ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobců
a) Ing. V. K., b) MUDr. M. K., c) MUDr. S. P., d) E. K., e) Z. K., f) V. D., a
g) Ing. Z. D., všech zastoupených JUDr. Ladislavem Piterkou, advokátem se
sídlem v Ostravě - Výškovice, Výškovická 172, proti žalované České republice –
Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o ochranu
osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn. 23 C 123/2007, o
dovolání žalobců a) – d) a f) – g) proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze
dne 21. května 2008, č.j. 1 Co 289/2007-75, takto:
I. Dovolání žalobců se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. září 2007, č.j. 23
C 123/2007-43, částečně vyhověl žalobě na ochranu osobnosti podle § 13 odst. 2
občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) a rozhodl tak, že žalované uložil
povinnost zaplatit nemajetkovou újmu v penězích žalobcům a) a b) ve výši
250.000,- Kč každému z nich, žalobkyni c) ve výši 150.000,- Kč a žalobcům d),
f) a g)
ve výši 50.000,- Kč každému z nich. Pokud šlo o další požadované částky z
titulu náhrady nemajetkové újmy, žalobu zamítl. Zastavil také řízení o žalobě
žalobce e) - zemřelého pana Z. K. Vyšel
ze zjištění, že žalovaná (prostřednictvím příslušníka Policie České republiky
kpt. Mgr. J. K.) zavinila dne 13. dubna 2003 na silnici mezi obcemi Horní
Benešov – Milovice nad Opavou dopravní nehodu, při níž způsobila Ing. V. K.
mladšímu závažná zranění, kterým podlehl. Kpt. Mgr. J. K. byl za tento trestný
čin pravomocně odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 3.8.2006,
č.j. 6 To 343/2006, který nabyl právní moci dne 3.8.2006. Na základě zjištěného
skutkového stavu dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaná tím trvale a
neodčinitelně zasáhla do osobnostních práv žalobců a) a b) jako rodičů,
žalobkyně c) jako sestry, žalobkyně d) jako babičky ze strany matky a žalobců
f) a g) jako prarodičů ze strany poškozeného na jejich soukromí a rodinný život
chráněných ustanovením § 11 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), a proto jim
přiznal právo na náhradu nemajetkové újmy, jak je uvedeno shora.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 21. května 2008, č.j. 1 Co 289/2007-75,
změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu, aby žalovaná zaplatila
žalobcům náhradu nemajetkové újmy v penězích, zamítl. Rozhodl také o nákladech
řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu
prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem, že zaviněným usmrcením Ing. V.
K. žalovaná trvale a neodčinitelně zasáhla ve značné míře do práva všech
žalobců na jejich soukromí a rodinný život chráněného ustanovením § 11 o.z. a
vznikla jí povinnost poskytnout jim přiměřené zadostiučinění v penězích.
Přihlédl však k námitce promlčení, kterou uplatnila žalovaná ve svém odvolání.
Konstatoval, že k zásahu do osobnostních práv žalobců došlo smrtí Ing. V. K. a
od tohoto dne počala běžet žalobcům tříletá promlčecí lhůta k uplatnění nároku
na náhradu nemajetkové újmy v penězích, neboť toho dne mohlo být právo podle §
101 o.z. vykonáno poprvé. Uvedená promlčecí lhůta pak uplynula dnem 13.4.2006.
Žalobci však prostřednictvím zmocněného advokáta uplatnili svá práva u
Krajského soudu v Ostravě až dne 11.4.2007, tedy po uplynutí promlčecí lhůty,
takže námitka promlčení uplatněná žalovaným byla uplatněna důvodně. Odvolací
soud z tohoto důvodu rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 220 odst.
1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) změnil tak, že žalobu
zamítl.
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci byl doručen zástupci žalobců dne 3. července
2008, přičemž právní moci nabyl téhož dne.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci a)–d) a f)-g) dne 21. července
2008 včasné dovolání. Jeho přípustnost vyvozují z ustanovení § 237 odst. 1
písm. a) o.s.ř. a z ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., když napadené rozhodnutí
má podle jejich názoru zásadní právní význam. Odkazují na dovolací důvod ve
smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj., že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Napadenému rozhodnutí vytýkají, že odvolací
soud neměl přihlédnout k námitce promlčení uplatněné žalovanou. Uvádějí, že při
uplatňování svého práva u soudu se řídili platnou právní úpravou a konstantní
judikaturou Nejvyššího soudu (např. rozsudkem z 25.9.2003, sp.zn. 30 Cdo
1542/2003, nebo rozsudkem ze dne 27.9.2007, sp.zn. 30 Cdo 744/2007), která konstatovala, že právo na náhradu nemajetkové újmy v
penězích podle § 13 odst. 2 o.z. je nepromlčitelným nárokem. Žalobu podali dne
11.4.2007, tedy před vydáním odvolacím soudem zohledněného rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 14.11.2007 a jeho publikací v roce 2008. Jsou proto
přesvědčeni, že odvolací soud se měl řídit judikaturou Nejvyššího soudu v době
podání žaloby. Akceptace námitky promlčení vznesené žalovanou stranou je podle
jejich názoru ohrožením právní jistoty žalobců, která, jak již několikrát
konstatoval Ústavní soud, patří mezi základní principy právního státu. Dovolatelé proto navrhli, aby Nejvyšší soud ČR rozhodnutí odvolacího soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu – dále jen
„o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony, a uvážil, že dovolání označených žalobců bylo podáno
oprávněnými osobami, řádně zastoupenými advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je
charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a
odst. 1 o.s.ř. a je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Dovolací soud poté napadený rozsudek odvolacího soudu přezkoumal ve výroku ve
věci samé v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o. s. ř. a dospěl k
závěru, že toto rozhodnutí je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné
(§ 243b odst. 2 o.s.ř.). Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího
soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je tak vázán nejen rozsahem dovolacího
návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání
přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i
tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady se však z obsahu spisu
nepodávají. Bylo již uvedeno, že dovolatelé ve svém dovolání vycházejí z dovolacího důvodu
ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Toto ustanovení dopadá na
případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který
měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak
nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým
dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí
odvolacího soudu.
Je skutečností, že v dovolateli uváděném rozsudku Nejvyššího soudu ČR z
25.9.2003, sp. zn. 30 Cdo 1542/2003, bylo judikováno, že právo na poskytnutí
přiměřeného zadostiučinění za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti
obecně, a tedy i na zadostiučinění v penězích, se nepromlčuje. Poté ovšem došlo
ke změně judikatorní situace v souvislosti s rozsudkem velkého senátu
Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. listopadu
2008, sp. zn. 31 Cdo 3161/2008, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod číslem 73, ročník 2009, v němž byl obsažen závěr, že právo na
náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 o.z. je
jedním z dílčích a relativně samostatných prostředků ochrany jednotného práva
na ochranu osobnosti fyzické osoby, který promlčení podléhá. Velký senát NS ČR
v uvedeném rozhodnutí uzavřel, že je to obsah nároku, a nikoliv předmět jeho
ochrany, co činí pro povahu nároku určující, zda se uplatní obecný právní
institut (promlčení) oslabující jeho vymahatelnost v závislosti na okamžiku
jeho uplatnění u soudu a na dispozitivním chování žalovaného.
Odvolací soud v napadeném rozsudku z této zásady při svém rozhodování ve věci
samé vyšel, v jehož důsledku změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
předmětnou žalobu zamítl.
K vyloženému právnímu závěru dovolací soud v posuzované věci přihlédl i při
svém rozhodování o tomto dovolání a pro stručnost na něj odkazuje.
Pokud jde o námitku odvolatelů, že akceptace námitky promlčení uplatněné
žalovanou v důsledku změny judikatury Nejvyššího soudu ČR, je ohrožením zásady
právní jistoty žalobců, která patří mezi základní principy právního státu,
poukazuje dovolací soud na nález Ústavního soudu ČR ze dne 19.3.2009 III. ÚS
2822/07 (ASPI ID JUD148434CZ), kde bylo judikováno, že ke znakům právního státu
neoddělitelně patří hodnota právní jistoty a z ní vyplývající princip ochrany
důvěry občanů v právo, které jsou v nejobecnější podobě obsaženy v článku 1
odst. 1 Ústavy; povaha materiálního právního státu přitom obsahuje s ním rovněž
spjatou maximu, podle níž, jestliže někdo jedná v (oprávněné) důvěře v určitý
zákon (resp. v právo jako takové), nemá být ve své důvěře zklamán. Ochrana
jednání učiněného v důvěře v právo pak předpokládá, že právnická nebo fyzická
osoba jedná v důvěře nejen v text relevantního právního předpisu, ale zejména
též v důvěře v trvající výklad takového předpisu orgány veřejné moci, včetně
výkladu práva podávaného soudy. Přehodnocení výkladu ze strany správních úřadů
nebo soudů, za nezměněného stavu interpretovaných právních předpisů, přitom
není vyloučeno, avšak lze v něm spatřovat závažný zásah do právní jistoty a
intenzitu tohoto zásahu je nutno vždy posuzovat ve světle konkrétní situace.
Platí však, že změna dlouhodobé správní praxe nebo soudní judikatury, ale za
nezměněného stavu právních předpisů, může nastat jen ze závažných a
principiálních důvodů směřujících k dosažení určité právem chráněné hodnoty; v
žádném případě se však tak nesmí dít svévolně. Jak vyplývá z předchozího
výkladu, ke změně judikatury Nejvyššího soudu ČR týkající se promlčení nároku
na náhradu nemajetkové újmy v penězích, došlo právě z důvodů, které má na mysli
Ústavní soud.
K otázce aplikace ustanovení § 3 odst. 1 o.z. dovolací soud uvádí, že
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ČR je konformní mimo jiné s nálezem
Ústavního soudu ČR ze dne 6.9.2005, sp.zn. I. ÚS 643/04. Např. v rozsudku ze
dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000 (uveřejněném ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004) bylo vyloženo, že dobrým mravům zásadně
neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť
institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem
zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle
zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v
těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor
účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za
takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl
nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím
uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Nejvyšší
soud se ztotožňuje s názorem, že předeslaný výjimečný případ nemůže založit
pouhá skutečnost, že zvolený zástupce žalobců – advokát - neuplatnil jejich
nárok v promlčecí lhůtě, a že uplatněním námitky promlčení ze strany žalované
nedošlo ke zneužití jejího práva takovou námitku uplatnit.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu, jímž byl
změněn rozsudek soudu prvního stupně, je z hlediska uplatněného dovolacího
důvodu správný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobců v uvedeném
rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 2 o.s.ř. části věty před středníkem
zamítl. Dovolací soud rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobci s
ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo a
žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. března 2010
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu