NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 33 Odo 394/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče
a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce D. R., jako
právního nástupce žalobkyně R. M., zemřelé dne 13. ledna 2005, proti žalované
J. K., o zaplacení částky 504.700,- Kč, vedené u Okresního soudu Praha-západ
pod sp. zn. 3 C 440/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 5. února 2004, č. j. 27 Co 15/2004-120, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8.
září 2003, č. j. 3 C 440/2000-96, ve znění opravného usnesení ze dne 13.
listopadu 2003, č. j. 3 C 440/2000-99, uložil žalované povinnost zaplatit
původní žalobkyni R.M. (dále jen „žalobkyně“) částku 504.700,- Kč do tří dnů od
právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastnicemi, o
nákladech řízení státu a o soudním poplatku. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně je
od 27. 4. 1999 vlastnicí domu čp. 126 v kat. úz. T. s přilehlými pozemky, které
jí žalovaná jako předchozí vlastnice vydala na základě soudního rozhodnutí
podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Uvedené nemovitosti
však stále užívá žalovaná, aniž by byla uzavřena nájemní smlouva a aniž by
žalobkyni za užívání něco platila. Na základě těchto zjištění soud prvního
stupně dovodil, že žalované vzniká na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení,
které je povinna jí podle § 451 a násl. občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“)
vydat. Výše bezdůvodného obohacení činí 10.300,- Kč měsíčně, což je částka
rovnající se tzv. „tržnímu“ nájemnému, která byla stanovena na základě
znaleckého posudku. Za období od 28. 4. 1999 do 28. 5. 2003, za něž žalobkyně
vydání bezdůvodného obohacení požadovala, je tedy žalovaná povinna zaplatit
504.700,- Kč. Námitku žalované, že by mělo být přihlédnuto ke skutečnosti, že
nemovitosti v době, kdy jí patřily, výrazně zhodnotila, soud prvního stupně
odmítl s poukazem na § 10 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem
ze dne 5. února 2004, č. j. 27 Co 15/2004-120, rozsudek soudu prvního stupně ve
znění opravného usnesení ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení
ve vztahu mezi účastnicemi potvrdil, ve výroku o nákladech řízení státu jej
změnil, výrok o soudním poplatku vypustil a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně
včetně závěru, že výše bezdůvodného obohacení se rovná tzv. tržnímu nájemnému.
K námitce žalované, že jí bylo uloženo nemovitosti vyklidit až po zajištění
bytové náhrady, kterou doposud nemá, a že by proto měla být výše bezdůvodného
obohacení stanovena (v souladu se závěry, jež vyslovil Nejvyšší soud ČR v
rozsudku ze dne 24. října 2002, sp. zn. 26 Cdo 492/2001) podle regulovaného
nájemného, odvolací soud poznamenal, že tyto závěry na daný případ nedopadají.
Uvedené rozhodnutí se totiž týká situace, kdy bytová náhrada určená rozhodnutím
soudu nebyla dosud zajištěna bývalým nájemcům bytu, zatímco mezi účastnicemi
nájemní vztah nikdy neexistoval. Podle odvolacího soudu nemůže obstát ani
námitka, že s ohledem na zhodnocení nemovitosti žalovanou je požadavek
žalobkyně na úhradu za užívání nemovitosti v rozporu s dobrými mravy, neboť v §
10 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. je výslovně stanoveno, že povinná osoba nemůže
proti oprávněné osobě uplatňovat finanční nebo jiné nároky související s
vydávanými věcmi.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozovala z
§ 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) s tím, že jde
o rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. V dovolání namítla, že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zdůraznila,
že nikdy nepopírala, že užívá nemovitosti žalobkyně bez právního důvodu, ale i
nadále má za to, že požadavek žalobkyně odporuje dobrým mravům, jelikož
nezohledňuje skutečnost, že nemovitosti byly zásluhou žalované a na její
náklady podstatně rozšířeny a byly provedeny stavební úpravy a přístavby.
Žalobkyně se totiž domáhá úhrady i za ty části nemovitostí, o jejichž přístavbu
se nepřičinila. Žalovaná dále zpochybnila závěr soudů obou stupňů, že výše
bezdůvodného obohacení se má odvíjet od tzv. tržního nájemného. Znovu odkázala
na shora uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ČR a vyslovila přesvědčení, že jeho
závěry se vztahují i na její případ. Pokud Nejvyšší soud přiznal ochranu v
podobě závěru o placení náhrady za užívání bytu ve výši regulovaného nájemného
nájemci, tím spíše by měla být přiznána jí, která nemovitosti užívala na
základě silnějšího právního titulu – vlastnického práva. Obě nastolené právní
otázky mají zásadní právní význam a soudy obou stupňů je vyřešily nesprávně.
Proto žalovaná navrhla, aby byly zrušeny jak napadený rozsudek, tak i rozsudek
soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
V průběhu dovolacího řízení žalobkyně zemřela. Usnesením ze dne 12. dubna 2006,
č. j. 33 Odo 394/2004-142, Nejvyšší soud ČR rozhodl, že v dovolacím řízení bude
jako se žalobcem pokračováno s jejím jediným dědicem D. R.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná
ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání
proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo
tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění
před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „OSŘ“).
Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud
dovolací (§ 10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu
oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci
samé je upravena v § 237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Podle písm. b) tohoto
ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti
usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání
žalované založena, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý
rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal.
Zbývá tedy přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle kterého je
dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího
soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání
není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst.
3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména
tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalovaná přisuzuje zásadní právní význam dvěma otázkám, na jejichž řešení
založil odvolací soud své rozhodnutí: otázce posouzení uplatněného nároku z
hlediska jeho souladu s dobrými mravy a otázce postupu při stanovení výše
bezdůvodného obohacení. Už v usnesení ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo
821/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném
nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), svazku 1, pod č. C 23, vyslovil
dovolací soud názor, že k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam, nestačí, že odvolací soud posuzoval právní otázku,
která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam;
rozhodnutí musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska
rozhodovací činnosti soudu vůbec. Obdobný závěr pak přijal i v usnesení ze dne
25. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněném v Souboru, svazku 1, pod
č. C 71. Posouzení uplatněného nároku z pohledu § 3 odst. 1 ObčZ, podle kterého
výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez
právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v
rozporu s dobrými mravy, je vždy závislé na konkrétních a zcela individuálních
okolnostech toho kterého případu a postrádá tedy potřebný judikatorní přesah do
obecné rozhodovací praxe soudů. Zásadní právní význam napadeného rozsudku tedy
nemůže být dán novostí nebo rozporností řešení této právní otázky. Odvolací
soud pak nepochybil ani z hlediska hmotného práva, když uplatnění nároku
žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení za užívání nemovitostí bez právního
důvodu nepovažoval za počínání odporující dobrým mravům. Jestliže zákon č.
87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, výslovně zakotvil zásadu, že v
souvislosti s věcmi vydávanými podle tohoto zákona nemůže povinná osoba vůči
oprávněné uplatňovat žádné finanční ani jiné nároky, je zde zřejmá vůle
zákonodárce vyloučit zohlednění případného zhodnocení vydávané věci, a to
jakýmkoli způsobem (t. j. včetně „úlev“ při poskytování náhrady za další
užívání vydané věci povinnou osobou postupem podle § 3 odst. 1 ObčZ). Odvolací
soud tedy nerozhodl v rozporu s hmotným právem, když dovodil, že uplatnění
nároku žalobkyně neodporuje dobrým mravům, a ani z tohoto hlediska nelze
považovat otázku aplikace § 3 odst. 1 ObčZ za takovou, jejíž řešení zakládá
zásadní právní význam napadeného rozsudku a tím i přípustnost dovolání podle §
237 odst. 1 písm. c) OSŘ.
Pokud jde o druhou nastíněnou otázku, lze žalované přisvědčit, že v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebylo řešeno, jakým způsobem má být vyčíslena výše
bezdůvodného obohacení, jež vzniká osobě povinné podle restitučních předpisů
tím, že i po vydání nemovitosti oprávněné osobě tuto nemovitost bez právního
důvodu užívá. Tato otázka tedy zakládá zásadní právní význam napadeného
rozsudku odvolacího soudu a (výlučně) k jejímu řešení je dovolání žalované
přípustné.
Nejvyšší soud ČR proto přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 3 OSŘ.
Žalovaná nenamítá, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, §
229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ, případně jinými vadami řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud
přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu nic
takového neplyne. Proto se dovolací soud zabýval jen tvrzeným nesprávným
posouzením věci z hlediska shora uvedené otázky zásadního právního významu a
dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud
použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice
správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových
zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle § 451 odst. 1 ObčZ kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí
obohacení vydat. Podle odst. 2 téhož ustanovení je bezdůvodným obohacením (mimo
jiné) majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu.
Podle § 458 odst. 1 ObčZ musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným
obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení spočívalo ve
výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Žalovaná nezpochybňuje závěr soudů obou stupňů, že pokud užívala nemovitosti,
které žalobkyni vydala podle zákona č. 87/1991 Sb., i poté, co se žalobkyně
stala jejich vlastnicí, vzniklo jí na její úkor bezdůvodné obohacení, a
souhlasí i s tím, že je povinna toto bezdůvodné obohacení vydat formou peněžité
náhrady podle § 458 odst. 1 ObčZ. Spor je pouze ohledně výše této náhrady. Zmíněné ustanovení vyjadřuje zásadu, že má-li plnění představující neoprávněně
získaný majetkový prospěch nehmotnou povahu a nelze je proto fyzicky vydat,
musí být poskytnuta náhrada rovnající se peněžitému ocenění takového nehmotného
obohacení. V judikatuře soudů se ustálil názor, že byl-li získán prospěch
užíváním cizí věci bez právního důvodu, je majetkovým vyjádřením tohoto
prospěchu peněžitá částka odpovídající částkám obvykle vynakládaným v daném
místě a čase na užívání takové věci, zpravidla formou nájmu. Náhrada se tudíž
poměřuje s obvyklou hladinou nájemného. Pokud by v období, za které je vydání
bezdůvodného obohacení požadováno, bylo nájemné regulováno cenovým předpisem a
účastníci případné nájemní smlouvy by tedy nebyli oprávněni sjednat nájemné
vyšší, by nebylo možno požadovat peněžitou náhradu podle § 458 odst. 1 ObčZ v
částce vyšší než připouští cenový předpis (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího
soudu ČR ze dne 15. června 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 53/2000). V daném případě je
požadováno vydání bezdůvodného obohacení za období od 28. 4. 1999 do 28. 5. 2003, tedy za období, v němž pro nově uzavírané nájemní smlouvy na byty již
nebylo nájemné regulováno cenovým předpisem. Právem tedy odvolací soud (ve
shodě se soudem prvního stupně) dovodil, že částkou, kterou by žalovaná byla
povinna za užívání nemovitostí žalobkyně formou nájmu platit a od níž se proto
odvíjí výše peněžité náhrady podle § 458 odst. 1 ObčZ, je částka rovnající se
obvyklému (tzv. „tržnímu“) nájemnému, jež vyčíslil ve svém posudku znalec Ing. P.Š. Ostatně nelze pominout, že žalovaná užívala nejen byt v domě žalobkyně,
ale i jeho další prostory a zahradu, a že už z tohoto důvodu nelze odvíjet výši
náhrady jen od nájemného z bytu, nýbrž je nutno vycházet z nájemného za užívání
obdobného objektu jako celku, obvyklého v daném místě a čase (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. srpna 2000, sp. zn. 26 Cdo 84/99, který je
dostupný v systému ASPI). Poukaz žalované na rozsudek dovolacího soudu ze dne
24. října 2002, sp. zn. 26 Cdo 492/2001, uveřejněný v Souboru, svazku 21, pod
č. C 1503, skutečně není případný. Toto rozhodnutí řeší zcela speciální a
zákonem předvídanou situaci, kdy po zániku nájemního vztahu zůstává nájemci,
který v souladu s platně uzavřenou nájemní smlouvou platil nájemné regulované
cenovým předpisem, zachováno právo v bytě bydlet až do zajištění bytové
náhrady, a vychází z kontinuity právního vztahu nájmu bytu a specifického
vztahu mezi pronajímatelem a nájemcem po zániku práva nájmu, který je výslovně
upraven v § 712a ObčZ a který zahrnuje tzv. právo bydlení dřívějšího nájemce.
Pokud žalovaná namítá, že i ona je povinna vyklidit nemovitosti žalobkyně až po
zajištění bytové náhrady, pomíjí, že zde chybí právě ona kontinuita mezi stavem
existujícím před vydáním nemovitostí žalobkyni a stavem nynějším, která – pokud
jde o případ řešený v jí zmiňovaném rozhodnutí dovolacího soudu – je ve vztahu
k nájemnému vyjádřena odkazem § 712a ObčZ na § 696 ObčZ.
Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud správně vyložil použité ustanovení §
458 odst. 1 ObčZ a právní otázku, která založila přípustnost dovolání, vyřešil
v souladu s hmotným právem. Proto Nejvyšší soud ČR dovolání žalované podle §
243b odst. 2 části věty před středníkem OSŘ zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobci, který by
podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1
OSŘ měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. května 2006
Vít Jakšič,v. r.
předseda senátu