25 Cdo 2458/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci
žalobce Ing. Z. C., zastoupeného JUDr. Lubomírem Holbou, advokátem se sídlem
Zlín, Osvoboditelů, 91, proti žalovanému městu Luhačovice, IČO 00284165, se
sídlem úřadu Luhačovice, náměstí 28. října 543, o náhradu škody, vedené u
Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 10 C 118/2007, o dovolání žalobce proti
rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 14. 5. 2009, č.j. 10 C 118/2007-84, a
proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 25. 2. 2010,
č.j. 60 Co 338/2009-123, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 6. 2011, č.j.
60 Co 338/2009-164, takto:
I. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze
dne 25. 2. 2010, č.j. 60 Co 338/2009-123, ve znění opravného usnesení ze dne
10. 6. 2011, č.j. 60 Co 338/2009-164, se odmítá.
II. Řízení o „dovolání“ žalobce proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne
14. 5. 2009, č.j. 10 C 118/2007-84, se zastavuje.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal zaplacení 150.000,- Kč z důvodu výpovědi z nájmu pozemku, na
jehož části žalobce vlastnil prodejní stánek, čímž byla zmařena jeho investice
do koupě stánku a ušel mu zisk z jeho pronájmu.
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 14. 5. 2009, č.j. 10 C 118/2007-84,
částečně zastavil řízení ohledně částky 17.323,- Kč, zamítl žalobu na zaplacení
132.677,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud zjistil, že žalobce dne
17. 8. 2005 koupil prodejní stánek nacházející se na části pozemku žalovaného
p.č. st. 275 v k.ú. L., který byl součástí komplexu stánků tamějšího tržiště.
Nájemní smlouva na užívání předmětné části pozemku (19 m2) ze dne 7. 11. 2005
byla uzavřena na dobu neurčitou s výpovědní lhůtou jednoho roku. Žalovaný dal
žalobci výpověď z nájmu pozemku dopisem ze dne 2. 1. 2006, tuto výpověď po
dohodě se žalobcem vzal zpět dne 25. 1. 2007, dne 19. 2. 2007 však dal žalobci
další výpověď. Žalobce považoval výpovědi za neplatné z důvodu rozporu s
dobrými mravy a uplatňoval na žalovaném náhradu škody (ušlého zisku), neboť
původní nájemce stánku nájem k 31. 10. 2006 z důvodu nejistoty ohledně užívání
stánku skončil, a následně žalobce pronajímal stánek za horších podmínek. Z
dokazování nevyplynulo, že žalobce byl žalovaným ujišťován o době trvání
tržiště, ani že byl žalobce žalovaným uveden v omyl o době trvání tržiště po
žalobcem uvažovanou dobu 4 let. Soud neshledal, že by žalovaný porušil právní
povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na majetku, ve smyslu
ustanovení § 415 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Zdůraznil, že
žalobce jako podnikatel si s ohledem na znění uzavřené smlouvy o nájmu části
pozemku musel být vědom podmínek sjednaného nájemního poměru, tedy i možnosti
jeho výpovědi žalovaným s výpovědní lhůtou jednoho roku. Za tohoto stavu
nehodnotil výpověď z nájmu jako protiprávní úkon, ale naopak jako výkon práva.
Poukázal též na nedostatek příčinné souvislosti mezi namítaným porušením právní
povinnosti a tvrzenou škodou.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 25.
2. 2010, č.j. 60 Co 338/2009-123, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 6.
2011, č.j. 60 Co 338/2009-164, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v
zamítavém a nákladovém výroku a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že danou výpověď je
třeba považovat za výkon práva, nikoli za protiprávní jednání, kterým by v
daném případě byla porušena zákonná či smluvní povinnost. Vyloučil
aplikovatelnost § 415 obč. zák. s poukazem na to, že jeho použití přichází v
úvahu jen tam, kde není konkrétní právní úprava vztahující se na jednání, jehož
protiprávnost se posuzuje, zatímco zde jde o postup podle § 677 obč. zák.
Neshledal příčinnou souvislost mezi tvrzeným protiprávním jednáním a tvrzenou
škodou ve formě ušlého zisku žalobce, když jednání žalovaného jako právem
aprobovaný úkon a uplatněná škoda nemohly být ve vzájemném vztahu příčiny a
následku. Jednání žalovaného nepovažoval za výkon práva odporující dobrým
mravům ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Zdůraznil, že bylo zcela na žalobci jako
podnikatelském subjektu, aby analyzoval situaci při koupi prodejního stánku
jako stavby na cizím pozemku, jejíž užívání tak bylo ztíženo, nehledě na to, že
se jednalo o stavbu dočasnou.
Proti rozsudku odvolacího soudu a soudu prvního stupně podal žalobce dovolání,
jehož přípustnost opíral o názor, že napadená rozhodnutí mají po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Po obšírném popisu skutkového
stavu vyjádřil nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že žalovaný jako
pronajímatel ukončil závazkový vztah v souladu s § 677 obč. zák., a označil
takový postup za rozporný s generální prevenční povinností podle § 415 obč.
zák. Tvrdí, že došlo ke špatným, ukvapeným a neuvážlivým rozhodnutím rady
žalovaného města, která byla v rozporu se stavebně technickými podmínkami
městem stanovenými, nerespektovala stavební podmínky v centru města,
ohrožovala ochranu podzemních minerálních vod a ignorovala vložené investice
vlastníků jednotlivých prodejních stánků. Domnívá se, že z uvedeného je zřejmá
příčinná souvislost mezi nerespektováním vložených investic žalobce podle § 415
a § 420 obč. zák. a nemorálním a protiprávním rozhodováním žalovaného, které
způsobilo žalobci (skutečnou) škodu a ušlý zisk. Má za to, že žalovaný svým
postupem zneužívá své vlastnické právo k pozemkům v rozporu s čl. 11 odst. 3
Listiny základních práv a svobod, a způsobuje tak újmu na právech druhých.
Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozsudky a přiznal žalobci
náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §
240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou – účastníkem řízení, řádně zastoupeným
advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání
směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek
přípustný.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží
(§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jde-li o řešení
právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní
otázky zásadního významu. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí
odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.
3 o. s. ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, může
posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, za
předpokladu, že právě na tomto právním posouzení rozhodnutí odvolacího soudu
skutečně spočívá.
Z dovolání žalobce vyplývá, že za zásadně právně významnou považuje otázku, zda
výpověď z nájmu pozemku, kterou mu dal žalovaný, je porušením prevenční
povinnosti, popřípadě výkonem práva v rozporu s dobrými mravy a zda v příčinné
souvislosti s touto výpovědí vznikla žalobci škoda spočívající ve zmaření
investice do prodejního stánku.
Samotná výpověď smlouvy je právním úkonem dovoleným, nemá tedy charakter
protiprávního jednání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2004, sp.
zn. 25 Cdo 2206/2003). Postup soudu podle § 3 odst. 1 obč. zák. (tj. posouzení
výkonu práva jako rozporného s dobrými mravy) má místo jen ve výjimečných
situacích, kdy hlavní nebo alespoň převažující motivací k výkonu práva
založeného zákonem je úmysl poškodit či znevýhodnit jiného (tzv. šikanózní
výkon práva) – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 25
Cdo 292/2003. Aplikace § 415 obč. zák. přichází v úvahu, neexistuje-li
konkrétní právní úprava vztahující se na jednání, jehož protiprávnost se
posuzuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. 25 Cdo
1427/2001, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu,
C.H.Beck, pod C 1212). V projednávané věci o takový případ nejde, neboť
skončení nájmu výpovědí je postup upravený v § 677 obč. zák. Právní posouzení
věci odvolacím soudem je tedy v souladu s uvedenými judikatorními závěry.
Skutkové závěry, že nebylo prokázáno, že pracovníci žalovaného ujišťovali
žalobce, že může počítat s umístěním stánku na pozemku žalovaného po dobu
nejméně 4 let, ani že žalovaný s úmyslem poškodit žalovaného zmařil jeho
podnikatelský záměr, [vzhledem k přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř.] nepodléhají dovolacímu přezkumu.
Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. je obecným ustanovením hmotněprávní povahy,
které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního práva je v souladu s
dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, umožňuje soudu odepřít ochranu
výkonu práva, které sice je v mezích zákona, avšak v konkrétní situaci může
jeho realizace znamenat nepřiměřenou tvrdost. Toto ustanovení patří k normám s
relativně neurčitou hypotézou, které přenechávají soudu, aby v každém
jednotlivém případě vymezil hypotézu právní normy ze širokého předem
neomezeného okruhu okolností (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2011, sp.
zn. 25 Cdo 2970/2009). Z povahy věci posouzení otázky rozporu s dobrými mravy
přísluší zásadně soudům nižších stupňů, přičemž přehodnocení jejich závěru o
použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. v konkrétní věci dovolacím soudem má
místo jen ve výjimečných případech zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah
soudů v nalézacím řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001,
sp. zn. 25 Cdo 2895/99; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn.
28 Cdo 1094/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo
4549/2010).
Odvolací soud se otázkou rozporu jednání žalovaného zabýval, své závěry v
odůvodnění rozhodnutí řádně zdůvodnil a dovolací soud jeho úvahy podložené
skutkovými zjištěními, jež nepodléhají dovolacímu přezkumu, neshledal zjevně
nepřiměřenými.
Ve skutkových zjištěních soudů obou stupňů nelze nalézt oporu pro tvrzené
zneužití vlastnického práva žalovaným na úkor žalobce ve smyslu čl. 11 odst. 3
Listiny základních práv a svobod. Zkoumání rozporu s citovaným ustanovením
Listiny ve vztahu k jiným osobám či jiným chráněným zájmům by překračovalo
rámec občanskoprávního řízení, jehož účelem je uspořádat právní vztahy mezi
jeho účastníky.
Otázka existence vztahu příčinné souvislosti mezi jednáním nebo opomenutím
žalovaného a vznikem škody je otázkou skutkovou nikoli právní (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 14, pod C 1025, nebo rozsudek ze dne
6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006). Ani závěr o nedostatku příčinné
souvislosti a vznikem škody (jenž je samostatným a postačujícím důvodem pro
zamítnutí žaloby) tedy není způsobilý založit přípustnost dovolání.
Je tedy zřejmé, že z hlediska námitek uplatněných žalobcem v dovolání není
rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným ve smyslu § 237 odst. 3 o.
s. ř., a že tak dovolání směřuje v uvedeném rozsahu proti rozhodnutí, proti
němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto
dovolání odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř.
Dovolatel výslovně napadá „dovoláním“ též rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze
dne 14. 5. 2009, č.j. 10 C 118/2007-84, který ve věci rozhodoval jako soud
prvního stupně. Občanský soudní řád nepředpokládá, že by dovoláním bylo možno
napadnout též rozhodnutí soudu prvního stupně, proto ani neupravuje funkční
příslušnost určitého soudu k projednání dovolání, je-li přesto proti takovému
rozhodnutí podáno. Jestliže žalobce v označené věci výslovně napadl dovoláním
též rozsudek soudu prvního stupně, pominul tak uvedenou podmínku dovolacího
řízení. Za tohoto stavu nedostatek funkční příslušnosti představuje
neodstranitelný nedostatek podmínky řízení. Proto nezbývá, než řízení o takovém
„dovolání“, které trpí touto vadou, podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř.
zastavit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo
1535/99).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1 § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání
žalobce bylo odmítnuto a žalovanému náklady, na jejichž náhradu by jinak měl
proti žalobci právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. února 2012
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu