30 Cdo 345/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobkyně Mgr. N. K. R., zastoupené JUDr. Lenkou Vančatovou, advokátkou se
sídlem v Praze - Staré Město, Michalská č. 440/11, proti žalované Krajské
zdravotní, a.s., IČO 254 88 627, se sídlem v Ústí nad Labem, Sociální péče č.
12A, zastoupené JUDr. Otakarem Pazdziorou, advokátem se sídlem v Děčíně,
Řetězová č. 2, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem
pod sp. zn. 34 C 16/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 6. dubna 2010, č.j. 1 Co 379/2009-82, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. dubna 2010, č.j. 1 Co 379/2009-82, se
zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
jen „obč. zák.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze skutečnosti, že
žalobkyně odůvodnila tuto žalobu tím, že dne 28. září 1995 porodila v nemocnici
v Teplicích syna J. R., který navzdory předčasnému porodu byl životaschopný a
byl umístěn v inkubátoru. Přibližně po dvou dnech jí však byl sděleno, že syn
zemřel. Přes několikaleté pátrání se však žalobkyni nepodařilo zjistit osud
těla jejího syna J., přičemž nemocnice jí neinformovala, jak bylo s tělem
zemřelého (kterého tak ani sama nemohla pohřbít) naloženo. Žalobkyni tak byla
způsobena psychická újma. Soud prvního stupně však po provedeném řízení dospěl
k závěru o nedůvodnosti žaloby, neboť uzavřel, že „zjištěné skutečnosti spíše
(!) svědčí pro řádné zachování legálního postupu nemocnice při nakládání s
tělem syna žalobkyně.“ Současně vyslovil názor, že nárok na náhradu nemajetkové
újmy v penězích promlčení nepodléhá.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. dubna 2010, č.j. 1
Co 379/2009-82, rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 občanského soudního
řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení. Odvolací soud se v prvé řadě zabýval otázkou, zda je důvodná žalovanou
vznesená námitka promlčení uplatněného nároku, a to (na rozdíl od soudu prvního
stupně) s pozitivním závěrem. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí
uveřejněné pod č. R 4/2008 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a na
rozhodnutí Velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu ČR, které odůvodňují závěr o promlčitelnosti nároku na náhradu
nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2 obč. zák. Soud prvního stupně
pak shledal, že okolnosti daného případu svědčí o promlčení žalobkyní
uplatněného nároku. Tříletá promlčecí lhůta podle soudu skončila dne 5. října
1998, avšak žaloba ve věci byla podána až dne 3. října 2005.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen zástupkyni žalobkyně 12. května
2010, přičemž právní moci nabyl dne 13. května téhož roku.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dne 8. července 2010 včasné
dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a
odst. 3 o.s.ř., přičemž z obsahu dovolání vyplývá (§ 41 odst. 2 o.s.ř.), že
uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj.
je fakticky vytýkáno, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Dovolatelka poukazuje na diference v posuzování otázky
promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13
odst. 2 obč. zák. Má za to, že otázka promlčení by se v jejím případě měla
posuzovat podle judikatury platné v době, kdy újmu utrpěla.
Navrhla proto, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila žalovaná, která se s rozhodnutím odvolacího soudu
ztotožnila. S ohledem na promlčení nároku navrhla odmítnutí dovolání a
přisouzení náhrady nákladů řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací uvážil, že dovolání žalobkyně bylo podáno
oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1
o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je
charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a
odst. 1 o.s.ř. Přípustnost tohoto dovolání je dána ve smyslu ustanovení § 237
odst. 1 písm. c/ o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu je třeba
pokládat za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, protože řeší
vznesenou námitku promlčení uplatněného nároku v souvislosti s předpokládanou
aplikací ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. v rozporu s hmotným právem (§ 237
odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, a poté přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu
ve výroku ve věci samé v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a
dospěl k závěru, že toto rozhodnutí není z hlediska uplatněného dovolacího
důvodu správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího
soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je tak vázán nejen rozsahem dovolacího
návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání
přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i
tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady se však z obsahu spisu
nepodávají.
Pokud dovolatelka ve svém dovolání vychází z dovolacího důvodu ve smyslu
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., pak toto ustanovení dopadá na
případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.
O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který
měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak
nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým
dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí
odvolacího soudu. Podle § 13 obč. zák. ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu
způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby musí být jako předpoklad
odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat
nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti
fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být
neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné
souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s
objektivním právem, t.j. s právním řádem. Podle ustanovení § 11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti,
zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí,
svého jména a projevů osobní povahy. Požadavek zajištění účinné občanskoprávní
ochrany vyžaduje, aby neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby, který má za
následek vznik nemajetkové újmy, spočívající v porušení či již v pouhém
ohrožení osobnosti dotčené fyzické osoby, byl pro původce neoprávněného zásahu
spojen s nepříznivými právními následky ve formě zvláštních občanskoprávních
sankcí. Ty mohou podle okolností konkrétního případu spočívat v nové povinnosti
původce neoprávněného zásahu buď upustit od tohoto zásahu, či odstranit
následky neoprávněného zásahu, anebo poskytnout přiměřené zadostiučinění. S ohledem na námitky dovolatelky obsažené v dovolání se jeví jako potřebné
připomenout nález Ústavního soudu ze dne 22. prosince 2010, sp. zn. III. ÚS
1275/10, v němž se Ústavní soud vyjadřuje k otázce důsledků změny judikatury
soudů, jejichž obsahem je zúžení prostoru uplatnění subjektivního práva,
přijaté v průběhu soudního řízení. Konkrétně šlo o posouzení situace, v níž
navrhovatel uplatnil subjektivní právo v dobré víře v souladu se soudní praxí,
avšak je konfrontován s její (pozdější) zásadní změnou v jeho neprospěch. Podle
Ústavního soudu jde o posouzení kolize mezi hodnotou soudcovského dotváření
práva na straně jedné a hodnotou právní jistoty a předvídatelnosti soudního
rozhodování na straně druhé. Ústavní soud ve zmíněném nálezu reaguje na případ, kdy v průběhu řízení
Nejvyšší soud v analogické kauze změnil svoji dosavadní judikaturu, když
(rozsudkem velkého senátu sp. zn. 31 Cdo 3161/2008 ze dne 12. listopadu 2008)
upravil svoji dosavadní interpretaci institutu promlčení práva plynoucího z
ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku. Poukázal mimo jiné na to, že
„maxima nepřípustnosti změny právního názoru (overruling) v důsledku překážky
věci rozsouzené (při nezměněném skutkovém základu) platí plně nejen pro
rozhodování Ústavního soudu, nýbrž i soudů obecných. Uvedl, že „pro posouzení
věci v plném rozsahu dopadá právní názor, jenž Ústavní soud vyslovil v nálezu
sp. zn. II. ÚS 3168/09.
Dle něj "judikatura nemůže být bez vývoje a není
vyloučeno, aby (a to i při nezměněné právní úpravě) byla nejen doplňována o
nové interpretační závěry, ale i měněna, např. v návaznosti na vývoj sociální
reality, techniky apod., s nimiž jsou spjaty změny v hodnotových akcentech
společnosti. Ke změně rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší
soudní instance povolané i k sjednocování judikatury nižších soudů, je ovšem
třeba přistupovat opatrně a při posuzování jednotlivých případů tak, aby nebyl
narušen shora uvedený princip předvídatelnosti soudního rozhodování a aby skrze
takovou změnu nebyl popřen požadavek na spravedlivé rozhodnutí ve smyslu
respektu k základním právům účastníků řízení."
Intertemporální soudcovské právo (overruling) vyžaduje, obdobně jak je tomu u
intertemporálního práva psaného, přijetí hledisek posuzování jeho
přijatelnosti. Tato hlediska musí zohlednit ochranu uplatněného subjektivního
práva, jakož i stanovení časového momentu pro určení relevantního hmotného
práva pro posouzení věci, dále zajistit rovnost v uplatnění práv, ochranu
oprávněné důvěry v právo, jakož i předvídatelnost soudních rozhodnutí. Musí ale
zároveň zohlednit i nezbytnost vývoje soudní interpretace a aplikace zákonného
práva, nutnost zabránit její strnulosti, jež by se stala překážkou dosažení
účelů právní regulace. Spolkový ústavní soud Spolkové republiky Německo na okraj uvedeného problému
zformuloval tezi, dle níž hlediska posuzování nepřípustnosti retroaktivity
zákonného práva nelze bez dalšího použít pro retroaktivní dopady změny soudní
judikatury, přičemž ale soudy zatěžuje povinnost při změně judikatury zvážit
míru negativních dopadů pro ochranu důvěry v právo (BVerfGE, 18, 224, 240). Právní doktrína jednak zastává obdobná stanoviska, jednak se kloní k přístupu,
jenž klade na judiciální intertemporalitu obdobná hlediska, jak je tomu u
intertemporality zákonného práva. Posouzení kolize mezi hodnotou soudcovského dotváření práva na straně jedné a
hodnotou právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování na straně druhé
musí vycházet ze zásady proporcionality. Jeho obsahem musí být pečlivé vážení
negativních dopadů změny právního názoru soudů, promítajících se v zúžení
možností uplatnění subjektivního práva pro účastníky řízení konajících v dobré
víře v existenci práva, daného soudy ustálenou interpretací zákona.“
Dále je třeba zmínit skutečnost, že v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. září 2003, sp. zn. 30 Cdo 1542/2003 (stejně jako v několika po té v jiných
věcech následujících rozsudcích tohoto soudu), bylo judikováno, že právo na
poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za neoprávněný zásah do práva na ochranu
osobnosti obecně, a tedy i na zadostiučinění v penězích, se nepromlčuje. Pak
ovšem došlo ke změně judikatorní situace zejména v souvislosti s již zmíněným
rozsudkem velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
ČR ze dne 12. listopadu 2008, sp. zn.
31 Cdo 3161/2008, uveřejněným ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 73, ročník 2009, v němž byl obsažen
závěr, že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13
odst. 2 obč. zák. je jedním z dílčích a relativně samostatných prostředků
ochrany jednotného práva na ochranu osobnosti fyzické osoby, který promlčení
podléhá. Velký senát NS ČR v uvedeném rozhodnutí uzavřel, že je to obsah
nároku, a nikoliv předmět jeho ochrany, co činí pro povahu nároku určující, zda
se uplatní obecný právní institut (promlčení) oslabující jeho vymahatelnost v
závislosti na okamžiku jeho uplatnění u soudu a na dispozitivním chování
žalovaného. Jak již bylo konstatováno, odvolací soud v napadeném rozsudku z tohoto právního
názoru při svém rozhodování ve věci samé vyšel a zamítavý rozsudek Městského
soudu v Praze (byť vycházel z jiného právního názoru) jako věcně správný
potvrdil. Z napadeného rozsudku pak nevyplývá, že by se odvolací soud zabýval
otázkou, zda by námitka promlčení byla v daném případě případným zneužitím
práva v natolik výjimečné intenzitě, aby to odůvodnilo významný zásah do
principu právní jistoty. Je třeba poukázat na to, že Ústavní soud v rámci své rozhodovací praxe
připomíná, že určujícím pro nalézání práva je vycházet z individuálních
okolností každého jednotlivého případu, které jsou založeny na skutkových
zjištěních. Složitost případu a jeho specifické okolnosti nevyvazují soudy z
povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, přičemž v rovině jednoduchého
práva je nutné za účelem dodržení zmíněných principů posuzovat individuální
okolnosti daného případu též optikou kogentního ustanovení § 3 odst. 1
občanského zákoníku, které je v rovině jednoduchého – podústavního práva
odrazem ústavního požadavku nalezení spravedlivého řešení. Vztahem námitky
promlčení a dobrých mravů se Ústavní soud zabýval např. v nálezu sp. zn. II. ÚS
309/95 ze dne 15. 1. 1997, ve kterém uvedl: „Ustanovení § 3 občanského
zákoníku, podle něhož výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, platí i
pro výkon práva vznést námitku promlčení“. Možnost rozporu námitky promlčení s
dobrými mravy připouští i judikatura obecných soudů. Uplatnění námitky
promlčení by mohlo být zcela výjimečně výkonem práva v rozporu s dobrými mravy
pouze tehdy, jestliže by tato námitka byla pouze prostředkem umožňujícím značně
poškodit účastníka právního vztahu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001 sp. zn. 25 Cdo 2905/99). O jednání vykazujícím znaky přímého úmyslu
poškodit druhého účastníka by ovšem nebylo možno uvažovat z okolností a důvodů,
z nichž je vznik uplatněného nároku dovozován, nýbrž jen z konkrétních
okolností, za nichž byla námitka promlčení tohoto nároku uplatněna. Podle
Ústavního soudu „je ústavněprávně ustanovení § 3 odst. 1 OZ oním místem, skrze
které jsou obecné soudy povinny nechat proniknout ideje materiálního právního
státu do interpretace a aplikace podústavního práva.“ V nálezu ze dne 6. září
2005, sp. zn. I.
ÚS 643/04, uvedl Ústavní soud, že „vznesení námitky promlčení
zásadně dobrým mravům neodporuje; mohou však nastat situace, kdy uplatnění této
námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí
promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v
důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s
rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo
včas neuplatnil.“
Ústavní soud v nálezu ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. II. ÚS 635/09, v
souvislosti s ústavní stížností brojící proti závěrům soudů o promlčení nároku
na náhradu nemajetkové újmy v penězích za zásah do osobnostních práv
spočívající (v tehdy posuzovaném případě) v zanedbání lékařské péče, mimo jiné
konstatuje, že „nemíní zpochybňovat právní závěr učiněný Nejvyšší soudem v
uvedeném rozhodnutí velkého senátu ze dne 12. listopadu 2008. Ústavní soud má
nicméně za to, že v soudních řízeních zahájených před tímto rozhodnutím,
respektive před publikací rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (R 4/2008) ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, by měly obecné soudy otázku promlčení
nárokovaného práva na náhradu nemajetkové újmy podle ustanovení § 13 občanského
zákoníku posuzovat případ od případu velmi citlivě a měly by věnovat zvýšenou
pozornost otázce, zda vznesení námitky promlčení neodporuje dobrým mravům. Vznesení námitky promlčení dle názoru Ústavního soudu zásadně dobrým mravům
neodporuje, mohou ale nastat situace, při nichž je uplatnění této námitky
výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby
nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí
promlčecí doby bylo nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a
charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas
neuplatnil (srovnej nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 309/95 a nález
ve věci sp. zn. I. ÚS 643/04). Ústavní soud považuje za samozřejmé a určující
pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních okolností
každého jednotlivého případu, které jsou založeny na skutkových zjištěních. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být – obdobně jako v dané
věci – značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z
povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit
složité, přičemž v rovině práva podústavního je nutné za účelem dodržení shora
uvedených principů posuzovat individuální okolnosti daného případu též
prizmatem kogentního ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku, které je v
rovině podústavního práva odrazem shora vymezeného ústavního požadavku nalezení
spravedlivého řešení (srovnej nález ze dne 5. 8. 2010 ve věci sp. zn. II. ÚS
3168/09). Zásada souladu výkonu práv s dobrými mravy představuje významný
korektiv, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a
dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti.
Pojem dobré mravy nelze
vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či
doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako
příkaz soudci rozhodovat praeter legem či dokonce contra legem, pokud jde o
reprobaci jednání příčícího se dobrým mravům (srov. mutatis mutandis nález ze
dne 20. 4. 2010 ve věci sp. zn. II. ÚS 2087/08). Dobré mravy v tomto pojetí
tedy jsou souhrnem etických obecně uznávaných a zachovávaných zásad, jejichž
dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo
v souladu s obecnými mravními zásadami a právními principy. Takto provedený
výklad pojmu dobré mravy ve svém souhrnu prostupuje i Listinou (srov. nález ve
věci sp. zn. II. ÚS 544/2000).“
Jak pak vyplývá z napadeného rozsudku odvolacího soudu, z tohoto pohledu se
zcela zřejmě věci nezabýval. Proto nelze tento rozsudek Vrchního soudu v Praze pokládat za správný (§ 243b
odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací jej z
uvedeného důvodu, včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení, zrušil a
vrátil mu věc k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.). Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu
(§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona). O
náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.