28 Cdo 1137/2005
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr.Ludvíka Davida,
CSc., v právní věci žalobců A/ J. S., zastoupeného advokátem, B/ J. B.,
C/ V. B., D/ M. P., E/ J. H., a F / M. H., zastoupených advokátem, proti
žalovaným1/ Zemědělskému družstvu D. v likvidaci , zastoupenému likvidátorem
JUDr. M. P., a 2/ Společnosti J. D. a s., s.r.o., zastoupené advokátem, o
určení neplatnosti dohod o vydání věcí, vedené u Okresního soudu v Opavě pod
sp.zn. 12 C 196/96, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 28.8.2003, čj. 8 Co 347/2003-328, takto :
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28.srpna 2003, čj. 8 Co
347/2003-328, a rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 31.ledna 2003, čj. 12 C
196/96-288, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Opavě k dalšímu
řízení.
Okresní soud v Opavě původním rozsudkem ze dne 11.8.2000, čj. 12 C
196/96-176, určil, že dohoda o vydání věcí, uzavřená dne 31.1.1996 mezi prvým
a druhým žalovanými, kterou prvý žalovaný převedl do vlastnictví druhého
žalovaného hospodářské zemědělské objekty na pozemcích č. 134, 135, 136 a
137/2 v katastrálním území D., a dohoda ze dne 10.5.1994, kterou převedl do
společnosti R., s.r.o., hospodářské zemědělské ob-jekty na pozemcích č.131,132
a 133 tamtéž, jsou neplatné. Vyhověl tím žalobě, podané u soudu dne 29.8.1996.
Důvod neplatnosti obou dohod shledal v tom, že obcházejí zákon a příčí se
dobrým mravům. Na straně žalobců shledal naléhavý právní zájem na tomto
určení, protože prvý žalovaný ani po uplynutí 7 let od transformace družstva
nároky žalobců nesplnil a vstoupil do likvidace s tím, že základní funkce
týkající se vypořádání majetkových podílů oprávněných osob byla splněna. Tento
rozsudek byl zrušen usnesením Krajského soudu v Ostravě na základě odvolání
podaného žalovaným. Důvodem zrušení bylo nové skutkové tvrzení žalobců, že
soud prvního stupně napravil své pochybení, když v dřívějším sporu nevyhověl
návrhu na vydání předběžného opatření, přičemž žalovaný namítal, že návrh na
vydání předběžného opatření vzali žalobci zpět. Opodstatněnost námitek
žalovaného shledal odvolací soud též v tom, že soud prvního stupně dovodil,
že všechny předmětné nemovitosti, dotčené dohodami, se nacházejí na pozemcích
žalobců.
Soud prvého stupně poté po doplnění řízení rozsudkem ze dne 31.1.2003,
čj. 12 C 196/96-288, návrh zamítl. Tentokrát uzavřel, že žalobci nemají
naléhavý právní zájem na určení neplatnosti dohod proto, že mohou žalovat na
plnění, a dále proto, že i kdyby bylo žalobě vyhověno, nemohl by být rozsudek
kvalifikovaným podkladem pro odpovídající zápis do katastru nemovitostí na
rozdíl od situace, kdy by bylo žalováno na určení vlastnictví. Bezvýznamnou
neshledal ani okolnost, že žalobci nemají nárok na vydání konkrétního majetku,
protože povinný má možnost plnit své závazky vůči žalobcům více způsoby, a
nedohodnou-li se, má právo volby plnění jako dlužník. Ani v případě, že žalobě
by bylo vyhověno, by se tedy v zásadě nic nezměnilo na právním postavení
žalobců jako vlastníků pozemků, na nichž jsou některé převedené objekty
postaveny.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 28.8.2003, čj. Co 347/2003-328,
zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrdil. I když se ztotožnil s
názorem soudu prvního stupně, že lze mít pochybnosti ohledně nezákonného
postupu družstva při transformaci, považoval za rozhodující jeho závěr o
neexistenci naléhavého právního zájmu na určení právního vztahu. V souladu se
známou judikaturou vysvětlil, kdy lze dojít k závěru, že je dán naléhavý právní
zájem na určení, že tu vztah je či není, včetně závěru, že takový zájem je dán
zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo se jeho
právní postavení stalo nejistým. Dovodil, že vyhovující rozhodnutí nemůže
žalobcům přivodit příznivější postavení; z těchto důvodů naléhavý právní zájem
na určení neplatnosti obou dohod na jejich straně neshledal.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali všichni žalobci dovolání.
Prvý žalobce odůvodnil své dovolání ustanovením § 241a odst. 2 písm.b)
a odst. 3 o.s.ř. Vyslovil názor, že ve věcech, upravovaných restitučními
zákony, je vždy dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti úkonů, jimiž
povinná osoba zmenšuje svůj majetek a neumožní tím plné vykrytí zákonných
nároků oprávněných osob. Poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 29 Odo
375/2001, podle něhož i v případě, kdy taková smlouva byla realizována, je dán
naléhavý právní zájem na určení tehdy, jestliže se určovací žalobou vytvoří
pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu a předejde se tak
případným dalším žalobám na plnění, a to i když je vedle toho možno žalovat na
plnění. Žaloba na určení může eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v
právním vztahu. V dané věci bylo prokázáno, že prvý žalovaný nemá dostatek
prostředků vypořádat restituční a transformační nároky, a to ani nároky
pravomocně přiznané soudem. Pokud se tedy absolutně neplatnými úkony zbavil
majetku a neplní ani soudem stanovenou platební povinnost, je minimálně z
hlediska věřitele dán naléhavý právní zájem na tom, aby smlouvy byly prohlášeny
za neplatné, neboť tak má alespoň šanci domoci se svých práv na plnění v řízení
exekučním. Dovolatel se dále zabývá aspekty dokazujícími neplatnost předmětných
dohod. Navrhuje, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla
vrácena soudu prvého stupně k dalšímu řízení.
Ostatní žalobci odůvodnili své dovolání nesprávným právním posouzením
věci a tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, protože právní závěry vyslovené soudem jsou v
extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními. Poukazují na způsob,
jakým prvý žalovaný převedl svůj majetek na druhého žalovaného, z čehož
dovozují jeho snahu o znemožnění plnění povinností vůči žalobcům jako
oprávněným osobám ze zákona č. 229/1991 Sb., a na to, že žaloba o neplatnost
předmětných dohod o tomto převodu se ukazuje jako jediná možnost, kterou mohou
žalobci zabránit účelovému odlivu zbytku likvidního majetku z vlastnictví
prvého žalovaného, z něhož by bylo možno alespoň částečně uspokojit nároky
žalobců. Vadu řízení spatřují v tom, že soud se nezabýval skutečnostmi
rozhodnými pro posouzení existence naléhavého právního zájmu. Za nesprávné
považují i právní závěry odvolacího soudu, že žaloba na určení není namístě
tam, kde právo nebo právní vztah byly již porušeny, že žalobci nevyužili
možnosti požádat o vydání půdy a převod staveb, či domáhat se vydání
majetkových podílů z transformace ZD D. V tomto směru poukazují jednak na
závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp.zn. 29 Odo 375/2001 v podstatě stejnými
argumenty jako prvý dovolatel, jednak vyvracejí závěry odvolacího soudu v tom,
že svá práva neuplatňovali -nároky na vydání majetkových podílů byly jim již
pravomocně přisouzeny v jiném řízení. Navrhují, aby dovolací soud zrušil
rozsudky obou soudů.
Žalovaní se k dovoláním nevyjádřili.
Dovolání byla podána včas, odpovídají formálním náležitostem stanoveným
v § 241 a § 241a o.s.ř. a jsou přípustná podle § 237 odst.1 písm. b) o.s.ř.,
protože napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně, jímž tento soud rozhodl ve věci jinak než ve svém předchozím
rozsudku, protože se řídil právním názorem odvolacího soudu, jenž jeho dřívější
rozsudek zrušil. Dovolací soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu
přezkoumal v dovolacím řízení z důvodů uvedených dovolateli (§ 242 odst. 3
o.s.ř.), přičemž dospěl k závěru, že dovolání jsou důvodná. Přitom argument,
který jako vadu řízení namítají ve svém dovolání žalobci ad B/ až F/, dovolací
soud považuje podle jeho obsahu za argument, spadající pod nesprávné právní
posouzení věci.
Dovolací soud se věcně nezabýval neplatností dohod, jimiž prvý žalovaný
převedl předmětné nemovitosti na druhého žalovaného a jeho právního předchůdce,
protože oba soudy, ač jednání žalovaného při převodu předmětného majetku
považují za neodpovídající zákonu, zamítly žalobu z formálního důvodu; jím je
závěr, že na straně žalobců není dán naléhavý právní zájem na zjištění této
neplatnosti. Odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou vysvětlil v
odůvodnění svého rozsudku, kdy lze aplikovat slova zákona vyplývající z
ustanovení § 80 písm.c) o.s.ř., totiž že rozhodnutí soudu o určení, zda tu
právní vztah je či není, lze požadovat je-li na tom naléhavý právní zájem.
Dle názoru dovolacího soudu však odvolací soud ne zcela důsledně aplikoval
obecné vysvětlení tohoto ustanovení na konkrétní právní postavení žalobců.
Určovací žalobu na určení neplatnosti právního úkonu lze považovat za účelný
prostředek, umožňující osobě, jíž svědčí majetkové právo, dosáhnout jeho
naplnění, jestliže stav založený neplatným právním úkonem realizaci jeho práva
znemožňuje. V posuzované věci odvolací soud správně uvedl, že naléhavý právní
zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo
právo žalobce, nebo kde by se jeho právní postavení stalo nejistým. Tento
závěr však důsledně neaplikoval na danou věc, protože nevzal v úvahu, že nároky
žalobců jsou mezi účastníky nesporné včetně jejich výše, částečně byly již
soudem přiznány na základě žaloby na plnění, nebyly však uspokojeny z důvodu
nedostatku majetku prvního žalovaného. Pokud žalovaný nemá žádný majetek a
vstupuje do likvidace, je právo žalobců na uspokojení jejich nároků zřejmě
ohroženo, a existuje jistě nejistota o tom, zda jej v řízení o výkon
rozhodnutí bude vůbec možno uspokojit. Za této situace nelze než dojít k
závěru, že žalobci mají naléhavý právní zájem na tom, aby soud zjistil, zda
převod značného majetku, který prvý žalovaný uskutečnil, je platný či nikoli. V
případě, kdy by dospěl k závěru, že převod byl absolutně neplatný, by totiž
byly obnoveny právní vztahy, jež existovaly před takovým absolutně neplatným
převodem a nároky žalobců by mohly být z tohoto majetku uspokojeny. Dovolací
soud se proto neztotožnil s právním závěrem odvolacího soudu, že žalobci
nemají naléhavý právní zájem na určení, že převod majetku hospodářských budov,
jež jsou předmětem tohoto řízení, je neplatný.
Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu, jejž neshledal správným,
zrušil podle § 243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř. Důvody, pro něž byl
rozsudek zrušen, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně a dovolací soud
proto zrušil i jeho rozsudek a věc mu vrátil k dalšímu řízení podle § 243b odst
3 o.s.ř.
Na okraj lze poznamenat, že řízení, jež má sloužit k ochraně práv
vyplývajících z restitučních předpisů, trvalo řadu let, soud nepoučil žalobce o
vhodnosti upravit návrh, zaměřoval se na věcná hlediska neplatnosti
předmětných dohod, a formální závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu na
určení neplatnosti byl učiněn až po uplynutí více než 7 let od zahájení řízení.
Tyto okolnosti nesvědčí o dosavadní optimální ochraně práv soudem ve smyslu §
1 o.s.ř.
O nákladech dovolacího řízení rozhodne soud spolu s rozhodnutím ve věci
samé
(§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. července 2005
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu