U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause
v právní věci žalobkyně PVA a. s., IČ: 25658484, se sídlem v Praze 18 -
Letňanech, Beranových 667, zastoupené Prof. JUDr. Janem Dědičem, advokátem se
sídlem v Praze 1, Jungmannova 24, proti žalovanému hlavnímu městu Praze, IČ:
00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, o určení existence práva
výpůjčky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 52 C 268/2008, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. února
2010, č. j. 21 Co 563/2009-210, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 19. 8. 2009, č. j. 52 C 268/2008-134,
zastavil řízení o určení neplatnosti odstoupení žalovaného od smluv ve výroku
specifikovaných (výrok I.), zamítl žalobu o určení, že žalobkyně je
výpůjčitelem pozemků parc. č. 1686/33, parc. č. 1686/34, parc. č. 1686/35,
parc. č. 1686/36, parc. č. 1686/38 a parc. č. 1686/40 v k. ú. Vysočany, obec
Praha dle smlouvy o výpůjčce pozemků č. D /39/4702/06 ze dne 13. 7. 1999, ve
znění jejího dodatku č. 1 ze dne 24. 6. 2003, uzavřené se žalovaným jako
půjčitelem a že právní vztahy mezi žalobkyní a žalovaným vzniklé na základě
této smlouvy existují (výrok II.), zamítl žalobu o určení, že žalobkyně je
výpůjčitelem pozemku parc. č. 1687 v k. ú. Vysočany, obec Praha, dle smlouvy o
výpůjčce č. VYP/23/01/001032/2003 ze dne 25. 6. 2003, uzavřené se žalovaným
jako půjčitelem a že právní vztahy mezi žalobkyní a žalovaným vzniklé na
základě této smlouvy existují (výrok III.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výrok IV.). Obvodní soud zastavil řízení v části, v jaké byla žaloba vzata
zpět, a následně se zabýval naléhavým právním zájmem žalobkyně na určení, jehož
se domáhala, přičemž usoudil, že v projednávané věci je určovací žaloba
způsobilá nastolit právní jistotu v dotčených vztazích účastníků, odpovídá
potřebám praktického života a je tedy naléhavý právní zájem na jejím věcném
přezkumu. Smlouvu o výpůjčce D/39/4702/06 ze dne 13. 7. 1999 posoudil podle §
24 tehdy účinného zákona č. 418/1990 Sb., o hlavním městě Praze, odkazujícího
na § 36 a 36a zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, ve znění účinném k datu
uzavření smlouvy. Po zjištění, že smlouva měla výpůjčiteli umožnit bezplatné
užívání pozemků o rozloze 22 ha po dobu 99 let za účelem umísťování trvalých i
dočasných staveb podle smlouvy o společném podniku, uzavřel soud prvního
stupně, že vzhledem k tomu, že se jedná o právní úkon, v němž je cena obecního
majetku stanovena nižší než je cena v místě a čase obvyklá, bylo k jejímu
uzavření podle § 36a odst. 2 zákona č. 367/1990 Sb. zapotřebí souhlasu
zastupitelstva. Smlouvu o výpůjčce VYP/23/01/001032/2003 ze dne 25. 6. 2003,
jíž mělo být výpůjčiteli založeno právo užívat pozemek o výměře 2,2 ha po dobu
99 let od uzavření smlouvy za účelem umísťování trvalých i dočasných staveb
podle smlouvy o společném podniku, posoudil soud podle § 59 odst. 3 zákona č.
131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění účinném k datu uzavření smlouvy,
jenž vyžadoval pro dispozice s majetkem hlavního města Prahy v hodnotě
převyšující 5.000.000,- Kč na základě asynalagmatického vztahu schválení
zastupitelstva, přičemž plnění touto smlouvou poskytované bezpochyby citované
hodnoty dosahuje. Výkladem smlouvy pak lze dospět k tomu, že se žalovaný
podílel touto výpůjčkou na podnikání žalobkyně, a jde tedy o úkon náležící mezi
úkony výslovně upravené v ustanovení § 59 odst. 3 písm. b) zákona č. 131/2000
Sb. Byly-li pak smlouvy schváleny pouze radou hlavního města Prahy, je třeba je
považovat v souladu s ustanovením § 39 obč. zák. za absolutně neplatné, jelikož
za dostatečný souhlas zastupitelstva nelze považovat schválení smlouvy o
založení společného podniku, v níž se žalovaný zavázal přenechat pozemky
žalobkyni, neboť z usnesení nevyplývá, že by zastupitelstvo schválilo
poskytnutí pozemků formou výpůjčky, ale naopak předpokládá úpravu nájemného.
K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze a
rozsudkem ze dne 23. 2. 2010, č. j. 21 Co 563/2009-210, jej potvrdil v
napadených výrocích II., III. a IV. (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně,
že k platnému uzavření smlouvy o výpůjčce ze dne 13. 7. 1999 bylo zapotřebí
její schválení zastupitelstvem a nikoliv pouze radou hlavního města Prahy.
Uvedl dále, že ačkoliv tehdy účinný zákon č. 367/1990 Sb. výslovně smlouvu o
výpůjčce neupravoval, pro obdobné úkony vyžadoval v § 36a odst. 1 rozhodnutí
zastupitelstva, což odůvodňuje závěr, že tak tomu mělo být i v tomto případě. U
smlouvy o výpůjčce ze dne 25. 6. 2003 nebylo prokázáno, že by její uzavření
bylo schváleno kterýmkoliv z orgánů žalovaného. Navíc i v případě této smlouvy
lze z příslušného právního předpisu, tj. zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním
městě Praze, dovodit, že pro její platnost je zapotřebí rozhodnutí
zastupitelstva. Ač se citovaný zákon o tomto smluvním typu výslovně nezmiňuje,
z jeho § 36, stanovícího povinnost zveřejnit záměr týkající se nemovitého
majetku města (včetně jeho poskytnutí jako výpůjčky), vyplývá, že takový záměr
může tvořit pouze zastupitelstvo. Oběma smlouvami byl tedy obcházen zákon,
jelikož bylo využito absence výslovné právní úpravy v uvedených zákonech, je
však zřejmé, že vzhledem k hodnotě poskytovaného plnění mělo dojít k jejich
schválení zastupitelstvem, jemuž zákon v obdobných případech svěřuje právo o
takovýchto úkonech rozhodovat. Absolutní neplatnost ve smyslu § 39 obč. zák.
odvolací soud spatřoval – krom důvodů výše uvedených – i v tom, že § 659 obč.
zák. určuje jako jeden z pojmových znaků výpůjčky její dočasnost, což sjednaná
doba trvání výpůjčky 99 let nenaplňuje, a smlouvami dochází ke vzdání se práv
odvozených z práva vlastnického (přičemž lze pochybovat, že obec se může vůbec
vzdát výkonu vlastnického práva na tak dlouhou dobu) i k obcházení zákona v
tomto ohledu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
spatřuje v souladu s § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v zásadním právním významu
napadeného rozhodnutí, jenž dovozuje z otázky, který orgán byl podle zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, a zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze,
oprávněn rozhodovat o smlouvách o výpůjčce, dále z posouzení toho, zda je
smlouva o výpůjčce uzavřená mezi právnickými osobami na dobu 99 let neplatná
pro obcházení zákona, a rovněž z otázky, zdali je postačující, schválí-li orgán
obce smlouvu, na základě níž vznikne obci závazek uzavřít v budoucnu smlouvu
další, jež již znovu týmž orgánem schvalována nebude. Nesprávným právním
posouzením těchto otázek odvolacím soudem je naplněn dovolací důvod nesprávného
právního posouzení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Podle dovolatelky
není možné při posouzení toho, který orgán města měl rozhodovat o první smlouvě
o výpůjčce, akceptovat závěr, že rozhodujícím kritériem byla „závažnost“ daného
úkonu, neboť by tím byla podstatně narušena právní jistota osob jednajících s
hlavním městem. K zachování právní jistoty přitom směřuje znění zákonů č. 418/1990 Sb. i č. 367/1990 Sb. obsahujících taxativní výčet úkonů, o nichž
rozhoduje zastupitelstvo, přičemž o všech ostatních úkonech má rozhodovat rada. Nedostatek v posouzení odvolacího soudu je v tomto ohledu umocněn tím, že
ohledně vysoké hodnoty vypůjčených nemovitostí neprovedl jakékoli dokazování,
ačkoliv právě tato kategorie se stala rozhodující pro dovození neplatnosti
předmětných smluv. Dovolatelka dále odkázala na dřívější rozhodnutí Nejvyššího
soudu (usnesení ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2369/2003), z nějž je
zřejmé, že orgánem způsobilým rozhodovat o výpůjčce je rada obce. Závěr
obsažený v uvedeném rozhodnutí je podle dovolatelky třeba vztáhnout jak na
starou právní úpravu, tak i na vztahy vzniklé za účinnosti zákona 131/2000 Sb.,
o hlavním městě Praze, a zákona č. 128/2000 Sb., o obcích. Zákon č. 131/2000
Sb. sice neobsahuje smlouvu o výpůjčce ani v seznamu úkonů, o nichž musí
rozhodovat rada hlavního města Prahy, ani těch, o nichž musí rozhodovat
zastupitelstvo hlavního města Prahy, zákon č. 128/2000 Sb. však výslovně
svěřuje v § 102 odst. 2 písm. m) rozhodování o smlouvách o výpůjčce radě obce. Svěřuje-li zároveň zákon č. 131/2000 Sb. rozhodování o všech úkonech výslovně
nevyhrazených zastupitelstvu hlavního města Prahy radě, je možné na základě
analogického použití úpravy pro obce dovodit, že i v tomto případě je orgánem
příslušným učinit uvedené rozhodnutí rada. Za nesprávnou je podle dovolatelky
třeba považovat úvahu odvolacího soudu, jíž je z ustanovení § 36 zákona č. 131/2000 Sb. upravujícího povinnost zveřejňovat záměry týkající se nakládání s
nemovitým majetkem dovozováno, že tyto záměry tvoří pouze zastupitelstvo a
nikoliv rada. Dovolatelka rovněž odmítla argumentaci odvolacího soudu, podle
níž je neplatnost smlouvy dána i tím, že smluvená doba trvání 99 let neodpovídá
zákonnému požadavku dočasnosti smlouvy. Odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu
ze dne 28. 3. 2007, sp. zn.
28 Cdo 2747/2004, v němž byla konstatována platnost
nájemní smlouvy uzavřené na dobu přesahující délku obvyklého lidského života. V
této souvislosti zdůraznila, že jde o smlouvy uzavřené mezi dvěma právnickými
osobami, u nichž se předpokládá jejich existence po dobu překračující život
několika generací a jež pro úspěšnou realizaci náročnějších záměrů potřebují
dlouhodobou úpravu užívacích vztahů. Uzavírání obdobných dlouhodobých smluv o
výpůjčce je přitom běžnou praxí žalovaného, což potvrzuje význam tohoto
dovolání, neboť je možné, že dojde ke zpochybnění platnosti i těchto smluv. Při
posouzení platnosti přezkoumávaných smluv je třeba rovněž zohlednit principy
výkladu právních úkonů opakovaně zdůrazněné Ústavním soudem, podle nichž je
třeba upřednostnit výklad nezakládající neplatnost smlouvy před výkladem
neplatnost zakládajícím a zároveň takový výklad, který vede k ochraně práva
jednotlivce nabytého v dobré víře a nikoliv prospěchu na straně státní moci. Svými dalšími námitkami pak dovolatelka zpochybňuje závěr odvolacího soudu,
podle nějž pro platnost předmětných smluv není dostatečné usnesení
zastupitelstva ze dne 27. 11. 1997, jehož součástí je návrh smlouvy o společném
podniku, který obsahuje mimo jiné závazek poskytnout do výpůjčky předmětné
pozemky žalobkyni. Tímto usnesením přitom bylo rozhodnuto nejen o založení
společného podniku, ale výslovně zakotven i závazek poskytnout vymezené pozemky
formou výpůjčky žalobkyni na dobu 99 let od uzavření smlouvy o výpůjčce. Nelze
tedy upřít platnost úkonu rady jednající v intencích rozhodnutí zastupitelstva. Z uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí
soudů obou stupňů a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím § 237 odst. 1 písm. a)
o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně
(jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b) o. s.
ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak. Zároveň je třeba připomenout, že v souladu s tímto ustanovením
dovolací soud nemůže, zabývá-li se otázkou přípustnosti dovolání dovozované ze
zásadního právního významu napadeného rozhodnutí, přihlížet k námitkám
týkajícím se správnosti skutkových zjištění, a je tedy v tomto ohledu vázán
skutkovými zjištěními učiněnými odvolacím soudem. Dospěl-li tak odvolací soud
po doplnění dokazování k závěru, že usnesením zastupitelstva ze dne 27. 11.
1997 bylo schváleno založení společného podniku, aniž by však ve schvalovaných
materiálech byla zmínka o předpokládaných smlouvách o výpůjčce či stanoveny
pozemky, jež měly být žalovaným poskytnuty dovolatelce, není zde dostatečný
podklad pro dovození toho, že došlo k převzetí uváděného závazku. Tento závěr
pak činí bezpředmětnou otázku, zda-li postačí, schválí-li příslušný orgán obce
smlouvu, na základě níž vznikne obci závazek v budoucnu uzavřít smlouvu další,
kterou však již schválí orgán, jehož souhlas jinak nelze považovat za
dostatečný, neboť - jak již dříve uvedl Nejvyšší soud - vychází-li dovolatel z
odlišných skutkových závěrů než soud odvolací a na nich buduje své vlastní
právní posouzení, nezpochybňuje svými námitkami právní posouzení věci odvolacím
soudem, ale jeho skutková zjištění (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 23. 5. 2003, sp. zn. 21 Cdo 373/2003). Obdobným případem je dovolatelkou
uváděná otázka, zda příslušným orgánem pro rozhodování o smlouvě o výpůjčce
uzavírané za účinnosti zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, byla rada
či zastupitelstvo města, jelikož odvolací soud zjistil, že tato smlouva nebyla
schválena kterýmkoliv z orgánů žalovaného, tedy ani radou ani zastupitelstvem.
Zabýval-li se odvolací soud nad rámec tohoto zjištění i tím, kterému orgánu
náležela pravomoc o této smlouvě rozhodnout, nemění to nic na tom, že závěr o
absolutní neplatnosti předmětné smlouvy obstojí již proto, že o ní vůbec nebylo
rozhodnuto orgánem oprávněným činit rozhodnutí týkající se majetku obce. Z
uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu na právním posouzení výše
uvedených otázek nespočívá, jejich řešení nemůže mít vliv na posouzení
správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, a nelze z nich tak dovodit zásadní
právní význam napadeného rozhodnutí (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2956/2000, publikované v Souboru
civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 71, svazek 1/2001, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2852/99, publikované v
Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 206, svazek 2/2001).
Oproti tomu otázka, který z orgánů obce byl příslušný rozhodovat o smlouvě o
výpůjčce ze dne 13. 7. 1999 za účinnosti zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, byla
sice základem právních úvah soudů obou stupňů, její řešení však lze považovat
za souladné s hmotným právem. Interpretaci i aplikaci ustanovení § 36a odst. 1
a 2 cit. zák. provedenou soudy obou stupňů lze v projednávané věci považovat na
nanejvýš případnou, jelikož požadavek rozhodnutí zastupitelstva o smlouvě
nakládající s pozemky žalovaného o značné rozloze na dlouhou dobu odpovídá
logice tohoto ustanovení, jež v odst. 1 stanoví výslovně příslušnost
zastupitelstva pro rozhodování o vyjmenovaných úkonech, jimiž by mohl být
významnějším způsobem ovlivněn stav majetku obce, a v odst. 2 rozšiřuje tento
výčet i na další úkony, u nichž je stanovena cena nižší než cena v místě a
čase obvyklá. Vyjádřil-li tímto zákonodárce, že je v zájmu transparentního
hospodaření obce, aby i o úkonech, u nichž by mohla být zpochybňována jejich
výhodnost pro obec kvůli nižší než obvyklé ceně poskytovaného plnění,
rozhodovalo zastupitelstvo, pak lze tím spíše vztáhnout potřebu rozhodnutí
zastupitelstva i na úkony, jimiž je plnění značné hodnoty obcí poskytováno
bezúplatně, neboť pouze tento výklad zajišťuje vyšší míru jistoty, že s
majetkem obce bude nakládáno hospodárně a bezúplatné právní úkony budou
namísto úkonů úplatných voleny jen v případech takto doloženého zájmu obce.
Posoudily-li soudy obou stupňů poskytované plnění jako plnění značné hodnoty
(přičemž v tomto ohledu jde o otázku skutkovou, jíž se dovolací soud při řešení
otázky přípustnosti dovolání nemůže zabývat) a neshledaly-li bezúplatnost za
daných podmínek obvyklým jevem, nelze jejich závěr s ohledem na výše uvedené
považovat za nesprávný. Domnívá-li se dovolatelka, že požadavek souhlasu
zastupitelstva obce nad rámec úkonů výslovně vyjmenovaných v § 36a odst. 1 cit.
zák. a použití kritéria „závažnosti“ pro doplnění tohoto výčtu je zásahem do
právní jistoty osob s městem jednajících, je třeba připomenout, že postavení
smluvní strany je jiné při jednání se subjektem soukromého práva a jiné při
úkonu sjednaném s veřejnoprávním subjektem. V posléze zmíněném případě je
vyžadována zvýšená bdělost druhé strany ve vztahu k dodržení podmínek platnosti
smlouvy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2008, sp. zn. 28
Cdo 2939/2006, nebo nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2001, sp. zn. IV. ÚS
576/2000), neboť je třeba přihlédnout k odlišnému charakteru veřejnoprávní
korporace mající svůj základ v právu veřejném, čemuž odpovídá i způsob, jakým
je tvořena právně relevantní vůle této korporace (srov. nález Ústavního soudu
ze dne 10. 7. 2001, sp. zn. III. ÚS 721/2000). Odkazuje-li dovolatelka na
závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. 28 Cdo
2369/2003, přehlíží, že v tomto usnesení byla řešena otázka, zda za okolností v
tomto rozhodnutí vymezených může činit úkony týkající se obecního majetku
starosta bez výslovného rozhodnutí příslušného orgánu – rady, Nejvyšší soud se
však v tomto rozhodnutí blíže nezabýval otázkou, podle jakého klíče je třeba
určit k rozhodnutí příslušný orgán obce, přičemž není vyloučeno, aby v případě,
bude-li bezúplatnost úkonu odpovídat kritériím obvyklosti obdobných transakcí a
nebude-li tak naplněna hypotéza obsažená v § 36a odst. 2 zák. č. 367/1990 Sb.,
byla orgánem příslušným učinit takovéto rozhodnutí rada obce. Nadto je možno
říci, že poskytnutí předmětných pozemků dovolatelce na dobu 99 let na základě
bezúplatného právního úkonu se především svou podstatou a ekonomickým dopadem
blíží institutu vzdání se práva, neboť se jím obec vzdává možnosti po značnou
dobu tyto pozemky užívat či s nimi jinak nakládat, aniž by za to obdržela
adekvátní protiplnění, tedy i analogickým použitím ustanovení § 36a odst. 1
písm. g) zákona č. 367/1990 Sb. zařazujícím mezi úkony, o nichž má rozhodovat
zastupitelstvo, i vzdání se práva, lze dospět ke stejnému závěru. Předestřenou
otázku tedy nelze považovat za způsobilou založit zásadní právní význam
napadeného rozhodnutí, jelikož její řešení odpovídá znění zákona a zároveň
respektuje i uvedené judikatorní závěry.
Obstojí-li závěr odvolacího soudu o absolutní neplatnosti předmětných smluv
již z důvodů výše uvedených, nelze zásadní právní význam přiznat ani otázce,
zda-li je v rozporu s podmínkou dočasnosti, coby zákonné náležitosti smlouvy o
výpůjčce, je-li její trvání sjednáno na dobu 99 let. Jak již dříve uvedl
Nejvyšší soud, postačil-li pro rozhodnutí odvolacího soudu důvod, jenž je
nečiní zásadním, nelze zásadní právní význam přiznat ani jiným zpochybněným
otázkám, jelikož jejich řešení již nemůže mít vliv na řešení sporu (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 529/2004,
publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2878, sešit
30/2004).
Z výše uvedených důvodů bylo dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 5, věty
první, a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. l a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalovaný žádné náklady
nevynaložil.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. září 2010
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu