28 Cdo 1404/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského
v právní věci žalobců a) M. Č., b) F. D., a c) M. D., zastoupených advokátem,
proti žalovaným 1) M. L., a 2) S. b. d. Č. B. – venkov, zastoupeným advokátem,
o zaplacení částky 93.765,- Kč s příslušenstvím a 125.799,- Kč s příslušenstvím
a o vzájemné žalobě prvního žalovaného o určení vlastnického práva, vedené
u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 10 C 493/2004 a 10 C
495/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 13.11.2008, č.j. 8 Co 1440/2008-438, takto:
I. Dovolání se odmítá proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl
zrušen rozsudek soudu prvního stupně v částce 125.799,- Kč s příslušenstvím a
věc vrácena k dalšímu řízení, a proti výrokům o nákladech řízení.
II. Ve zbytku se dovolání zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
A. Předchozí průběh řízení
Žalobci se domáhali žalobami podanými u soudu prvního stupně dne
24.11.2004, aby první žalovaný byl uznán povinným zaplatit jim částku 93.765,-
Kč z titulu bezdůvodného obohacení, které mu mělo vznikat užíváním části
parcely pozemkového katastru č. 343/1 v k.ú. L. bez právního důvodu. Součástí
uvedené parcely jsou pozemky označené v geometrickém plánu ing. J. K.
parcelními čísly 560/2 a 561/2, na nichž stojí obytný dům a kotelna prvního
žalovaného. První žalovaný dále užívá další části parcely PK 343/1, označené v
geometrickém plánu ing. J. K. parcelními čísly 343/13, 343/31, 343/16, 343/27 a
344/5 (dále také „pozemky užívané prvním žalovaným“). Užívání pozemků o celkové
výměře 1645 m2 ocenili žalobci částkou 28,50 Kč/m2 ročně, což za dva roky před
podáním žaloby činilo žalovanou částku (věc soudu prvního stupně sp. zn. 10 C
493/2004);
aby druhý žalovaný byl uznán povinným zaplatit jim částku 125.799,- Kč z titulu
bezdůvodného obohacení, které mu mělo vznikat užíváním další části parcely
pozemkového katastru č. 343/1 bez právního důvodu. Součástí uvedené parcely
jsou pozemky evidované v katastru nemovitostí pod p.č. 505 a 504/1, na nichž
stojí dva obytné domy druhého žalovaného. Druhý žalovaný dále užívá další části
parcely PK 343/1, označené v geometrickém plánu ing. J. K. parcelními čísly
343/1 a 343/29 (dále také „pozemky užívané druhým žalovaným“). Užívání pozemků
o celkové výměře 2207 m2 ocenili žalobci částkou 28,50 Kč/m2 ročně, což za dva
roky před podáním žaloby činilo žalovanou částku (věc soudu prvního stupně sp.
zn. 10 C 495/2004).
První žalovaný podal proti žalobcům vzájemnou žalobu, kterou se domáhal určení,
že je vlastníkem pozemků jím užívaných, neboť je od právních předchůdců žalobců
v roce 1969 vykoupil stát. Pozemky pak na základě zákona č. 172/1991 Sb. přešly
na prvního žalovaného, který je od té doby užíval a udržoval.
Okresní soud v Českých Budějovicích spojil obě věci ke společnému projednání.
Mezitímním rozsudkem ze dne 14.12.2005, č.j. 10 C 493/2004-144, určil, že nárok
žalobců proti prvnímu žalovanému je co do základu po právu.
Usnesením ze dne 13.4.2006, č.j. 8 Co 568/2006-164, odvolací soud rozsudek
soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že při
posuzování otázky, zda první žalovaný jím užívané pozemky vydržel, je třeba
přihlédnout k tomu, že pozemky p.č. 560/2 a 561/2 byly až do rozhodnutí
Katastrálního úřadu ze dne 20.4.2004 o opravě chyby evidovány jako vlastnictví
prvního žalovaného, zatímco ostatní prvním žalovaným užívané pozemky byly
evidovány v katastru nemovitostí bez listu vlastnictví a celá parcela PK č.
343/1 byla evidována jako vlastnictví žalobců. Dále uložil soudu prvního stupně
zabývat se otázkou, zda uplatnění nároku žalobců nebrání restituční předpisy.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 6.2.2008, č.j. 10 C
493/2004-382, 10 C 495/2004 ve znění opravného usnesení ze dne 15.5.2008, č.j.
10 C 493/2004-418, 10 C 495/2004, určil prvního žalovaného vlastníkem pozemků
označených v geometrickém plánu Ing. J. K. parcelními čísly 560/2 a 561/2, když
dospěl k závěru, že první žalovaný uvedené pozemky nabyl vydržením,
zamítl vzájemnou žalobu na určení prvního žalovaného vlastníkem ostatních
(nezastavěných) jím užívaných pozemků, s tím, že jsou součástí parcely PK
343/1, která byla vždy evidována jako majetek žalobců. Prvnímu žalovanému se
nepodařilo prokázat, že by stát jako jeho právní předchůdce předmětnou část
parcely PK 343/1 vykoupil, ani že by první žalovaný nezastavěnou část jím
užívaných pozemků vydržel, neboť od roku 1995 jednal se žalobci o jejich
odkupu. Restituční předpisy nepovažoval soud prvního stupně za překážku
vlastnického práva žalobců, neboť byli vždy evidováni jako vlastníci parcely PK
343/1, a nelze proto dovodit, že by stát pozemek ve smyslu restitučních
předpisů převzal, v částce 40.931,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a dále
uznal prvního žalovaného povinným zaplatit žalobcům oprávněným společně a
nerozdílně částku 52.834,- Kč s příslušenstvím. Vzal za prokázané, že první
žalovaný bez právního důvodu užívá pozemky označené v geometrickém plánu ing.
K. parcelními čísly 343/13, 343/31, 343/16, 344/5 a 343/27 o celkové výměře
1205 m2, jejichž vlastníky jsou žalobci. Uvedenou výměru snížil o 169 m2,
vyznačených v geometrickém plánu modrým pruhem, neboť o něm v řízení vedeném u
soudu prvního stupně pod sp. zn. 12 C 118/2005 vyšlo najevo, že jej právní
předchůdci žalobců prodali státu v roce 1969. Výši bezdůvodného obohacení určil
ve výši obvyklého nájemného podle posudku znalce, tj. 7,50 Kč/m2 u pozemku p.č.
343/27 a 27,50 Kč/m2 u ostatních pozemků, zamítl žalobu vůči druhému žalovanému
na zaplacení částky 125.799,- Kč
s příslušenstvím, když vyšel ze závěrů řízení vedeného o soudu prvního stupně
pod sp. zn. 12 C 118/2005, podle nichž žalobci pozbyli vlastnické právo k
pozemkům užívaným druhým žalovaným, když je v roce 1969 prodali státu.
K odvolání žalobců a prvního žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích
rozsudkem ze dne 13.11.2008, č.j. 8 Co 1440/2008-438, rozsudek soudu prvního
stupně
potvrdil ve výroku (ad a/) s tím, že podle něj vlastnickému právu žalobců k
zastavěným pozemkům č. 560/1 a 561/2 brání restituční předpisy, neboť uvedené
pozemky byly v katastru nemovitostí vedeny jako vlastnictví státu, resp.
prvního žalovaného, a k jejich vydání v restitučním řízení nedošlo,
potvrdil rovněž ve výroku (ad b/), když se ztotožnil se závěrem soudu prvního
stupně, že vlastníky nezastavěných pozemků užívaných prvním žalovaným jsou
žalobci, neboť tyto pozemky nebyly nikdy evidovány jako vlastnictví státu a
první žalovaný k nim neprokázal nabývací titul,
potvrdil ve výroku (ad c/) o zamítnutí žaloby vůči prvnímu žalovanému v částce
40.931,- Kč s příslušenstvím a ve výroku, jímž byl první žalovaný uznán
povinným zaplatit žalobcům částku 9.640,- Kč s příslušenstvím, s upřesněním, že
první žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni a) 4.820,- Kč a žalobcům b) a c)
po 2.410,- Kč. Ve zbývající částce 43.194,- Kč s příslušenstvím změnil rozsudek
prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Dovodil, že výše bezdůvodného obohacení
nemůže překročit částku stanovenou cenovými předpisy. Nájemné z pozemků je
podle § 1 odst. 1 a 2 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, cenou regulovanou
věstníky Ministerstva financí, podle nichž v rozhodném období nesmělo roční
nájemné z pozemků nesloužících k podnikání nájemce přesáhnout v obcích
velikosti L. 4,- Kč/m2. Protože kupní smlouvu, kterou žalobci prodali modrý
pruh státu, shledal neplatnou (srov. níže ad d/), užíval podle názoru
odvolacího soudu první žalovaný bez právního důvodu pozemky o celkové výměře
1205,- m2, za něž žalobcům přísluší regulované nájemné ve výši 9.640,- Kč,
v zamítavém výroku (ad d/) o žalobě na zaplacení částky 125.799,- Kč s
příslušenstvím vůči druhému žalovanému zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Smlouvu ze dne 19.4.1969, kterou právní
předchůdci žalobců prodali druhým žalovaným užívané pozemky státu, považoval za
neplatnou, neboť jednak není opatřena podpisy stran (jde o pouhý opis) a dále
je vnitřně rozporná ve výměrách a specifikaci převáděných parcel, a proto je
neurčitá,
doplnil o výrok, že jeho součástí je geometrický plán č. 941-144/2004
zpracovaný Ing. J. K.
B. Dovolání
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost
spatřují v ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a kterým se domáhali
zrušení napadeného rozsudku. Jako dovolací důvod uvedli nesprávné právní
posouzení věci
(§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) a vady řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Namítali, že
vadou řízení bylo již samotné spojení věcí soudem prvního stupně a rovněž
skutečnost, že součást rozhodnutí tvoří geometrický plán ing. J. K., který
nebyl v katastru nemovitostí proveden a navíc obsahuje tzv. modrý pruh, o
kterém nebylo nikdy soudy rozhodnuto, soudy obou stupňů neprovedly žalobci
navrhované důkazy, a proto nebyl dostatečně objasněn skutkový stav, důkazy
hodnotily bez vzájemné souvislosti
a navíc vykládaly právo rozdílně,
odvolací soud měl výši bezdůvodného obohacení určit cenou obvyklou a nikoli ve
výši regulovaného nájemného, neboť v projednávané věci se nejedná o vztah
pronajímatele a nájemce, nýbrž o užívání pozemků bez právního důvodu,
žalovaní neprokázali, že by předmětné nemovitosti převzal stát ve smyslu
restitučních předpisů, tj. bez právního důvodu nebo na základě neplatného
právního úkonu,
žalobci o své vlastnické právo nepřišli, a proto je v řízení nemuseli
prokazovat,
předložená kupní smlouva z 19.4.1969 je pouhým nepodepsaným opisem, navíc
nebyla vložena do katastru nemovitostí, na potvrzení o převzetí kupní ceny jsou
falešné podpisy, částka je rozdílná od kupní ceny a kupující není stejnou
osobou jako druhý žalovaný,
soud nevzal v úvahu prodeje části parcely PK 343/1 a dědická řízení, která se
jí týkala,
výpočty výše částek a výše nákladů řízení jsou chybné.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnými osobami,
zastoupenými advokátem, a splňuje formální obsahové znaky předepsané § 241a
odst. 1 o.s.ř.
Dovoláním lze napadnout rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu
prvního stupně potvrzen nebo změněn (§ 237 odst. 1 o.s.ř.). Protože výrokem
(ad d/) byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby na
zaplacení 125.799,- Kč s příslušenstvím zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení,
není dovolání proti uvedenému výroku přípustné.
Dovolání není přípustné ani proti výrokům odvolacího soudu o nákladech řízení.
Z ustanovení § 167 odst. 1 o.s.ř. totiž vyplývá, že rozhodnutí o nákladech
řízení má povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je
přičleněno k rozhodnutí o věci samé, pro které je stanovena forma rozsudku.
Podle ustanovení § 237 až § 239 o.s.ř. není dovolání proti výroku usnesení
odvolacího soudu o nákladech řízení přípustné, a to bez zřetele k povaze
takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující
rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 4/2003). Mají-li žalobci za to, že se odvolací soud dopustil
při výpočtu výše nákladů řízení chyby v počtech, mohou se podle § 164 o.s.ř.
domáhat opravy napadeného rozsudku.
Dovolání bylo v části, ve které nebylo shledáno přípustným, podle § 243b odst.
5 věta první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítnuto.
Proti části výroku (ad c/), kterou byl rozsudek soudu prvního stupně co do
částky 43.194,- Kč změněn, je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a)
o.s.ř.
Proti výrokům (ad a/, b/) a zbytku výroku (ad c/), kterými byl rozsudek soudu
prvního stupně zčásti potvrzen, je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
b) o.s.ř., neboť uvedenými výroky byl potvrzen výrok soudu prvního stupně,
kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než ve svém původním
rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu ohledně posouzení
otázky, zda první žalovaný jím užívané pozemky vydržel.
D. Důvodnost
K námitce (ad i/) spojení věcí jako vady řízení.
Podle § 112 odst. 1 o.s.ř. v zájmu hospodárnosti řízení může soud spojit ke
společnému řízení věci, které byly u něho zahájeny a skutkově spolu souvisí
nebo se týkají týchž účastníků. V projednávané věci spojil soud prvního stupně
dvě u něho zahájené věci, které se týkaly týchž žalobců a skutkově spolu
souvisely (všechny předmětné pozemky byly původně jedinou parcelou pozemkového
katastru ve vlastnictví právních předchůdců žalobců). Spojení věcí tak bylo
namístě, neboť v opačném případě by v obou věcech byly v podstatné části
prováděny tytéž důkazy.
I kdyby tomu tak nebylo, nemůže mít spojení či naopak vyloučení věci podle §
112 o.s.ř. vliv na výsledek sporu, a proto nesprávný postup soudu v této
otázce, ač může mít podstatný vliv na hospodárnost a rychlost řízení, není
zásadně způsobilý založit vadu, která by mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
K námitce (ad i/) vady řízení spočívající ve skutečnosti, že součástí
napadeného rozsudku je geometrický plán.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu pozemek, definovaný pro účely
zákona [č. 344/1992 Sb., katastrálního zákona] jeho ustanovením § 27 písm. a)
jako část zemského povrchu oddělená od sousedních částí hranicí územní správní
jednotky nebo hranicí katastrálního území, hranicí vlastnickou, hranicí držby,
hranicí druhů pozemků, popřípadě rozhraním způsobu využití pozemků, je - v
podobě části zemského povrchu - ve smyslu § 119 odst. 2 obč. zák. věcí
nemovitou, tedy samostatným předmětem občanskoprávních (zde vlastnických)
vztahů; nemusí být vždy totožný s parcelou, nýbrž může zahrnovat více parcel,
popřípadě části různých parcel, nebo naopak být částí parcely jediné. Je proto
nesprávný názor, že věcí v právním slova smyslu je pozemek pouze tehdy, je-li
označen parcelním číslem a odpovídá-li mu mapové zobrazení s uvedením druhu a
výměry v operátech katastru nemovitostí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 27.6.2007, sp. zn. 22 Cdo 2271/2006, nebo ze dne 17.11.1999, sp. zn. 22
Cdo 837/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
40/2000).
Určuje-li proto soud rozsudkem vlastnické právo k pozemku, který se neshoduje s
parcelami vymezenými v operátech katastru nemovitostí, postupuje správně,
odkáže-li v rozsudku na geometrický plán, který předmětný pozemek polohově
vymezuje. Jedině geometrický plán totiž umožňuje uvedení stavu zobrazeného v
katastrálních operátech (mapách) do souladu se stavem zjištěným v soudním
řízení (srov. § 19 odst. 1 katastrálního zákona, podle něhož je geometrický
plán neoddělitelnou součástí listin, podle nichž má být proveden zápis do
katastru, je-li třeba předmět zápisu zobrazit do katastrální mapy).
K námitce (ad ii/ a vii/) vad dokazování před odvolacím soudem.
Podle § 120 odst. 1 druhé věty o.s.ř. soud rozhoduje, které z navrhovaných
důkazů provede. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu ze zásad řádného
procesu automaticky nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které
účastník řízení navrhl. Soud však musí nejen o vznesených návrzích (včetně
návrhů důkazních) rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém
rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním
předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci
dospěl) navržené důkazy neprovedl (§ 157 odst. 2 o. s. ř.) (srov. např. nález
Ústavního soudu ze dne 8.7.1999, sp. zn. III. ÚS 87/1999).
V projednávané věci soud prvního stupně své skutkové závěry podrobně
a přesvědčivě odůvodnil, důkazy hodnotil v jejich vzájemné souvislosti (srov.
např. závěr na str. 10 rozsudku soudu prvního stupně, kde hodnotil jako
nepravdivou výpověď svědka J., neboť byla v rozporu s jinými tam uvedenými
důkazy). Rovněž podrobně vysvětlil, proč považoval za nadbytečné provádět další
žalobci navrhované důkazy. Odvolací soud skutkové závěry soudu prvního stupně
převzal. Nelze proto uzavřít, že by zatížil řízení vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalobci ve svém dovolání ostatně ani
neuvedli, v čem konkrétně měla jimi tvrzená vada spočívat, popř. který skutkový
závěr odvolacího soudu je v rozporu s provedenými důkazy.
K otázce (ad iii/ a viii/) určení výše bezdůvodného obohacení.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu výši bezdůvodného obohacení
spočívajícího v užívání nemovitosti bez právního důvodu lze určit peněžitou
částkou, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na
užívání obdobných nemovitostí, zpravidla formou nájmu (tj. nájemné, které se
vytváří na trhu
s nájmy a je dáno stavem místní a časové nabídky a poptávky). Náhrada se tedy
poměřuje s obvyklou hladinou nájemného. Pokud její výše není předpisem
stanovena, určí ji soud postupem podle § 136 o. s. ř., dle kterého lze-li výši
nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí
ji soud podle své úvahy. Jen pokud by v období, za které je vydání bezdůvodného
obohacení požadováno, bylo nájemné regulováno cenovým předpisem a účastníci
případné nájemní smlouvy by tedy nebyli oprávněni sjednat nájemné vyšší, nebylo
by možno požadovat peněžitou náhradu podle § 458 odst. 1 obč. zák. v částce
vyšší, než připouští cenový předpis (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne
15. června 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod R 53/2000, nebo usnesení NS ze dne 8.12.2008, sp.
zn. 28 Cdo 1748/2008).
Nájemné z pozemků nesloužících k podnikání nájemce bylo v rozhodném období
cenou regulovanou na základě zmocnění § 10 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve
znění do 31.5.2006, výměry Ministerstva financí uveřejňovanými v Cenovém
věstníku pod č. 01/2002 (MF) (část I. oddíl A bod 7), č. 01/2003 (MF) (část I.
oddíl A bod 5) a č. 01/2004 (MF) (část I. oddíl A bod 5), kde je maximální
roční nájemné
z pozemků nezastavěných stavbou určenou pro individuální rekreaci v obcích s
počtem obyvatel od 1000 do 5000 (M. L. má cca 2300 obyvatel) stanoveno ve výši
4,- Kč za m2. Jelikož v řízení nebylo prokázáno, že by první žalovaný jím
užívané pozemky užíval k podnikání (jako soustavné činnosti prováděné
samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem
dosažení zisku), postupoval odvolací soud správně, když výši bezdůvodného
obohacení určil částkou
4,- Kč za m2 ročně. Mají-li žalobci za to, že se odvolací soud při výpočtu výše
jejich nároku dopustil chyby v počtech, mohou se nápravy domáhat návrhem na
opravu rozsudku podle § 164 o.s.ř.
K otázkám (ad iv/ a v/) vlastnictví žalobců k pozemkům užívaným prvním
žalovaným.
Nesprávný je právní názor žalobců, podle něhož žalobci nebyli v řízení povinni
prokazovat vlastnické právo k pozemkům užívaným prvním žalovaným. Vlastnictví
žalobců k pozemkům (popř. jiné právo brát z pozemků užitky) je totiž nutnou
podmínkou jejich aktivní legitimace v řízení o vydání bezdůvodného obohacení
spočívajícího v tom, že jimi vlastněný pozemek užívá bez právního důvodu první
žalovaný. Neprokáže-li žalobce svoji aktivní legitimaci ve věci, musí soud
žalobu zamítnout.
V projednávané věci žalobci podle odvolacího soudu prokázali, že jsou vlastníky
nezastavěných pozemků užívaných prvním žalovaným. Uvedený závěr není dovolací
soud oprávněn posuzovat, neboť žalobci byli v této části řízení úspěšní a první
žalovaný dovolání nepodal.
V otázce zastavěných pozemků užívaných prvním žalovaným dospěl odvolací soud k
závěru, že jejich vlastníkem je první žalovaný, neboť je stát ve smyslu § 6
odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, převzal bez právního důvodu a
později podle
§ 1 zákona č. 172/1991 Sb. přešly do vlastnictví prvního žalovaného. Přitom
„převzetím věci státem bez právního důvodu se rozumí převzetí držby věci, a to
i držby neoprávněné“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13.12.2006, sp.
zn. 22 Cdo 18/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
č. 62/2008). Podle § 129 odst. 1 obč. zák. je držitelem věci ten, kdo s věcí
nakládal jako s vlastní. Ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně
plyne, že stát zastavěné pozemky užívané dnes prvním žalovaným převzal v 70.
letech 20. století, kdy na nich postavil obytný dům a kotelnu, přičemž nebylo
prokázáno, že by došlo k výkupu zastavěných pozemků.
I kdyby se však restituční předpisy na zastavěné pozemky užívané prvním
žalovaným nevztahovaly, bylo by nutno uzavřít, že došlo k jejich vydržení
prvním žalovaným ve smyslu § 134 odst. 1 obč. zák. První žalovaný byl nesporně
držitelem zastavěných pozemků ode dne účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. (srov.
jeho § 1 odst. 1), tj. od 24.5.1991. O držbě se zřetelem ke všem okolnostem v
dobré víře (§ 130 odst. 1 obč. zák.), svědčí, že na prvního žalovaného
vlastnictví přecházelo ze zákona a bylo zapsáno do katastru nemovitostí. Navíc
v katastrálních mapách přiložených k smlouvám o budoucí smlouvě o zřízení
věcného břemene mezi žalobcem b) a prvním žalovaným ze dne 4.9.2000, 24.11.1997
a 10.10.2000 (č.l. 94-100 spisu) jsou parcely č. 343/1, 560 a 561 zakresleny
jako samostatné parcely. Dobrá víra prvního žalovaného byla porušena nejdříve
oznámením o opravě chyby v údajích katastru nemovitostí č.j. OR-94/2004-301/1
ze dne 17.2.2004, tj. po uplynutí desetileté vydržecí doby. Chyby v evidenci
nemovitostí, kdy na jedné straně celá parcela PK 343/1 byla vedena jako majetek
žalobců, zatímco její části - parcely evidence nemovitostí č 560/2 a 561/2 byly
vedeny jako majetek prvního žalovaného, nemohou jít k tíži žádného z účastníků,
neboť v řízení nebylo prokázáno, že by je některý z účastníků zavinil.
Vzhledem k výše uvedenému považuje dovolací soud závěr o vlastnictví prvního
žalovaného k jím užívaným zastavěným pozemkům za správný.
K námitce (ad vi/) neplatnosti kupní smlouvy ze dne 19.4.1969.
Dovolací soud se úspěšně uplatněnou námitkou žalobců o neplatnosti kupní
smlouvy z 19.4.1969, kterou měli právní předchůdci žalobců prodat část parcely
PK 343/1 státu, nezabýval, neboť neplatnost uvedené smlouvy dovodil již
odvolací soud,
a proto také uznal nárok žalobců na vydání bezdůvodného obohacení z užívání
pozemků větší výměry, než soud prvního stupně.
Z důvodů shora uvedených dospěl dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí
je z hlediska dovolacích důvodů věcně správné, a proto dovolání v části, v níž
bylo shledáno přípustným, bez jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) zamítl podle §
243b odst. 2 o.s.ř. jako nedůvodné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalovaným prokazatelné
náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 9. června 2009
JUDr. Iva Brožová, v. r.
předsedkyně senátu