NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
29 Odo 1378/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Štenglové a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Petra Gemmela ve věci
návrhu Z. D., za účasti D. n. B. 8, a J. B. (dříve D.), a vedlejšího účastníka
na straně družstva T. D., o určení členství v družstvu, vedené u Městského
soudu v Praze pod sp. zn. 20 Cm 63/2002, o dovolání družstva proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 12. ledna 2005, č. j. 14 Cmo 346/2004-75, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. ledna 2005, č. j. 14 Cmo
346/2004-75 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. prosince 2003, č.
j. 20 Cm 63/2002-50, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Vrchní soud v Praze k odvolání D. n. B. 8, (dále jen „družstvo“) v záhlaví
označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 22. prosince 2003, č. j. 20 Cm
63/2002-50, jímž Městský soud v Praze určil, že navrhovatel je členem družstva
a družstvo zavázal k náhradě nákladů řízení (první výrok) a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení (druhý výrok).
V odůvodnění rozsudku odvolací soud uvedl, že závěr soudu prvního stupně o
naléhavém právním zájmu na určení právního vztahu je správný, neboť členství
navrhovatele v družstvu, dříve uznávané, je nyní popíráno a skutečnost, že mohl
podat i jinou žalobu - konkrétně žalobu na splnění povinnosti družstvem zapsat
jej do seznamu svých členů - neznamená, že nemá naléhavý právní zájem na určení
členství.
K otázce aktivní legitimace navrhovatele odvolací soud rekapituloval, že jeho
bývalá manželka J. D., nyní B., zdržující se v USA (rozhodnutí o rozvodu
manželství nabylo právní moci dne 25. července 2002), se k návrhu nepřipojila a
navrhovateli nezbylo, než být na straně žalující ve sporu sám. Společné
členství navrhovatele a jeho bývalé manželky v družstvu nezaniklo, přičemž
podle obsahu spisu se bývalí manželé nedohodli na tom, kdo bude nadále členem
družstva (a nájemcem bytu), ani o tom nerozhodl soud. Ze společného členství v
družstvu jsou tak dle § 703 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“)
oba oprávněni společně a nerozdílně a neodporuje zákonu, pokud návrh na určení
členství podá jen jeden z členů.
Pasivně věcně legitimováno v řízení o určení členství - pokračoval odvolací
soud - je družstvo, za jehož člena se navrhovatel považuje.
K platnosti dohody o převodu práv a povinností spojených s členstvím v
družstvu ze dne 24. dubna 1996 odvolací soud uzavřel, že převod části
členských práv a povinností vymezených tak, že se vztahují k určitému bytu,
neodporuje obchodnímu zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), ani stanovám
družstva. Konstatoval, že podle zjištění soudu prvního stupně v době uzavření
obou dohod o převodu práv a povinností spojených s členstvím v družstvu
náležela manželům Š. (kteří na manžele D. převedli část členských práv a
povinností) členská práva v rozsahu větším, než byla vymezena jejich právem
nájmu k bytu „č. 24“, šlo též o práva vztahující se k bytu „č. 20“. S takovými
právy počítají stanovy družstva v čl. IX a svědčí o nich obsah jednotlivých
zápisů z členských schůzí družstva; jde o práva disponovat s určitým bytem,
podle jehož podlahové plochy zaplatili členové družstva zvýšený členský vklad.
Předmětná práva náležela manželům Š. v souladu s ustanovením § 223 odst. 4
obch. zák. Osobám, které dohodu uzavřely, jakož i družstvu, bylo jasné, o který
byt jde a neplatnost dohody nezpůsobuje ani okolnost, že převodci nebyli
nájemci bytu. Na základě této dohody byli manželé D. považováni za členy
družstva a navrhovatel se stal místopředsedou družstva. Dne 7. března 2000
družstvo uzavřelo s J. D. nájemní smlouvu k bytu „č. 20“, manželé D. se tak
stali i společnými nájemci bytu podle ustanovení § 703 odst. 2 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podalo družstvo dovolání, v němž nesouhlasí s
právními závěry odvolacího soudu. Dovolatel výslovně neuvádí, pro který z
dovolacích důvodů taxativně vypočtených v § 241a odst. 2 a 3 občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) je podává, z obsahu dovolání však plyne, že
jde o kritiku správnosti právního posouzení soudem, čemuž odpovídá dovolací
důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat,
že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Konkrétně dovolatel namítá, že odvolací soud se nevypořádal s námitkou
neplatnosti dohody o převodu členských práv a povinností v družstvu pro
neurčitost, a to z hlediska práv k bytu, jehož se měla týkat, neboť byt kromě
velikosti a plochy, není v dohodě specifikován a rovněž nevzal v úvahu, že v
tentýž den byly uzavřeny dvě dohody o převodu práv a povinností jako celku na
manžele D. a na jejich syna. Závěr, že obě dohody lze chápat jako dohody o
převodu části členských práv a povinností, nemá oporu v zákoně ani ve
stanovách, právo k jednotlivým bytům je až právo odvozené od členských práv a
povinností. Byla-li předmětnou dohodou převedena část členských práv a
povinností, považuje dovolatel takový převod za nemožný, nedošlo-li dříve k
rozdělení členství. Rozdělení členství však stanovy neumožňovaly.
Za nesprávný považuje i závěr o naléhavém právním zájmu navrhovatele na určení
členství, jakož i závěr o aktivní legitimaci navrhovatele a o pasivní
legitimaci družstva ve sporu. Namítá, že v situaci, kdy je zpochybňováno
členství založené dohodou o převodu práv a povinností ze strany družstva, měl
být podán návrh na určení platnosti dohody směřující proti manželům Š. jako
převodcům a proti družstvu mohla být úspěšná například žaloba na splnění
povinnosti zapsat navrhovatele do seznamu svých členů.
Dovolatel vyjadřuje přesvědčení, že pokud by dohoda o převodu práv a povinností
byla platná, pak aktivně legitimováni k podání návrhu na určení členství byli
oba manželé. Za otázku zásadního právního významu považuje otázku, zda lze
dohodou převést práva a povinnosti člena družstva současně na dva nebo více
subjektů.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a je i
důvodné.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné dovolání proti
rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně,
jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam,
tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z
hlediska právního posouzení založen.
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným pro řešení otázky, zda dohodou o
převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu lze převést tato práva a
povinnosti na dvě různé osoby, neboť jde o otázku dovolacím soudem dosud
neřešenou.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 223 odst. 4 obch. zák. členové družstva se mohou zavázat,
pokud to stanovy připouštějí, k dalšímu členskému vkladu a k další majetkové
účasti na podnikání družstva za podmínek určených stanovami.
Z ustanovení § 226 odst. 1 písm. c) obch. zák. vyplývá, že stanovy družstva
musí obsahovat vznik a zánik členství, práva a povinnosti členů k družstvu a
družstva k členům.
Ustanovení § 227 odst. 2 písm. c) obch. zák. určuje, že po splnění podmínek
vyplývajících ze zákona a stanov vzniká členství převodem členství.
Z ustanovení § 230 obch. zák. vyplývá, že převod práv a povinností spojených s
členstvím v bytovém družstvu na základě dohody nepodléhá souhlasu
představenstva. Členská práva a povinnosti spojená s členstvím přecházejí na
nabyvatele ve vztahu k družstvu předložením smlouvy o převodu členství
příslušnému družstvu nebo pozdějším dnem uvedeným v této smlouvě. Tytéž účinky
jako předložení smlouvy o převodu členství nastávají, jakmile příslušné
družstvo obdrží písemné oznámení dosavadního člena o převodu členství a písemný
souhlas nabyvatele členství.
Členskými právy a povinnostmi převáděnými dohodou podle § 229 a § 230 obch.
zák. jsou jednak individuální práva a povinnosti určená stanovami vztahující
se ke konkrétnímu bytu (případně garáži apod.), která jsou převoditelná jako
celek, jednak práva, která příslušejí každému členu družstva a nepřipínají se
ke konkrétnímu bytu či nebytovému prostoru. Tato práva mohou zahrnovat i určitý
počet hlasů odpovídající dalšímu členskému vkladu. Převede-li člen družstva
členská práva a povinnosti vztahující se ke konkrétnímu bytu či nebytovému
prostoru na jinou osobu, stává se tato osoba členem družstva se všemi právy a
povinnostmi, které příslušejí každému členu. Přitom převodce, který si ponechal
tu část členských práv a povinností, jež se vztahuje k jinému bytu nebo
nebytovému prostoru, členem družstva být nepřestává.
Právní posouzení věci odvolacím soudem je tak co do závěru o platnosti smlouvy
o převodu (části) členských práv a povinností vymezených tak, že se vztahují k
bytu „č. 20“ správné. Opačný závěr nelze dovodit z žádného ustanovení
obchodního zákoníku (ani ze stanov družstva).
Otázka platnosti dohody o převodu (části) členských práv a povinností z
hlediska specifikace bytu, jehož se týká, není otázkou zásadního právního
významu, neboť jde o výklad konkrétního právního úkonu, který postrádá potřebný
judikatorní přesah, poněvadž je významný jen pro projednávanou věc.
Za otázku zásadního právního významu dovolací soud nepovažuje ani závěr
odvolacího soudu, že navrhovatel má na určení svého členství v družstvu
naléhavý právní zájem, neboť tento závěr je v souladu s dosavadní judikaturou
(srov. závěry formulované v rozhodnutí uveřejněném pod č. 68/2001 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, dále v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.
března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura
č. 3, ročník 1997, pod číslem 21).
Otázkou pasivní legitimace ve sporu o určení, že navrhovatel je členem bytového
družstva se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 19. února 2004, sp. zn. 29
Odo 592/2003 a závěr odvolacího soudu, že družstvo je ve sporu pasivně
legitimováno, je s tímto rozhodnutím v souladu.
Přesto rozhodnutí odvolacího soudu neobstojí. Nejvyšší soud již ve svém
rozhodnutí ze dne 20. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, uveřejněném v
časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2003, pod číslem 152 formuloval a
odůvodnil závěr, podle něhož požadavek ustanovení § 79 odst. l věty druhé o. s.
ř., aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá, neznamená, že by žalobce
byl povinen navrhnout znění výroku rozsudku soudu. Označí-li žalobce v
žalobě přesně, určitě a srozumitelně povinnost, která má být žalovanému
uložena rozhodnutím soudu [v případě žaloby podané podle § 80 písm. b) o. s.
ř.], nebo způsob určení právního vztahu, práva nebo právní skutečnosti
[požaduje-li ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř.
nebo podle zvláštních právních předpisů určení, zda tu právní vztah, právo nebo
právní skutečnost je či není], soud nepostupuje v rozporu se zákonem, jestliže
použitím jiných slov vyjádří ve výroku svého rozhodnutí stejná práva a
povinnosti, kterých se žalobce domáhal. Pouze soud rozhoduje, jak bude
formulován výrok jeho rozhodnutí; případným návrhem žalobce na znění výroku
rozhodnutí přitom není vázán. Při formulaci výroku rozhodnutí soud musí dbát,
aby vyjadřoval (z obsahového hlediska) to, čeho se žalobce žalobou skutečně
domáhal.
Podal-li navrhovatel návrh na určení společného nájmu a společného členství
manželů v družstvu odůvodněný tvrzením, že mezi bývalou manželkou žalobce a
družstvem byla uzavřena za trvání jejich manželství nájemní smlouva k bytu ve
vlastnictví družstva a podle stanov družstva a ustanovení § 703 obč. zák.
vznikl společný nájem bytu a společné členství manželů v družstvu, doplněný při
jednání před soudem prvního stupně 1. prosince 2003 tvrzením, že dne 24. dubna
1996 byla uzavřena mezi manžely Š. a J. D., resp. manžely D., smlouva o převodu
členských práv a povinností v družstvu, pak z obsahu návrhu je nepochybné, že
se domáhá určení, že je spolu se svou bývalou manželkou členem družstva, byť
návrh výroku rozhodnutí formulovaný v podání ze dne 4. prosince 2003 tomu
neodpovídá.
Z výše citovaného judikátu vyplývá, že návrhem znění výroku rozhodnutí není
soud vázán, pouze musí dbát, aby vyjadřoval - z obsahového hlediska - to, čeho
se navrhovatel návrhem skutečně domáhal. V projednávané věci, jak patrno z
označení žaloby a z vyjádření žalobce v žalobě, se žalobce domáhal určení
trvání společného členství manželů v družstvu, nikoli určení, že je členem
družstva, jak rozhodly soudy nižších stupňů.
Přitom jde-li o právo týkající se obou manželů, oprávněných ze společného
členství v družstvu podle ustanovení § 703 odst. 2 obč. zák. společně a
nerozdílně, pak podání návrhu jen jedním z manželů s vylíčením skutečností o
vzniku a trvání společného členství, má za následek, že musí být rozhodnuto o
určení společného členství, byť je navrhovatelem jen jeden z nich. Pokud soudy
nižších stupňů určily, že navrhovatel je členem družstva, zatížily řízení
vadou podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř., která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2
části věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které neobstálo
rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně,
zrušil Nejvyšší soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§
243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně
závazný (§ 243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.). V novém
rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů
řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. října 2006
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu