28 Cdo 3767/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida,
CSc., ve věci žalobkyně S. a ú. s. J. k., příspěvkové organizace kraje,
zastoupené advokátem, proti žalovanému J. N., zastoupenému advokátem, o
zaplacení 64.240,50 Kč s příslušenstvím, vedené Okresním soudem v Hodoníně pod
sp. zn. 6 C 1411/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v
Brně ze dne 26. 2. 2007, č.j. 44 Co 130/2004-111, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 26. 2. 2007, č.j. 44 Co
130/2004-111, změnil rozsudek Okresního soudu v Hodoníně (soud prvního stupně)
ze dne 8. 12. 2003, č.j. 6 C 1411/98-88 (vydaný poté, co jeho předchozí
rozsudek ze dne
7. 9. 2000, č.j. 6 C 1411/98-41, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 10.
2000, č.j. 6 C 1411/98-45, byl usnesením odvolacího soudu ze dne 21. 11. 2002,
č.j. 38 Co 51/2001-53, v odvoláním napadených výrocích zrušen a věc byla v
tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení) tak, že zamítl
žalobu v části o zaplacení 1.102,50 Kč s příslušenstvím; ve zbývající části (co
do přísudku 63.138,- Kč s příslušenstvím) prvostupňový rozsudek potvrdil a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění,
že nájemní smlouvou č. 14/95R ze dne 31. 3. 1995 (dále jen „nájemní smlouva“)
pronajala žalobkyně žalovanému část pozemku v ochranném pásmu silnice za účelem
umístění reklamního poutače (dále jen „poutač“); tuto smlouvu za žalovaného na
základě ústního zplnomocnění uzavřela jeho (tehdejší) manželka. Žalovaný na
předmětný pozemek umístil dva poutače, navíc o větší než sjednané výměře, čímž
se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil. Žalovaný byl též v prodlení s
placením sjednaného nájemného. Odvolací soud převzal skutková zjištění učiněná
soudem prvního stupně a (v podstatné části) se ztotožnil i s jeho právními
závěry. Uvedl, že případné překročení (či absence) mandátu manželky žalovaného
k uzavření nájemní smlouvy nemůže mít vliv na její platnost, neboť žalovaný
žalobkyni bez zbytečného odkladu o tomto překročení neuvědomil a na základě
této smlouvy nájemné po určitou dobu hradil; tento vliv pak nemůže mít sám o
sobě ani „nedostatek vyjádření“ takového jednání v zastoupení. Mezi účastníky
vznikl závazkový vztah, jehož obsahem bylo právo žalovaného umístit poutač na
žalobkyní poskytnutý pozemek a jemu korespondující povinnost žalovaného hradit
žalobkyni řádně a včas sjednané nájemné. Za plnění nad rámec tohoto závazkového
vztahu žalobkyně po žalovaném včas (s ohledem na promlčecí doby) nárokovala
vydání bezdůvodného obohacení, a to bez zřetele k žalovaným namítané „výslovné
kvalifikaci“ tohoto nároku žalobkyní až v průběhu prvostupňového řízení. Při
určení rozsahu (výše) bezdůvodného obohacení odvolací soud vycházel – se
zřetelem ke specifickému způsobu užívání pozemku
i způsobu ocenění takového užívání – z „ceny obvyklé“, tj. nákladů, které by v
daném místě a čase musely být vynaloženy na získání plnění stejného druhu a z
tohoto důvodu uznal žalobkyní uplatněný nárok opodstatněným v částce 63.138,-
Kč s příslušenstvím. Měnící výrok, jímž byla žaloba co do částky 1.102,50 Kč s
příslušenstvím zamítnuta, odůvodnil odvolací soud tím, že požadavek zaplacení
uvedené částky představující náklady žalobkyně na odstranění poutačů nemá oporu
v právu.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož
přípustnost spatřuje v tom, že napadeným rozhodnutím „bylo změněno rozhodnutí
soudu prvního stupně ve věci samé“ (§ 237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního
řádu – dále jen „o.s.ř.“) a že „napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní
stránce zásadní význam“ (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.); namítá přitom –
posuzováno podle obsahu (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – , že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) a
vychází ze skutkových zjištění, jež nemají podle obsahu spisu v podstatné části
oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolatel předně
nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že již podáním (žalobou) ze dne 19. 3.
1998 bylo (byť částečně) žalobkyní nárokováno vydání bezdůvodného obohacení. Z
obsahu žaloby nelze zjistit, k jakému období se uplatněný nárok vztahoval a z
čeho žalobce vycházel při stanovení jeho výše; k jeho náležité specifikaci
došlo až podáním ze dne 5. 5. 2000 (po uplynutí subjektivní promlčecí lhůty),
pročež je toto právo již promlčeno. Jelikož reklamní plocha (konstrukce), na
níž je poutač umístěn, je vlastnictvím nájemce (žalovaného) a nikoli
pronajímatelky (žalobkyně), je třeba rozsah (výši) případného bezdůvodného
obohacení odvozovat nikoli od velikosti této reklamní plochy, nýbrž od plochy
pronajatého (užívaného) pozemku, kterou tato konstrukce zabírá; na podporu
tohoto tvrzení poukazuje na ustanovení § 671 občanského zákoníku (dále jen
„obč. zák.“), podle kterého se „mimo jiné při stanovení nájemného přihlíží k
hodnotě věci, tedy pozemku a nikoli vzduchu nad pozemkem.“ Dovolatel dále
zpochybňuje (resp. považuje za nedostatečná) skutková zjištění o tom, kde měl
být poutač umístěn a jaká část pozemku se nájemci pronajímá, což podle něj činí
„ústní smlouvu“ neurčitou a tudíž neplatnou; navíc považuje za „nelogické“
dovozovat platnost této „ústní smlouvy“ z neplatné smlouvy písemné. Za
nesprávný považuje i závěr, že při uzavírání písemné smlouvy byl platně
zastoupen svojí (tehdejší) manželkou, neboť byla-li smlouva uzavřena písemně,
měla být písemná i plná moc k jejímu uzavření, resp. ze smlouvy mělo alespoň
vyplývat, že dotyčná je oprávněna smlouvu uzavřít, což však z obsahu smlouvy
seznatelné není. Navrhuje, aby dovolací soud dovoláním napadený rozsudek zrušil
a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle § 240 odst. 1, § 241 a § 241a
odst. 1 o.s.ř. a shledal, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, včas,
obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo
dovolání též sepsáno.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V části, v níž dovolatel napadá měnící výrok rozsudku odvolacího soudu
(ač žádné konkrétní námitky proti tomuto výroku nevznáší), není dána tzv.
subjektivní přípustnost dovolání (§ 243b odst. 5, § 218 písm. b/ o.s.ř.), neboť
k podání dovolání (obdobně jako jiných opravných prostředků v civilním řízení)
je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu
nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší [srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura
pod č. 28, sv. 3, roč. 1998, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 1. 2. 2001, sp.
zn. 29 Cdo 2357/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí (dále jen „Soubor“) pod
C 154, sv. 2]; změnou rozsudku soudu prvního stupně dovolateli žádná újma
nevznikla, naopak jeho odmítavé stanovisko k žalobnímu návrhu bylo touto změnou
částečně akceptováno.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu
upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá již
proto, že předchozí prvostupňový rozsudek byl usnesením odvolacího soudu zrušen
a věc vrácena soudu první instance k dalšímu řízení pro procesní vadu
způsobující nepřezkoumatelnost tohoto rozhodnutí, takže při novém rozhodování
ve věci nebyla úvaha soudu prvního stupně omezována závazným právním názorem
odvolacího soudu; zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatel.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle písmene b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam;
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o.s.ř.).
Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. dovolání podle odstavce 1 není
přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto
o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,-
Kč;
k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Protože měnícím výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o dvou
samostatných nárocích žalobkyně (úrok z prodlení ve výši 9.513,- Kč a
bezdůvodné obohacení ve výši 63.138,- Kč s příslušenstvím), je přípustnost
dovolání ohledně každého z těchto nároků třeba zkoumat samostatně, i když o
nich bylo odvolacím soudem rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, publikované v časopise Soudní
judikatura č. 1/2000, pod pořadovým číslem 9). Dovolání proti té části měnícího
výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo rozhodnuto o nároku žalobkyně na
zaplacení částky 9.513,- Kč tedy není podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
přípustné.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že
také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a
odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by
bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).
Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou
určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli,
relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst.
3 o.s.ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout
pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil
podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu
byť správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
V projednávané věci dovolatel zpochybňuje právní závěry odvolacího soudu
(na nichž jeho potvrzující rozsudek spočívá), že právo na vydání bezdůvodného
obohacení bylo žalobkyní u soudu uplatněno již podáním ze dne 19. 3. 1998, v
důsledku čehož nedošlo k jeho promlčení, a že rozsah (výše) bezdůvodného
obohacení vychází z „obvyklého nájemného“ požadovaného žalobkyní za pronájem,
resp. umožnění specifického způsobu užívání silničních pozemků v její správě.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjádřil, že změna právní
kvalifikace důvodu požadovaného plnění (jako plnění ze smlouvy anebo z titulu
bezdůvodného obohacení na základě neplatné smlouvy) není změnou předmětu řízení
vymezeného žalobou, a není tedy ani změnou žaloby. Právní kvalifikace nároku
účastníkem řízení (uvedená v žalobě) není pro soud závazná, neboť soud je při
rozhodování vázán zjištěným skutkovým stavem, ne však již tím, jak jej účastník
právně posuzuje [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25
Cdo 1934/2001, publikovaný pod č. 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen „Sbírka“); obdobně např. rozsudky ze dne 25. 11. 2004, sp.
zn. 32 Odo 160/2002,
ze dne 21. 9. 2005, sp. zn. 32 Odo 1025/2004 a ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 26
Cdo 2729/2006]. Nejvyšší soud též opakovaně dovodil, že hmotněprávní i
procesněprávní účinky (mezi něž patří i stavení běhu promlčecí doby dle § 112
obč. zák.) nesprávné nebo neúplné žaloby, jejíž vady byly dodatečně odstraněny,
působí již od jejího podání (srov. rozsudek ze dne 5. 9. 2002, sp. zn. 21 Cdo
1440/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 20, pod C
1416, nebo rozsudek ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 29 Odo 84/2002, uveřejněný v
časopise soudní judikatura, ročník 2004, pod č. 182). Pro posouzení, zda došlo
k promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení (§ 107 obč. zák.) je tedy
rozhodující okamžik podání žaloby u soudu, nikoli okamžik následné
„kvalifikace“ či „specifikace“ tohoto nároku účastníkem.
Plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného
obohacení (§ 451 odst. 2 obč. zák.) založenou na tom, že mezi zúčastněnými
osobami od počátku chybí právní vztah, který by zakládal právní nárok na
předmětné plnění, jež může spočívat například v tom, že bylo něco dáno nebo
bylo ve prospěch někoho konáno; plněním bez právního důvodu je i užívání cizí
nemovitosti (pozemku) bez nájemní smlouvy či jiného titulu opravňujícího užívat
cizí věc (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. 25 Cdo
2526/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 17, sv. 1, roč. 2000).
Takový uživatel není schopen spotřebované plnění v podobě výkonu práva užívání
cizí věci vrátit, a je proto povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou
formou; pokud není její výše stanovena, určí ji soud podle své úvahy (§ 136
o.s.ř.), jež se musí opírat o finanční ocenění prospěchu, který účastníku
užíváním věci vznikl. Majetkovým vyjádření tohoto prospěchu je peněžitá částka,
která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání
věci i s přihlédnutím k druhu právního důvodu (smluvního typu či věcného práva
k věci cizí), kterým se zpravidla právo užívání vzhledem k jeho rozsahu
a způsobu zakládá; nejčastěji jde o nájemní smlouvu, kdy se výše náhrady
poměřuje s obvyklou hladinou nájemného, které by byl nájemce za obvyklých
okolností povinen plnit, užíval-li by věc na základě platné nájemní smlouvy.
Jestliže je (jako v posuzované věci) výše úplaty závislá i na účelu a způsobu
užívání, případně i na právní formě, jíž se obdobný způsob užívání za běžných
okolností realizuje, musí soud zkoumat konkrétní okolnosti případu a
přihlédnout k účelu, jemuž věc zpravidla slouží, a k tomu, jak ten, kdo se
tímto způsobem obohatil, věc skutečně užíval a jakou úplatu by za takové
užívání věci byl nucen za běžných okolností platit (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, publikovaný v Souboru pod C
314, sv. 3; obdobně též rozsudek ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98,
uveřejněný pod č. 53/2000 Sbírky).
Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud dospěl při řešení otázek zásadně
významných v posuzované věci k (dovoláním zpochybněným) právním závěrům, jež
nevybočují z intencí ustálené judikatury dovolacího soudu, a nelze tedy
usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí z hlediska rozhodovací
činnosti soudů vůbec. Zbývající dovoláním zpochybněné právní závěry o uzavření
ústní (resp. konkludentní) nájemní smlouvy a o řádném uzavření (písemné)
nájemní smlouvy v zastoupení (tehdejší) manželkou žalovaného nejsou pro
rozhodnutí o té části předmětu řízení, která podléhá dovolacímu přezkumu,
určující. Dovolací soud tak ani z pohledu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř. neshledal dovolání přípustným. Jeho úvahy nemohly ovlivnit ani dovolací
námitky zpochybňující skutková zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.), které (jak již
bylo výše uvedeno) v případě dovolání, jehož přípustnost může být založena
pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., nelze než považovat za bezvýznamné.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle § 243b odst. 5 věty
první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze situace, že
dovolání bylo odmítnuto, žalovaný by tedy měl nahradit žalobkyni náklady
dovolacího řízení, žalobkyni však podle obsahu spisu v této fázi řízení žádné
náklady nevznikly (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3
o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. listopadu 2007
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu