22 Cdo 3891/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobce J. S., zastoupeného JUDr. Josefem Hlaváčem, advokátem se sídlem v
Plzni, Martinská 8, proti žalovanému D. K., zastoupenému Mgr. Janem Knoblochem,
advokátem se sídlem v Plzni, Boettingerova 26, o určení existence věcného
břemene, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 6 C 16/2010, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. června
2013, č. j. 11 Co 222/2013-223, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku
3.388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce
JUDr. Josefa Hlaváče.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Rokycanech („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. února
2013, č. j. 6 C 16/2010-195, určil existenci věcného břemene bezplatného a
doživotního užívání budovy postavené na st. parc. č. 1676 a pozemků st. parc. č. 1676 a parc. č. 201/7, vše zapsáno na LV č. 1815 pro obec a katastrální
území R., pro oprávněného J. S. (žalobce). Dále rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne
11. června 2013, č. j. 11 Co 222/2013-223, rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku o věci samé potvrdil a změnil jej pouze ve výroku o náhradě nákladů
řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod
uvedený v § 241a o. s. ř. Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření, které k němu bylo
podáno, jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost
odkazuje. Dovolání není přípustné. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). V dané věci nebyly podmínky tohoto
ustanovení naplněny; rozhodnutí je v souladu s judikaturou dovolacího soudu a
není důvod pro to, aby právní otázka byla řešena jinak. Otázku, zda výkon určitého práva je v souladu s dobrými mravy, je třeba
posoudit individuálně s přihlédnutím ke všem zvláštnostem případu; řešení
takové otázky nelze zobecnit (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2005,
sp. zn. 28 Cdo 1174/2004, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu – dále jen „Soubor“ - č. C 7753). Dovolací soud je oprávněn učinit úvahu
o rozporu právního úkonu (smlouvy) s dobrými mravy předmětem svého přezkumu jen
v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení
(usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. září 2009, sp. zn. 22 Cdo 819/2009,
usnesení ze dne 21. června 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007). V dané věci není
závěr o tom, že konkrétní dohoda o zrušení věcného břemene bydlení uzavřená
osobami vysokého věku, které neměly jinak zajištěné bydlení (o které v důsledku
této dohody přišly) a kterým nebylo zřejmé, co vlastně podepisují (viz skutkové
zjištění o nedostatku jejich vůle zrušit břemeno) je neplatná a je v rozporu s
dobrými mravy, zjevně nepřiměřený. Ostatně neplatné pro rozpor s dobrými mravy
(§ 39 obč. zák.) jsou i lichevní smlouvy, tedy takové, které smluvní strana
uzavře zneužívaje něčí nezkušenosti, tísně nebo rozumové slabosti nebo něčího
rozrušení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2003, sp. zn. 22
Cdo 1993/2001, Soubor č. C 1829, a řadu dalších rozhodnutí).
Je nepochybné, že
sem patří i zneužití důvěřivosti seniorů a jejich jiných, pro vysoký věk
obvyklých slabostí. V souladu se zásadou „nemo turpitudinem suam allegans auditur“ se účastník
nemůže dovolávat skutečností, které by jinak svědčily v jeho prospěch, pokud
jsou tyto skutečnosti důsledkem jeho protiprávního jednání, případně takového
jednání, které je v rozporu s dobrými mravy (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 28. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2598/2010, srov. např. nález Ústavního
soudu ze dne 22. 2. 1995, sp. zn. II. ÚS 42/94, a řadu dalších rozhodnutí
Ústavního soudu či Nejvyššího soudu). Proto účastník, který jednal v rozporu s
dobrými mravy, ani ten, kdo měl z takového jednání objektivně prospěch, se
nemůže dovolat dobré víry osoby, která byla tímto jednáním poškozena a která z
něj nechce být vázána. Kdyby tomu bylo jinak, nebylo by možno prohlásit
lichevní smlouvy za neplatné (viz výše). Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.