28 Cdo 4077/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu
JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra
Krause ve věci žalobce ENDERBURY Corporation a.s., IČ: 27781089, se sídlem v
Lučině 152, zastoupeného JUDr. Karlem Guziurem, advokátem se sídlem ve Frýdku -
Místku, Politických obětí 120, proti žalovanému Povodí Odry, státnímu podniku,
IČ: 70890021, se sídlem v Ostravě, Moravská Ostrava, Varenská 49, zastoupenému
JUDr. Milanem Skalníkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Moravská Ostrava,
Preslova 9, o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 59 C
247/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
22. dubna 2010, č. j. 8 Co 765/2009-189, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci k rukám advokáta JUDr. Karla Guziura
na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.060,- Kč do tří dnů od právní
moci tohoto usnesení.
katastrálním území L.; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Vyšel ze zjištění, že smlouvami o postoupení pohledávek z 5. 12. 2006 a 19. 3.
2007 žalobce získal nárok na poskytnutí náhrady za zaniklé stavby v hodnotě
778.600,- Kč (§ 14 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů
k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů; dále jen
„zákon o půdě“), náležející původně V. a P. V. jako oprávněným osobám (§ 4
odst. 2 písm. c/ zákona o půdě), jejichž nemovitosti přešly na stát v rozhodné
době způsobem uvedeným v § 6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě. Vzal za prokázané,
že přinejmenším faktickým držitelem později zaniklých staveb - zemědělské
usedlosti čp. 1 v kat. území S., odstraněné v souvislosti s budováním
Žermanické přehrady – byl v době jejich zániku předchůdce žalovaného (§ 16
odst. 2 zákona o půdě). Nárok oprávněných osob na poskytnutí náhrady v uvedené
výši byl deklarován i rozhodnutím Okresního úřadu ve Frýdku-Místku, Pozemkového
úřadu ze dne 3. 9. 2001, č. j. PzÚ 567/92-B-Knv, a rozsudkem Krajského soudu v
Ostravě ze dne 12. 10. 2004, č. j. 11 Co 94/2004-157, bylo konstatováno, že
existující nárok oprávněných osob nelze uspokojit náhradou v penězích, nýbrž
pouze věcným plněním; s tím se ztotožnil i Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31.
1. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2744/2005, vydaném v dříve skončené věci totožných
účastníků (žalovaného a předchůdců žalobce). Ani touto formou ovšem žalovaný
nárok oprávněných osob neuspokojil. K označenému pozemku parc. č. 682/14 v kat.
území Lučina má právo hospodaření a hodnota tohoto pozemku odpovídá výši
uplatněného restitučního nároku, který žalovaný co do důvodu i výše v minulosti
uznal. Nárok u žalovaného uplatnili předchůdci žalobce jako oprávněné osoby
již 4. 12. 1991 a znovu tak učinili po rozhodnutí pozemkového úřadu dne 5. 11.
2001; právo proto prekludováno není (§ 13 odst. 3 zákona o půdě). Nejde ani o
právo promlčené, jelikož bylo žalobcem uznáno co do důvodu i výše, nehledě k
tomu, že uplatnění námitky promlčení lze i v daném případě kvalifikovat jako
výkon práva odporující dobrým mravům (§ 3 odst. 1 obč. zák.).
Odvolací soud tudíž dospěl k závěru, že žalobce smluvně vstoupil do práv
oprávněné osoby (§ 33a odst. 1 zákona o půdě) a má vůči žalovanému právo na
poskytnutí náhrady za zaniklé stavby věcným plněním (§ 16 odst. 4 zákona o
půdě), převodem označeného pozemku do svého vlastnictví.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Co do jeho
přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního
řádu (o. s. ř.), co do důvodů má za to, že rozsudek spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Namítal, že o
totožném nároku těchže účastníků (za účasti předchůdců žalobce) bylo již dříve
pravomocně rozhodnuto, a to v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod
sp. zn. 64 C 238/2002; dovozoval, že projednání této věci proto brání překážka
věci pravomocně rozsouzené (§ 159a odst. 5 o. s. ř.). Konstatoval, že žalobce
není k uplatnění práva věcně legitimován a nositelem práva se nemohl stát ani
na základě smlouvy o postoupení pohledávky, jelikož pohledávka neexistuje.
Současně tvrdil, že není nositelem povinnosti k poskytnutí náhrady za zaniklé
stavby oprávněné osoby ve smyslu § 16 odst. 2 zákona o půdě, neboť po právní
stránce nebyl držitelem nemovitostí; jiné závěry odvolacího soudu – vycházející
z nespornosti tvrzení účastníků o této skutečnosti – označil za nesprávné.
Dále namítal, že žalobcem vymáhané právo zaniklo prekluzí, jelikož nebylo
uplatněno ve lhůtě stanovené § 13 odst. 3 zákona o půdě; konstatoval, že výzva
k poskytnutí náhrady učiněná předchůdci žalobce dne 4. 12. 1991 byla
adresována žalovanému jako nelegitimované osobě. Zopakoval i své námitky o
promlčení uplatněného práva a tvrdil, že žalobou uplatněný nárok neuznal a ani
námitku promlčení nepokládá za výkon práva odporující dobrým mravům. Za
nepřesnou označil i formulaci výroku rozsudku o poskytnutí náhrady za nevydané
nemovitosti věcným plněním. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny
a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce označil napadený rozsudek za správný, se závěry odvolacího soudu
se ztotožnil a navrhl, „aby byl rozsudek potvrzen“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009,
neboť dovoláním bylo napadeno rozhodnutí odvolacího soudu, které bylo vydáno po
30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další
související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou
advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř.,
se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně
potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu § 237 odst.
1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek,
který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při
splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní
význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s.
ř.). Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, nýbrž tehdy, dospěje-li k
takovému závěru sám dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud přitom může posuzovat jen
takové právní otázky, které dovolatel sám označil (srov. § 242 odst. 3 o
vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich
obsahového vymezení).
Jestliže dovolatel tvrdí, že v téže věci bylo dříve pravomocně rozhodnuto,
jde o námitku zmatečnostní vadou řízení (§ 229 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.),
která již od 1. ledna 2001 způsobilým dovolacím důvodem není; k posouzení její
důvodnosti slouží od uvedeného data žaloba pro zmatečnost (shodně usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 32/2003). K takové vadě lze
přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s.
ř.), rozhodnutí odvolacího soudu ovšem po právní stránce zásadně významným
nečinní. Nehledě k tomu, že již v rozsudku ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 28 Cdo
2744/2005, který byl vydán ve věci těchže účastníků (žalovaného a předchůdců
žalobce), Nejvyšší soud vysvětlil, že předmětem dříve skončeného řízení bylo
toliko poskytnutí náhrady za zaniklé pozemky v penězích, které oprávněné osobě
dle ustanovení § 16 odst. 4 zákona o půdě zásadně nepřísluší a nijak
nezpochybnil nárok oprávněných osob na poskytnutí věcného plnění. I v nyní
posuzované věci proto Nejvyšší soud zásadně odkazuje na důvody označeného
rozhodnutí, k nimž – se zřetelem k nyní uplatněným (dalším) námitkám – dodává
následující.
K otázce věcné legitimace k uplatnění nároku Nejvyšší soud poukazuje na
ustanovení § 33a odst. 1 zákona o půdě, jež v aplikační praxi problémy nečinní.
Podle něj lze veškeré nároky na poskytnutí náhrad podle zákona o půdě (a
nároky na vydání podílu podle zákona č. 42/1992 Sb.), tedy i nároky na
poskytnutí náhrady za zaniklé stavby podle § 14 odst. 1 zákona, smluvně
převádět na jiné osoby a v takovém případě má nabyvatel postavení oprávněné
osoby podle tohoto zákona. Jestliže tedy původní oprávněné osoby (Ing. Petr a
Václav Vaníčkovi) své pohledávky postoupili jiné osobě, zprvu společnosti Stáj
MUSTANG s. r. o., jež je posléze převedla na žalobce, je to žalobce, kdo je
nositelem hmotného práva, o které v řízení jde a tedy subjektem ve věci
(aktivně) legitimovaným.
Nerozporná judikatura panuje i v otázce určení povinného subjektu k
poskytnutí náhrady za zaniklé stavby, jímž je právnická osoba (právní
nástupce), která věc drží nebo ji držela v době zániku nemovitosti (§ 16 odst.
2 zákona o půdě). Osobou povinnou k poskytnutí náhrady může být i bývalý
držitel nemovitosti, za něhož lze při nedostatku právně založeného vztahu
považovat i držitele faktického (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4.
1999, sp. zn. 3 Cdon 85/96, nebo rozsudek ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. 28 Cdo
1255/2002). Vycházeje ze skutkových zjištění odvolacího soudu je tímto
držitelem, přinejmenším v rovině faktické, žalovaný. Skutková zjištění soudu
jsou výsledkem korektně vedeného dokazování a dovolacímu přezkumu nepodléhají
(dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. zde dovolateli k dispozici
není). Ani tato právní otázka – vyřešená v souladu s konstantní a nerozpornou
judikaturou – tedy rozsudek odvolacího soudu po právní stránce zásadně
významným nečiní.
Stejně je tomu i v případě námitek o prekluzi uplatněného práva (§ 13
odst. 3 zákona o půdě), eventuelně jeho promlčení (§ 100 a násl. obč. zák.),
jež nezbytný judikatorní přesah postrádají a které dovolatel zakládá na
polemice se skutkovými závěry odvolacího soudu (tvrdí-li v rozporu s nimi, že k
uznání uplatněného nároku co do důvodu a výše nedošlo), popřípadě na
zpochybňování závěru o doručení výzvy povinnému subjektu. V případě
hmotněprávní prekluzívní lhůty k uplatnění náhrad dle § 13 odst. 3 zákona o
půdě jde přitom pouze o lhůtu pro uplatnění nároku u povinné osoby a nikoliv u
soudu (shodně rozsudek Nejvyššího soudu z 16. 1. 2001, sp. zn. 28 Cdo 2022/99).
Ač i nároky podle zákona o půdě, jež jsou majetkové povahy, podléhají promlčení
podle obecného předpisu, je zde třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem
případu a mít na zřeteli i nejasnosti, které provázely uplatňování nároků a
způsob jejich vypořádání. Nešlo o obvyklé a ustálené právní vztahy, jaké jsou
známy z klasických forem občanského práva hmotného, důraz byl kladen na dohodu
účastníků a vypořádání se často realizovalo nesnadno a v dlouhých časových
termínech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 22. 10. 2002, sp. zn. 28 Cdo
1266/2002). To se týká zejména případů, kdy povinná osoba uplatněný nárok
nezpochybňovala a jednala s oprávněnými osobami o formě náhrady, jak se stalo i
v posuzovaném případě, v němž odvolací soud přijal správný názor, že i v tomto
případě je při posuzování námitky promlčení, uplatněné oprávněnou osobu,
namístě zkoumat, nejde-li o výkon práv v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3
odst. 1 obč. zák. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II.
ÚS 309/95). Jeho závěry nepokládá Nejvyšší soud za nepřiměřené.
Z ustálené judikatury odvolací soud nevybočil ani při určení formy náhrady
dle § 16 odst. 4 zákona o půdě, jež spočívá zásadně ve věcech, které osoba
povinná k poskytnutí náhrady vlastní nebo k nimž měla právo hospodaření (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1117/96,
uveřejněný ve Sbírce soudního rozhodnutí a stanovisek pod R 10/98). Právě v
takové formě se žalobci náhrady dostává, má-li žalovaný povinnost bezúplatně
převést do jeho vlastnictví předmětný pozemek v hodnotě odpovídající výši
restitučního nároku; tím je nahrazeno chybějící prohlášení vůle žalovaného k
uzavření dohody o vydání této věci (§ 161 odst. 3 o. s. ř.).
Z výše řečeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s
konstantní a nerozpornou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu, od níž není
důvod odchýlit se ani v nyní posuzované věci. Nejde proto o rozhodnutí ve věci
samé po právní stránce zásadně významné a dovolání proti němu přípustné není (§
237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Nejvyšší soud proto – aniž nařizoval jednání (§
243a odst. 1 věta první o. s. ř.) – dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 věta první,
§ 218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §
243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 146 odst. 3 o. s. ř. za
situace, kdy dovolání žalovaného bylo odmítnuto a kdy k nákladům úspěšného
žalobce patří odměna advokáta stanovená paušální sazbou 9.000,- Kč (§ 8
vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), dvakráte krácená o 50%
na částku 2.250,- Kč (§ 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 téže vyhlášky), dále
paušální náhrada hotových výdajů advokáta v částce 300,- Kč (§ 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a částka 510,- Kč
odpovídající 20% dani z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§ 137 odst. 3 o.
s. ř.), celkem 3.060,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. listopadu 2010
JUDr.
Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu