28 Cdo 2160/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka, v
právní věci žalobců a) Ing. J. S., zastoupeného advokátem, b) J. B., c) V. B.,
d) Ing. M. P., zastoupených advokátem, e) J. H., f) M. H., proti žalovaným 1)
Ing. M. K., 2) společnosti J. D. a s., spol. s r.o., zastoupeným advokátem, o
neplatnost dohod o vydání věci, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 12. 2006, č.j. 8 Co 470/2006-600, takto:
Dovolání se odmítá.
J. D. a s., spol. s r.o., H., je povinen zaplatit prvnímu žalobci náklady
dovolacího řízení ve výši Kč 10.600 Kč, na účet advokáta, a to ve lhůtě 3 dnů
od právní moci tohoto usnesení. V poměru mezi žalobci b) až f) a mezi prvním a
druhým žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Okresní soud v Opavě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. 1. 2006,
č.j. 12 C 219/2005-495, zastavil řízení o návrhu žalobců e, f) na určení
neplatnosti dohod o vydání věci (bod I. výroku). Určil dále, že dohoda o vydání
věci uzavřená mezi 1) žalovaným a 2) žalovaným dne 31. 1. 1996, kterou 1)
žalovaný převedl do vlastnictví 2) žalovaného hospodářské zemědělské objekty na
pozemcích parc. č. 134, 135, 136 a 137/2 v k.ú. D., je neplatná (bod II.
výroku). Dále určil, že dohoda o vydání věci uzavřená mezi 1) žalovaným a
společností R., s.r.o., dne 10.5.1994, kterou 1) žalovaný převedl do
vlastnictví společnosti R., s.r.o., hospodářské zemědělské objekty na pozemcích
parc. č. 131, 132 a 133 (nyní 133/2) v k.ú. D., je neplatná (bod III. výroku).
Rozhodl dále o nákladech řízení mezi účastníky a o povinnosti žalovaných
zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Opavě náklady řízení zálohované
státem (odstavce IV – VIII).
Soud prvního stupně takto rozhodl ve věci, v níž se žalobci domáhali vůči
žalovaným určení, že dohoda o vydání věci uzavřená mezi 1) a 2) žalovaným dne
31. 1. 1996, o převodu hospodářských objektů na pozemcích parc. č. 134, 135,
136 a 137/2, vše v k.ú. D., do vlastnictví 2) žalovaného, jakož i dohoda mezi
1) žalovaným a společností R., s.r.o., jako původně označeným 3) žalovaným, o
převodu hospodářských zemědělských objektů na pozemcích parc. č. 131, 132 a 133
(nyní 131/1 a 133/2), vše v k.ú. D., do vlastnictví společnosti R., s.r.o.,
jsou neplatné. Žalobci tvrdili, že uvedené dohody jednak porušují dobré mravy a
jednak obcházejí zákon č. 42/1992 Sb. a zákon č. 229/1991 Sb., stejně jako
článek 11 Listiny základních práv a svobod, a proto jsou neplatné z důvodu § 39
občanského zákoníku (dále jen „o.z.“). Podle žalobců napadené dohody byly sice
označeny jako dohody o vydání věci, obsahově se však jednalo o převod majetku
mezi osobami povinnými z transformace Zemědělského družstva D., přitom žalovaní
protiprávně zvýhodnili ty z osob oprávněných, které postoupily své nároky z
transformace Zemědělského družstva D. 2) žalovanému, dále společnosti R.,
s.r.o. Jednáním 1) žalovaného bylo znemožněno uzavření dohody o vydání
předmětných nemovitostí, o které měli žalobci zájem, na úhradu části jim
přiznaných nároků v rámci transformace Zemědělského družstva D.
Obrana žalovaných opírala své tvrzení o nedostatku naléhavého právního zájmu na
podání určovací žaloby, jakož i na absenci aktivní legitimaci v řízení, neboť
žalobci nebyli subjektem právního vztahu založeného shora uvedenými dohodami. V
této souvislosti namítali, že žalobcům zůstává zachována možnost žalovat na
plnění, pokud jde o vypořádání svých majetkových podílů.
Na tomto místě je třeba z důvodů přehlednosti zrekapitulovat průběh řízení, v
němž soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11.8.2000, č.j. 12 C 196/96-176
určil, že dohody o vydání věci (jak jsou shora uvedeny), jsou neplatné. Dále
uložil Katastrálnímu úřadu v O. zrušit na příslušném listu vlastnictví pro k.ú.
D. zápis vkladu vlastnického práva druhého žalovaného ke stavbám na pozemcích
rovněž výše uvedeným. Své rozhodnuti založil na závěr, že naléhavý právní zájem
na určení neplatnosti uzavřených dohod je dán proto, že případnými žalobami na
plnění by nebyl vyřešen celý obsah a dosah sporného právního vztahu účastníků.
Dohody svým obsahem a účelem obcházejí zákon č. 42/1992 Sb a příčí se dobrým
mravům, takže jsou stiženy neplatností ve smyslu § 39 o.z.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 18. 1. 2002
zrušil rozsudek soudu prvního stupně. Učinil tak dílem z procesních důvodů s
odkazem na nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, jednak s ohledem na nově
uplatněná skutková tvrzení žalobců. Soudu prvního stupně uložil zabývat se
novými tvrzeními žalobci vztahujícími se k existenci naléhavého právního zájmu
a vypořádat se s námitkami žalovaných uplatněnými v odvolacím řízení.
Soud prvého stupně poté rozsudkem ze dne 31. 1.2003, č.j. 12 C 196/96-288,
zamítl žalobu jednak pro absenci naléhavého právního zájmu na jejím podání na
straně žalobců, jednak proto, že navrhovaný výrok by nemohl vést ke změně
zápisu v katastru nemovitostí.
Uvedený rozsudek byl potvrzen rozsudkem odvolacího soudu ze dne 28. 8. 2003,
č.j. 8 Co 347/2003-328. Odvolací soud se sice ztotožnil s hodnocením soudu
prvního stupně o tom, že lze mít pochybnosti o zákonnosti postupu družstva při
transformaci, nicméně dospěl k shodnému závěru o nedostatku naléhavého právního
zájmu na určení právního vztahu.
Obě posledně uvedená rozhodnutí byla následně zrušena rozsudkem Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 19. 7. 2005, č.j. 28 Cdo 1137/2005-421. Dovolací
soud se nezabýval věcně neplatností dohod, jimiž 1) žalovaný převedl předmětné
nemovitosti na 2) žalovaného a jeho právního předchůdce, neboť soudy obou
stupňů zamítly žalobu z formálního důvodu o absenci naléhavého právního zájmu
na zjištění této neplatnosti. Podle dovolacího soudu však obecné vysvětlení
ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. nebylo zcela důsledně aplikováno na konkrétní
právní postavení žalobců. Soudy totiž nevzaly v úvahu, že nároky žalobců jsou
mezi účastníky nesporné včetně jejich výše, částečně byly již soudem přiznány
na základě žaloby plnění, nebyly však uspokojeny z důvodu nedostatku majetku 1)
žalovaného. Pokud tento nemá žádný majetek a vstupuje do likvidace, je právo
žalobců na uspokojení jejich nároku zřejmě ohroženo, takže existuje nejistota o
tom, zda je v řízení o výkon rozhodnutí bude vůbec možno uspokojit. Za takové
situace podle dovolacího soudu mají žalobci naléhavý právní zájem na tom, aby
soud zjistil, zda převod značného majetku, který 1) žalovaný uskutečnil, je
platný či nikoliv.
Rozsudek soudu prvního stupně ze dne 27. 1. 2006, č.j. 12 C 219/2005-495,
zmíněný v úvodu tohoto odůvodnění, byl poté předmětem odvolacího přezkumu k
odvolání druhého žalovaného. To směřovalo proti výroku rozsudku soudu prvního
stupně v odstavcích II., III. (meritorní výroky o neplatnosti dohod), jakož i
do výroků o incidenčních nákladových výroků v odstavcích IV. – VIII). Odvolací
soud rozsudkem ze dne 4. 12. 2006, č.j. 8 Co 476/2006-600, potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně v odstavcích týkajících se věci samé (tedy v odstavcích
II. a III.), v dalším pak potvrdil nákladové výroky (v odstavcích IV., V. a
VIII.). Odmítl odvolání do nákladového výroku v odstavci VI. a zastavil řízení
o odvolání do odstavce VII. (nákladový výrok).
Po skutkové stránce přitom vyšel ze zjištění soudu prvního stupně. Zejména z
nich převzal zjištění, že dne 10.5.1994 byla uzavřena mezi 1) žalovaným jako
vydávajícím a společností R., s.r.o., jako přejímajícím dohoda o vydání věci,
kterou 1) žalovaný vydal společnosti R., s.r.o., kůlnu na stroje na parc. č.
133 v k.ú. D., garáže a dílny na parc. č. 132 v k.ú. D., dále sociální
zařízení na parc. č. 131 v k.ú. D. dle zákona č. 42/1992 Sb. s tím, že
společnost R., s.r.o., je oprávněnou osobou podle tohoto zákona, a to dle § 33a
na základě dohod o postoupení pohledávek – vypořádání majetkových podílů
oprávněných osob na společnost R., s.r.o. Cena vydávaných nemovitostí byla
stanovena na základě znaleckého posudku Jindřicha Kudly ze dne 10.5.1994
částkou 142.862,- Kč za kůlnu na stroj, částkou 218.664.- Kč za garáže a dílny
a dále částkou 219.161,- Kč za sociální zařízení. Dne 31.1.1996 byla uzavřena
mezi 1) žalovaným jako vydávajícím a 2) žalovaným jako přejímajícím dohoda o
vydání věci, kterou 1) žalovaný vydal 2) žalovanému kravín na parc. č. 134 v
k.ú. D., drůbežárnu na parc. č. 135 v k.ú. D., váhu na parc. č. 136 v k.ú. D. a
silážní jámu na parc. č. 137/2 v k.ú. D. podle zákona č. 42/1992 s tím, že 2)
žalovaný je oprávněnou osobou podle § 33a téhož zákona na základě dohod o
postoupení pohledávek – vypořádání majetkových podílů. Cena vydávaných
nemovitostí byla stanovena v zůstatkové výši 559.196,- Kč, když kravín byl
oceněn částkou 306.842,- Kč, drůbežárna částkou 187.696,- Kč, váha částkou
3.924,- Kč a silážní jáma částkou 60.734.- Kč.
Odvolací soud rovněž převzal zjištění soudu prvního stupně, podle něhož žalobci
uplatnili své nároky vůči žalovaným, jakožto nároky z majetkových podílů z
transformace Zemědělského družstva J. D., když řízení se vedla pod sp. zn. 12 C
175/94 a 13 C 8/2002 u Okresního soudu v Opavě. Z přisouzených pohledávek
žalobců byla zatím částečně uspokojena pohledávka žalobce b), s výjimkou úroků,
zatímco nároky dalších žalobců nebyly uspokojeny, a to ani i po uplynutí
sedmileté lhůty k vydání jejich majetkových podílů. Žalobce d) je vlastníkem
pozemků v k.ú. D., které užívalo bývalé Zemědělské družstvo v D., v roce 1994
byly žalobci d) jeho pozemky vydány, kromě parc. č. 600, jež je součástí areálu
popisovaného žalobcem a). Do tohoto areálu však žalobce d) jako vlastník
pozemku nemá přístup. Vůči oběma žalovaným má žalobce d) pohledávku z titulu
nájemného za své pozemky.
Odvolací soud se poté ztotožnil s právním posouzením provedeným soudem prvního
stupně ve vztahu k použití ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř., § 39 o.z. a
příslušných ustanovení zákona č. 42/1992. V tomto směru v souladu s vázaností
soudy obou stupňů závěry shora citovaného rozsudku Nejvyššího soudu České
republiky je převzal v té podobě, pokud žalovaný nemá žádný majetek a vstoupil
do likvidace, je právo žalobců na uspokojení jejich nároků zřejmě ohroženo a
existuje tak nejistota o tom, zda je v řízení o výkon rozhodnutí bude vůbec
možno uspokojit. Proto mají žalobci naléhavý právní zájem na tom, aby soud
zjistil, zda převod značného majetku, který 1) žalovaný uskutečnil, je platný
či nikoliv. Pokud by dospěl k závěru, že převod byl absolutně neplatný, byly by
totiž obnoveny právní vztahy, jež existovaly před takovým absolutně neplatným
převodem a nároky žalobců by mohly být z tohoto majetku uspokojeny. Tím byla
také zároveň vyřešena aktivní věcná legitimace žalobců k podání předmětné
žaloby. Odvolací soud v této souvislosti konstatoval, že skutkový stav se od
vydání rozsudku Nejvyššího soudu nezměnil, takže shora uvedený závěr dovolacího
soudu je nadále použitelný. Samotná skutečnost, že usnesením Krajského soudu v
Ostravě ze dne 16.3.2005, které nabylo právní moci dne 22.3.2005, byl na
majetek dlužníka – Majetkové družstvo D. – v likvidaci, prohlášen konkurs,
nemohla mít vliv na skutkový stav, ani na právní posouzení věci.
K správnosti závěrů soudu prvního stupně při aplikaci ustanovení § 39 o.z.
odvolací soud připomněl, že právní úkon obchází zákon v případech, kdy sice v
přímém rozporu s výslovným zákonným zákazem není, avšak svými účinku zákonu,
jeho účelu a smyslu odporuje, nebo jej obchází, popřípadě použije prostředek,
který není sám o sobě zakázaný, takže se sice chová podle práva, avšak s cílem
záměrně dosáhnout výsledek, který není právní normou předvídán a není žádoucí.
Právní úkon se pak příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah, a to bez ohledu
na smluvní volnost tento obsah stanovit, bez ohledu na to, kdo rozpor s dobrými
mravy zavinili, jakož i bez ohledu na to, zda druhá strana byla při vzniku
smlouvy v dobré víře, ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve
vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah tohoto právního úkonu
tak, aby byl v souladu se základními a obecně uznávanými zásadami mravního řádu
demokratické společnosti (slušnosti, poctivosti, čestnosti, vzájemnou úctou,
tolerancí, důvěrou atd.). Výčet dobrých mravů přitom nelze se zřetelem k jejich
pestrosti a mnohotvárnosti určit. Příčí-li se proto určitý právní úkon dobrým
mravům, musí to být soudem v daném čase a ve vzájemném jednání účastníků v
občanskoprávním vztahu vždy zjištěno podle objektivního kritéria, s
přihlédnutím ke všem okolnostem konkrétního případu, včetně dané doby i
postavení účastníků.
Aplikováno na daný případ uvedl odvolací soud, že smyslem zákona č. 42/1992
Sb., jakož i jiných restitučních předpisů bylo, aby byly spravedlivě uspokojeny
nároky všech oprávněných osob, které uplatnily své nároky řádně a včas. V této
věci nebyly nároky žalobců zpochybněny. Žalobci byli celou dobu ujišťování o
solventnosti 1) žalovaného, avšak tento nakonec vstoupil do likvidace a
usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 16.3.2005 byl na jeho majetek
prohlášen konkurs. Z těchto důvodů považoval odvolací soud za nepodstatné, zda
v dřívější době měl tento žalovaný nějaký majetek či nikoliv, když v současné
době není schopen nároky žalobců uspokojit. Odvolací soud měl shodně se soudem
prvního stupně za to, že při transformaci došlo ke zvýhodnění těch oprávněných
osob, které postoupily nároky z transformace ZD D. 1) a 2) žalovanému proti
ostatním oprávněným osobám. Obě dohody byly uzavřeny poté, co proběhlo jednání
o vydání pozemků, které jsou předmětem tohoto řízení, když žalobci měli zájem o
vydání nemovitostí, které se převážně nacházejí na pozemcích, které jsou ve
vlastnictví žalobců. Prvý žalovaný však požadoval za uvedené objekty
desetinásobně větší cenu, než byla tržní cena, a proto k dohodě nedošlo. Naopak
došlo k uzavření dohod, které jsou předmětem tohoto sporu. Bez ohledu na
skutečnost namítanou druhým žalovaným v odvolání, že totiž žalobci neměli nárok
na vydání konkrétního pozemku, však k faktickému jednání ohledně těchto
nemovitostí, byť i neúspěšnému, došlo. Kromě toho z přehledu aktiv vyplacených
v rámci transformace bylo zjištěno, že J. D. a spol. obdržel částku
8,610.427,39 Kč a R., s.r.o., částku 647.617,- Kč, zatímco žalobcům, konkrétně
žalobci b) byla vyplacena pouze jistina, přiznaná pravomocným rozhodnutím
soudu, kromě přiznaných úroků. Jinak nároky žalobců uspokojeny nebyly, přestože
nebyly zpochybňovány v průběhu celého tohoto řízení.
Odvolací soud se odchýlil od právní kvalifikace soudu prvního stupně v tom, že
transformaci Zemědělského družstva J. D. považoval za uskutečněnou v souladu se
zákonem č. 42/1992 Sb. Stejně tak dospěl k závěru, že se platnému právu
nepříčil postup pohledávek, které ještě nebyly splatné. Stejně tak vyslovil, že
nároky oprávněných osob bylo možno vypořádat předčasně, tedy v rozporu s
ustanovením § 13 odst. 2 zákona č. 42/1992 Sb., když nepovažoval za vyloučené,
aby se oprávněná osoba po schválení transformačního procesu, dohodla s
družstvem nebo jeho právním nástupcem jinak ve smyslu § 13 odst. 3 téhož zákona.
Neplatnost smluv pak dovodil z rozporu s dobrými mravy podle objektivního
kritéria s přihlédnutím k danému místu a času i ke všem okolnostem konkrétního
případu, včetně dané doby i postavení účastníků.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu, a to proti výrokům v odstavci III.,
IV. a V., podal druhý žalovaný dovolání. Jeho přípustnost dovozoval z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť otázka posuzovaná odvolacím
soudem má podle dovolatele zásadní význam. Napadenému rozhodnutí vytýkal
nesprávné právní posouzení ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Dovolatel vymezil zásadní otázky, které v rozhodnutí odvolacího soudu považuje
za nesprávné, tímto výčtem:
1) zda existence a obsah dobrých mravů je otázkou skutkovou či právní a v jakém
rozsahu,
2) jakým způsobem je nutno existenci a obsah konkrétních dobrých mravů, se
kterými je právní úkon konfrontován a poměřován, v řízení nalézt a určovat,
3) zda závěr o neplatnosti právního úkonu pro rozpor s dobrými mravy vyžaduje
konkretizaci porušené mravní normy, její existence a přijetí rozhodující části
veřejnosti,
4) zda závěr o neplatnosti právního úkonu pro rozpor s dobrými mravy vyžaduje
specifikace toho, v čem právní úkon s takovou mravní normou v rozporu,
5) zda závěr soudu o neplatnosti právního úkonu pro rozpor s dobrými mravy
vyžaduje vyšší míru rozporu právního úkonu s mravní normou (hrubý rozpor),
6) zda naplňování smyslu jakéhokoli zákona je součástí dobrých mravů a tedy
mravní povinností občanů.
Odvolacímu soudu vytýkal nedostatečnou konkretizaci pojmu dobré mravy v
projednávané věci. V této souvislosti odkazoval na rozsudky Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 30.9.1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, ze dne 29.5.1997, sp.
zn. 2 Cdon 473/96, ze dne 25.2.1999, sp. zn. 2 Cdon 848/97, i na nález
Ústavního soudu ze dne 26.2.1998, sp. zn. II. ÚS 249/97. Odkazoval dále na
závěry doktríny, komentářovou literaturu k dřívějšímu platnému občanskému
zákoníku a dovozoval, že dovoláním napadený rozsudek spočívá na nesprávném
právním posouzení věci.
Navrhoval současně odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu a zrušení
rozsudků soudů obou stupňů s tím, aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Žalobci navrhli odmítnutí dovolání, zamítnutí návrhu na odklad vykonatelnosti,
poukazovali na účelovost tohoto kroku a trvání řízení přesahující deset let.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo
podáno včas (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), účastníkem řádně zastoupeným advokátem (§
241 odst. 1 o.s.ř.), obsahuje tvrzení o přípustnosti a důvodech dovolání (§
241a odst. 1 o.s.ř.). Dospěl však k závěru, že dovolání v této věci není
přípustné.
S přihlédnutím k shora podrobně vyloženému průběhu řízení v této věci jde o
posouzení přípustnosti dovolání, které směřuje proti rozsudku odvolacího soudu,
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jak to má na mysli
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. V pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního
stupně bylo sice rozsudkem, jímž bylo žalobě vyhověno. Ke zrušení tohoto
rozsudku došlo však z důvodů povýtce procesní (viz vytýkaná nepřezkoumatelnost
rozsudku a nová skutková tvrzení uplatněná v odvolacím řízení). Následné
zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně, potažmo potvrzující rozsudek soudu
odvolacího, byly však v dovolacím řízení zrušeny, takže k nim a důsledkům
procesním z nich plynoucím, není možno přihlížet. V této věci tak jde v
poměrech rozsudku soudu prvního stupně a rozsudku soudu odvolacího, jímž byl
rozsudek ve věci samé potvrzen, o stav předvídaný v již uvedeném ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Pak ovšem platí, že přípustnost dovolání přichází do úvahy jen tehdy, jestliže
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ v posuzované věci nejde.
Rozsudek odvolacího soudu vychází ze závěrů, dnes již konstantní, rozhodovací
praxe dovolacího soudu, potažmo závěrů Ústavního soudu, na které mimochodem
dovolatel sám poukazuje. Dovolací soud v této souvislosti považuje za vhodné
připomenout rovněž platnost závěrů nálezu Ústavního soudu publikovaného ve
svazku 10 Sbírky nálezů a usnesení pod č. 14. Podle nich „Dobré mravy jsou
souhrnem etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování
je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu
s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Tento obecný horizont,
který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a čase, musí
být posuzován z hlediska konkrétního případu také právě v daném čas, na daném
místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu. Takovéto hodnocení
přísluší výhradně obecným soudům, není ani v možnostech Ústavního soudu vnikat
do oněch subtilních vztahů jednotlivců, pokud jejich jednání nesignalizuje
porušení základních práv a svobod“. Stejně tak je namístě uvést závěry
rozsudku dovolacího soudu publikovaného v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu
v sešitu č. 20 – C 2084: „Paragraf 3 odst. 1 o.z. patří k právním normám s
relativně neurčitou(abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby
podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní
normy ze širokého, předem neomezeného okruhu. Odpovídající úsudek soudu musí
být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat,
že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práv je s
dobrými mravy skutečně v rozporu“. Obdobně v rozhodnutí dovolacího soudu
zveřejněného v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sešit č. 27 – C 2112 byl
uveden závěr, podle kterého „Dobré mravy jsou měřítkem hodnocení konkrétních
situací, odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti v souladu s
obecnými morálními zásadami demokratické společnosti, mají převážně funkci
interpretační“.
Dovolací soud k tomu připomíná závěry své novější rozhodovací praxe. Tak v
usnesení ze dne 30.11.2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004, dospěl senát dovolacího
soudu (posuzující i danou věc) k formulaci právní věty, podle níž „Oprávnění
aplikovat ustanovení § 3 odst. 1 o.z. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými
mravy (respektive přezkum správnosti jeho aplikace) by mělo náležet převažující
měrou soudům nižších instancí. Dovolací soud by měl tuto právní otázku učinit
předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah
soudů v nalézacím řízení. Dovolací soud nemá důvodů odchýlit se od shora
naznačených závěrů, podle nichž otázku výkladu výkonu práva v rozporu s dobrými
mravy je třeba posoudit v každém jednotlivém případě individuálně s
přihlédnutím ke všem okolnostem daného případu. Závěry o naplněnosti či
nenaplněnosti podmínky rozpornosti s dobrými mravy ve sporném případě tak nelze
zobecnit (nelze totiž učinit jeden obecný závěr pro všechny možné situace).
Předchozí soudní rozhodnutí mohou být jen určitým vodítkem při rozhodování
soudu v jiné, konkrétními okolnostmi determinované věci“
Závěry rozsudku odvolacího soudu, které dovolací soud považuje za dostatečně
srozumitelné a přesvědčivé, tak odpovídají jednak shora zmíněným výkladovým
pravidlům pokud jde o ustanovení § 39 o.z., respektují účel a smysl zákona č.
42/1992, jednak představují výklad použitých předpisů v konkrétní věci. Tím se
vymykají pojmu otázky zásadního významu, jak bylo shora uvedeno. Dovolací soud
proto přistoupil k odmítnutí podaného dovolání ve smyslu ustanovení § 243b
odst. 5, věty první o.s.ř. za použití § 218 písm. c) o.s.ř.
Pro úplnost uvádí dovolací soud, že návrh na odklad vykonatelnosti je pojmově v
této věci vyloučen, pokud jde o meritorní výroky, jež se netýkají uložení
povinnosti k plnění, nýbrž vyslovují neplatnost předmětných smluv. Odklad
vykonatelnosti nepřichází do úvahy ani u výroků akcesorických (náklady řízení),
ježto proti takovým výrokům není dovolání ani přípustné , a to bez zřetele k
povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující
rozhodnutí o nákladech řízení – srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu z 31.
ledna 2002, sp. zn. 29Odo 874/2001, zveřejněné v časopise Soudní judikatura č.
5, ročník 2002, pod poř. číslem 88 a publikovaném pod R 4/2003 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek). Tím spíše nemůže ohledně takového výroku
přicházet do úvahy návrh na odklad jeho vykonatelnosti.
Druhý žalovaný neměl v dovolacím řízení úspěch. Prvnímu žalobci v souvislosti s
podaným dovoláním vznikly náklady spočívající v odměně za poskytnutou právní
službu (porada s klientem a sepis vyjádření k dovolání) ve smyslu vyhlášky č.
484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb., tedy za dva úkony po 10.000,-
Kč, tj. 20.000,- Kč, krácených podle ustanovení § 15 ve vztahu k § 14 odst. 1
téže vyhlášky na polovinu, tedy 10.000,- Kč a dvou režijních paušálů po 300,-
Kč, celkem 10.600,- Kč. K úhradě těchto nákladů byl druhý žalovaný zavázán
podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první o.s.ř., za použití § 224 odst. 1
o.s.ř. , § 142 odst. 1 o.s.ř. v pariční lhůtě § 160 odst. 1 o.s.ř. Vyjádření k
dovolání podané žalobci b) až d) nemohl dovolací soud podřadit pod úkon právní
služby ve smyslu citované s ohledem na obsah pouze rekapitulující dříve
uplatněná procesní stanoviska žalobců. Ostatním žalobcům e) až f) v souvislosti
s podaným dovoláním žádné náklady nevznikly. V poměru mezi těmito žalobci a
žalovanými proto rozhodoval dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 věty
první o.s.ř., za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 142 odst. 1 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. června 2007
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu