30 Cdo 3236/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v
právní věci žalobců a) M. V., zastoupeného advokátkou, a b) Z. V., zastoupené
advokátem, proti žalovanému K. P., a. s., zastoupenému advokátem, o vyklizení
nemovitostí oproti zaplacení částky 26,601.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v
Lounech pod sp. zn. 9 C 708/95, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. března 2006, č. j. 11 Co 693/2004 - 223,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Lounech po připuštění změny žaloby rozsudkem ze dne 26. 7. 2004,
č. j. 9 C 708/95 - 189, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali vyklizení
nemovitostí, a to administrativní budovy č. p., jídelny, plnírny, provozní haly
I. a II., suterénního skladu, kotelny, garáže a dílny, skladové haly RDJ,
skladu RDJ, vrátnice, bývalé čerpací stanice, oplocení, venkovních úprav,
trvalých porostů, pozemků, vše v k. ú. B., obec B., okres L., dosud zapsaných u
Katastrálního úřadu pro Ú. k., katastrální pracoviště v L., na LV č. 172,
oproti povinnosti žalobců zaplatit žalovanému částku 26,601.000,- Kč, a rozhodl
o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobců Krajský soud v Ústí nad Labem
rozsudkem ze dne 30. 3. 2006, č. j. 11 Co 693/2004 - 223, rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Mezi
účastníky bylo nesporné, že žalobce za trvání manželství se žalobkyní vydražil
ve veřejné dražbě konané dne 19. 11. 1991 provozní jednotku závodu K. P., a. s.
za cenu 29,200.000,- Kč (nemovitosti uvedené ve výroku rozsudku soudu prvního
stupně), kterou pak smlouvou o převodu nemovitostí ze dne 30. 12. 1991 převedl
na žalovaného za kupní cenu ve výši 2,600.000,- Kč odpovídající složené
dražební jistině; smlouva nebyla registrována bývalým státním notářstvím, byl
však na základě ní proveden zápis vlastnického práva žalovaného do evidence
nemovitostí u Střediska geodézie v L. Dále bylo zjištěno, že rozsudkem
Okresního soudu v Lounech ze dne 29. 12. 2000, č. j. 12 C 30/97 - 86, ve znění
opravného usnesení ze dne 22. 9. 2003, č. j. 12 C 30/97 - 125, ve spojení s
rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 12. 2003, č. j. 11 Co
266/2001 - 166, byla pravomocně zamítnuta žaloba o určení vlastnictví žalobců
ke sporným nemovitostem z důvodu, že kupní smlouva ze dne 30. 12. 1991 uzavřená
mezi žalobcem a žalovaným je platným právním úkonem, a že bezpodílové
spoluvlastnictví žalobců bylo zrušeno pravomocným rozsudkem Okresního soudu v
Teplicích ze dne 31. 5. 1994, č. j. 11 C 143/94 - 7. Odvolací soud v dané věci
přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že kupní smlouva ze dne 30. 12. 1991 se
řídí občanským zákoníkem, že uvedené nemovitosti se staly součástí
bezpodílového spoluvlastnictví žalobců a že žalobkyně, která k uzavření smlouvy
nedala souhlas, se její neplatnosti ve smyslu ust. § 145 a § 40a obč. zák.
dovolala až po uplynutí tříleté promlčecí doby, tedy nikoliv po právu. S
poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2000, sp. zn. I. ÚS 331/98, se
krajský soud ztotožnil i s názorem okresního soudu, že ust. § 47 odst. 2 obč.
zák. je od 1. 1. 1993, kdy přestala existovat státní notářství, obsoletní a že
z tohoto důvodu neplatí nevyvratitelná právní domněnka, že nebyl-li podán návrh
na registraci kupní smlouvy, má se za to, že účastníci od smlouvy odstoupili.
Protože předmětná kupní smlouva uzavřená podle § 588 a násl. obč. zák. je
platným právním úkonem i z hlediska ust. § 37 odst. 1 obč. zák., od níž nebylo
po právu žalobci odstoupeno podle § 517 odst. 1 obč. zák., není nárok uplatněný
žalobou důvodný.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (každý zastoupen jiným
advokátem) dovolání zcela totožného obsahu, jehož přípustnost dovozují z ust. §
237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a podávají je z důvodu podle § 241a
odst. 2 písm. b)
o. s. ř. Stejně jako v odvolání poukazují na to, že žalobkyně nedala k uzavření
kupní smlouvy souhlas, a v této souvislosti odvolacímu soudu vytýkají, že věc
nesprávně posuzoval podle ust. § 145 odst. 2 obč. zák., ačkoliv nešlo o
obvyklou správu majetku,
a naopak mají za to, že pro posouzení dané věci je rozhodující ust. § 144 obč.
zák. Dovozují, že není-li ust. § 144 obč. zák. uvedeno v taxativním výčtu ust.
§ 40a
obč. zák., nemůže jít v případě kupní smlouvy ze dne 30. 12. 1991 o relativní
neplatnost, nýbrž za užití „argumentum a contrario“ (důkazu opakem) o
neplatnost absolutní, z čehož podle nich vyplývá, že není nutno se neplatnosti
dovolávat. Nesouhlasí ani s názorem odvolacího soudu, že na daný případ nelze
aplikovat ust. § 47 odst. 2 obč. zák. a s poukazem na ust. § 27a zákona č.
344/1992 Sb., o katastru nemovitostí, dovozují, že při rozhodování o povolení
vkladu vlastnického práva
do katastru nemovitostí má katastrální úřad postavení správního orgánu, který
rozhoduje podle správního řádu, a daný případ tedy lze subsumovat pod ust. § 47
odst. 2 obč. zák. Co se týče platnosti smlouvy o převodu nemovitostí, která
nebyla registrována státním notářstvím, měl by se podle jejich názoru dovolací
soud zabývat rozsudkem Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 2 Cdo 75/93, a rozsudkem
Městského soudu v Praze ze dne
29. 11. 1996, sp. zn. 33 Ca 100/96. Dále namítají, že v daném případě byl návrh
na zápis do evidence nemovitostí podán dne 19. 3. 1992 osobou, která nebyla
oprávněna takový návrh podat, neboť „není doložena plná moc, která by
opravňovala
M. Ď. k podání návrhu za účastníky smlouvy“. Rozhodné v této věci je podle nich
i ust. § 143a obč. zák., podle kterého je-li předmětem smlouvy nemovitost,
která již náleží do společného jmění manželů nebo do výlučného majetku jednoho
z nich, nabývá smlouva účinnosti vkladem do katastru nemovitostí. Nesprávný je
pak též názor odvolacího soudu o platnosti kupní smlouvy podle ust. § 37 obč.
zák. z hlediska určitosti jejího předmětu, neboť v ní není uvedeno, na kterých
pozemcích jsou jednotlivé stavby jako součásti provozní jednotky postaveny,
nehledě na to, že některé z nich ani samostatnými stavbami nejsou. Odvolací
soud podle nich nevzal v úvahu ani ust. § 15 odst. 3 a § 16 odst. 2 zákona č.
265/1992 Sb. Navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc
byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobami k tomu
oprávněnými, účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem, dospěl po
přezkoumání věci podle § 242 o. s. ř. k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.
§ 237 o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle
ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam [písm. c)].
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné
vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může
posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé
po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže
dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ust. § 237 odst. 3 o.
s. ř., dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní
stránce zásadní význam skutečně má.
V posuzované věci žalobci dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu, kterým
byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen, a nejedná se o případ
přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Zbývá proto
posoudit přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení
právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat
o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelé jako důvod dovolání [§ 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř.] uplatnili, může spočívat v tom, že odvolací soud věc
posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní
předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Podle ust. § 868 obč. zák. (přechodná ustanovení k úpravám účinným
od 1. 1. 1992 - zák. č. 509/1991 Sb.) pokud není dále stanoveno jinak, řídí se
ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy vzniklé před 1. lednem 1992; vznik
těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. lednem 1992 se
však posuzují podle dosavadních předpisů.
Podle ust. § 144 obč. zák., ve znění účinném v době uzavření předmětné kupní
smlouvy, tj. ke dni 30. 12. 1991 (dále jen „obč. zák.“), věci v bezpodílovém
spoluvlastnictví užívají oba manželé společně; společně hradí též náklady na
věci vynaložené nebo spojené s jejich užíváním a udržováním.
Podle ust. § 145 odst. 1 obč. zák. běžné záležitosti týkající se společných
věcí může vyřizovat každý z manželů. V ostatních záležitostech je třeba
souhlasu obou manželů; jinak je právní úkon neplatný.
Podle ust. § 40a odst. 1 obč. zák. jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu
podle ustanovení § 138 odst. 1, § 140, § 145 odst. 1, § 173 odst. 1, § 211
odst. 1, § 229, § 399 odst. 2 věty druhé a § 479, považuje se právní úkon za
platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu
nedovolá. Totéž platí, nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje
dohoda účastníků (§ 40 odst. 1).
Z citovaných ustanovení vyplývá, že odvolací soud vycházel při posouzení
platnosti předmětné kupní smlouvy správně z ust. § 145 odst. 1 obč. zák., ve
spojení s ust. § 40a odst. 1 obč. zák., a nelze mu vytýkat nesprávné právní
posouzení věci, jestliže dovodil, že nedala-li žalobkyně souhlas k uzavření
předmětné kupní smlouvy, jedná se o neplatnost relativní, které se sice
dovolala, avšak učinila-li tak po uplynutí tříleté promlčecí doby (§ 101 obč.
zák.), a namítl-li žalovaný promlčení tohoto práva, nejde o dovolání se
neplatnosti po právu. Ust. § 144 obč. zák. na danou věc nedopadá, neboť
upravuje užívání a hospodaření s věcmi v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není v dané věci
způsobilá založit ani námitka v dovolání, že na danou věc se vztahuje ust. § 47
odst. 2 obč. zák.
Podle ust. § 47 odst. 1 obč. zák. jestliže zákon stanoví, že ke smlouvě je
třeba rozhodnutí příslušného orgánu, je smlouva účinná tímto rozhodnutím. Podle
odst. 2 tohoto ustanovení nebyl-li podán do tří let od uzavření smlouvy návrh
na rozhodnutí podle odstavce 1, platí, že účastníci od smlouvy odstoupili.
Ústavní soud ČR v nálezu ze dne 12. 6. 2000, sp. zn. I. ÚS 331/1998, dospěl
k závěru, „že ust. § 47 obč. zák. se stalo v důsledku novelizace občanského
zákoníku zákonem č. 509/1991 Sb. a účinností zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech
vlastnických
a jiných práv k nemovitostem, obsoletním; je zřejmé, že případy, kdy k nabytí
vlastnického práva (případně jiných věcných práv) k nemovitostem je třeba
rozhodnutí katastrálního úřadu o vkladu, nespadají svou povahou pod právní
režim ustanovení § 47 obč. zák. V případech, kdy se rozhoduje o vkladu
vlastnického či jiného věcného práva k nemovitosti do katastru nemovitostí, jde
o založení věcněprávních - translačních účinků smlouvy, nikoliv o její
závazkověprávní (obligačněprávní) účinky. Samou smlouvou (první fáze – právní
důvod neboli titulus) vlastnické či jiné věcné právo ještě nevzniká. Smlouvou
vzniká nabyvateli závazkový (obligačněprávní) nárok požadovat
na zciziteli především převedení vlastnického práva k věci. Vlastnické právo či
jiné věcné právo k nemovitosti vznikne (konstituuje se), neboli věcněprávní -
translační účinky nastanou až vkladem do katastru nemovitostí na základě
rozhodnutí katastrálního úřadu (druhá fáze - právní způsob převodu neboli
modus). Z uvedených důvodů nelze v souvislosti s návrhem na vklad (intabulaci)
vlastnického či jiného věcného práva do katastru nemovitostí použít ani ust. §
47 odst. 2 obč. zák., což znamená, že se v tomto směru neuplatňuje ani tříletá
lhůta od vzniku smlouvy k podání návrhu, ani žádné další právní důsledky v § 47
odst. 2 obč. zák. uvedené. Návrh
na vklad vlastnického či jiného věcného práva do katastru nemovitostí může být
proto podán kteroukoliv ze smluvních stran časově neomezeně (viz nález
Ústavního soudu
ze dne 7. 4. 1996, sp. zn. IV. ÚS 201/96). Za současného právního stavu nelze v
občanskoprávní oblasti najít žádný případ, na který by bylo možno ust. § 47
odst. 1 a 2 obč. zák. aplikovat (srov. komentář k obč. zák.)“.
Správná není ani námitka dovolatelů, že v dané věci je rozhodné ust. § 143a
obč. zák., neboť toto ustanovení, jež bylo do občanského zákoníku vtěleno
novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., účinnou od 1. 1. 1992, se týká jen
případů, kdy si manželé smlouvou uzavřenou formou notářského zápisu rozšiřují
či zužují zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů; na daný případ
tudíž toto ustanovení vůbec nedopadá.
Rozhodnutí odvolacího soudu nečiní po právní stránce zásadně významným ani
námitka v dovolání o nesprávném posouzení platnosti kupní smlouvy z hlediska
určitosti předmětu koupě (§ 37 odst. 1 obč. zák., ve znění účinném v době
uzavření smlouvy), neboť projev vůle účastníků této smlouvy je určitý a
srozumitelný
a jednotlivé části provozní jednotky, včetně pozemků, jsou dostatečným způsobem
označeny.
K tvrzením dovolatelů, že návrh na zápis do evidence nemovitostí byl podán
neoprávněnou osobou, dovolací soud při svém rozhodování nemohl přihlédnout,
neboť jde o novou skutečnost, která nebyla tvrzena před soudem prvního stupně a
kterou
v dovolacím řízení uplatnit nelze (§ 241 odst. 4 o. s. ř.); účelem dovolacího
řízení je totiž přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu nemá z hlediska námitek uplatněných v
dovolání po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s.
ř., není dovolání žalobců podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud ČR proto dovolání podle 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c)
o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., když žalobci s
ohledem
na výsledek dovolacího řízení nemají právo na náhradu nákladů tohoto řízení
a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. dubna 2007
JUDr. Olga Puškinová, v.r.
předsedkyně senátu