NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY 22 Cdo 1171/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce M. V., zastoupeného JUDr. Františkem Schulmannem, advokátem se sídlem v Praze 1, Valentinská 92/3, proti žalované M. V., zastoupené JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 18, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 94/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. října 2008 , č. j. 16 Co 238/2008-139, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6 360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Libuše Svobodové.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. ledna 2008, č. j. 11 C 94/2006-112, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je jediným vlastníkem budovy (stavby pro individuální rekreaci) č. e. 38, postavené na pozemku parc. č. 241 a pozemku parc. č. 241 – zastavěná plocha a nádvoří, vše zapsáno na LV č. 169 pro k. ú. M. u L., obec M. (místní část F.) u Katastrálního úřadu pro L. kraj, Katastrální pracoviště L.
Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 7. října 2008, č. j. 16 Co 238/2008-139, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, změnil jej pouze ohledně výše náhrady nákladů řízení. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Nejvyšší soud dále vychází z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání a vyjádření k dovolání jsou účastníkům známy a že uvedené listiny jsou součástí procesního spisu vedeného u soudu prvního stupně. Dovolací soud proto na ně odkazuje.
V daném případě přicházela v úvahu přípustnost dovolání pouze při naplnění předpokladů uvedených v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále „Soubor rozhodnutí“) pod č. C 5042.
Povinnost formulovat právní otázku, kterou by dovolací soud přezkoumal jako otázku zásadního právního významu, dovolatel v dané věci nesplnil. Jeho dovolání je pouhou polemikou se závěry odvolacího soudu, kritikou nesprávného hodnocení důkazů a zpochybňováním skutkových zjištění nalézacích soudů. K tomu lze jen poznamenat, že v dovolání, jehož přípustnost může být dána jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nelze úspěšně uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.), a dovolací soud je tak vázán skutkovými zjištěními nalézacích soudů.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dospěl k závěru, že předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nebyly v daném případě naplněny. Proto dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.). Náklady vzniklé žalované představují odměnu za její zastoupení v dovolacím řízení advokátkou, která činí podle § 5 písm. b), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, částku 5.000,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, včetně náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 20 %, celkem 6.360,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1, § 160 odst. 1 a § 167 odst. 2 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 23. března 2011
JUDr. František B a l á k, v. r. předseda senátu