22 Cdo 529/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče
a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců:
A) J. K., B) I. K., C) I. K., D) J. K., a E) E. Ch., všech zastoupených
advokátem, proti žalované Č. n. b., o vydání věcí, příp. o zaplacení peněžité
částky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 82/2001, o
dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. září 2003,
č. j. 20 Co 166/2003-68, 20 Co 167/2003-68, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27.
února 2002, č. j. 30 C 82/2001-29, zamítl žalobu, aby žalovanému bylo uloženo
vydat kterémukoli ze žalobců „70 ks čsl. zlatých dukátů z roku 1923, líc sv.
Václav čelně do půl těla s kopím, rub znak českého lva každý z nich o čisté
váze 3,49 g, 1 zlatý dukát uherský z roku 1754, líc hlava Marie Terezie, rub
sv. Marie s Jezulátkem o čisté váze 3,49 g, 1 zlatý dukát čsl. z roku 1933, líc
relief profilu hlavy Antonína Švehly, rub rolník ručně rozsévá o čisté váze
3,49 g, 1 zlatý dvacetifrank z roku 1884, líc profil Františka Josefa I., rub
Rakousko-uherský znak s korunou a ratolestmi po stranách o čisté váze 6,45 g, 2
ks čsl. zlatých dukátů z roku 1934, líc sv. Václav, rub znak českého lva, o
čisté váze každého z nich 6,98 g, 1 ks zlaté dvacetikoruny rakouské z roku
1898, líc stojící František Josef I. ve vojenské uniformě s hermelínovým
přehozem, rub Rakousko-uherský znak držen po stranách anděly o čisté váze 6,77
g, 1 zlatý gulden z roku 1640, líc znak orlice, rub sv. Herold se dvěma znaky o
čisté váze 3,46 g a 10 ks zlatých plechů různých délek a šířek, ryzosti 900, o
čisté váze 406,50 g“, a rozhodl o nákladech řízení. Žalobci se domáhali vydání
těchto věcí, případně zaplacení částky rovnající se jejich ceně s 10 % úrokem z
prodlení od podání žaloby do zaplacení. Soud prvního stupně vyšel z toho, že
žalobci jsou dětmi, příp. vnuky I. K., jemuž věci patřily. Tyto věci přešly na
stát na základě trestu propadnutí majetku uloženého I. K. rozsudkem Okresního
soudu v Jihlavě z 27. 2. 1964, sp. zn. 2 T 21/64, který byl na základě
stížnosti pro porušení zákona zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ČR z 25. 11.
1991, sp. zn. 6 Tz 115/91. Žalobci se poté u Okresního soudu v Jihlavě v řízení
vedeném pod sp. zn. 9 C 241/93 domáhali proti České republice vydání uvedených
věcí podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ale jejich
žaloba byla zamítnuta s odůvodněním, že se jim nepodařilo prokázat, kde se věci
nacházejí. Soud prvního stupně pak dovodil, že pokud zákon stanoví, že i nárok
na restituci majetku převzatého v rozhodném období státem na základě později
zrušeného výroku o trestu propadnutí majetku je třeba uplatnit podle zákona č.
87/1991 Sb., nelze se dovolávat ochrany vlastnictví podle obecného předpisu, t.
j. podle § 126 občanského zákoníku. Stejně tak nelze žádat in eventum zaplacení
finanční částky, neboť podle zákona č. 87/1991 Sb. náleží oprávněné osobě –
kromě výjimky uvedené v § 13 odst. 2 – náhrada jen za věci nemovité. Soud
prvního stupně navíc poznamenal, že žádnou z věcí, jejichž vydání se žalobci
domáhají, nelze jednoznačně a nezaměnitelně identifikovat, a tak i z tohoto
důvodu není možno žalobě vyhovět. Doplňujícím rozsudkem ze dne 15. ledna 2003,
č. j. 30 C 82/2001-52, pak soud prvního stupně zamítl též „návrh žalobců in
eventum na zaplacení částky rovné ceně věci ve výroku I. specifikovaným včetně
požadavku žalobců na zaplacení 10 % úroku z této částky“, a to s odkazem na
odůvodnění rozsudku z 27. 2. 2002.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18.
září 2003, č. j. 20 Co 166/2003-68, 20 Co 167/2003-68, potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně ve znění doplňujícího rozsudku a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení. Vyšel ze stejného skutkového stavu jako soud prvního stupně a ztotožnil
se i s jeho právními závěry, když zdůraznil, že pokud bylo žalobcům založeno
právo na vydání movitých věcí ustanoveními § 1 odst. 2 a § 19 odst. 1 zákona č.
87/1991 Sb., nemohou se téhož nároku domáhat podle obecných ustanovení
občanského zákoníku. Navíc žalobcům nesvědčí vlastnické právo k věcem, které
jsou předmětem sporu, neboť jsou pouze dědici původního vlastníka, a tak nárok
na jejich vydání se skutečně může opírat pouze o restituční předpis. I podle
odvolacího soudu pak je dalším důvodem pro zamítnutí žaloby nedostatečná
specifikace žalovaných věcí, tím spíše, že se jejich označení v žalobě
podstatně liší od označení věcí v rozsudku, jímž byl I. K. uložen trest
propadnutí majetku. Jestliže byla shledána nedůvodnou žaloba na vydání věcí,
nebylo možno vyhovět ani eventuálnímu požadavku na zaplacení adekvátní finanční
částky.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání s tím, že napadené rozhodnutí má
po právní stránce zásadní význam a dovolání je tak přípustné podle § 237 odst.
1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“). V dovolání namítli, že
řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vyslovili
přesvědčení, že odvolací soud nesprávně vyložil § 23 odst. 2 zákona č. 119/1990
Sb., o soudní rehabilitaci, ve vztahu k § 1 odst. 2 a k § 19 zákona č. 87/1991
Sb., když zákon o mimosoudních rehabilitacích považoval za speciální předpis
vylučující ochranu práv osob, které byly rehabilitovány na základě zákona č.
119/1990 Sb., podle občanského zákoníku. Podle jejich názoru zrušením
nezákonného trestního rozhodnutí dochází k obnově stavu, který tu byl před jeho
vydáním, a tak nic nebrání tomu, aby se vlastník věci, která předtím propadla
státu, domáhal jejího vydání formou vindikační žaloby. Právě v řešení této
otázky žalobci spatřují zásadní právní význam napadeného rozsudku. Dovolatelé
nesouhlasili ani se závěrem, že žalované věci byly nedostatečně identifikovány,
a namítli, že pokud odvolací soud shledal rozdíly mezi identifikací věcí v
žalobě a v trestním rozsudku, které zasluhovaly vysvětlení, neměl žalobu
zamítnout, ale měl vyhovět důkaznímu návrhu požadujícímu vypracování znaleckého
posudku k prověření tvrzení žalované, že sporné věci byly smíseny s jinými. V
tom, že tento navrhovaný důkaz nebyl proveden, pak spočívá existence vady
mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nesprávný je i právní názor,
že se žalobci jako dědici I. K. nestali vlastníky věcí, když vlastnické právo
přechází podle § 460 občanského zákoníku na dědice bez dalšího smrtí
zůstavitele. I toto pochybení odvolacího soudu zakládá zásadní právní význam
jeho rozhodnutí. Žalobci navrhli, aby byly zrušeny rozsudek odvolacího soudu i
rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Žalovaná s odkazem na svá předchozí vyjádření ve věci navrhla, aby dovolání
bylo zamítnuto.
Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR po
zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval
především tím, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci
samé je upravena v § 237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Přípustnost podle písm. b)
nepřichází v tomto případě v úvahu, jelikož potvrzený rozsudek soudu prvního
stupně je jeho prvým rozhodnutím v této věci, a tak zbývá jen přípustnost podle
§ 237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné
podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle odst. 3 téhož ustanovení má
rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. V této
souvislosti je ovšem třeba zdůraznit, že pokud odvolací soud potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně z více důvodů, z nichž jen některé mohou založit zásadní
právní význam jeho rozhodnutí, a pro vydání potvrzujícího rozsudku postačil
důvod, který nečiní toto rozhodnutí zásadním, nemůže být dána přípustnost
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Dovolací řízení totiž není
prostředkem k řešení teoretických problémů, které z hlediska konkrétního sporu
nemají na jeho výsledek žádný vliv.
Odvolací soud (ostatně stejně jako soud prvního stupně) postavil své rozhodnutí
především na závěru, že v případě zrušení trestu propadnutí majetku v rámci
rehabilitace osob podle zákona č. 119/1990 Sb. nedochází automaticky k obnovení
vlastnického práva původního vlastníka, ale že nárok, který ze zrušení
uvedeného trestu vyplývá, je třeba uplatnit podle zákona č. 87/1991 Sb. Tento
názor je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu i Ústavního
soudu ČR. V této souvislosti postačí odkázat např. na usnesení Nejvyššího soudu
ČR ze dne 15. dubna 2003, sp. zn. 28 Cdo 1782/2002, uveřejněné v Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, Svazku 25,
pod č. C 1840, v němž byl vysloven názor, že „i když zákon č. 119/1990 Sb., o
soudní rehabilitaci, stanovil, že trestní rozsudky tímto zákonem dotčené se
zrušují k datu, kdy byly vydány, nemůže rehabilitovaná osoba získat zpět svůj
majetek připadlý na základě těchto zrušených rozsudků státu vlastnickou
žalobou“ (případně na rozhodnutí publikovaná v témže Souboru pod č. C 239 a C
336), nebo na Nález Ústavního soudu ČR ze dne 30. dubna 2002, sp. zn. II. ÚS
623/2000, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, Svazku 26,
pod č. 55, podle kterého „samotným zrušením výroku o propadnutí majetku ve
smyslu zákona č. 119/1990 Sb. nedošlo k obnovení vlastnického práva“. Nejde
tedy o otázku, která dosud nebyla řešena nebo která je řešena rozdílně, a
jelikož, jak už bylo uvedeno, je tato otázka řešena v souladu s ustálenou
praxí, nemůže jít ani o řešení, které je v rozporu s hmotným právem. Tento
důvod zamítnutí žaloby tedy zásadní právní význam napadeného rozsudku nezakládá
a jelikož sám o sobě postačil k potvrzení zamítavého rozsudku soudu prvního
stupně (včetně výroku obsaženého v doplňujícím rozsudku, který se opírá o
stejnou právní konstrukci), nemůže být dána přípustnost dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c) OSŘ ani ze žádného z dalších důvodů, které žalobci uplatňují.
Za této situace pak není možno se zabývat ani namítanou vadou řízení, neboť k
té lze přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání.
Z důvodů shora uvedených Nejvyššímu soudu ČR nezbylo, než dovolání žalobců jako
nepřípustné podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) OSŘ odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto s přihlédnutím k tomu, že
žalované, která by podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146
odst. 3 OSŘ měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady
nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. června 2004
Vít Jakšič, v. r.
předseda senátu