29 Odo 1101/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Petra Šuka v právní věci
navrhovatelů 1/ J. Š., a 2/ E. Š., zastoupených JUDr. M. J., advokátem, za
účasti \"B. D. P. T.\", zastoupeného JUDr. E. M., advokátkou, o určení členství
v družstvu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 Cm 97/2004, o
dovolání „B. D. P. T.“ proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14.
prosince 2005, č. j. 14 Cmo 106/2005-51, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. \"B. D. P. T.\" je povinno zaplatit navrhovatelům k ruce společné a
nerozdílné na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3.075,- Kč, do tří dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jejich zástupce.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. října 2004, č. j. 46 Cm 97/2004-20,
určil, že navrhovatelé jsou společnými členy \"B.D. P. T.\", (dále jen
„družstvo“) a družstvo zavázal k náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že navrhovatelé mají ve smyslu ustanovení
§ 80 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) naléhavý
právní zájem na určení, že jsou členy družstva, neboť družstvo jejich členství
popírá a rozhodnutí o určovací žalobě vytvoří pevný základ pro právní vztahy
účastníků. Odkazuje na shodná tvrzení účastníků a výsledky provedeného
dokazování soud prvního stupně zejména uvedl, že navrhovatelé jsou společnými
členy družstva od jeho vzniku v roce 1994 a byli i společnými nájemci bytu č. 6
v domě čp. 1136 v P. Smlouvou označenou jako „smlouva o věcném břemeni“ ze dne
7. května 1997 (dále též jen „smlouva“) dalo družstvo navrhovatelům jako
společným členům družstva k dispozici půdu domu k vybudování bytu s tím, že
veškeré náklady hradí navrhovatelé a „vybudovaný a zkolaudovaný byt se stává
majetkem manželů Š., resp. se zvyšuje jejich majetkový podíl jako členů
družstva“. Ve smlouvě bylo dohodnuto, že z vybudovaného bytu nebudou
navrhovatelé platit nájemné (příspěvek do fondu oprav) do doby, než nájemné
dosáhne výše nákladů vynaložených navrhovateli na opravy a úpravy společných
částí, instalací, výtahu a střechy domu. Dne 10. dubna 2000 byla uzavřena mezi
účastníky smlouva o nájmu bytu k bytové jednotce č. 15 v 5. poschodí domu čp.
1136/11. Smlouvou o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém
družstvu včetně převodu nájmu družstevního bytu ze dne 18. prosince 2002
převedli navrhovatelé jako členové družstva a nájemci bytu č. 6 svá členská
práva a povinnosti „včetně nájmu družstevního bytu“ na R. G. C. Oznámením ze
dne 18. prosince 2002 navrhovatelé oznámili družstvu, že „smlouvou o převodu
členství v družstvu“ z téhož dne převedli na nabyvatele celý svůj obchodní
podíl v družstvu.
Z obsahu „smlouvy o věcném břemeni“ ze dne 7. května 1997 soud prvního stupně
dovodil, že úmyslem stran bylo zajistit vybudování dalšího bytu (půdní
vestavby), který jako společní členové družstva budou navrhovatelé užívat bez
ohledu na jejich další členská práva a povinnosti vyplývající ze smlouvy o
nájmu bytu č. 6. Na základě ujednání účastníků tak obsahem členského poměru
navrhovatelů k družstvu byla členská práva a povinnosti týkající se jak bytu č.
6, tak bytu č. 15, což dokládá i přístup družstva po celou dobu užívání obou
bytů navrhovateli dle nájemních smluv, nejméně do doby převodu členských práv a
povinností navrhovatelů na R. G. C. Smlouvou o převodu členských práv a
povinností nedošlo k převodu členských práv a povinností navrhovatelů v plném
rozsahu, ale pouze v rozsahu týkajícího se bytu č. 6. Vzhledem k tomu nedošlo
ani k zániku členství navrhovatelů v družstvu.
Vrchní soud v Praze k odvolání družstva rozsudkem ze dne 14. prosince 2005, č.
j. 14 Cmo 106/2005-51, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního
stupně. Zdůraznil, že „smlouvě o věcném břemeni“ předcházela členská schůze
družstva konaná 30. července 1996, na níž bylo rozhodnuto vyhovět žádosti
navrhovatelů o umožnění půdní vestavby bytu v domě s tím, že jako kompenzaci
navrhovatelé vybudují na vlastní náklady plynovou kotelnu pro ústřední vytápění
bytů a ohřev teplé užitkové vody. Podmínky tohoto vztahu měly být upraveny ve
smlouvě, což se „smlouvou o věcném břemeni“ ze dne 7. května 1997 také stalo. S
ohledem na obsah smlouvy je její označení zjevně nesprávné, ale to na platnost
smlouvy nemá vliv. Další označení smlouvy jako smlouvy o půdní vestavbě bytu
odpovídá obsahu smlouvy. Ujednání v článku IV. bodu 1 smlouvy, podle něhož se
vybudovaný byt stane majetkem navrhovatelů, je neplatné, neboť byt nebyl věcí.
Tou se mohl stát a být převeden do vlastnictví navrhovatelů až v situaci
předvídané v článku IV. bodu 2, tj. v případě, že dům bude podle zákona č.
72/1994 Sb. rozčleněn na bytové jednotky a ty převedeny uživatelům do osobního
vlastnictví. Neplatnost části smlouvy nemá vliv na ostatní obsah smlouvy. V čl.
IV. bodu 1 bylo platně ujednáno, s ohledem na účel smlouvy a předcházející
rozhodnutí členské schůze družstva, že po vybudování bytu se členský podíl
navrhovatelů v družstvu zvýší tak, že bude obsahovat vedle členských práv a
povinností ve vztahu k původnímu bytu (č. 6) i členská práva a povinnosti ve
vztahu k nově vybudovanému bytu.
Ve shodě se soudem prvního stupně vyhodnotil odvolací soud smlouvu o převodu
práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu ze dne 18. prosince
2002 jako smlouvu, jíž navrhovatelé převedli pouze část svých členských práv a
povinností, a to práva a povinnosti spojená s členstvím v družstvu ve vztahu k
původnímu bytu č. 6. I když obchodní zákoník, ani stanovy družstva výslovně
převod části členských práv a povinností neupravují - pokračoval odvolací soud
- lze tuto možnost dovodit z ustanovení § 229 a § 230 obchodního zákoníku (dále
jen „obch. zák.“). Navrhovatelům jako převodcům zůstal plnohodnotný členský
poměr, jehož obsahem jsou členská práva a povinnosti vztahující se k určitému
bytu a rovněž nabyvatel získal plnohodnotný členský poměr.
Proti rozsudku odvolacího soudu podalo družstvo dovolání, odkazuje co do jeho
přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a co do důvodu na
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím namítá, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel zpochybňuje závěr odvolacího soudu o platnosti „smlouvy o věcném
břemeni“. Namítá, že obsah smlouvy odporuje zákonu, ze smlouvy nelze dovodit
„jednoznačně právní vztah navrhovatelů k družstvu a k nově vybudovanému bytu“,
smlouva je nesrozumitelná a proto neplatná i podle ustanovení § 37 odst. 1
občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). S odkazem na ustanovení § 47 odst.
l obč. zák. tvrdí, že „smlouva o věcném břemeni“ je neúčinná, neboť k nabytí
účinnosti bylo třeba rozhodnutí příslušného orgánu, návrh na vklad věcného
břemene do katastru nemovitostí byl zamítnut a je otázkou, zda podle ustanovení
§ 47 odst. 2 obč. zák. nedošlo k uplatnění zákonné fikce odstoupení od smlouvy.
Vyjadřuje přesvědčení, že pokud by byl ještě před zahájením výstavby půdního
bytu řádně upraven vztah navrhovatelů a družstva ke stavbě i domu, nemusel být
řešen „neurčitý, nepřesný a nepřesvědčivý obsah smlouvy o věcném břemeni“.
Odvolacímu soudu - i soudu prvního stupně - dovolatel dále vytýká, že se
nezabývaly obsahem práv a povinností členů družstva, z něhož by bylo možné
dovodit rozsah převoditelných členských práv a povinností, zejména z hlediska
převodu základního členského vkladu jako podmínky členství v družstvu podle
článku 14 bodu 1.b stanov družstva a nesouhlasí se závěrem o možnosti
„rozdělení členských práv a povinností v družstvu převodem pouze jejich části
na třetí osobu“. Zdůrazňuje, že tento názor nemá oporu v zákoně ani ve
stanovách družstva. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou
stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Navrhovatelé ve vyjádření k dovolání snáší argumenty na podporu závěrů soudů
obou stupňů a navrhují, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
Dovolání není přípustné.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř., jehož se dovolatel výslovně dovolává, je, že řešená právní otázka měla
pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na
níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní
právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm
řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v
jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro
jejich judikaturu).
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po
právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-
li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelem uplatněného
dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s.
ř.) zásadně právně významným neshledává.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze spatřovat v závěru o
platnosti „smlouvy o věcném břemeni“ datované dne 7. května 1997 a v posouzení
jejího obsahu jako smlouvy o půdní vestavbě bytu, neboť jde o posouzení
konkrétního právního úkonu, které má význam právě a jen pro projednávanou věc,
přičemž závěry odvolacího soudu co do výkladu smlouvy nejsou ani v rozporu s
hmotným právem (ustanoveními § 35 odst. 2, § 41 obč. zák. a § 266 obch. zák).
Ani námitka dovolatele, podle níž je třeba k účinnosti „smlouvy o věcném
břemeni“ podle § 47 obč. zák. rozhodnutí příslušného orgánu (o vkladu práva
odpovídajícího věcnému břemeni), nemůže vést k závěru o zásadním právním
významu napadeného rozhodnutí, neboť odvolací soud - vycházeje z obsahu smlouvy
- ji za smlouvu o zřízení věcného břemene nepovažoval. Navíc smlouva o zřízení
věcného břemene není smlouvou, k níž je třeba rozhodnutí příslušného orgánu ve
smyslu 47 odst. 1 obč. zák., a její účinnost nenastává až rozhodnutím o vkladu
práva odpovídajícího věcnému břemeni do katastru nemovitostí (srov. např.
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. dubna 2007, sp. zn. 30 Cdo 3236/2006).
Ze stejného důvodu nelze na předmětnou smlouvu aplikovat nevyvratitelnou
domněnku zakotvenou v § 47 odst. 2 obč. zák.
Otázkou převodu části práv a povinností spojených s členstvím v bytovém
družstvu se Nejvyšší soud zabýval již v rozhodnutí ze dne 31. října 2006, sp.
zn. 29 Odo 1378/2006, v němž dospěl k závěru, že členskými právy a povinnostmi
převáděnými dohodou podle § 229 a § 230 obch. zák. jsou jednak individuální
práva a povinnosti určená stanovami vztahující se ke konkrétnímu bytu, která
jsou převoditelná jako celek, jednak práva, která příslušejí každému členu
družstva a nepřipínají se ke konkrétnímu bytu či nebytovému prostoru. Převede-
li člen družstva členská práva a povinnosti vztahující se ke konkrétnímu bytu
či nebytovému prostoru na jinou osobu, stává se tato osoba členem družstva se
všemi právy a povinnostmi, které příslušejí každému členu. Přitom převodce,
který si ponechal tu část členských práv a povinností, jež se vztahuje k jinému
bytu nebo nebytovému prostoru, členem družstva být nepřestává.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož lze smlouvou převést část členských práv a
povinností vztahující se ke konkrétnímu bytu, zůstane-li převodci plnohodnotný
členský poměr, jehož obsahem jsou členská práva a povinnosti ve vztahu k jinému
určitému bytu či nebytovému prostoru, je tak s výše uvedeným rozhodnutím v
souladu. Přitom odvolací soud tento závěr učinil po zjištění, že stanovy
družstva převod jen části členských práv a povinností neupravují.
Nejvyšší soud proto dovolání, které není přípustné podle ustanovení § 237 odst.
1 písm. c) o. s. ř., ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.,
aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl [§ 243b
odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.].
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání
družstva bylo odmítnuto a navrhovatelům vzniklo právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení. Náklady navrhovatelů sestávají z paušální odměny advokáta za
řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle vyhlášky č. 484/2000
Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006 (dále jen „vyhláška“), která podle
ustanovení § 7 písm. g), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 17 odst. 2 a § 18
odst. 1 vyhlášky činí 3.000,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve
výši 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13
odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném k témuž datu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinné dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se
oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. února 2008
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu