28 Cdo 4549/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní
věci žalobce P. Š., zastoupeného JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem se sídlem v
Hradci Králové, Dukelská třída 15, 500 02, proti žalované V. Š., zastoupené
Mgr. Václavem Čermákem, advokátem se sídlem v Trutnově, Bulharská 66, 541 01, o
zaplacení částky 295.851,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Trutnově pod sp. zn. 5 C 156/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 1. 7. 2010, č. j. 26 Co 98/2010-237, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Dovolání žalobce se zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši
10.446,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Milana
Jelínka, advokáta zastupujícího žalobce.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání žalobce.
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se žalobou podanou dne 17. 4. 2007 domáhal po žalované zaplacení částky
295.851,- Kč s příslušenstvím. V odůvodnění své žaloby uvedl, že je výlučným
vlastníkem domu č.p. 55 situovaného na stavební parcele č. 63, stavební parcely
č. 63 a pozemku parc. č. 111/1, vše v katastrálním území Z. (dále jen
„předmětných nemovitostí“). Předmětné nemovitosti žalobce užíval společně s
žalovanou a jejich dětmi až do léta roku 2005, kdy se žalobce pro rozpory v
manželství se žalovanou odstěhoval. Manželství účastníků bylo rozvedeno
rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 29. 5. 2006, č.j. 5 C 192/2005-38
ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 10. 2006, sp.
zn. 26 Co 465/2006 (právní moc nastala ke dni 6. 11. 2006). Dále žalobce uvedl,
že žalovaná nepřistoupila na dohodu navrhovanou žalobcem ani nesdělila, jakou
cenu za užívání předmětných nemovitostí by byla schopna hradit. Za období od 7.
11. 2006 do 12. 4. 2007 vyčíslil žalobce dluh žalované za užívání předmětných
nemovitostí žalovanou na částku 66.600,- Kč, dále rozšířil žalobu o náhradu za
užívání od května do srpna roku 2007 v částce 12.000,- Kč měsíčně a za období
od září do prosince 2007 v částce 7.000,- Kč měsíčně, tj. bez náhrady za
užívání pozemku parc. č. 111/1, zahrady, když žalované bylo předběžným
opatřením soudu uloženo zdržet se jejího užívání. Protože žalovaná i přes zákaz
zahradu nadále užívala, rozšířil žalobce posléze žalobu o náhradu za užívání
zahrady za období od září 2007 do prosince 2007 a o náhradu za užívání všech
předmětných nemovitostí za období od 1. 1. 2008 do 30. 6. 2009, neboť dne 1. 7.
2009 žalovaná předmětné nemovitosti vyklidila.
Žalovaná namítala, že předmětné nemovitosti užívala na základě předchozího
manželského soužití s žalobcem. Uvedla, že s ohledem na judikaturu soudů měla
právo předmětné nemovitosti užívat do zajištění odpovídající bytové náhrady,
přičemž žalobce do jejího práva zasahoval, ničil majetek v jejich společném
jmění, nezajistil adekvátní bytovou náhradu a ani v rámci vypořádání neposkytl
finanční prostředky, aby si mohla zajistit stabilní bydlení pro sebe a pro
děti. Z uvedených důvodů navrhla žalobu zamítnout.
Okresní soud v Trutnově jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 11. 2009,
č.j. 5 C 156/2007-189, žalobě částečně vyhověl a žalovanou zavázal k zaplacení
částky ve výši 172.282,- Kč (výrok I.); ve zbytku, tj. v částce 123.569,- Kč
žalobu zamítl (výrok II.). V odůvodnění svého rozhodnutí s odkazem na
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3767/2007,
uvedl, že žalovaná se realizací svého práva bydlení obohatila na úkor
žalovaného, čímž je dán základ žalobou uplatněného nároku. Náhradu za užívání
zahrady žalobci nepřiznal s ohledem na probíhající výkon rozhodnutí formou
ukládáním pokut žalované za porušování soudního zákazu vstupu na předmětnou
zahradu. Soud naproti tomu odmítl námitku žalované, že nároky žalobce byly
uplatněny v rozporu s dobrými mravy. Ve vztahu k rozsahu bezdůvodného obohacení
za bytové prostory dospěl soud prvního stupně k závěru, že výši obvyklého
nájemného zjištěného na základě znaleckého posudku je třeba modifikovat úvahou
soudu dle § 136 o.s.ř., a to s přihlédnutím ke sníženému komfortu užívání bytu
v důsledku odvozu sporáku a v důsledku častých návštěv žalobce provázených
konflikty se žalovanou.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací
rozsudkem ze dne 1. 7. 2010, č.j. 26 Co 98/2010-237, rozsudek soudu prvního
stupně v části výroku I., kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit
žalobci částku ve výši 17.522,- Kč, změnil tak, že se žaloba v tomto rozsahu
zamítá (výrok I.); a ve zbývající části výroku I., kterou byla žalované uložena
povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 154.760,- Kč, jakož i v části výroku
II., kterou byla žaloba v částce 98.324,- Kč zamítnuta, rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil (výrok II.). V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud vyšel
ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním
názorem, že v souzené věci nepředstavuje realizace vlastnického práva žalobce
výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Narozdíl od soudu prvního stupně však
odvolací soud dospěl k závěru, že v souzené věci nelze aplikovat § 136 o.s.ř.
způsobem, jakým jej použil soud prvního stupně, a že je třeba posoudit žalobcem
uplatněné nároky, tj. náhradu za užívání zahrady a náhradu za užívání
jednotlivých částí domu, zvlášť. Ve vztahu k bytovým prostorám situovaným v
přízemí domu vyšel odvolací soud z výše obvyklého nájemného zjištěného
znaleckým posudkem, přičemž tuto výši obvyklého nájemného modifikoval za
analogického použití § 687 odst. 1 obč. zák. volnou úvahou dle § 136 o.s.ř.,
neboť žalovaná v důsledku častých a konfliktních návštěv žalobce neměla
zajištěn plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu. Ve vztahu k
užívání zahrady odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná sice zahradu
užívala, ale současně jí v užívané části udržovala způsobem, který zajišťoval,
že nedošlo k jejímu chátrání. Na základě této úvahy posléze odvolací soud
dovodil, že uplatnění práva na náhradu za užívání zahrady žalobcem je za dané
situace výkonem práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba účastníci řízení.
1. Dovolání žalobce
Žalobce svým dovoláním napadl rozsudek odvolacího soudu v části výroku II.,
kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby co do
částky 77.083,- Kč. Přípustnost dovolání spatřoval v ustanovení § 237 odst. 1
písm. a) o.s.ř., přičemž měl za to, že odvolací soud přes potvrzující výrok
posoudil nárok žalobce po právní stránce jinak. Ve svém dovolání dále namítal,
že v případě nároku na náhradu za užívání zahrady není aplikace § 3 odst. 1
obč. zák. namístě. Připomněl, že žalovaná užívala zahradu přes soudem vyslovený
zákaz a že od počátku věděla a opakovaně byla žalobcem upozorněna, že
nesouhlasí s tím, aby nadále na zahradu vstupovala či aby ji udržovala v řádném
stavu.
Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
2. Dovolání žalované
Žalovaná svým dovoláním napadla rozsudek odvolacího soudu v části výroku II.,
kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o povinnosti žalované
zaplatit žalobci částku ve výši 154.760,- Kč, a ve výroku III. Přípustnost
dovolání spatřovala v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přičemž zásadní
právní význam dovoláním napadeného rozhodnutí opírala o přesvědčení, že
vyřešená otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Ve svém dovolání namítala, že za situace, kdy byl předmětný dům pořízen a
zrekonstruován za trvání manželství ze společných finančních prostředků a kdy
se žalovaná na následném rozvratu manželství nepodílela, měl odvolací soud
aplikovat ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. i ve vztahu k nároku žalobce na
náhradu za užívání domu. Žalovaná rovněž uvedla, že v případě stanovení slevy
dle § 687 obč. zák. nemohl soud vycházet z volné úvahy dle § 136 o.s.ř., ale
měl za tímto účelem vyjít z důkazu znaleckým posudkem.
K dovolání žalované se vyjádřil žalobce. Uvedl, že dovolání žalované není
přípustné, neboť otázky vznesené žalovanou nelze považovat za otázky zásadního
právního významu. Zdůraznil, že otázka jednání v rozporu s dobrými mravy byla v
judikatuře a literatuře opakovaně řešena, např. v rozhodnutích sp. zn. 30 Cdo
1842/2000, 20 Cdo 263/2001, II. ÚS 249/97. Ve vztahu k souzené věci pak uvedl,
že jím uplatněný nárok nelze chápat jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy,
neboť vyplývá z omezení vlastnického práva, které byl žalobce po celé rozhodné
období nucen trpět. Ohledně námitky nesprávné aplikace ustanovení § 136 o.s.ř.
poukázal žalobce na rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1404/2009, sp. zn. 30 Cdo
5252/2007) a současně upozornil, že i z prohlášení soudního znalce vyplynulo,
že slevu z nájmu zapříčiněnou konfliktními návštěvami žalobce nebyl schopen
ocenit.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání jsou včasná, podaná oprávněnými osobami,
řádně zastoupenými a splňují formální obsahové znaky předepsané § 241a odst. 1
o.s.ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.
Dovolatelé prostřednictvím podaného dovolání napadají rozsudek odvolacího soudu
ve výrocích I., II. a III.
Ve vztahu k výroku III. rozhodnutí odvolacího soudu (výslovně napadenému
prostřednictvím dovolání žalované), kterým bylo rozhodnuto o povinnosti
žalované uhradit náklady řízení před soudy obou stupňů žalobci, není dovolání
přípustné, neboť napadený nákladový výrok není rozhodnutím ve věci samé ve
smyslu § 237 odst. 1 o.s.ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4.
2007, sp. zn. 28 Cdo 1133/2005) a přípustnost nelze dovodit ani z ustanovení §
238 odst. 1, § 238a odst. 1, § 239 o.s.ř. (srov. též usnesení ze dne 31. 1.
2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 4/2003). Jelikož je výrok III. výrokem akcesorickým (§ 142
o.s.ř.), rozhodnutí o něm se podle § 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř. striktně
odvíjí od posouzení správnosti výroků I. a II., kterými bylo rozhodnuto ve věci
samé.
Ve vztahu k napadeným výrokům I. a II. rozhodnutí odvolacího soudu nejprve
dovolací soud posoudil otázku, zda je dovolání žalobce přípustné dle § 237
odst. 1 písm. a) o.s.ř. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu je měnícím
takové rozhodnutí odvolacího soudu, které odlišně vymezuje obsah posuzovaného
právního vztahu účastníků, příp. odlišně stanovuje jejich práva a povinnosti
(srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97,
publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 52/1999). V
souzené věci soudy obou stupňů dospěly ke shodnému závěru v tom směru, že
žalobci nevzniklo právo na náhradu za užívání zahrady žalovanou. Svá právní
posouzení však založili na zcela protichůdném právním posouzení. Zatímco soud
prvního stupně dospěl k závěru, že právo na náhradu žalobci nevzniklo, když
mělo být dle názoru soudu vyloučeno povinností žalované platit za užívání
zahrady pořádkové pokuty, odvolací soud dospěl k závěru, že právo žalobce na
náhradu za užívání má, jeho výkon by však byl v rozporu s dobrými mravy. Za
této situace se z hlediska obsahového vymezení a určení práv a povinností jedná
o rozhodnutí měnící (srov. přiměřeně závěr rozhodnutí ze dne 31. 7. 2003, sp.
zn. 29 Cdo 2631/2000, publikovaného v časopise Soudní judikatura pod č. SJ
190/2003) a dovolání žalobce je tak přípustné dle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
(viz dále část D. tohoto rozhodnutí).
Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu, kterým soud potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně, může být shledáno přípustným jen při splnění
předpokladů uvedených v § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., má-li napadené
rozhodnutí ve věci samé zásadní právní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má
po právní stránce zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li „právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.“
Žalovaná uvádí následující otázky zásadního právního významu, které dle jejího
názoru zakládají přípustnost jím podaného dovolání:
a) Je s ohledem na skutečnost, že předmětný dům byl pořízen ze
společných prostředků účastníků za trvání jejich manželství, které zaniklo
rozvodem v důsledku jeho rozvratu, na němž se žalovaná nepodílela, oprávněné,
aby po ní žalobce požadoval náhradu za užívání tohoto domu zejména s ohledem na
§ 3 odst. 1 obč. zák.?
Předně je nutné poukázat, že podle konstantní judikatury má bývalý manžel,
jemuž svědčí po skončení nájmu bytu ve vlastnictví druhého manžela právo v bytě
bydlet do zajištění odpovídající bytové náhrady, povinnost platit úhradu za
užívání bytu ve výši, která odpovídá výši nájemného sjednaného za trvání
nájemního poměru (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2002,
sp. zn. 26 Cdo 492/2001, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.5.2004, sp.
zn. 32 Odo 1109/2003). Subjekt bydlení poskytující má vůči osobě, která bydlení
konzumuje, právo na jeho úhradu z důvodu bezdůvodného obohacení (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15.4.2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002). Podle konstantní
judikatury netvoří dobré mravy uzavřený a petrifikovaný normativní systém, jsou
spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací a jejich souladu s obecně
uznávanými pravidly slušnosti a poctivého jednání. Rozpor právního úkonu s
dobrými mravy je proto třeba posuzovat v každém případě individuálně tak, aby
byla naplněna ústavně chráněná maxima spravedlivého rozhodování ve smyslu
ustanovení § 1 o.s.ř., resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.4.2001, sp. zn. 29 Cdo
1583/2000). Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 31. října 2007, sp. zn. 33
Odo 561/2006, konstatoval, že „zásada výkonu práv v souladu s dobrými mravy
představuje významný princip, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat
tvrdost zákona; pojem dobrých mravů nelze totiž vykládat jen jako korektiv či
doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale též jako
morální měřítko pro použitelnost právních norem.“ Z povahy věci tak posouzení
otázky rozporu s dobrými mravy přísluší zásadně soudům nižších stupňů, přičemž
přehodnocení jejich závěru o použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. v
konkrétní věci dovolacím soudem má místo jen ve výjimečných případech zjevné
nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99; usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004). Jestliže v
souzené věci odvolací soud ve svém odůvodnění jasně uvedl, že při posouzení
námitky rozporu s dobrými mravy vznesené žalovanou, vycházel ze závěrů
vyslovených v rozsudku Krajského soudu v Hradci č.j. 26 Co 197/2007-66, podle
kterého žalovaná za užívání bytu odmítala nejen platit žalobci náhradu, ale i
dohodnout se na režimu bydlení, čímž hrubě zasahovala do ústavně zaručeného
vlastnického práva žalobce, pak dovolací soud zjevné nepřiměřenosti v úvahách
odvolacího soudu neshledal.
b) Je možné stanovit výši slevy z náhrady za užívání domu (dle analogie
k § 687 odst. 1 obč. zák.) postupem dle § 136 o.s.ř., tedy volnou úvahou soudu,
a nikoliv znaleckým posudkem.
Podle ustanovení § 136 o.s.ř. „lze-li výši nároku zjistit jen s nepoměrnými
obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy.“
Konstantní judikatura Nejvyššího soudu přitom dovodila, že úvaha soudu ve
smyslu § 136 o.s.ř. se uplatní zejména při oceňování bezdůvodného obohacení
spočívajícího ve výkonech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999
sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod č. R 53/2000 civ., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 25
Cdo 399/2001, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo
687/2009). V souzené věci odvolací soud vlastní úvahou (§ 136 o.s.ř.) ocenil
slevu z nájemného, které mělo žalované vzniknout v důsledku častých a
konfliktních návštěv žalobce. Dovolací soud pak dospívá k závěru, že v souzené
věci se jedná o typickou situaci, na níž ustanovení § 136 o.s.ř. dopadá.
Ocenění výše snížení komfortu užívání bytu v důsledku konfliktních návštěv
třetí osoby nemůže být, jak dovolatelka namítá, předmětem znaleckého dokazování
již z toho důvodu, že současná úroveň vědeckého poznání neumožňuje pomocí
zavedených odborných metod či postupů takové údaje zjistit či kvantifikovat.
Takovou skutečnost je naopak nutné posoudit především z hlediska lidské
individuální roviny. Dovolací soud v této souvislosti připomíná, že znalecký
posudek (§ 127 o.s.ř.) není pro soud závazný z hlediska zjišťování skutečností
relevantních pro soudní rozhodnutí. Znalecký posudek je jen důkazním
prostředkem, tj. určitým vodítkem, z něhož soud vychází, přičemž právě v těchto
intencích je nutné vykládat i ustanovení § 136 o.s.ř. (srov. přiměřeně rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Cdon 24/94, publikovaný ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 33/1995 civ.).
Z důvodů shora uvedených Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dospěl
k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá v části napadené dovoláním
žalované zásadní právní význam, neboť závěry v něm obsažené jsou v souladu s
ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu
jsou k dispozici na internetových stránkách http://www.nsoud.cz). Proto
dovolání žalované bez jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) podle § 243b odst. 5 věty
první ve spojení s § 218 písm. c) o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
D. Důvodnost
Dovolání žalobce není důvodné.
1. Dle ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. „výkon práv a povinností
vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do
práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.“
2. Dovolací soud opakovaně připomíná, že dobré mravy netvoří uzavřený a
petrifikovaný normativní systém, jsou spíše měřítkem etického hodnocení
konkrétních situací a jejich souladu s obecně uznávanými pravidly slušnosti a
poctivého jednání. Rozpor právního úkonu s dobrými mravy je proto třeba
posuzovat v každém případě individuálně tak, aby byla naplněna ústavně chráněná
maxima spravedlivého rozhodování ve smyslu ustanovení § 1 o.s.ř., resp. čl. 6
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 19.4.2001, sp. zn. 29 Cdo 1583/2000). Dále dovolací soud v souladu
s částí C. tohoto rozhodnutí odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.
října 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, v němž konstatoval, že „zásada výkonu práv
v souladu s dobrými mravy představuje významný princip, který v odůvodněných
případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona; pojem dobrých mravů nelze totiž
vykládat jen jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních
práv a povinností, ale též jako morální měřítko pro použitelnost právních
norem.“ Z povahy věci tak posouzení otázky rozporu s dobrými mravy přísluší
zásadně soudům nižších stupňů, přičemž přehodnocení jejich závěru o použití
ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. v konkrétní věci dovolacím soudem má místo jen
ve výjimečných případech zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v
nalézacím řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn.
25 Cdo 2895/99; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo
1094/2004).
3. Dovolací soud následně dospěl k závěru, že v souzené věci se odvolací
soud zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah nedopustil. Dovolací soud v této
souvislosti uvádí, že úkolem soudců v podmínkách materiálního právního státu je
nalézání řešení, které by zajišťovalo realizaci práv účastníků sporu a není-li
to možné, rozhodnout v souladu s ideou spravedlnosti (srov. nález Ústavního
soudu ze dne 2. 11. 2009, sp. zn. II. ÚS 2048/09). Odvolací soud zjistil a vzal
za prokázané, že žalovaná spolu se žalobcem za trvání manželství zahradu
vybudovala a pečovala o ni i po zániku manželství. Dále odvolací soud výslovně
uvedl, že žalovaná evidentně zahradu udržovala, čímž zajistila, aby nedošlo k
jejímu chátrání, a proto považoval uplatnění nároku na vydání náhrady za
užívání zahrady za výkon práva žalobce v rozporu s dobrými mravy. Za této
situace se odvolacímu soudu v souzené věci otevřela možnost aplikace ustanovení
§ 3 odst. 1 obč. zák. a dovolací soud nemá důvod se závěrem odvolacího soudu
polemizovat.
Protože dovolací soud neshledal, že by odvolací soud věc nesprávně právně
posoudil, dovolání žalobce bez jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) zamítl (§ 243b
odst. 2 o.s.ř.).
Žalované, jejíž dovolání bylo odmítnuto, uložil dovolací soud povinnost
zaplatit žalobci účelně vynaložené náklady, které mu vznikly v souvislosti s
podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady, bylo-li v
řízení o dovolání žalované rozhodováno o části nároku ve výši 154.760,- Kč, se
sestávají z odměny advokáta ve výši 8.405,- Kč (§ 10 odst. 3, § 3 odst. 1 bod
4, § 15, § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 věta první vyhlášky č. 484/2000 Sb., v
platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů za jeden úkon právní
služby ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
v platném znění) a 20% DPH (§ 21 odst. 1 a odst. 5 a § 37 odst. 1 zákona č.
235/2004 Sb.). Platební místo a lhůta ke splnění povinnosti byly stanoveny dle
§ 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o.s.ř.
Ve vztahu k dovolání žalobce je výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení dán
tím, že žalované prokazatelné náklady nevznikly.
P o u č e n í :
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 26. května 2011
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu