Změna judikatury v otázce promlčení nemajetkové újmy
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Jana Musila, ve věci ústavní stížnosti Ing. V. K. st., MUDr. M. K., MUDr. S. P., roz. K., E. K., roz. R., V. D., roz. K. a Ing. Z. D., všech právně zastoupených JUDr. Ladislavem Piterkou, advokátem se sídlem 706 02 Ostrava-Vítkovice, Ruská 2887/101, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2010 č. j. 30 Cdo 3996/2008-209 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. května 2008 č. j. 1 Co 289/2007-75, opravuje nález Ústavního soudu ze dne 22. prosince 2010
sp. zn. III. ÚS 1275/105
v části odůvodnění takto:
Věta: "V předmětné věci Ústavní soud důvod pro postup dle § 78 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, u § 61 zákona č. 155/1995 Sb. neshledal." se opravuje ve znění: "V předmětné věci Ústavní soud důvod pro postup dle § 78 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, u § 13 odst. 2 občanského zákoníku neshledal."
V nálezu, jímž bylo rozhodnuto o ústavní stížnosti Ing. V. K. st., MUDr. M. K., MUDr. S. P., roz. K., E. K., roz. R., V. D., roz. K., a Ing. Z. D. proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2010 č. j. 30 Cdo 3996/2008-209 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. května 2008 č. j. 1 Co 289/2007-75, došlo v části odůvodnění, označujícím pro posouzení věci relevantního ustanovení jednoduchého práva k chybě způsobené fungováním textového editoru MS Word.
Výše zjištěná zřejmá nesprávnost se tímto usnesením, v souladu s 63 zákona č. 182/1993 Sb. a § 164 občanského soudního řádu, opravuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně, dne 29. března 2010
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu
Za nezbytnou součást zásady právní jistoty považují i legitimní předvídatelnost postupu orgánu veřejné moci, neboť dle jejich názoru stabilita právního řádu a právní jistota je ovlivňována nejen legislativní činností státu, ale též činností státních orgánů aplikujících právo, neboť teprve aplikace a interpretace právních norem vytváří ve veřejnosti vědomí toho, co je a co není právem. Stěžovatelé respektují změnu judikatury, jež našla své vyjádření v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2008 sp. zn. 31 Cdo 3161/2008, vyslovují však přesvědčení, že v předmětné kauze byla aplikována retroaktivně. Dle jejich stanoviska Nejvyšší soud se pak v ústavní stížností napadeném rozsudku s touto námitkou nevypořádal a nepřípadně argumentoval odkazem na nález Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 2822/07
ze dne 19. 3. 2009 (N 63/52 SbNU 617). Pro uvedené, tj. pro porušení základního práva na spravedlivý proces a z důvodu porušení principu zákazu retroaktivity dle čl. 36 odst. 1 Listiny, domáhají se stěžovatelé zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2010 č. j. 30 Cdo 3996/2008-209 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. května 2008 č. j. 1 Co 289/2007-75.
Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76 odst. l zákona o Ústavním soudu podal účastník řízení k předmětné ústavní stížnosti vyjádření, jež bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 26. května 2010. Předseda senátu 30 Cdo Nejvyššího soudu v něm toliko odkazuje na obsah odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku.
Ústavní soud podle § 42 odst. 4 a § 76 odst. 2 zákona o Ústavním soudu zaslal dne 24. května 2010 předmětnou ústavní stížnost k vyjádření rovněž vedlejšímu účastníku, jenž ale svého práva nevyužil a vedlejšího účastenství v předmětném řízení se neujal.
Dle ustanovení § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něj očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že účastníci, tj. stěžovatelé v podání doručeném Ústavnímu soudu dne 8. prosince 2010, Nejvyšší soud v podání doručeném Ústavnímu soudu dne 26. května 2010, vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání, a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od něj v předmětné věci upuštěno.
Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod se skládá z několika komponentů [nález
sp. zn. III. ÚS 102/94
ze dne 15. 12. 1994 (N 61/2 SbNU 175), nález
sp. zn. III. ÚS 114/94
ze dne 16. 2. 1995 (N 9/3 SbNU 45), nález
sp. zn. III. ÚS 84/94
ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), nález
sp. zn. III. ÚS 142/98
ze dne 4. 6. 1998 (N 65/11 SbNU 131), nález
sp. zn. III. ÚS 224/98
ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17) a další]. Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu (což vyplývá z § 78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Dalšími komponenty jsou hodnocení dodržení ústavních procesních práv, a konečně posouzení ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva. Pro ústavněprávní posouzení věci Ústavní soud za relevantní ustanovení jednoduchého práva považuje ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku. V předmětné věci Ústavní soud důvod pro postup dle § 78 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, u § 13 odst. 2 občanského zákoníku neshledal.*)
Předmětem ústavního přezkumu v rozhodované věci jsou důsledky změny judikatury soudů, jejímž obsahem je zúžení prostoru uplatnění subjektivního práva, přijaté v průběhu soudního řízení. Je jím posouzení situace, v níž se uplatnění subjektivního práva navrhovatelem v soudním sporu opírá o ustálenou soudní interpretaci relevantního práva, situace, v níž navrhovatel uplatňuje subjektivní právo v dobré víře v souladu se soudní praxí, je však konfrontován s její zásadní změnou v jeho neprospěch. Předmětem ústavního přezkumu v dané věci je tudíž posouzení kolize mezi hodnotou soudcovského dotváření práva na straně jedné a hodnotou právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování na straně druhé. V průběhu řízení v předmětné věci před odvolacím soudem Nejvyšší soud v kauze analogické změnil svoji dosavadní judikaturu, změnil svoji dosavadní interpretaci institutu promlčení práva plynoucího z ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku. Učinil tak rozsudkem velkého senátu sp. zn. 31 Cdo 3161/2008 ze dne 12. listopadu 2008, a to bez změněného skutkového základu ve stejné věci, v níž ve svém předchozím dovolacím kasačním rozhodnutí zaujal původní právní názor. Konstatoval přitom, že "dovolací soud není svými právními názory vázán, jak o tom svědčí právě důvod rozhodování jeho velkého senátu v této věci". Pouze jako obiter dictum na okraj uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, představujícího overruling ve vztahu k vlastní předchozí judikatuře, Ústavní soud konstatuje vybočení z ústavních kautel právního státu (daných principem ne bis in idem). V nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 4/06
ze dne 20. 3. 2007 (N 54/44 SbNU 665) Ústavní soud vyslovil maximu vázanosti vlastními rozhodnutími, vydanými v téže věci bez změny skutkového základu. Vyšel přitom z teze vyslovené v nálezu
sp. zn. III. ÚS 425/97
ze dne 2. 4. 1998 (N 42/10 SbNU 285), dle níž "vykonatelný nález Ústavního soudu je ... závazný pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst.
2 Ústavy České republiky), a tedy - jak se ostatně rozumí samo sebou - je závazný i pro samotný Ústavní soud a v důsledku toho pro jakékoli další řízení před ním, v němž by mělo být (byť odchylným způsobem) rozhodováno znovu, představuje nepominutelnou procesní překážku v tomto smyslu rei iudicatae (§ 35 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.), která přirozeně brání jakémukoli dalšímu meritornímu přezkumu věci." Z uvedeného Ústavní soud pro posouzení věci vedené pod
sp. zn. Pl. ÚS 4/06
dovodil závěr, dle něhož v ní nemůže jít o znovuotevření otázek, posouzených předchozím kasačním nálezem v dané věci [nález
sp. zn. III. ÚS 252/04
ze dne 25. 1. 2005 (N 16/36 SbNU 173)], nýbrž zásadně jen o konfrontaci následného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu s požadavky závaznosti tohoto nálezu (
sp. zn. III. ÚS 252/04
). Uvedená maxima nepřípustnosti změny právního názoru (overruling) v důsledku překážky věci rozsouzené (při nezměněném skutkovém základu) platí plně nejen pro rozhodování Ústavního soudu, nýbrž i soudů obecných. V posuzované věci, na rozdíl od věci precedenční, podmínka pro overrruling, spočívající v překážce rei iudicatae, dotčena nebyla. Pro její posouzení ale v plném rozsahu dopadá právní názor, jenž Ústavní soud vyslovil v nálezu
sp. zn. II. ÚS 3168/09
ze dne 5. 8. 2010 (N 158/58 SbNU 345). Dle něj "judikatura nemůže být bez vývoje a není vyloučeno, aby (a to i při nezměněné právní úpravě) byla nejen doplňována o nové interpretační závěry, ale i měněna, např. v návaznosti na vývoj sociální reality, techniky apod., s nimiž jsou spjaty změny v hodnotových akcentech společnosti. Ke změně rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané i k sjednocování judikatury nižších soudů, je ovšem třeba přistupovat opatrně a při posuzování jednotlivých případů tak, aby nebyl narušen shora uvedený princip předvídatelnosti soudního rozhodování a aby skrze takovou změnu nebyl popřen požadavek na spravedlivé rozhodnutí ve smyslu respektu k základním právům účastníků řízení." Z uvedené obecné teze pak Ústavní soud vyvodil konkrétní důsledek: "Změnou právního názoru obecných soudů ve prospěch promlčitelnosti nároku na náhradu nemajetkové újmy za neoprávněný zásah do osobnostních práv a současné nemožnosti poškozeného uplatnit tuto náhradu nemajetkové újmy způsobené trestným činem v rámci adhezního řízení (dovozovaná z ustanovení § 228 odst. 1 trestního řádu) došlo k neproporcionálnímu zvýhodnění poškozených uplatňujících nárok na náhradu majetkové škody. Ústavní soud neshledává žádný důvod, který by byl způsobilý odůvodnit nerovnost v přístupu k jednotlivým skupinám poškozených. Obecné soudy rozhodující v občanskoprávním řízení musí svůj postup, resp. právní názor uvést do souladu s trestněprávní doktrínou a judikaturou tak, aby nedocházelo k porušení základních práv účastníků řízení."
Ústavní soud nejenže neshledal žádný důvod se od své předchozí judikatury k dané věci odchýlit, nýbrž k jejímu doplnění dodává následující:
Intertemporální soudcovské právo (overruling) vyžaduje, obdobně jak je tomu u intertemporálního práva psaného, přijetí hledisek posuzování jeho přijatelnosti.
Tato hlediska musí zohlednit ochranu uplatněného subjektivního práva, jakož i stanovení časového momentu pro určení relevantního hmotného práva pro posouzení věci, dále zajistit rovnost v uplatnění práv, ochranu oprávněné důvěry v právo, jakož i předvídatelnost soudních rozhodnutí. Musí ale zároveň zohlednit i nezbytnost vývoje soudní interpretace a aplikace zákonného práva, nutnost zabránit její strnulosti, jež by se stala překážkou dosažení účelů právní regulace. Spolkový ústavní soud Spolkové republiky Německo na okraj uvedeného problému zformuloval tezi, dle níž hlediska posuzování nepřípustnosti retroaktivity zákonného práva nelze bez dalšího použít pro retroaktivní dopady změny soudní judikatury, přičemž ale soudy zatěžuje povinnost při změně judikatury zvážit míru negativních dopadů pro ochranu důvěry v právo (BVerfGE, 18, 224, 240). Právní doktrína jednak zastává obdobná stanoviska, jednak se kloní k přístupu, jenž klade na judiciální intertemporalitu obdobná hlediska, jak je tomu u intertemporality zákonného práva. (poznámka pod čarou č. 1)
Ústavní soud v nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 11/02
ze dne 11. 6. 2003 (N 87/30 SbNU 309; 198/2003 Sb.) zformuloval obecná hlediska vůči vlastní judikatuře dopadající na overruling: "Nemá-li se sám Ústavní soud jako ústavní orgán, tj. orgán veřejné moci, dopouštět libovůle, jejímuž zákazu je sám také podroben, neboť i Ústavní soud, či právě on, je povinen respektovat rámec ústavního státu, v němž je výkon libovůle orgánům veřejné moci striktně zapovězen, musí se cítit vázán svými vlastními rozhodnutími, která může svou judikaturou překonat jen za určitých podmínek. Tento postulát lze přitom charakterizovat jako podstatnou náležitost demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 ve spojení s čl. 9 odst. 2 Ústavy České republiky). První možností, kdy Ústavní soud může překonat vlastní judikaturu, je změna sociálních a ekonomických poměrů v zemi nebo změna v jejich struktuře, anebo změna kulturních představ společnosti. Další možností je změna či posun právního prostředí tvořeného podústavními právními normami, které v souhrnu ovlivňují nahlížení ústavních principů a zásad, aniž by z nich ovšem vybočovaly, a především neomezují princip demokratické právní státnosti (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky). Další možností pro změnu judikatury Ústavního soudu je změna, resp. doplnění těch právních norem a principů, které tvoří závazná referenční hlediska pro Ústavní soud, tj. takových, které jsou obsaženy v ústavním pořádku České republiky, nejde-li samozřejmě o změny odporující limitům stanoveným čl. 9 odst. 2 Ústavy České republiky, tj. nejde-li o změny podstatných náležitostí demokratického právního státu."
Promítnutí uvedených kautel obsahuje řada nálezů Ústavního soudu, obsahujících podmínky, jež je nutné vyžadovat pro změnu právního názoru obecných soudů. V nálezu
sp. zn. IV. ÚS 613/06
ze dne 18. 4. 2007 (N 68/45 SbNU 107) [následovaném nálezy dalšími: nález
sp. zn. III. ÚS 117/07
ze dne 20. 6. 2007 (N 104/45 SbNU 429), nález
sp. zn. II. ÚS 635/09
ze dne 31. 8.
2010 (N 176/58 SbNU 539)] Ústavní soud vyslovil prioritu hodnoty stálosti judikatury, již lze prolomit pouze za podmínky splnění procedurálních a materiálních podmínek: "Judikatura nemůže být bez vývoje a není vyloučeno, aby (a to i při nezměněné právní úpravě) byla nejen doplňována o nové interpretační závěry, ale i měněna. Každá změna rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané i k sjednocování judikatury nižších soudů, je ovšem jevem ve své podstatě nežádoucím, neboť takovouto změnou zjevně je narušen jeden z principů demokratického právního státu, a to princip předvídatelnosti soudního rozhodování. To je prioritním důvodem, proč platná právní úprava předepisuje pro soudy nejvyšších instancí i pro Ústavní soud zvláštní a závazná pravidla přijímání rozhodnutí v situacích, kdy jimi má být jejich dosavadní judikatura překonána." V nálezu
sp. zn. IV. ÚS 2170/08
ze dne 12. 5. 2009 (N 117/53 SbNU 473) pak Ústavní soud rozvedl obsah materiálních podmínek pro overruling: "Dokonce i kdyby takovéto procedury nebyly pro uvedené případy pozitivním právem zakotveny, nic by to neměnilo na povinnosti soudů přistupovat ke změně judikatury nejen opatrně a zdrženlivě (tj. výlučně v nezbytných případech opodstatňujících překročení principu předvídatelnosti), ale též s důkladným odůvodněním takového postupu; jeho součástí nezbytně by mělo být přesvědčivé vysvětlení toho, proč, vzdor očekávání respektu k dosavadní rozhodovací praxi, bylo rozhodnuto jinak."
Posouzení kolize mezi hodnotou soudcovského dotváření práva na straně jedné a hodnotou právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování na straně druhé musí vycházet ze zásady proporcionality. Jeho obsahem musí být pečlivé vážení negativních dopadů změny právního názoru soudů, promítajících se v zúžení možností uplatnění subjektivního práva pro účastníky řízení konajících v dobré víře v existenci práva, daného soudy ustálenou interpretací zákona. Jeho obsahem zároveň musí být i zohlednění společenské naléhavosti takovéto změny. Tyto úvahy soudu musí být transparentně předestřeny veřejnosti. Kautelám plynoucím z nálezu
sp. zn. II. ÚS 3168/09
, jakož i na ně navazujícím maximám posuzování intertemporality soudcovského práva ústavní stížností napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2010 č. j. 30 Cdo 3996/2008-209 nedostálo, pročež je Ústavní soud v důsledku jeho rozporu se základními právy plynoucími z principu rovnosti dle čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny zrušil [§ 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Zrušením napadeného rozsudku Nejvyššího soudu se stěžovatelům otevírá možnost projednání jimi uplatněných námitek před k tomu povolaným obecným soudem. Dle přesvědčení Ústavního soudu je ochranu ústavnosti nutno spojovat s minimalizací zásahů do pravomoci obecných soudů, jakož i jiných orgánů státní správy. Jinak řečeno, nálezem je vytvořen procesní prostor pro ochranu práv stěžovatele uvnitř soustavy obecných soudů novým rozhodnutím Nejvyššího soudu, jenž je dle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vázán právním názorem Ústavního soudu k otázce posuzování intertemporality soudcovského práva.
Pro uvedené Ústavní soud ve zbytku návrh z důvodu jeho nepřípustnosti odmítl [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu]. -------------
1) Viz kupř. J. Burmeister, Vertrauensschutz im Prozeßrecht. Ein Beitrag zur Theorie vom Dispositionsschutz des Bürgers bei Änderung des Staatshandels. Berlin-New York 1979, s. 26 a násl.; R. Streinz, Rechtssicherheit als Bewährungsprobe des Verfassungsstaates. In: Verfassung im Diskurs der Welt. Liber Amicorum für Peter Häberle. Hrsg. A. Blahkenagel, I. Pernice, H. Schulze-Fielitz, Tübingen 2004, s. 772. *) ve znění opravného usnesení ze dne 29. 3. 2011