23 Cdo 1692/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní
věci žalobce Ing. L. M., zastoupenému JUDr. P. J., advokátem proti žalovanému
S. P., zastoupenému JUDr. I. J., advokátkou o zaplacení částky 81.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 4 C 1/2003, o
dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. října
2008, č. j. 15 Co 306/2008-77, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. října 2008, č. j. 15 Co
306/2008-77, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu
řízení.
10. 10. 2002 do zaplacení (výrok I.) a současně rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce jako objednatel se domáhal po
žalovaném jako zhotoviteli zaplacení smluvní pokuty ve výši 81.000,- Kč za
prodlení žalovaného s předáním díla za dobu od 29. 12. 2001 do 15. 4. 2001 na
základě článku VIII/2 smlouvy o dílo uzavřené mezi účastníky dne 1. 10. 2000.
Okresní soud v Jeseníku rozsudkem ze dne 20. 11. 2003, č. j. 3 C 188/2001-79,
který nabyl právní moci dne 6. 12. 2004, zamítl návrh žalobce na zaplacení
smluvní pokuty ve výši 32.250,- Kč za prodlení žalovaného s předáním díla v
období od 16. 11. 2000 do 28. 12. 2000 s odůvodněním, že mezi účastníky řízení
byla dne 1. 10. 2000 uzavřena smlouva o dílo ve smyslu § 536 a násl. obchodního
zákoníku, avšak žalovaný svoji povinnost řádně ukončit a předat dílo splnil dne
22. 11. 2000. Oproti smluvenému termínu předání díla se žalovaný ocitl v
prodlení v období od 16. 11. 2000 do 22. 11. 2000, nárok na smluvní pokutu však
soud nepřiznal pro rozpor se zásadami poctivého obchodního styku, neboť k
prodlení s předáním díla došlo na žádost žalobce. K odvolání žalobce Krajský
soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. 10. 2004, č. j. 15 Co 234/2004-96 rozhodl,
že rozsudek Okresního soudu v Jeseníku se jako věcně správný potvrzuje. Soud
prvního stupně v posuzované věci s odkazem na § 159a odst. 1, 4 občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) dovodil, že je vázán pravomocným rozsudkem
Okresního soudu v Jeseníku ze dne 20. 11. 2003, č. j. 3 C 188/2001-79, kterým
byla vyřešena podstata sporu, což znamená, že žalovaný od 23. 11. 2000 již
nebyl v prodlení s předáním díla.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 31. října 2008, č.
j. 15 C 476/2008-55 zrušil rozsudek Okresního soudu v Jeseníku a řízení
zastavil (výrok I.) a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů (výrok II.). Odvolací soud v posuzované věci dovodil, že v dané věci
jsou splněny podmínky pro zrušení rozsudku okresního soudu a zastavení řízení
pro překážku věci pravomocně rozhodnuté podle § 159a odst. 5 o. s. ř. Odvolací
soud dospěl k závěru, že v této věci i ve věci vedené u Okresního soudu v
Jeseníku pod sp. zn. 3 C 188/2001 jde o tytéž účastníky řízení, ve stejném
procesním postavení. Pokud jde o skutkový děj pak podle odvolacího soudu v obou
věcech byl žalobcem uplatněný nárok na zaplacení smluvní pokuty podle článku
VIII/2 smlouvy o dílo za prodlení žalovaného s předáním díla vymezen tvrzením,
že žalobce uzavřel s žalovaným dne 1. 10. 2000 smlouvu o dílo, podle níž měl
žalovaný zhotovit dílo na stavbě rodinného domku žalobce ve V. v termínu do 15.
11. 2000 s tím, že žalovaný dílo nedokončil a nepředal. Okresní soud v Jeseníku
rozsudkem ze dne 20. 11. 2003, č. j. 3 C 188/2001 dospěl k závěru, že žalovaný
předal dílo dne 22. 11. 2000. V předmětné věci se žalobce domáhal zaplacení
smluvní pokuty ve výši 150.000,- Kč za prodlení žalovaného s předáním díla za
období od 1. 11. 2003 do 10. 7. 2004. Odvolací soud uzavřel, že v projednávané
věci jde o tentýž nárok na smluvní pokutu za prodlení žalovaného s předáním
díla, přičemž je bez právního významu v jaké výši a za jaké další období se
žalobce nároku na smluvní pokutu domáhá.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, ve kterém navrhoval aby
dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně
z důvodu nesprávného právního posouzení a dále z důvodu, že řízení obou soudů
je postiženo vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podle
dovolatele je rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně
nepřezkoumatelné, soudy neprovedly navrhované důkazy a porušily tak právo
žalobce na spravedlivý proces. Pokud pak odvolací soud v dovolacím řízení
dospěl k závěru, že soud prvního stupně se neřídil ustanovení § 159 odst. 3 o.
s. ř., dovolatel pokládá tento názor odvolacího soudu za nesprávný neboť v
předmětném řízení nejde o totožný nárok jako v řízení předcházejícím. Navrhl,
aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a
vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání považuje rozhodnutí odvolacího soudu za věcně
správné a z tohoto důvodu navrhl, aby dovolání žalobce bylo jako nedůvodné
zamítnuto.
Dovolání je v dané věci přípustné podle § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť
směřuje proti usnesení odvolacího soudu, který zrušil rozsudek soudu prvního
stupně a řízení zastavil podle § 104 odst. 1 o. s. ř.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst.
1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi),
jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, i když nebyly dovoláním uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud
přihlíží v případě přípustnosti dovolání z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3
druhá věta o. s. ř.), i když dovoláním byly namítány, dovolací soud je však z
obsahu spisu neshledal. Rozhodnutí odvolacího soudu je přezkoumatelné, neboť z
odůvodnění vyplývá na základě kterých důvodů dospěl soud k závěru, že jsou
splněny podmínky pro zastavení řízení dle § 104 odst. 1 o. s. ř., z důvodu
překážky věci pravomocně rozhodnuté.
Dovolací argumenty žalobce jsou dále kritikou právního závěru odvolacího soudu
o nemožnosti souzenou věc projednat a rozhodnout pro překážku věci již dříve
pravomocně rozsouzené.
Z ustanovení § 159 odst. 3 o. s. ř. se podává, že jakmile bylo o věci
pravomocně rozhodnuto, nemůže být tatáž věc v rozsahu závaznosti výroku
rozsudku projednávána znovu.
Překážka věci pravomocně rozsouzené (res. iudicata) patří mezi tzv. negativní
procesní podmínky řízení. Zjistí-li soud, že o věci již bylo v rozsahu
závaznosti výroku rozsudku nebo usnesení ve věci samé pravomocně rozhodnuto,
řízení pro neodstranitelnou překážku v postupu řízení zastaví (srov. § 104
odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatel zpochybňuje závěr, že ve výše uvedených věcech šlo o totožný předmět
řízení. Vymezením totožnosti řízení se dovolací soud již opakovaně zabýval.
Totožnost řízení, je rozhodná pro posouzení překážky věci rozhodnuté, případně
překážky litispendence; je dána totožnosti jejich předmětu a totožnosti
účastníků. Předmětem občanského soudního řízení je žalobcem uplatněný procesní
nárok, který je vymezen předmětem (žalobním petitem) a základem, který tvoří
právě relevantní skutečnosti, na nichž žalobce svůj nárok zakládá (např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2002, sp. zn. 22 Cdo 1646/2000,
publikované pod č. 1103 ve svazku 15 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu
vydaného nakladatelstvím C.H.Beck). Jinak řečeno, totožnost předmětu řízení
předpokládá jak totožná skutková tvrzení žalobce, tak i totožný žalobní petit.
Ve věci sp. zn. 3 C 188/2001 se žalobce domáhá zaplacení smluvní pokuty ve výši
32.250,- Kč za prodlení žalovaného s předáním díla v období od 16. 11. 2000 do
28. 12. 2000. Aby soud prvního stupně v této věci mohl rozhodnout o nároku na
zaplacení smluvní pokuty ve výši 81.000,- Kč za prodlení s řádným předáním díla
za období od 29. 12. 2000 do 15. 4. 2001, muselo by dojít ke změně žaloby.
Formálním kritériem změny žaloby je následnost uplatňování dvou nebo více
předmětů v tomtéž sporu. Naproti tomu o překážku věci rozsouzené se jedná v
případě, kdy časově přecházející řízení už bylo dřív než bylo zahájeno druhé
řízení právoplatně ukončeno věcným rozhodnutím o totožném předmětu sporu. O
tom, zda jde o totožnost nároku rozhoduje jednak totožnost procesních stran a
dále souhlasnost žalobního petitu shodně skutkově odůvodňovaného. Z uvedeného
vyplývá, že nelze dospět k závěru, že v posuzovaném případě jde o totožnost
předmětu řízení, neboť se jedná o rozdílné žalobní petity s různým skutkovým
tvrzením.
Z uvedeného je zřejmé, že je dán dovolací důvodu uvedený v § 241a odst. 2 písm.
b) o. s. ř., a že dovolání je důvodné.
Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že
důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, neplatí i pro
rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud pouze rozhodnutí
odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 o.
s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. května 2009
JUDr. Kateřina H o r n o c ho v á
předsedkyně senátu