30 Cdo 1842/2000
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v právní věci žalobců A) A. H., B) J. H., C) L. H.,
proti žalovaným 1) M. V. a 2) L. Ž., o zaplacení částky 62.000,- Kč vedené u
Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 2 C 506/98, o dovolání
žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26.května
2.000, č.j. 7 Co 1101/2000-103, takto :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem ze dne 13.1.2000, č.j. 2 C 506/98-87,
zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali, aby žalovaným byla uložena povinnost
zaplatit jim společně a nerozdílně 62.000,- Kč a rozhodl o nákladech řízení.
Vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli nájemní smlouvu o pronájmu nebytových
prostor, ve které si m.j. dohodli smluvní pokutu ve výši 2.000,- Kč za každý
den prodlení, pokud žalovaní jako nájemci nevyklidí a nepředají
pronajaté prostory žalobcům, jako pronajímatelům ku dni zániku nájmu. Nájem
skončil výpovědí dne 30. září 1997, pronajaté prostory byly vyklizeny k 1.
listopadu 1997, takže smluvní pokuta byla žalobci vypočtena za 31 dnů prodlení
s vyklizením. Soud prvního stupně žalobu zamítl s tím, že přiznání smluvní
pokuty žalobcům by v daném případě bylo v rozporu s dobrými mravy dle § 3
občanského zákona (dále jen obč.zák), protože její výše je ve zjevném rozporu s
výší sjednaného nájemného, které činilo 14.667,-Kč měsíčně.
K odvolání žalobců Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze
dne 26. května 2.000, č.j. 7 Co 1101/2000-103, potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé a změnil jej jen ve výroku o náhradě nákladů
řízení. Nevyhověl návrhu žalobců na připuštění dovolání k otázce, zda sjednaná
smluvní pokuta může být vůbec v rozporu s dobrými mravy, protože tuto otázku
nepovažuje za zásadní po právní stránce, když založil svůj rozsudek na právním
názoru, že sjednaná smluvní pokuta je neplatná dle ustanovení § 39 obč. zák.
pro rozpor s dobrými mravy dle ustanovení § 3 obč. zák., neboť její výše je
nepřiměřená vzhledem k výši sjednaného nájemného. Odvolací soud se ztotožnil
se závěrem soudu prvního stupně o nepřiměřenosti výše smluvní pokuty a
uzavřel, že nájemní smlouva mezi účastníky uzavřená, je v té části, která se
týká ujednání o smluvní pokutě, neplatná dle ustanovení § 39 obč. zák., jako
právní úkon příčící se dobrým mravům.
Označený rozsudek odvolacího soudu, který nabyl právní moci dne 20.6.2000,
napadli žalobci (dále jen dovolatelé) dovoláním, jehož přípustnost odůvodnili
odkazem na ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen
o.s.ř.), neboť mají za to, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Dovolání
podali z důvodu nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 23l odst.
2 písm. d/ o.s.ř. Za zásadní právní otázku považují, zda je v rozporu s
dobrými mravy, pokud si smluvní strany sjednají pro případ nevyklizení bytových
prostor ve sjednané době smluvní pokutu odpovídající pětinásobku nájemného.
Takové ujednání podle dovolatelů není v rozporu s dobrými mravy, protože
nenastane-li porušení povinnosti, nenastupuje povinnost platit smluvní pokutu.
Je totiž jen na účastnících smlouvy, aby posoudili, zda jsou ochotni smlouvu
uzavřít se všemi riziky z toho plynoucími, či nikoli. Dovolatelé navrhli
zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Po zjištění, že dovolání je v přezkoumávané věci podané oprávněnou osobou,
t.j. účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem, jak to vyžaduje
ustanovení § 241 odst. l o.s.ř., že je podané ve lhůtě určené ustanovením §
240 odst. l o.s.ř., splňuje formální i obsahové náležitosti dle
ustanovení § 241 odst. 2 o.s.ř., se dovolací soud nejprve zabýval přípustností
dovolání, protože dle ustanovení § 236 odst. l. o.s.ř. lze dovoláním napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 238 o.s.ř. V daném
případě je dovolání podáno proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Proti takovému rozsudku ustanovení
§ 238 o.s.ř. dovolání nepřipouští.
Ovšem vzhledem ke skutečnosti, že odvolací soud výrokem svého rozsudku
nevyhověl návrhu žalobce na připuštění dovolání, postupuje dovolací soud při
posuzování přípustnosti dovolání dle § 239 odst. 2 o.s.ř. Podle tohoto
ustanovení, nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení
přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením
potvrzujícího rozsudku, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané
tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolací soud tedy posuzuje jako otázku předběžnou, zda potvrzující rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. není založena již
tvrzením dovolatelů, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává jen tehdy, jestliže
rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
O rozhodnutí zásadního významu po právní stránce jde tehdy, jestliže odvolací
soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve
věci zásadní význam, tedy byla pro rozhodnutí věci určující. Rozhodnutí
odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam i z
hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, tedy s obecným dopadem na
případy obdobné povahy. Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu
zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která
judikaturou vyšších soudů (t.j. odvolacích soudů a soudu dovolacího) nebyla
vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil. To je
dáno zejména tehdy, když vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku
rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře, nebo jestliže odvolací
soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní
judikatuře vyšších soudů, takže rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto
směru odlišné, \"nové\", řešení této právní otázky. O takový případ se ovšem v
dané věci nejedná, odvolací soud v konkrétním případě řešil otázky, které
nečiní jeho rozhodnutí tak právně významným, jak předpokládá ustanovení § 239
o.s.ř.
Z hlediska dovolacího důvodu, jak jej dovolatelé uplatnili, bylo rozhodující
posouzení, zda ujednání o smluvní pokutě v čl. VIII. odst. a/ písm. 11 smlouvy
o nájmu nebytových prostor, kterou účastníci uzavřeli dne 15.února 1997, je
platné, zda je v souladu s ustanovením § 544 odst. 2 obč. zák., zda její
platnost v ujednání o výši smluvní pokuty není v rozporu s dobrými mravy ve
smyslu § 39 obč .zák.
Podle ustanovení § 544 odst. 2 obč. zák. lze smluvní pokutu sjednat jen
písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven
způsob jejího určení. Smluvní pokuta je jedním z prostředků zajištění závazku,
který má zároveň sankční charakter, neboť účastníka, který poruší smluvní
povinnost, stíhá nepříznivým následkem v podobě vzniku další povinnosti
zaplatit peněžitou částku ve sjednané výši. Odtud plyne požadavek na přesné
vyjádření rozsahu smluvní pokuty, který stojí vedle obecných požadavků na
určitost právního úkonu podle § 37 odst. 1 obč. zák. Zákon ukládá, aby v
písemném ujednání byla zachycena výše smluvní pokuty. Určení výše smluvní
pokuty je zásadně věcí vzájemné dohody účastníků tohoto ujednání. V ustanovení
§ 544 odst. 2 obč. zák. není obsažená úprava výše smluvní pokuty a ani se
nestanoví způsob jejího určení. Sjednání její výše, či způsob jejího určení je
tedy věcí dohody účastníků.
V posuzovaném případě vyšel odvolací soud ze skutkového zjištění, jehož
správnost vzhledem k vymezení dovolacího důvodu není předmětem pochybností,
totiž že nájemní smlouvou ze dne 15. února 1997 byla účastníky dohodnuta
smluvní pokutu ve výši 2.000,- Kč za každý den prodlení v případě nevyklizení
a nepředání pronajatých prostor. Odvolací soud posoudil výši smluvní pokuty z
hlediska její přiměřenosti s ohledem na hodnotu a význam
povinnosti zajištěné touto pokutou. Jako u každého právního úkonu hodnotil,
zda jsou splněná kritéria stanovená pro platnost právních úkonů v ustanoveních
§ 37 a násl. obč.zák. Podle § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým
obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází, anebo se příčí dobrým
mravům. Právní úkon se příčí dobrým mravům, pokud nerespektuje některou ze
souhrnu společenských, kulturních a mravních norem, jež v
historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické
tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem
základních.
Lze mít za to, že výklad otázek kolem smluvní pokuty, způsobu jejího
určování, její přiměřeností ve vztahu k dobrým mravům a pod. se v judikatuře
českých soudů již ustálil (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 22.7.1999, sp. zn. 29 Cdo 1589/99, příp. sp. zn. 25 Cdo 616/98 ze dne
16.2.2000, nebo sp. zn. 29 Cdo 602/2000 ze dne 23.8.2000, příp. rozsudek ze
dne 26.5.1999, sp. zn. 29 Cdo 969/99).
Z obsahu spisu nevyplývá (ani dovolatelé to netvrdí), že by řízení bylo
postiženo některou z vad uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., ke kterým
dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti dle ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř.
Toto ustanovení spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými
vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným.
Dovolatelé se žádné konkrétní vady dle uvedeného ustanovení nedovolávají a
dovolací soud existenci takové vady z obsahu spisu nezjistil. Daná věc náleží
do pravomoci soudu, ten, kdo vystupoval v řízení jako účastník, měl způsobilost
být účastníkem řízení i procesní způsobilost, v téže věci nebylo již dříve
pravomocně rozhodnuto ani již zahájeno řízení, návrh na zahájení byl podán,
účastníku řízení nebyla v průběhu řízení odňata možnost jednat před soudem a
soud byl správně obsazen (§ 237 odst. 1 písm. a/ až g/ o.s.ř.).
Na základě shora uvedených skutečností dovolací soud dovolání odmítl dle
ustanovení § 243b odst. 4 s přihlédnutím k ustanovení § 218 odst. 1 písm. c/
o.s.ř., protože směřuje proti rozhodnutí, proti kterému není dovolání
přípustné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 věty
první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť s ohledem na výsledek
dovolacího řízení žalobci jako dovolatelé v dovolacím řízení neuspěli a
žalovaným žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. října 2000