28 Cdo 1547/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobce L. M.,
zast. JUDr. Lubomírem Pánikem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova
43, proti žalovanému M. M, zast. JUDr. Ivanem Vávrou, advokátem se sídlem v
Litoměřicích, Dlouhá 16, o zaplacení částky 999.000,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 30 C 204/2010, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. září 2012,
č. j. 9 Co 340/2012-180, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému k rukám JUDr. Ivana Vávry, advokáta,
do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení ve výši
15.246,- Kč.
vzájemný návrh žalovaného na zaplacení 1.000.000,- Kč (výrok II.) a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výrok III.). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že
dne 6. 10. 2006 uzavřel žalovaný coby kupující s obcí Mlékojedy kupní smlouvu,
na jejímž základě měl nabýt vlastnické právo ke stavebním parcelám č. 130/1,
130/2 a 130/4 a pozemkovým parcelám č. 342/6, 342/8 a 342/18, vše v
katastrálním území M. u. L. (dále jen – „předmětné nemovitosti“) za kupní cenu
1.000.000,- Kč. Sjednanou kupní cenu žalovaný uhradil prodávající obci dne 25. 10. 2006. Dne 8. 12. 2006 obec Mlékojedy zahájila vůči žalovanému soudní řízení
o určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem. V průběhu tohoto řízení
žalovaný kupní smlouvou ze dne 15. 2. 2008 předmětné nemovitosti prodal žalobci
za kupní cenu 1.000.000,- Kč, která byla žalobcem žalovanému též uhrazena. Účastníci řízení současně uzavřeli smlouvu o postoupení pohledávky žalovaného
za obcí Mlékojedy ve výši 1.000.000,- Kč (z titulu vrácení kupní ceny, kterou
žalovaný zaplatil za předmětné nemovitosti obci Mlékojedy) na žalobce za úplatu
1.000,- Kč. Účelem transakcí bylo umožnit žalobci vstup na místo žalovaného do
probíhajícího soudního sporu o určení vlastnictví s tím, že buď bude potvrzeno
vlastnické právo žalobce k předmětným nemovitostem, nebo mu bude obcí Mlékojedy
(v případě neplatnosti kupní smlouvy) vyplacena částka 1.000.000,- Kč z titulu
vrácení kupní ceny. Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 26. 3. 2008, č. j. 13 C 206/2006-46, bylo následně určeno, že vzhledem k neplatnosti
kupní smlouvy uzavřené dne 6. 10. 2006 mezi žalovaným a obcí Mlékojedy zůstává
vlastníkem předmětných nemovitostí i nadále dotčená obec. Kupní cena složená
žalovaným ve prospěch obce ve výši 1.000.000,- Kč byla poté dne 1. 8. 2008
vrácena žalobci, coby postupníkovi nároku na její vrácení. Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl soud prvního stupně k
závěru, že v řízení nevyšly najevo žádné skutečnosti, z nichž by bylo lze
dovodit ať již relativní či absolutní neplatnost (§§ 39, 49a zákona č. 40/1964
Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „obč. zák.“)
smlouvy o postoupení pohledávky na vrácení kupní ceny, na jejímž základě
žalobce obdržel od obce Mlékojedy částku 1.000.000,- Kč. Vzájemnému návrhu
žalovaného na zaplacení částky 1.000.000,- Kč z titulu neplatnosti smlouvy o
postoupení pohledávky proto nevyhověl. Se zřetelem k okolnosti, že žalobci
byla, coby postupníkovi uvedeného nároku, obcí Mlékojedy vrácena kupní cena ve
výši 1.000.000,- Kč uhrazená žalovaným na základě neplatné kupní smlouvy
uzavřené dne 6. 10. 2006, shledal soud prvního stupně výkon žalobcova práva na
vydání bezdůvodného obohacení v podobě kupní ceny zaplacené žalobcem žalovanému
ve výši 1.000.000,- Kč dle neplatné kupní smlouvy uzavřené účastníky řízení dne
15. 2. 2008 (žalovaný na žalobce nemohl převést více práv, než která mu
náležela - § 37 odst. 2 obč. zák.) šikanózním.
Dovodil totiž, že k výkonu
dotčeného práva dochází z jiných důvodů než z titulu dosažení hospodářských
cílů či uspokojení jiných potřeb a převažující motivací žalobce je úmysl
znevýhodnit žalovaného a získat žalovanou částku v rozporu s původním záměrem
účastníků. Soud prvního stupně proto žalobě pro rozpor uplatněného nároku s
dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.) nevyhověl. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 11. 9. 2012, č. j. 9 Co
340/2012-180, k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně změnil co do
částky 1.000,- Kč, kterou žalobci přiznal i s úroky z prodlení v rozhodnutí
specifikovanými; ohledně zbývající částky 999.000,- Kč zamítavý rozsudek
potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů
(výroky II., III.). Odvolací soud vyšel ze zjištění, že kupní smlouva a smlouva
o postoupení pohledávky uzavřené mezi účastníky řízení dne 15. 2. 2008 byly
sjednány jako smlouvy obsahově a funkčně související. Vůlí stran bylo, aby
žalobce na jejich základě vstoupil do právních vztahů žalovaného vůči obci
Mlékojedy a do probíhajícího soudního řízení. Jelikož si byly obě strany
vědomy, že kupní smlouva mezi žalovaným a obcí Mlékojedy ze dne 6. 10. 2006 je
neplatná a že se žalovaný nestal vlastníkem předmětných nemovitostí, nemohl být
účelem kupní smlouvy převod nemovitostí. Na základě takto zjištěného skutkového
stavu odvolací soud dovodil, že pro počáteční nemožnost plnění je dle ust. § 37
odst. 2 obč. zák neplatnou nejen předmětná kupní smlouva, nýbrž i smlouva o
postoupení pohledávky. Obě smlouvy totiž od sebe nelze oddělit, neboť tvoří
logický a funkční celek. Zamýšlené účinky postupní smlouvy mohly nastat jen ve
spojení s kupní smlouvou, přičemž obě smlouvy měly vyvolat komplexní úpravu
vzájemných závazkových vztahů účastníků. V důsledku neplatnosti smluvních
ujednání jsou účastníci povinni vrátit si vzájemně vše, co na jejich základě
získali. Žalobce zaplatil žalovanému celkem částku 1.001.000,- Kč (1.000.000,-
Kč coby kupní cenu a 1.000,- Kč jakožto úplatu za postoupení pohledávky),
zároveň získal (posléze uspokojenou) pohledávku vůči obci Mlékojedy ve výši
1.000.000,- Kč. Odvolací soud proto uzavřel, že žalovaný je povinen vydat
žalobci bezdůvodné obohacení ve výši 1.000,- Kč se specifikovanými úroky z
prodlení, ve zbytku žalobě o zaplacení 999.000,- Kč s příslušenstvím nevyhověl. Současně dovodil, že i kdyby měly být obě smlouvy posuzovány odděleně, musela
by být žaloba v uvedeném rozsahu zamítnuta pro rozpor s dobrými mravy (§ 3
odst. 1 obč. zák.), neboť žalobou uplatněný nárok odporoval úmyslu a vůli stran
vyjádřených při uzavření obou smluv. Strany si byly plně vědomy neplatnosti
uzavírané kupní smlouvy. Kupní cena pak byla žalovanému zaplacena s vědomím, že
ji žalobci nebude povinen vrátit, neboť částka rovnající se kupní ceně bude
žalobci vyplacena obcí Mlékojedy. Uplatněním nároku na vydání bezdůvodného
obohacení spočívajícího ve vrácení kupní ceny uhrazené na základě neplatné
kupní smlouvy žalobce zneužil mezery ve smluvní úpravě, resp. nezamýšleného
důsledku konstrukce smluvní dokumentace.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Z obsahu dovolání se
podává, že brojil proti té části výroku I., jíž bylo potvrzeno zamítnutí žaloby
co do částky 999.000,- Kč s příslušenstvím. Přípustnost dovolání dovozoval z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen - „o. s. ř.“), co do důvodů měl za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně
zpochybňoval závěr odvolacího soudu o neoddělitelnosti smluv. Vyjádřil názor,
že nešlo o jeden smluvní vztah, ani o smlouvy natolik podmíněné, aby neplatnost
jedné z nich způsobovala neplatnost druhé, jež by bez první smlouvy nemohla
platně existovat. Odkaz odvolacího soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
25. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4447/2009, nepovažoval za přiléhavý, neboť v
projednávané věci nejde o hlavní a vedlejší (akcesorický) právní vztah –
zajišťovací převod vlastnického práva. Dále uvedl, že jediným účelem obou smluv
nebylo vstoupení žalobce do práv a povinností žalovaného vůči obci Mlékojedy. Rozhodnutí soudu ve sporu o určení vlastnického práva nebylo předem známo,
takže se účastníci dvěma smlouvami připravili na obě varianty výsledku
probíhajícího soudního řízení, což však smlouvy nečiní neoddělitelnými. Sdělil
rovněž, že důsledkem nesprávných úvah odvolacího soudu bylo, že nad rámec
žaloby posuzoval uplatněný nárok jako vypořádání další smlouvy (smlouvy o
postoupení pohledávky), ačkoli žalobce takové rozšíření sporu odmítal. Postup
odvolacího soudu byl dle dovolatele v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu
týkající se vzájemné restituční povinnosti (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 567/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2005, sp. zn. 33 Odo 369/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2009,
sp. zn. 33 Cdo 2373/2007). Vytýkal též odvolacímu soudu, že jeho závěr o
rozporu výkonu žalobcových práv s dobrými mravy nemá oporu ve zjištěném
skutkovém stavu a není řádně odůvodněn. Namítal, že žalovaný neprokazoval ani
netvrdil úmysl žalobce poškodit jej či znevýhodnit. Oba účastníci se dle
dovolatele shodli, že šlo o vymáhání předem určené částky, tedy o dosažení
ekonomického cíle. Z uvedené skutečnosti dovozoval, že závěry odvolacího soudu
o rozporu vykonávaného práva s dobrými mravy nekorespondují s judikaturou
Nejvyššího soudu (např. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1567/2004, s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1998, sp. zn. 3
Cdon 41/96, s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo
2895/99, či s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo
1839/2000). Namítal též, odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2710/2010, že žalovaný, jenž se dovolává rozporu s dobrými
mravy, sám předtím v rozporu s nimi jednal, když od obce Mlékojedy zakoupil
předmětné nemovitosti za využití nepravdivého tvrzení, že vydražil areál
Rybenoru, jenž je na nich zbudován, aby následně tyto nemovitosti nabízel
skutečnému vydražiteli za dvojnásobnou cenu.
Rozporu s dobrými mravy se přitom
nemůže dovolat ten, který předtím ve stejném či souvisejícím právním vztahu sám
dobré mravy porušoval. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího
soudu změnil a žalovanému uložil povinnost zaplatit dovolateli 1.000.000,- Kč s
úrokem z prodlení jdoucím od 13. 2. 2008, případně aby zrušil rozsudky soudů
obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný se ztotožnil se závěry odvolacího soudu a navrhl, aby Nejvyšší soud
dovolání zamítl. V řízení o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění
účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě
stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti
dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.),
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237
odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního
stupně potvrzen (aniž by soudem prvního stupně byl dříve vydán rozsudek, který
by byl odvolacím soudem zrušen; § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), může být
dovolání přípustné jen za podmínky uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Při úvaze o přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové
právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. § 242 odst. 3 věty
prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody). O nesprávné právní posouzení věci může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav věci nedopadá, nebo právní
normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový
stav nesprávně aplikoval. Soudy obou stupňů (byť odvolací soud toliko podpůrně) založily svá rozhodnutí
na dovolatelem zpochybňovaném závěru, že výkon práva žalobce na vydání
bezdůvodného obohacení spočívajícího v kupní ceně uhrazené na základě neplatné
kupní smlouvy uzavřené mezi účastníky řízení dne 15. 2. 2008 je v rozporu s
dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), neboť žalobou uplatněný nárok odporuje
úmyslu a vůli stran vyjádřeným při uzavření kupní a postupní smlouvy. Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou
(abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v
každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého,
předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být
podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že
tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práv je s dobrými
mravy skutečně v rozporu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011,
sp. zn. 30 Cdo 2710/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007,
sp. zn.
28 Cdo 2160/2007). Pro posouzení, zda výkon práv odporuje dobrým
mravům, dává zákon soudu širokou možnost uvážení tak, aby jeho rozhodnutí v
souladu s pravidly ekvity přihlíželo ke všem okolnostem posuzovaného případu. Výkon práv se přitom příčí dobrým mravům tehdy, jestliže se ocitne v rozporu s
obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaké
má být jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu
demokratické společnosti, a to bez ohledu na smluvní volnost (svobodu), bez
ohledu na to, kdo rozpor s dobrými mravy zavinil, a na to, zda druhá strana
byla v dobré víře či nikoliv (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4855/2007). Oprávnění aplikovat ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v
rozporu s dobrými mravy (respektive přezkum správnosti jeho aplikace) přitom
náleží převažující měrou soudům nižších instancí. Dovolací soud by měl tuto
právní otázku učinit předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné
nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007, uveřejněné v
souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 5309, roč. 2008). Dotčenou
otázku je totiž třeba posoudit v každém jednotlivém případě individuálně s
přihlédnutím ke všem okolnostem daného případu. Závěry o naplněnosti či
nenaplněnosti podmínky rozpornosti s dobrými mravy ve sporném případě tak nelze
zobecnit (nelze totiž učinit jeden obecný závěr pro všechny možné situace). Předchozí soudní rozhodnutí tedy mohou být jen určitým vodítkem při rozhodování
soudu v jiné, konkrétními okolnostmi determinované věci, přičemž otázku, zda
určitý výkon práva je v konkrétním případě v rozporu s dobrými mravy zpravidla
nelze považovat za otázku zásadního právního významu (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004). V posuzovaném případě žalobce uplatnil nárok na vrácení kupní ceny ve výši
1.000.000,- Kč vyplacené žalovanému na základě neplatné kupní smlouvy uzavřené
dne 15. 2. 2008, ačkoliv mu před zahájením soudního řízení (dne 1. 8. 2008) na
uspokojení pohledávky postoupené na něj žalovaným dne 15. 2. 2008 za úplatu
1.000,- Kč v úmyslu zajistit vrácení kupní ceny pro případ neplatnosti kupní
smlouvy byla obcí Mlékojedy částka 1.000.000,- Kč již vyplacena (z titulu
vrácení kupní ceny uhrazené žalovaným na základě neplatné kupní smlouvy
uzavřené s obcí dne 6. 10. 2006).
Žalobce se tedy nespokojil se sjednaným
způsobem vrácení kupní ceny (prostřednictvím postoupené pohledávky) a
uplatněním nároku na vydání bezdůvodného obohacení usiloval o získání
dvojnásobku investované částky na úkor žalovaného, jenž mu svou pohledávku na
vrácení kupní ceny ve výši 1.000.000,- Kč, kterou zaplatil na základě neplatné
kupní smlouvy obci Mlékojedy, postoupil za zanedbatelnou úplatu (1.000,- Kč) a
v případě vyhovění žalobnímu návrhu by byl povinen zaplatit žalobci dalších
1.000.000,- Kč, aniž by (jak vyplývá ze skutkových závěrů soudů nižšího stupně)
od něj v uvedené hodnotě obdržel adekvátní protiplnění či snad projevil úmysl
uvedenou částku poskytnout žalobci bez takovéhoto protiplnění. Přiznáním
ochrany uplatněnému nároku by tak, a to i se zřetelem k jeho výši, došlo k
výraznému poškození, resp. znevýhodnění žalovaného, čehož si musel být
dovolatel při podání žaloby plně vědom. Úvahy soudů nižšího stupně o rozporu
výkonu práva žalobce na zaplacení dalších 1.000.000,- Kč s dobrými mravy tudíž
v posuzovaném případě nejsou zjevně nepřiměřené a odpovídají konkrétním
skutkovým okolnostem případu. Namítá-li dovolatel, že nárok uplatnil k dosažení ekonomického cíle, a nikoli v
úmyslu poškodit či znevýhodnit žalovaného, je třeba podotknout, že naplňování
ekonomických cílů samo o sobě rozpor použitých prostředků s dobrými mravy
nevylučuje. Výkon práva v rozporu s dobrými mravy přitom ve spojitosti s
dalšími okolnostmi toho kterého případu může zakládat též hrubý nepoměr plnění
jedné ze stran k tomu, co poskytla strana druhá (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1653/2009 uveřejněný pod číslem
57/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Okolnost zakládající rozpor
výkonu práv žalobce s dobrými mravy pak v daném případě představuje původně
zamýšlený způsob vypořádání vzájemných závazků účastníků sporu (záměr, že nárok
žalobce na vrácení vyplacené kupní ceny má být zcela uspokojen postoupením
pohledávky žalovaného za obcí Mlékojedy), jenž měly soudy obou stupňů za
prokázaný. Případná nesprávná skutková zjištění soudů nižšího stupně přitom u
dovolání, jehož přípustnost se zvažuje dle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemohou být dovolacím důvodem. Dovolací soud se tedy závěry těchto soudů o
původním úmyslu stran a účelu předmětných smluv nemohl zabývat. Vzhledem k výše
uvedeným skutečnostem odvolací soud otázku rozporu výkonu uplatněného práva s
dobrými mravy posoudil v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu
(včetně judikatury citované dovolatelem). K námitce dovolatele, že žalovaný jednal v souvisejících právních vztazích
proti dobrým mravům a neměl by se jich tedy sám dovolávat, se sluší uvést
následující. Tvrzení, že žalovaný předmětné nemovitosti zakoupil od obce
Mlékojedy za využití nepravdivého tvrzení, že vydražil areál Rybenoru, jenž je
na nich zbudován, v řízení prokázáno nebylo (soudy nižšího stupně stran tvrzené
skutečnosti neučinily žádná skutková zjištění). Nedostatky při zjišťování
skutkového stavu u dovolání, jehož přípustnost se zvažuje dle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř., pak dovolacím důvodem být nemohou (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3138/2012, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 618/2004). Z tvrzení
žalobce ostatně vyplývá, že se žalovaný „nemravného jednání“ neměl dopustit
vůči žalující straně, ale vůči třetí osobě (obci Mlékojedy) a nikoliv v
souvislosti s právními vztahy, do nichž vstoupil se žalobcem. Uvedené
skutečnosti by tudíž v posuzovaném případě neodůvodňovaly odlišný závěr o
aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. ani pro případ, že by byly
prokázány. Z výše uvedeného je zřejmé, že odvolací soud právní otázku souladu výkonu práva
žalobce na vydání bezdůvodného obohacení s dobrými mravy řešil dle ustálené
judikatury Nejvyššího soudu, od níž se není důvodu odchýlit ani v projednávané
věci. Zpochybňuje-li dovolatel závěr odvolacího soudu o tom, že smlouvy kupní a
postupní uzavřené mezi účastníky řízení jsou vzájemně neoddělitelné a
neplatnost jedné z nich vyvolává neplatnost druhé (na němž je zamítavý rozsudek
odvolacího soudu rovněž založen), dlužno podotknout, že za zásadně právně
významnou ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. lze považovat pouze
takovou otázku, jejíž řešení je přínosné nejen z hlediska obecné rozhodovací
praxe soudů, ale i z hlediska projednávaného sporu. Jde-li o otázku, jejíž
zodpovězení by se nemohlo nikterak projevit ve výsledném rozhodnutí o předmětu
sporu, za zásadně právně významnou ji pokládat nelze. Jestliže tedy ohledně
otázky rozporu vykonávaného práva s dobrými mravy podmínka zásadního právního
významu napadeného rozsudku splněna není, nemůže zásadní právní význam
napadeného rozsudku zakládat ani řešení otázky oddělitelnosti smluvních
ujednání účastníků, na němž je zamítavý rozsudek odvolacího soudu rovněž
založen (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2
Cdon 808/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 27,
sešit 4/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo
663/2003, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 48/2006,
sešit 6/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo
5153/2007 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo
529/2004). Jelikož tedy dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci samé po
právní stránce zásadně významným neshledal (§ 237 odst. 1, písm. c/, odst. 3 o. s. ř.), dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.),
jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o. s. ř.). Podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před
středníkem, § 146 odst. 3 o. s. ř. je žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto,
povinen nahradit žalovanému účelně vynaložené náklady dovolacího řízení
sestávající z odměny za 1 úkon právní služby (vyjádření ve věci - § 11 odst. 1
písm. d/ vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném a účinném znění, dále jen –
„advokátní tarif“) počítané poté, co vyhláška č. 484/2000 Sb. byla z důvodu
protiústavnosti s účinností od 7. 5. 2013 zrušena (srov.
nález Ústavního soudu
ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12), z tarifní hodnoty 999.000 Kč (§ 8
odst. 1 advokátního tarifu), tj. ve výši 12.300,- Kč (§ 7 bod 6 advokátního
tarifu), z paušální náhrady hotových výdajů advokáta v částce 300,- Kč (§ 13
odst. 3 advokátního tarifu) a z 21% daně z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto žalobci uložil, aby žalovanému nahradil náklady
dovolacího řízení ve výši 15.246,- Kč. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.