22 Cdo 1217/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobkyně Z. K., zastoupené advokátkou, proti žalovaným: 1) J. K., a 2) L.
K., zastoupeným advokátem, o zdržení se užívání nemovitosti, vedené u Okresního
soudu v Trutnově pod sp. zn. 6 C 171/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. ledna 2006, č. j. 26 Co
312/2005-174, takto:
I. Dovolání žalovaných se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Trutnově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. dubna
2005, č. j. 6 C 171/2002-127, pod bodem I. výroku rozsudku zamítl žalobní
návrh, „aby žalovaným byla uložena povinnost odstranit plot sestávající z
drátěného oplocení a kovových sloupků z pozemku ve zjednodušené evidenci –
parcely původ Přídělový plán nebo jiný podklad (GP) – p. č. 133, zapsaného u
Katastrálního úřadu v T. na LV č. pro obec P., kat. území P. III“, a pod bodem
II. žalovaným uložil povinnost zdržet se užívání tohoto pozemku. Pod body III.
až V. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně je mimo jiné vlastnicí pozemku ve
zjednodušené evidenci parc. č. 133, zapsaného na LV č. pro obec P. a kat. území
P. III. Žalovaní mají ve společném jmění manželů sousední pozemky parc. č.
132/2 a parc. č. 132/3, zapsané na LV č. Žalovaní vybudovali na sporné hranici
mezi pozemky účastníků oplocení, za kterým si následně zřídili zahrádku a
vykopali protipovodňové rýhy. Žalobkyně 16. října 2001 vyzvala žalované, aby
upustili od neoprávněného užívání pozemku parc. č. 133, což žalovaní dopisem z
22. října 2001 odmítli. Ing. J. Š., který na žádost žalobkyně provedl měření a
zpracoval geometrický plán č. 136-28/2001 za účelem oddělení části pozemku
parc. č. 133, dospěl k závěru, že sporné oplocení je v některých místech mimo
hranici pozemků podle katastru nemovitostí, a hranici mezi pozemky označovanou
žalovaným považoval za nesprávnou. Znalec Ing. A. V. ve svém znaleckém posudku
z 22. dubna 2004, č. 92/2003, dospěl k závěru, že oplocení drátěným pletivem,
dané spojnicemi mezi body 22-21-6-5-4, tvoří hranici mezi pozemky parc. č.
132/2 podle katastru nemovitostí a parc. č. 133 podle zjednodušené evidence, a
to s přihlédnutím k odchylkám a stočením, jak je uvedl ve svém posudku, kdy
odchylka bodů 47-7 od spojnice bodů 5-22 činí 1,82 m (část a) a vzdálenost bodů
4-35 je 2,5 m (část b), které jsou v rámci dopustné odchylky podle vyhlášky č.
190/1996 Sb. Výměry obou částí jsou přibližně stejné. Měření znalce Ing. V. se
liší od Ing. Š. pouze v dopustných odchylkách. Na podkladě těchto zjištění soud
prvního stupně zamítl žalobu na odstranění předmětného oplocení z důvodu, že
jeho část sice zasahuje do pozemku žalobkyně, ale na jiném místě je tomu
naopak, obě části jsou přibližné stejné, oplocení je postaveno v rámci
přípustných odchylek, takže za dané situace byl výkon práva žalobkyně v rozporu
s § 3 odst. 1 ObčZ. Pokud žalovaní užívají za oplocením část pozemku žalobkyně,
činí tak bez právního důvodu.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. ledna
2006, č. j. 26 Co 312/2005-174, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod
bodem II. potvrdil ve znění, že „žalovaní jsou povinni zdržet se užívání
pozemku ve zjednodušené evidenci – parcely původ přídělový plán nebo jiný
podklad (GP) – p. č. 133, zapsaného u Katastrálního úřadu v T. na LV č. pro
obec P. a katastrální území P. III, a to v části, která se nachází z hlediska
pozemku žalovaných za plotem vyznačeným v geometrickém plánu znalce Ing. A. V.
ze dne 22. 4. 2004, č. deníku 92/2003“. Dále potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně ve výrocích o nákladech řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení. Odvolací soud doplnil dokazování doplňkem znaleckého posudku, z něhož
učinil závěr, že část „a“ pozemku parc. č. 132/2, vyznačena v geometrickém
plánu Ing. A. V. z 22. dubna 2004, ve své delší části měří 36,28 m a nejširší
části je široká 1,66 m. Část „b“ vyznačena tamtéž má délku 33,31 m a v nejširší
části měří 1,75 m. Uvedl, že ze závěrů znalce vyplývá, že plot je na hranici
pozemků s určitou tzv. dopustnou odchylkou, s níž počítá vyhláška č. 190/1996
Sb. Tato odchylka je způsobena tím, že v minulosti nebyly k dispozici tak
přesné přístroje a metody, jaké jsou k dispozici v dnešní době. Plot se
neodchyluje od skutečného průběhu hranice více, než v daném případě činí tzv.
dopustná odchylka. Podle názoru odvolacího soudu znalec své závěry logicky
zdůvodnil a vypořádal se i s výhradami, které ke znaleckému posudku měli
žalovaní. Soud prvního stupně proto nepochybil, pokud z něho vyšel při
rozhodování. Logicky pak uložil žalovaným, aby se zdrželi užívání pozemku
žalobkyně, který se již nachází za plotem. V tomto směru odvolací soud upřesnil
formulaci výroku pod bodem II. rozsudku soudu prvního stupně.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu v celém jeho rozsahu podali žalovaní dovolání
z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. Namítají, že pozemek žalobkyně, ve zjednodušeně evidovaném terénu v
blízkosti potoka, dosud nebyl příslušnými státními orgány řádně a přesně změřen
a zaměřen. Domáhají se proto, aby jimi předložená grafická příloha znaleckého
posudku byla řádně posouzena nebo byla vypracována v měřítku, v jakém je
vyhotovena příslušná pozemková mapa. V dovolání dále uvádějí, že sporná hranice
byla původně zastabilizována a v terénu i vyznačena, a to na podkladě měření
Geodézie, n. p., P., střediska geodézie v T., číslo zakázky, z 12. května 1986
a Ing. Z. z 11. března 1986, číslo zakázky. Na podkladě těchto měření žalovaný
v době od 4. září 1986 do 31. listopadu 1986 postavil plot uvnitř svého pozemku
zhruba 3 m před takto zastabilizovanou a vyznačenou hranicí. Tato skutečnost
byla potvrzena prvním výkresem Ing. Š. z 9. září 2001, který vytyčení hranice
prováděl na žádost žalobkyně. Proti druhému výkresu Ing. Š., číslo zakázky,
vznesli námitky, neboť na jedné hraně pozemku se objevuje rozdíl asi 1 mm, což
při měřítku 1 : 2880 činí právě sporné 3 m. Daný spor je veden v podstatě jen o
dopustnou odchylku, ta podle měření žalovaného nečiní 2,66 m, ale ve
skutečnosti 4,02 m. Vytýkají odvolacímu soudu, že neodůvodnil, proč nevyhověl
jejich žádosti o vypracování grafické přílohy znalcem na pauzovacím papíru v
měřítku 1 : 2880 za účelem její porovnání se snímkem katastrální mapy, a
„neověřil si do jaké míry ovlivní velikost smrštění papíru přesnost při
okopírování grafické přílohy znalce na pauzovací papír a zvětšení příslušné
katastrální mapy do stejného měřítka v jaké je grafická příloha znalce“. V tom
spatřují jednu z vad řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci. Nesprávné právní posouzení věci vidí pak „i v tom, že ze zákona
přípustná odchylka byla v řízení a rozhodování soudu posouzena nespravedlivě, a
to tak jednostranně, že ve vztahu vůči žalobkyni je tato odchylka vykládána v
její prospěch a ve vztahu k žalovaným k jejich tíži“. Dovoláním napadli
žalovaní bez bližšího odůvodnění i výroky o nákladech řízení. Navrhli, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o
dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání dovolací soud zásadně zkoumá před vlastním přezkoumáváním
správnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Proto dovolacímu
soudu nezbývá, než vycházet ze skutkových zjištění učiněných odvolacím soudem,
resp. ze skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, bez ohledu na to,
zda lze o jejich správnosti či o tom, že mají oporu v provedeném dokazování,
pochybovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. ledna 2001, sp. zn. 22
Cdo 1233/99, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 32).
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění
předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) a odst. 3
občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“). Protože předpoklad stanovený v § 237
odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání
přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Ze skutečnosti, že dovolání žalovaných proti napadenému rozsudku odvolacího
soudu by mohlo být přípustné jen v případě naplnění předpokladů uvedených v §
237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 OSŘ, vyplývá, že přípustnost dovolání v tomto
případě není založena přímo zákonem, ale je závislá na úvaze dovolacího soudu,
zda napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Na
závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam
po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem,
že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. K okolnostem
uplatněným jinými dovolacími důvody, tj. že řízení je postiženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí nebo že rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, nemůže být při
posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ,
přihlédnuto. Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové
právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Souboru
civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 3080).
Z výše uvedeného vyplývá, že přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. c) může být
založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí relevantní právní
otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím
zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání, žádnou takovou
otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové
dovolání přípustným.
Dovolání žalovaných napadá správnost zjištění nalézacích soudů o průběhu hranic
mezi pozemky stran tohoto sporu. Od tohoto zjištění je zcela odvislý právní
závěr o tom, zda vyhovění negatorní žalobě žalobkyně bylo učiněno po právu či
nikoli. Dovolací soud považuje zjištění o průběhu hranic mezi pozemky stran
tohoto sporu za zjištění skutkové, nikoli právní. Tento závěr je zřejmý již z
toho, že otázka průběhu hranic mezi sousedními pozemky je otázkou odbornou,
jejíž řešení soudům nepřísluší. K vyřešení této otázky soudy ustanovují znalce,
jimž jako úkol zadávají odpověď na právě uvedenou otázku. Přitom platí, že
znalci nepřísluší řešit otázky právní. Ostatně dle judikatury dovolacího soudu
soudu nepřísluší, aby ve výroku svého rozhodnutí určoval nové hranice mezi
pozemky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2004, sp. zn. 30 Cdo
801/2003, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C
2411).
Pokud dovolání směřovalo také proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o
nákladech řízení, tak tyto výroky nelze dovoláním napadnout; dovolání je v
takovém případě nepřípustné (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol.
Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, s.
1242).
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalovaných jako nepřípustné podle §
243b odst. 5 a § 218 písm. c) OSŘ odmítl.
Namítanými procesními vadami, které podle dovolatelů mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci se dovolací soud nezabýval, neboť takový přezkum
je možný jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Tak tomu však v tomto případě
není.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalobce nebyl se
svým návrhem úspěšný a žalovanému náklady v tomto řízení nevznikly (§ 243b
odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 a contrario OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. března 2007
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu