26 Cdo 2729/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Ing. Jana
Huška ve věci žalobce m. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. T.,
zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 31.406,- Kč s příslušenstvím, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 128/2002, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. května 2006, č. j. 35 Co
57/2006-197, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný (podle jeho názoru výlučný nájemce „bytu v
prvním poschodí domu čp. 3 v K. na Velkém náměstí, sestávajícího z jednoho
pokoje, kuchyně a příslušenství“ – dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a
„předmětný dům“, resp. „dům“) zaplatil dlužné nájemné a úhradu za plnění
poskytovaná s užíváním bytu, a to 250,- Kč za únor 1997, 696,- Kč měsíčně za
březen až květem 1997, 556,- Kč za červen 1997, 665,- Kč měsíčně za červenec
1997 až červen 1998, 704,- Kč měsíčně za červenec 1998 až červen 1999, 750,- Kč
měsíčně za červenec 1999 až červenec 2000, a kapitalizované příslušenství v
celkové výši 2.301,- Kč z opožděných úhrad za říjen 1996, leden 1997 a zčásti
za únor 1997; celkově šlo o částku 31.406,- Kč s tam požadovaným
příslušenstvím.
V pořadí první (vyhovující) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (soudu prvního
stupně) ze dne 4. června 2003, č. j. 18 C 128/2002-71, byl k odvolání
žalovaného zrušen usnesením Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze
dne 6. května 2004, č. j. 64 Co 412/2003-108, a věc mu byla vrácena k dalšímu
řízení.
Poté soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 24. června 2005, č.
j. 18 C 128/2002-160, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 5. května 2006, č. j. 35 Co
57/2006-197, změnil zamítavý (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku o věci samé tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci do tří
dnů od právní moci rozsudku částku 21.754,20 Kč s poplatkem z prodlení ve výši
2,5 promile denně, nejméně 25,- Kč za každý měsíc z prodlení z částky 665,- Kč
od 11.3.1998 do zaplacení, a dále od jedenáctého dne každého následujícího
měsíce až do 11.7.1998, vždy do zaplacení, a z částky 696,- Kč od 11.8.1998 do
zaplacení a dále od jedenáctého dne každého následujícího měsíce až do
11.1.2000, vždy do zaplacení; jinak rozsudek soudu prvního stupně v tomto
výroku (v zamítavém výroku o věci samé) potvrdil (výrok I.) a rozhodl o
nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (výroky II. a III.).
Odvolací soud vzal z provedených důkazů shodně se soudem prvního stupně za
zjištěno, že žalobce je vlastníkem předmětného domu, že dne 24. července 1986
uzavřel žalovaný manželství s H. B. (tehdejší výlučnou uživatelkou předmětného
bytu), že sdělením ze dne 3. června 1997 oznámila H. T. správcovské firmě, že
její manželství s žalovaným bylo v březnu 1997 rozvedeno a že se s žalovaným
dohodla, že předmětný byt bude nadále užívat on, že rozsudkem Okresního soudu v
Ústí nad Orlicí ze dne 23. července 1999, č. j. 11 C 318/97-28, který nabyl
právní moci dne 7. září 1999, bylo přivoleno k výpovědi žalobce z nájmu
žalovaného k předmětnému bytu, že nájemní vztah žalovaného k bytu zanikl
uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty ke dni 31. prosince 1999 a že v červenci
2000 byl proveden výkon rozhodnutí vyklizením bytu. Po doplnění dokazování v
odvolacím řízení přečtením evidenčních listů nájemného založených na č. l. 11 –
16 spisu odvolací soud rovněž zjistil, že regulované nájemné a úhrady za plnění
poskytovaná s užíváním bytu byly předepsány od 1. ledna 1997 ve výši 696,- Kč,
od 1. července 1997 ve výši 665,- Kč, od 1. července 1998 ve výši 704,- Kč, od
1. července 1999 ve výši 750,- Kč a od 1. července 2000 ve výši 783,- Kč. Dále
vzal za prokázáno, že žalovaný se dověděl o výši nájemného a úhrad za plnění
poskytovaná s užíváním bytu od 1. ledna 1997 ve výši 696,- Kč, neboť za leden
1997 zaplatil nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu právě v
této částce (v částce 696,- Kč), a že nebylo prokázáno oznámení dalších
předpisů nájemného žalovanému. Na tomto skutkovém základě odvolací soud
především dovodil, že nároky z titulu nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s
užíváním bytu se promlčují v obecné tříleté promlčecí době (§ 101 zákona č.
40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 30. března 2006 – dále jen
„obč. zák.“), a pokračoval, že vzhledem k vznesené námitce promlčení a k době
podání žaloby (27. února 2001) nelze žalobci přiznat nároky „do 27.2.1998
včetně požadovaného příslušenství a kapitalizovaného poplatku z prodlení“. Poté
rovněž dovodil, že za této situace má žalobce nárok na zaplacení
kapitalizovaného poplatku z prodlení v částce 874,20 Kč (podle výpočtu
uvedeného v odůvodnění napadeného rozsudku) a dlužného nájemného a úhrad za
plnění poskytovaná s užíváním bytu za únor 1998 (neboť platba za tento měsíc
byla splatná až v březnu 1998) až prosinec 1999 ve výši 696,- Kč měsíčně, tj.
celkem 16.008,- Kč včetně příslušenství „v podobě poplatku z prodlení, jak
požadoval v žalobě, maximálně však z částky 696,- Kč“ (§ 696 a § 697 ve spojení
s ustanovením § 2 nařízení vlády č. 142/1994 Sb.). Následně také dovodil, že za
dobu od ledna 2000 do června 2000 (správně do července 2000) má žalobce nárok
na vydání bezdůvodného obohacení, které žalovanému vzniklo užíváním bytu v této
době (§ 451 obč. zák.), a to ve výši regulovaného nájemného včetně úhrad za
plnění poskytovaná s užíváním bytu; zde jde o částku 4.872,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné
dovolací námitky podřadil pod dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/,
b/, odst. 3 o.s.ř. V dovolání především uvedl, že „rozsudek Městského soudu v
Praze vykazuje nedostatek, neboť z výroku I. vyplývá, že byla změněna celá
částka a tedy již není co potvrzovat, ač je to v rozsudku uvedeno“. Dále
odvolacímu soudu vytkl, že žalobci přiznal částku uvedenou v napadeném rozsudku
přesto, že žalobce přes výzvy soudu nepředložil požadované důkazy týkající se
výše uplatněného nároku a neprokázal tak svá tvrzení; přitom kopie některých
předložených dokladů jsou nečitelné a současně zmatečné. Dovolatel má za to, že
napadené rozhodnutí je překvapivé, byla-li žalobci i přes uvedené skutečnosti
přiznána částka uvedená v napadeném rozsudku. Současně dovolatel namítl, že
částky uvedené na straně 1 a 2 napadeného rozsudku, z nichž se má stanovit
poplatek z prodlení, činí po sečtení 15.853,- Kč; uvedl-li proto odvolací soud
v pátém odstavci na straně 5 rozsudku částku 16.008,- Kč, „poškodil žalovaného
o 155,- Kč, neboť tuto vyšší částku zahrnul do celkové částky 21.754,20 Kč“.
Uvedl rovněž, že jde-li o výši bezdůvodného obohacení, pak za dobu od ledna
2000 do června 2000, tj. za šest měsíců po 696,- Kč měsíčně, musí jít o částku
4.176,- Kč a nikoli o částku 4.872,- Kč, jak podle něj nesprávně stanovil
odvolací soud. Navíc nebylo-li podle dovolatele zjištěno, kdy došlo k vyklizení
předmětného bytu, nelze odpovědně ani stanovit, za jakou dobu přísluší žalobci
částka z titulu bezdůvodného obohacení. Kromě toho má dovolatel za to, že
odvolací soud neměl z titulu bezdůvodného obohacení přiznat žádnou částku,
požadoval-li žalobce zaplacení žalované částky z titulu dlužného nájemného.
Dovolatel dále tvrdí, že „platby (nájemného) jsou tak chaotické, že z nich
nelze usuzovat na vědomost o výši nájmu a úhrad“, jak to ve skutečnosti učinil
odvolací soud. V této souvislosti dodal, že „od konce roku 1992 se žalobcem
nekomunikoval, žalobce mu do P . žádné písemnosti spojené s předmětným bytem
nezasílal … tedy nemohl znát výši nájmu a úhrad s užíváním bytu spojených … to,
že zaplatil za leden 1997 částku 696,- Kč, je jen tvrzení, které nebylo
žalobcem důkazně podepřeno“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) především
shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem
řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení
dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud nepřehlédl, že dovolání –
s přihlédnutím k jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – směřuje pouze proti výroku
I. napadeného rozsudku, pokud jím odvolací soud v zamítavém výroku o věci samé
změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobci
částku 21.754,20 Kč s tam uvedeným příslušenstvím. Zde je dovolání přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť odvolací soud co do této částky s
příslušenstvím změnil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé
tak, že žalobě v tomto ohledu vyhověl. Dovolání však evidentně nesměřuje proti
výroku I. napadeného rozsudku, pokud jím byl zamítavý rozsudek soudu prvního
stupně v tomto výroku (jinak) potvrzen (navíc i kdyby tomu tak bylo, šlo by v
tomto ohledu o dovolání subjektivně nepřípustné).
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229
odst. 3 o.s.ř. (existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly
ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v
dovolání uplatněny.
Podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. lze dovolání podat z důvodu, že řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Zde dovolatel především namítl, že „rozsudek Městského soudu v Praze vykazuje
nedostatek, neboť z výroku I. vyplývá, že byla změněna celá částka a tedy již
není co potvrzovat, ač je to v rozsudku uvedeno“.
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je již uvedeno, že soud prvního
stupně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 24. června 2005, č. j. 18 C
128/2002-160, zamítl žalobu na zaplacení částky 31.406,- Kč s příslušenstvím. K
odvolání žalobce odvolací soud napadeným rozsudkem změnil zamítavý (v pořadí
druhý) rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé (v zamítavém výroku
o zaplacení částky 31.406,- Kč s příslušenstvím) tak, že žalovanému uložil
povinnost zaplatit žalobci (do tří dnů od právní moci rozsudku) částku
21.754,20 Kč s tam uvedeným příslušenstvím (nikoli tedy žalovanou částku
31.406,- Kč s příslušenstvím, jak se – vzhledem ke shora uvedené námitce –
pravděpodobně domnívá dovolatel); jinak v tomto výroku (tj. v zamítavém výroku
ohledně zaplacení částky 9.651,80 Kč s příslušenstvím) rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil.
Dovolatel rovněž namítl, že částky uvedené na straně 1 a 2 napadeného
rozsudku, z nichž se má stanovit poplatek z prodlení, činí po sečtení 15.853,-
Kč a nikoli částku 16.008,- Kč, a dodal, že byl odvolacím soudem poškozen „o
155,- Kč, neboť tuto vyšší částku zahrnul do celkové částky 21.754,20 Kč“.
V posuzovaném případě byla žalobci přiznána mimo jiné částka 16.008,-
Kč (dlužné nájemné a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu od
února 1998 do prosince 1999 v částce 696,- Kč měsíčně) s příslušenstvím v
podobě poplatku z prodlení, avšak, jak správně zdůraznil odvolací soud, z
částek uvedených v žalobě, maximálně z přiznané částky 696,- Kč měsíčně. Lze
pouze dodat, že požadoval-li žalobce v období od 11. března 1998 do 11.
července 1998 poplatek z prodlení vždy z částky 665,- Kč a v dalším období vždy
z vyšších částek než je přiznaná částka 696, Kč měsíčně, postupoval odvolací
soud v tomto směru zcela správně. Je tomu tak proto, že soud nemůže účastníkům
přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než je navrhováno, a že
žalobní petit musí svým rozhodnutím zcela vyčerpat a nesmí jej (s výjimkou
případů podle § 153 odst. 2 o.s.ř.) překročit (srov. Bureš, J. - Drápal, L. -
Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. 5. vydání, Praha, C. H. Beck, 2001
/dále též jen „Komentář“/, str. 241-242). Z uvedených důvodů nelze proto
sečtením částek, z nichž byl přiznán poplatek z prodlení, dospět k přiznané
částce 16.008,- Kč.
Dovolateli lze přisvědčit v názoru, že jde-li o výši bezdůvodného obohacení,
pak za dobu od ledna 2000 do června 2000, tj. za šest měsíců po 696,- Kč
měsíčně, musí jít o částku 4.176,- Kč a nikoli o částku 4.872,- Kč. Nelze však
přehlédnout, že nárok z titulu bezdůvodného obohacení byl evidentně žalobci
přiznán za dobu od ledna 2000 do července 2000, tj. celkem za sedm měsíců po
696,- Kč, avšak v odůvodnění napadeného rozsudku byl na místo měsíce července
2000 pravděpodobně nedopatřením uveden měsíc červen 2000.
Lze uzavřít, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. nebyl
uplatněn opodstatněně; z obsahu spisu nebyly zjištěny žádné vady podřaditelné
pod zmíněný dovolací důvod.
Podle § 241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
a/ a b/ o.s.ř. (v projednávané věci je dovolání proti napadenému měnícímu
výroku rozsudku odvolacího soudu přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/
o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a),
lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění,
které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v
provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat
výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení
§ 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů
nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo,
protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy
prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř.
poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak,
je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně
věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135
o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části
tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z
hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád,
komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).
Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti
soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze
zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl.
Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani
polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému
svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti
pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy
ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů
nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel brojí proti způsobu hodnocení důkazů, z
nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění, jinak řečeno nesouhlasí se
způsobem hodnocení důkazů odvolacím soudem a v konečném důsledku nabízí vlastní
verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl
podle jeho názoru odvolací soud z provedených důkazů zjistit, tj. vlastní verzi
skutkového stavu věci.
Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že po doplnění
dokazování v odvolacím řízení přečtením evidenčních listů nájemného založených
na č. l. 11 – 16 spisu vzal odvolací soud v úvahu skutečnosti, které z
provedených důkazů vyplynuly a neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které
byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Přitom
odvolacímu soudu nelze – vzhledem k zásadě volného hodnocení důkazů – v rámci
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř. úspěšně vytýkat to, že – po
doplnění dokazování – přiznal některým z provedených důkazů větší vypovídací
hodnotu než jim přisuzoval dovolatel. Zbývá dodat, že napadené rozhodnutí
nemůže být překvapivé jen proto, že odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního
stupně – shledal uplatněný nárok v přisouzené částce s příslušenstvím po právu
(důvodný). Z toho vyplývá, že ani dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř.
nebyl užit opodstatněně.
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové
konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
půjde v dovolacím řízení o posouzení správnosti právního závěru, že žalobce
požadoval žalovanou částku jako plnění smluvní, a že proto mu nemohla být ani
zčásti přiznána jako plnění, o které – s přihlédnutím ke zjištěnému skutkovému
stavu – v této části ve skutečnosti mohlo jít, tedy jako plnění z titulu
bezdůvodného obohacení.
V usnesení ze dne 25. září 2002, sp. zn. 29 Odo 421/2002, uveřejněném pod č.
210 v sešitě č. 11 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud České
republiky dovodil, že ustanovení § 79 odst. 1 o.s.ř. vymezuje náležitosti
žaloby po obsahové stránce. Tyto náležitosti je třeba v žalobě uvést takovým
způsobem, aby z jejího obsahu jednoznačně vyplývaly, popřípadě aby je bylo
možné bez jakýchkoliv pochybností z textu žaloby dovodit. Nezáleží však na tom,
v jakém pořadí nebo uspořádání jsou v žalobě uvedeny. Nejvyšší soud rovněž
dovodil, že rozhodujícími skutečnostmi se ve smyslu ustanovení § 79 odst. 1
věty druhé o.s.ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné,
o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Neuvede-li žalobce v žalobě
všechna potřebná tvrzení významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby,
která by bránila pokračování v řízení (§ 43 odst. 2 o.s.ř.), jestliže v ní
vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět
řízení po skutkové stránce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října
2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné pod č. 209 v sešitě č. 11 z roku 2002
časopisu Soudní judikatura). Navíc se soudní praxe již dříve, tj. za účinnosti
občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000
Sb., ustálila v názoru, že rozhoduje-li soud o nároku na peněžité plnění, který
vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit nárok po právní stránce i
podle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno, popř. dovolují-li výsledky
provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní
ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je povinností soudu uplatňovaný
nárok takto posoudit, a to bez ohledu, zda je v žalobě právní důvod
požadovaného plnění uveden či nikoliv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
23. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, uveřejněný pod č. 178 v sešitě č. 9 z
roku 2002 časopisu Soudní judikatura). Uvedený právní názor je využitelný i
poté, co byl občanský soudní řád novelizován zákonem č. 30/2000 Sb. Rovněž v
rozsudku ze dne 31. července 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněném pod č.
154 v sešitě č. 9 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud
dovodil, že je-li žalobou uplatněn nárok na peněžité plnění vycházející ze
skutkového tvrzení, že na základě smlouvy o nájmu žalovaný užíval nebytové
prostory a neposkytl za to žalobci smluvené protiplnění (nájemné), avšak podle
názoru soudu je nájemní smlouva neplatná a jiný důvod užívání není tvrzen, není
změnou skutkového stavu vymezeného v žalobě, posoudí-li soud nárok žalobce na
zaplacení požadované částky podle hmotněprávních norem upravujících nárok na
vydání plnění z bezdůvodného obohacení.
Dospěl-li tedy odvolací soud v projednávané věci k závěru, že od 1. ledna 2000
již nelze žalobci žalované částky přiznat z titulu dlužného nájemného a úhrad
za plnění poskytovaná s užíváním bytu a uplatněný nárok posoudil od tohoto data
jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení, postupoval v souladu s ustálenou
judikaturou a nelze mu proto nic úspěšně vytýkat. Ani dovolací důvod podle §
241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Lze uzavřít, že v měnícím výroku ohledně zaplacení částky 21.754,20 Kč s tam
uvedeným příslušenstvím je rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace správný. Nejvyšší soud – aniž
ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) – proto dovolání jako nedůvodné
zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy
žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalobci náklady, na jejichž náhradu
by jinak měl proti žalovanému právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. února 2007
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu