaly proinvestovanou částku shodně za předplacené
nájemné za užívání mezonetového bytu. Je tedy zapotřebí především uvažovat o
majetkovém prospěchu získaném plněním z neplatného právního úkonu. Byly-li by
tyto prostředky posuzovány v jejich původním významu – jako investice, jež bude
odbydlena – bylo by možné dojít k závěru, že vynaložené prostředky jsou plněním
z právního důvodu, který odpadl v důsledku toho, že nedošlo k platnému sjednání
nájemního vztahu mezi žalobcem a žalovanou. Za nesprávnou je dle dovolatele
třeba považovat rovněž úvahu odvolacího soudu zohledňující znalecky stanovenou
cenu bytu při jeho prodeji žalobci, dle níž je pro vznik bezdůvodného obohacení
rozhodné, zda žalovaná jako vlastník promítla do prodejní ceny provedenou
investici či nikoliv. Stanovení ceny převáděného bytu bylo otázkou volné úvahy
žalované a její rozhodnutí nelze přičítat k tíži žalobce, a popírat tak vznik
nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Dle dovolatele byly bezpochyby
naplněny veškeré předpoklady vzniku bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 obč. zák., jejichž rozboru se ve svém dovolání detailně věnoval. Odvolací soud dle dovolatele rovněž pochybil tím, že se nedostatečně vypořádal
s argumentací žalobce obsaženou v odvolání, především zcela opomenul vyjádřit
se k argumentaci týkající se námitky promlčení, ač právě ta byla hlavním
důvodem pro zamítnutí žalobního návrhu soudem prvního stupně. Dovolatel v tomto
směru připomněl, že pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby je rozhodná
skutečná vědomost o vzniku bezdůvodného obohacení a osobě obohaceného, k čemuž
v projednávané věci došlo až v okamžiku, kdy žalovaná prvně začala podáním,
které bylo žalobci doručeno dne 16. 4. 2009, zpochybňovat platnost smlouvy o
nájmu bytu, o níž žalobce doposud svůj nárok opíral.
Zatímco žalované byly
okolnosti mající za následek neplatnost smlouvy známy
již od uzavření smlouvy, dovolatel byl až do okamžiku, kdy platnost smlouvy
začala žalovaná v průběhu tohoto řízení zpochybňovat, přesvědčen o její
platnosti, a i proto je vznesenou námitku promlčení třeba považovat za
odporující dobrým mravům. Dovolatel dále vytknul odvolacímu soudu, že se
dopustil nepřípustného směšování dvou samostatných závazkových právních vztahů,
a to sice závazkového vztahu z bezdůvodného obohacení a závazkového vztahu
vzniklého smlouvou o převodu bytové jednotky, v důsledku čehož pak odvolací
soud dospěl k závěru, že se žalovaná na jeho úkor neobohatila. Tyto argumenty
vedly žalobce k návrhu, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a
věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaná ve svém zevrubném vyjádření k dovolání zpochybnila opodstatněnost
jednotlivých dovolacích námitek a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako
nepřípustné odmítl. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího
soudu, které je podle čl. II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.),
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud
rozhodl ve věci samé jinak
než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem
odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1
písm. c/ o. s. ř.). Jelikož v dané věci bylo původní rozhodnutí soudu prvního stupně, vyznívající
ve prospěch žalobce, zvráceno na základě právního názoru odvolacího soudu
týkajícího se okolností významných pro zhodnocení platnosti smluv stěžejních
pro rozhodnutí o věci, je třeba dovolání považovat za přípustné ve smyslu § 237
odst. 1 písm. b) o. s. ř. Dovolání současně nelze upřít důvodnost. Nejvyšší soud opakovaně zdůraznil, že dojde-li ke zhodnocení nemovitosti
investicemi třetí osoby prováděnými bez odpovídajícího právního důvodu, nabývá
vlastník bezdůvodného obohacení okamžikem provedení dané stavební či jiné
obdobné cenu nemovitosti zvyšující úpravy (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29. 1. 2003, sp. zn.
25 Cdo 355/2001, publikované v Souboru
civilních rozhodnutí NS pod C 1672, svazek 23/2003, nebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 26 Cdo 831/2008). Obohaceným je tedy vlastník
nemovitosti, jemuž nabytím bezdůvodného obohacení vzniká v souladu s
ustanovením
§ 451 obč. zák. povinnost je vydat; není-li to možné, je jeho povinností
poskytnout dle § 458 odst. 1 obč. zák. v penězích vyjádřený ekvivalent nabytého
obohacení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 33 Odo 477/2003, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 2291,
sešit 28/2004) tomu, na jehož úkor k obohacení došlo. Následným převodem
vlastnického práva na jinou osobu není nikterak dotčena povinnost obohaceného
(původního vlastníka) ze závazkového vztahu z bezdůvodného obohacení
přetrvávajícího mezi ním a osobou, na jejíž úkor k obohacení došlo (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 29 Cdo 2631/2000,
publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 2093, sešit 27/2004, nebo
usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 32 Cdo 1605/2009). Znění zákona neposkytuje
žádného podkladu proto, aby byla případně zohledněna skutečnost, že novým
vlastníkem věci se stala osoba, na jejíž úkor se původní vlastník obohatil, a
takto byla ve výsledku popřena existence původního závazkového vztahu z
bezdůvodného obohacení (nedošlo-li ke zohlednění této skutečnosti
prostřednictvím výslovného smluvního ujednání účastníků). Případné příliš tvrdé
dopady uvedených hmotněprávních ustanovení je možno korigovat pouze
prostřednictvím § 3 odst. 1 obč. zák. zakazujícího takový výkon práv a
povinností z občanskoprávních vztahů, jenž je v rozporu s dobrými mravy. Shledá-
li soud, že okolnosti nenasvědčují tomu, že by mohlo jít o takovýto případ, pak
je třeba přidržet se výše předestřených závěrů, dle nichž není pro posouzení
existence práva na vydání bezdůvodného obohacení rozhodné, na koho bylo po
zhodnocení nemovitosti převedeno vlastnické právo k této nemovitosti. S ohledem
na uvedené tedy nemůže rozhodnutí odvolacího soudu obstát jako správné, a
dovolání tak bylo podáno důvodně. Za zcela bezpředmětné je za daných okolností třeba považovat výtky dovolatele
týkající se vznesené námitky promlčení. Nezabýval-li se těmito námitkami s
ohledem
na svůj (nesprávný) právní závěr odvolací soud, pak se k nim nemůže Nejvyšší
soud vyslovovat ani v rámci dovolacího přezkumu, jenž je vázán právě na
posouzení správnosti rozhodnutí odvolacího soudu (srov. znění §§ 236 a 242 o. s. ř.). Nevyjádřil-li tedy odvolací soud svůj názor na běh promlčecích dob, pak
zde není právní posouzení, jež by mohlo být v dovolacím řízení přezkoumáváno. Výkladem ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. se ostatně Nejvyšší soud již dříve
opakovaně zabýval, a není tak ani důvodu, aby opakoval závěry, k nimž v tomto
směru v obecné rovině dospěl (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006, publikovaný v Souboru civilních
rozhodnutí NS pod C 5371, CD 6/2008).
Rovněž nelze spatřovat pochybení
odvolacího soudu v tom, že ho jeho právní názor, dle nějž nárok na vydání
bezdůvodného obohacení vůbec nevzniknul, vedl k tomu, že se ve svém rozhodnutí
nijak nevypořádal s odvolacími argumenty týkajícími se námitky promlčení. Dovodil-li odvolací soud nedůvodnost žaloby, a tím i správnost rozhodnutí soudu
prvního stupně, již s ohledem na uvedený závěr, pak nebylo důvodu,
aby se zabýval i případným promlčením žalovaného práva, neboť z pohledu
právních závěrů odvolacího soudu šlo o ryze hypotetickou otázku, bez vlivu na
výsledné rozhodnutí sporu. Povinností soudu je v souladu s § 157 odst. 2 o. s. ř. uvést v odůvodnění rozsudku, jak věc posoudil po právní stránce, nikoliv jak
by věc mohla být posouzena, kdyby došel k závěrům zčásti odlišným. Jelikož však právní posouzení věci provedené odvolacím soudem Nejvyšší soud
nepovažoval za správné, přistoupil podle § 243b odst. 2, části věty za
středníkem,a odst. 3 o. s. ř. ke zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení
věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud je pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem,
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 20. července 2011