28 Cdo 5014/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní
věci žalobců a) Ing. M. J. a b) M. J., zastoupených JUDr. Pavlou Plašilovou,
advokátkou se sídlem v Brně, Jakubská 1, proti žalované České republice – Úřadu
pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Praha 10, Kodaňská
1441/46, o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 2.247.960,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 52 C 40/2003, o
dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně, ze dne 2. 10. 2008, č.
j. 13 Co 400/2007-120, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. 10. 2008, č.j. 13 Co 400/2007-120,
jakož i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2007, č.j. 52 C
40/2003-94, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
A. Předchozí průběh řízení
Žalobci se žalobou ze dne 14. 2. 2003 (podanou dne 17. 2. 2003) domáhali na
žalované zaplacení částky ve výši 2.247.960,- Kč s příslušenstvím z titulu
bezdůvodného obohacení. V odůvodnění žaloby uvedli, že se Statutárním městem
Brnem - Městskou částí Brno-sever uzavřel žalobce a) dne 2. 3. 2000 nájemní
smlouvu, jejímž předmětem byl byt (dále jen „předmětný byt“) v domě č. p. 295,
v ulici D. v B., kat. území Č. P. (dále jen „předmětná nemovitost“). Nájemní
smlouvou mezi pronajímatelem Statutárním městem Brnem - Městskou částí
Brno-sever a nájemcem – žalobcem a) bylo sjednáno, že náklady vynaložené
žalobcem a) na rekonstrukci pronajímaného předmětného bytu, na které se žalobce
a) dohodl se Statutárním městem Brnem - Městskou částí Brno-sever již v roce
1999, budou žalobci a) započteny na budoucí nájemné. Uvedená nájemní smlouva je
však neplatná, neboť vlastníkem předmětné nemovitosti byla žalovaná, která
nedala souhlas k rekonstrukci předmětného bytu. Žalovaná se tak na náklady
žalobců bezdůvodně obohatila, neboť se její majetek zvětšil o hodnotu
předmětného bytu.
Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě uvedla, že žalobci neměli k rekonstrukci
předmětného bytu souhlas vlastníka předmětné nemovitosti, tj. státu a dále
vznesla námitku promlčení žalobou uplatněného nároku, neboť objektivní tříletá
promlčecí lhůta vyplývající z ustanovení § 107 odst. 2 obč. zák. marně uplynula
před podáním žaloby. S přihlédnutím k této skutečnosti navrhla, aby soud žalobu
v plném rozsahu zamítl.
Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozhodnutím ze dne 7. 6. 2007, č.
j. 52 C 40/2003-94, žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že
nájemní smlouva ze dne 2. 3. 2000 je absolutně neplatná, neboť Statutární město
Brno nikdy vlastníkem předmětné nemovitosti nebylo, ani nedisponovalo žádným
právem, které by ho opravňovalo k hospodaření s tímto majetkem. V daném případě
je zcela nesporné, že žalobci svými investicemi předmětnou nemovitost
zhodnotili, čímž bylo založeno jejich právo na vydání bezdůvodného obohacení
spočívajícího v rozdílu mezi hodnotou předmětné nemovitosti před rekonstrukcí a
po jejím ukončení. Námitku promlčení však soud posoudil jako důvodnou, neboť
tříletá promlčecí doba, která začala běžet nejpozději dnem po právní moci
kolaudačního rozhodnutí o půdní vestavbě, tedy 1. 2. 2000, marně uplynula,
byla-li žaloba podána u soudu až dne 17. 2. 2003. Soud prvního stupně neshledal
uplatnění námitky promlčení ani v rozporu s dobrými mravy, neboť žalovaná
neměla přímý ani nepřímý úmysl žalobce poškodit, přičemž ověření si toho, kdo
je vlastníkem předmětné nemovitosti, bylo na žalobcích jako investorech.
K odvolání žalobců odvolací soud rozsudkem ze dne 2. 10. 2008, č. j. 13 Co
400/2007-120, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění svého
rozhodnutí uvedl, že právo hospodařit s předmětnou nemovitostí příslušelo v
rozhodné době Statutárnímu městu Brnu, které v tomto směru nepřeneslo svou
působnost na městskou část. Statutární město Brno nedalo souhlas k rekonstrukci
předmětného bytu a ani nemělo vědomost o investicích žalobců do tohoto majetku,
tudíž nemohl být na jeho straně ani úmysl se na úkor žalobců obohatit, což by
zakládalo delší promlčecí lhůtu. V uplatnění promlčení nelze spatřovat ani
rozpor s dobrými mravy, neboť nelze dovodit, že by žalovaná uplatněním této
námitky nesledovala výkon práva.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost
spatřovali v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť jde o věc
zásadního právního významu. Jako dovolací důvod uvedli vadu řízení, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle § 241a odst. 2 písm. a) o.
s. ř. a současně i nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm.
b) o. s. ř. Konkrétně namítli, že:
a) odvolací soud nesprávně právně zhodnotil důvodnost vznesené námitky
promlčení, neboť na právo uplatněné žalobci se vztahuje prodloužená promlčecí
doba stanovená pro úmyslné bezdůvodné obohacení,
b) odvolací soud nesprávně právně zhodnotil vznesenou námitku promlčení,
neboť uvedl, že není v rozporu s dobrými mravy.
Žalovaná ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedla, že na její straně nikdy
nebyl jakýkoliv přímý či nepřímý úmysl poškodit žalobce, tudíž se nemůže jednat
o prodlouženou desetiletou objektivní promlčecí lhůtu a dále se ani nemůže
jednat o rozpor s dobrými mravy, neboť žalobci se dozvěděli o pravém stavu
vlastnictví k předmětné nemovitosti do které investovali nejpozději v říjnu
2002, měli tedy dostatek času k tomu, aby vyhledali právní pomoc a obrátili se
svým nárokem na soud včas.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou,
zastoupenou advokátem a splňuje formální obsahové znaky předepsané § 241a odst.
1 o. s. ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.
Protože odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v dovoláním
napadené věci, může být přípustnost dovolání založena jen za podmínky upravené
v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. pokud dovolací soud, za použití hledisek
příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí je zásadního právního významu. Ten je podle § 237 odst. 3
o. s. ř. dán zejména tehdy, jestliže napadené rozhodnutí řeší právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu ještě nebyla řešena, která je odvolacími
nebo dovolacím soudem řešena rozdílně, nebo také řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.) popřípadě řeší-li odvolací
soud určitou právní otázku jinak, než je posuzováno v konstantní judikatuře
dovolacího a Ústavního soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 2296/2000).
Žalobci uvádí následující otázky zásadního právního významu, které dle jejich
názoru zakládají přípustnost podaného dovolání:
1)
1) Jaká je působnost Statutárního města Brna - Městské části Brno-sever
a jiných orgánů při výkonu práv vlastníka a správy předmětné nemovitosti?
V dovolacím řízení se uplatňuje jako prioritní dispoziční zásada, podle níž
rozsah a obsah dovolání určuje dovolatel. Ten je také oprávněn nakládat řízením
(jeho předmětem), a soudu nepřísluší, aby meze řízení vytyčené tím, kdo řízením
disponuje jako dovolatel překračoval, pokud zákon nestanoví jinak a neumožní
tak soudu činnost z úřední povinnosti (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 2054/97). Dovolací soud vázán rozsahem dovolání
konstatuje, že posouzení otázky, působnosti Statutárního města Brna - Městské
části Brno-sever a jiných orgánů při výkonu práv vlastníka a správy předmětné
nemovitosti, se nemůže promítnout do poměru účastníků ve věci samé, neboť
žalobci se domáhají bezdůvodného obohacení na základě nájemní smlouvy, jejíž
neplatnost je mezi stranami nesporná. Nemůže se tedy jednat o otázku zásadního
právního významu a dovolací soud její projednání nepřipustil.
2) Je výkon práva vznést námitku promlčení v souzené věci v rozporu s
dobrými mravy?
Dovolání k této otázce je přípustné, neboť dovolací soud shledal, že odvolací
soud při jejím řešení postupoval v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.
s. ř.).
D. Důvodnost
Dovolání je důvodné.
1. Dle ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. „výkon práv a povinností
vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do
práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.“
2. Ústavní soud již v nálezu ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95
(N 6/7 SbNÚ 45), uvedl, že [u]stanovení § 3 obč. zák., podle něhož výkon práv
nesmí být v rozporu s dobrými mravy, platí i pro výkon práva vznést námitku
promlčení.“ Dovolací soud připomíná, že dobré mravy netvoří uzavřený a
petrifikovaný normativní systém, jsou spíše měřítkem etického hodnocení
konkrétních situací a jejich souladu s obecně uznávanými pravidly slušnosti a
poctivého jednání. Rozpor právního úkonu s dobrými mravy je proto třeba
posuzovat v každém případě individuálně tak, aby byla naplněna ústavně chráněná
maxima spravedlivého rozhodování ve smyslu ustanovení § 1 o. s. ř., resp. čl. 6
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1583/2000). Nejvyšší soud ve svém
rozhodnutí ze dne 31. října 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, konstatoval, že
„zásada výkonu práv v souladu s dobrými mravy představuje významný princip,
který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona; pojem dobrých
mravů nelze totiž vykládat jen jako korektiv či doplňující obsahový faktor
výkonu subjektivních práv a povinností, ale též jako morální měřítko pro
použitelnost právních norem.“ Z povahy věci tak posouzení otázky rozporu s
dobrými mravy přísluší zásadně soudům nižších stupňů, přičemž přehodnocení
jejich závěru o použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. v konkrétní věci
dovolacím soudem má místo jen ve výjimečných případech (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99). Pro posouzení
odepření účinků vznesené námitky promlčení, z důvodu jejich rozporu s dobrými
mravy, jsou proto rozhodující individuální okolnosti, za nichž byla námitka
promlčení uplatněna (opět srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1997, sp.
zn. II. ÚS 309/95).
3. Dovolací soud předně konstatuje, že odvolací soud nepostupoval
správně, pokud možný rozpor námitky promlčení s dobrými mravy redukoval na
situaci, kdy by žalovaná sledovala poškození žalobců, zatímco dosažení
vlastního smyslu a účelu právní normy by bylo vedlejší. Odvolací soud totiž
přehlíží, že výkon práva za účelem poškození jiného je sice jedním nikoliv však
jediným případem, který může zakládat výkon práv v rozporu s dobrými mravy dle
§ 3 odst. 1 obč. zák. Rozpor s dobrými mravy může být dán i tehdy, pokud
zdravotní, sociální či ekonomická situace povinného je taková, že by výkonem
práva docházelo k závažnému ohrožení privilegovanějšího právem chráněného zájmu
na straně povinného, kupříkladu jeho schopnosti uspokojovat některou ze svých
základních životních potřeb (např. bytové potřeby, srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 20. 4. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1359/2005). Případem tzv. šikanózního
výkonu práva může být rovněž i vymáhání smluvní pokuty, pokud „dlužník porušil
povinnost platit včas dohodnuté splátky úvěru jen proto, že mu věřitel
znemožnil nakládat s peněžními prostředky uloženými na účtech, které pro
dlužníka vedl“ (srov. rozsudek Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově
ze dne 16. 6. 2003, č. j. 113 C 89/2002-106, publikovaný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. R 79/2005) – tedy situace, kdy oprávněný sám
svým chováním napomohl nebo zcela založil své oprávnění na úkor druhého.
Vzhledem k převzetí institutu dobrých mravů z rakousko-německé právní tradice,
je však nutné zohlednit, že ani tzv. šikanózní výkon práva zastoupený všemi
výše uvedenými příklady nevyčerpává veškeré případy výkonu práv v rozporu s
dobrými mravy (srov. Säcker, F. J. Bürgerliches Gesetzbuch. München Kommentar.
Algemeine Teil. 3. Auflage. München : C.H. Beck, 1993. s. 1130 a násl. a s.
1752 a násl.) a že výkon práva v rozporu s dobrými mravy je věcí individuálního
posouzení, jak již bylo předesláno.
4. Dovolací soud dále dospěl k závěru, že v souzené věci není s
přihlédnutím k obsahu spisu vyloučeno, že mimořádné okolnosti, které by
založily závěr o vznesení námitky promlčení žalovanou v rozporu s dobrými
mravy, skutečně nastaly. Žalobci v řízení tvrdili (viz odvolání na č. l. 96-97), že celý spor vznikl za specifických okolností, kdy Statutární město
Brno a příslušný stavební úřad jednaly při přípravě i v průběhu realizace
stavebních investic zcela ve shodě a založily tak dobrou víru žalobců ohledně
vlastnictví předmětné nemovitosti. Žalobci dále tvrdili, že ani zápis v
katastru nemovitostí v podobě „ČR – Statutární město Brno“ neumožňoval jasný
výklad ohledně vlastnických práv k předmětné nemovitosti, a rovněž namítali, že
žalovaná zůstala po dobu realizace stavebních investic nečinná, ač o
probíhající stavbě věděla, a ve věci jednala až po dokončení stavební
investice. Ve všech případech se přitom nepochybně jednalo o tvrzení, se
kterými se měly soudy nižších stupňů vypořádat a případně provést dokazování za
účelem jejich verifikace, neboť taková zjištění mohla bezesporu ovlivnit úvahy
soudu při řešení otázky, zda žalovaná vznesla námitku promlčení v rozporu s
dobrými mravy dle § 3 odst. 1 obč. zák. V souzené věci dále nelze přehlédnout,
že orgánům veřejné moci (které narozdíl od žalobců disponují odborným
personálním zázemím s širším právním vědomím) trvalo ujasnění vlastnických
vztahů k předmětné nemovitosti přes deset let (viz žádost Úřadu městské části
Brno ze dne 19. 6. 1991 na č. l. 66, jakož i další písemnosti na č.l. 64-76),
což je ve srovnání se čtyřmi měsíci, které měli dle názoru nalézacího soudu
žalobci k odvrácení promlčení žalovaného nároku ve zjevném nepoměru. Navíc
závěr nalézacího soudu o počátku běhu (byť objektivní) promlčecí doby v
návaznosti na právní moc kolaudačního rozhodnutí dne 1. 2. 2000 (viz č. l. 113)
vyznívá zcela lichým způsobem, jestliže rozhodující orgán státní moci doručoval
kolaudační rozhodnutí Statutárnímu městu Brnu jako vlastníku předmětné
nemovitosti a tím i účastníku řízení, který je v souladu s poučením oprávněn k
podání opravného prostředku. Konečně je třeba se vypořádat i s výsledkem sporu,
totiž že hodnota investice žalobců do nemovitosti, v podobě rekonstrukce
pronajímaného bytu a tedy i výše újmy, jaká by žalobcům vznikla v důsledku
účinků námitky promlčení by rovněž neproporcionálně zatížila žalobce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006),
zejména zváží-li se, že žalobcům nezbylo k předmětnému bytu ani nájemní či jiné
užívací právo, což lze korigovat právě námitkou výkonu práva v rozporu s
dobrými mravy, která slouží k odstranění nepřiměřené tvrdosti zákona (viz
usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 8. 1998, sp. zn. II. ÚS 337/97). Závěrem
dovolací soud připomíná, že institut výkonu práva v rozporu s dobrými mravy
nepochybně podléhá principu primátu občana nad státem zakotvenému v čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod
(srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, N 171/38
SbNÚ 367).
Proto dochází-li v konkrétních soukromoprávních vztazích ke střetu
majetkových práv státu a jednotlivce, je třeba mít vždy na paměti, že jde o
zdánlivou rovnost těchto subjektů, zejména zváží-li se předeslaná materiální a
personální vybavenost státu, čemuž musí odpovídat i posuzování opodstatněnosti
námitky výkonu práv v rozporu s dobrými mravy. Zcela na závěr dovolací soud
uvádí, že úkolem soudců v podmínkách materiálního právního státu je nalézání
řešení, které by zajišťovalo realizaci práv účastníků sporu a není-li to možné,
rozhodnout v souladu s ideou spravedlnosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne
2. 11. 2009, sp. zn. II. ÚS 2048/09).
S ohledem na výše uvedené dovolací soud uzavřel, že se odvolací soud v řízení
nevypořádal se všemi argumenty žalobců k námitce rozporu s dobrými mravy, čímž
vznikla pochybnost ohledně správnosti posouzení otázky vznesení námitky
promlčení žalovanou v rozporu s dobrými mravy, a dále, že rozhodnutí odvolacího
soudu nemá oporu v provedeném dokazování a ve svých důsledcích staví žalobce do
situace, kdy svá práva, která jsou jinak nepopiratelná, nemohou uplatnit.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu je neúplný a tudíž nesprávný,
čímž je naplněn dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., dovolací
soud rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) podle §
243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo
rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí obdobně i pro rozhodnutí soudu
prvního stupně, dovolací soud současně zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a
věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
V dalším řízení je soud prvního stupně vázán právními názory soudu dovolacího
(§ 243d odst. 1 ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). V jeho rámci bude při
rozhodování o nákladech řízení brán zřetel i na náklady dovolacího řízení (§
243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 8. září 2010
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu