Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci
samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní
otázku v rozporu
s hmotným právem.
Právní otázka se dá pokládat za nevyřešenou a současně splňující
atribut možného zásadního právního významu (tj. mající judikatorní přesah) za
předpokladu, že nejde o nastolení běžně řešené právní otázky, spojené s
posouzením jedinečného skutkového základu (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1731/99, Soubor rozhodnutí NS, sv. 2,
C 203). Právní otázka postrádá judikatorní přesah, jestliže je příslušná
zákonná úprava naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné aplikační ani
výkladové obtíže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dnů 29. 1. a 30. 1.
2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99 a 22 Cdo 604/2000, Soubor rozhodnutí NS, sv. 2, C
103 a 111).
Podle judikatury Ústavního soudu je zásadní právní význam meritorního
rozhodnutí odvolacího soudu dán tím, že se toto rozhodnutí resp. jím řešená
právní otázka odchyluje od ustálené judikatury nebo přináší judikaturu novou, a
to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech (usnesení
Ústavního soudu ze dne 23. 8. 1995, sp. zn. III. ÚS 181/95, Sbírka nálezů a
usnesení, sv. 4, č. 19).
Nejvyšší soud se ztotožnil s právním posouzením odvolacího soudu, který dospěl
k závěru, že dohodou o převodu členských práv a povinností zaniká nájemní vztah
mezi družstvem a převodcem (§ 714 obč. zák.), ale nabyvatel členských práv a
povinností nevstupuje do práv a povinností, které vyplývají z nájemní smlouvy,
uzavřené mezi dosavadním členem a bytovým družstvem, přičemž nájemní smlouvu o
nájmu družstevního bytu lze pak uzavřít za podmínek stanovených ve stanovách
družstva
(§ 685 odst. 2 obč. zák.).
Soudní praxe se totiž ustálila v názoru, že na základě dohody o převodu
členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu, tj. na
základě dohody uzavřené podle § 229 odst. 1, věty první, a § 230 obch. zák.,
nevstupuje nabyvatel členských práv a povinností spojených s členstvím v
bytovém družstvu do práv a povinností, které vyplývají z nájemní smlouvy,
uzavřené mezi dosavadním členem a bytovým družstvem. Právním důsledkem dohody o
převodu členských práv
a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu je, že předložením dohody
bytovému družstvu (resp. pozdějším dnem uvedeným v dohodě či předložením
písemného oznámení dosavadního člena o převodu členství a písemného souhlasu
nabyvatele členství) se nositelem členských práv a povinností spojených s
členstvím
v bytovém družstvu (nikoliv však práv a povinností vyplývajících z nájemní
smlouvy, kterou bytové družstvo uzavřelo s dosavadním členem) stává nabyvatel a
dosavadní člen (převodce členských práv a povinností spojených s členstvím v
bytovém družstvu) tato práva a povinnosti pozbývá. K těmto závěrům dospěl
Nejvyšší soud v rozsudcích
z 29. dubna 2002, sp. zn. 29 Odo 440/2001, z 19. listopadu 2003, sp. zn. 26 Cdo
501/2003, z 18. srpna 2005, sp. zn. 29 Odo 330/2005, a dále např. v usnesení ze
dne
31. března 2003, sp. zn. 26 Cdo 1531/2002. V usnesení ze dne 18. srpna 2005,
sp. zn.
29 Odo 330/2005, pak Nejvyšší soud dovodil, že určují-li stanovy, že k členským
právům patří i právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu, pak zánikem
členství převodce v bytovém družstvu zanikne podle ustanovení § 714, věty
první, obč. zák. jeho nájem bytu a nabyvateli členských práv vznikne na základě
dohody o převodu práv a povinností právo na uzavření smlouvy o nájmu
družstevního bytu, splní-li další podmínky určené stanovami. Dohodou o převodu
členských práv a povinností však nepřechází právo nájmu k družstevnímu bytu.
Pro úplnost dovolací soud připomíná, že již v rozhodnutích ze dne 31. října
2006, sp. zn. 29 Odo 1378/2006, a ze dne 26. února 2008, sp. zn. 29 Odo
1101/2006, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že členskými právy a povinnostmi
převáděnými dohodou podle § 229 a § 230 obch. zák. jsou jednak individuální
práva a povinnosti určená stanovami vztahující se ke konkrétnímu bytu, která
jsou převoditelná jako celek, a jednak práva, která příslušejí každému členu
družstva a nepřipínají se ke konkrétnímu bytu či nebytovému prostoru. Převede-
li člen družstva členská práva a povinnosti vztahující se ke konkrétnímu bytu
či nebytovému prostoru na jinou osobu, stává se tato osoba členem družstva se
všemi právy a povinnostmi, které příslušejí každému členu.
Pokud dovolatelka oproti závěru odvolacího soudu zastává názor, že právo na
uzavření nájemní smlouvy ze stanov družstva nelze dovodit, či shledává obsah
podmínek uzavření nájemní smlouvy ve stanovách nedostačující, pak se zde jedná
o skutkové námitky za posouzení přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., přičemž skutkový základ věci tak, jak byl zjištěn nižšími
instancemi, nemůže být zejména s ohledem na ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.
v rámci dovolacího řízení rozšiřován nebo jinak měněn. Dovolací soud je soudem
právního přezkumu, nikoli soudem „skutkovým“ resp. nalézacím – viz též
konstantní výklad k ustanovení § 243a
o. s. ř. Dovolací soud proto nemohl k těmto námitkám přihlížet.
Nejvyšší soud se rovněž ztotožňuje s právním posouzením
odvolacího soudu, který dospěl k závěru, že žalovaná není nájemkyní
družstevního bytu a požadavek žalobce na zaplacení žalované částky je tak třeba
posuzovat z hlediska § 451 odst. 1 a 2 obč. zák. jako bezdůvodné obohacení.
Peněžitá náhrada musí pochopitelně odpovídat peněžitému ocenění získaného
obohacení. Pokud její výše není stanovena právním předpisem, určí ji soud na
základě znaleckého dokazování nebo podle své úvahy (§ 136 o. s. ř.). Tato úvaha
se však musí opírat o finanční ocenění prospěchu, který užíváním věci vznikl.
Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá
částkám, vynakládaným obvykle v daném místě a čase za užívání věci, zpravidla
formou nájmu, a kterou by nájemce byl povinen plnit podle platné nájemní
smlouvy; důvodně se tedy tato náhrada poměřuje s obvyklou hladinou nájemného.
Nejvyšší soud se proto již nemohl ztotožnit s právním posouzením odvolacího
soudu, pokud jde o zvolený způsob, který odvolací soud použil k určení výše
bezdůvodného obohacení na straně žalované, když při určení této částky vycházel
z příslušných evidenčních listů (jako soud prvního stupně) či příspěvků do
fondu oprav a záloh tak, jak jej hradí ostatní nájemníci sousedních bytů, což
přiléhavě namítala
i dovolatelka ve svém dovolání. Výši bezdůvodného obohacení je třeba posuzovat
v tomto případě, jak bylo výše uvedeno, z hlediska úhrady, která odpovídá
částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase za užívání obdobného objektu,
tedy tržnímu nájemnému (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne
29. 8. 2000, č. j. 26 Cdo 84/99-152, nebo obdobně rozsudek téhož soudu ze dne
30. 5. 2006, sp. zn. 33 Odo 394/2004, publikovaný v Právních rozhledech pod
21/2006, str. 795). Odvolací soud tak v dalším řízení určí výši bezdůvodného
obohacení na straně žalované s ohledem na cenu obvyklou, přičemž nepřehlédne
žádnou z relevantních okolností dané věci, což se týká především námitek
žalované vztahujících se ke kvalitě bydlení v bytě žalobce.
Nejvyšší soud z těchto důvodů napadený rozsudek Městského soudu v Praze
i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu
10 k dalšímu řízení podle § 243b odst. 2, část věty za středníkem, a odst. 3,
věty první
a druhé, o. s. ř.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. září 2009
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu